17 March, 2017 10:36

Debra Carrollová

NEVINNÁ LEŽ

PROLOG

Joanna potichu zanadávala a vztekle udeřila rukou do volantu. Přes hlasité bušení srdce slyšela skřípání pneumatik svého porsche na ledovém okraji silnice. Vůz prudce zabočil na cestu k starobylému zámku, který nyní sloužil jako soukromá nemocnice, a jen tak tak, že nevrazil do jednoho z obrovských dubů lemujících cestu.

Ve zpětném zrcátku viděla, že vůz, který ji už chvíli sleduje, to nevzdal a také vybral ostrou zatáčku. Zlostně si povzdychla. Alespoň že vypnul tu příšernou sirénu.

Šlápla na brzdu a se smykem zastavila na zledovatělém štěrku. Vůz byl skoro ještě v pohybu, když už otevřela dvířka a vyskočila ven. Zabouchla za sebou a dala se do běhu. Vtom se objevil její pronásledovatel a prudké zakvílení brzd prořízlo tiché únorové ráno.

Na rameno jí dopadla ruka a přinutila ji zastavit se. „Hej, vy,“ uslyšela drsný mužský hlas, „kam si myslíte, že jdete?“

Joannu v lehkém oblečení zamrazilo. Třesoucí se chladem a netrpělivostí se otočila k robustnímu a velmi rozzlobenému policistovi.

„Prosím vás, nechte mě. Nevidíte, že spěchám?“

„Jo, to vidím. A pokud to nevíte, madam, tak takový spěch je protizákonný.“ Zastoupil jí cestu a sáhl si do náprsní kapsy.

„Tak mi dejte pokutu…“

„No tak, nezahrávejte si se mnou. Přesně to zrovna hodlám udělat.“ S neuvěřitelnou pomalostí, která ji přiváděla k šílenství, vytáhl bloček.

„Výborně! A teď mi ustupte z cesty. Tohle je naléhavý případ.“ Rozeběhla se. Policista ji chtěl chytit, ale minul a Joanna už byla u dveří.

„Potřebuji váš řidičský průkaz –“ zařval za ní s takovou zlostí, že Joanna okamžitě věděla, že tohle jí přijde sakramentsky draho. Ale tu chvíli jí to bylo srdečně jedno.

„V přihrádce,“ křikla na něj přes rameno v běhu po nízkých žulových schodech.

Za prosklenými dvojitými viktoriánskými dveřmi stála žena středního věku v bělostné uniformě. Když se Joanna blížila ke vchodu, odemkla jí. Někdo nový, to není ani jedna z denních sester, pomyslela si Joanna a vhrnula se dovnitř.

„Je ještě pořád…?“ Joanna se musela nadechnout. Měla pocit, že jí prasknou plíce. „Je ještě pořád… s námi?“

„Ano,“ přisvědčila žena, ale její pozornost poutala scéna před domem.

Joanna se rychle ohlédla. Policistův široký zadek právě čouhal z jejího otevřeného auta.

Ušklíbla se a přiložila si ruku na bok, kde ji bolestivě píchalo. „Dalo by se říct, že jsem cestou sem spálila trochu gumy.“

„Aha.“ Ošetřovatelka zavřela dveře před chladným vzduchem, který sem pronikal zvenčí, a teprve potom si Joannu pořádně prohlédla. Na tenkých rtech se jí objevil lehce udivený, ale soucitný úsměv.

Joanna se na sebe podívala. Kabát z velbloudí srsti měla otevřený a pod ním modré proužkované pyžamo zastrčené ve spěchu do kozaček. Vypadala hrozně, ale to jí bylo také jedno.

„Nechtěla jsem ztrácet čas oblékáním,“ vysvětlila sestřičce.

Rychle přešla kolem ní, přeběhla kruhovou halou k širokému schodišti a po dvou schodech najednou spěchala do druhého patra.

Měla zvláštní pocit. Byla celá rozjitřená, ale zároveň i podivně dezorientovaná. „Kdy se to stalo?“ zeptala se udýchaně ženy za sebou. Staré dřevěné schody pod jejich kroky tiše skřípaly.

„Přesně to nevím. Našla jsem ji takhle v půl páté.“ Sestra byla ještě udýchanější než Joanna, a proto mluvila skoro šeptem. „Naposledy jsem ji kontrolovala, když jsem ji přišla v půl třetí převrátit. V té době byl stav paní Clooneyové nezměněný.“

Ve druhém patře se Joanna vydala tichou chodbou dolů. Šla rychle až k širokému výklenku. Na protější bíle natřené dveře pronikaly oknem bledé paprsky ranního slunce.

„Musíte se připravit,“ radila jí žena starostlivě. „Nebuďte poplašená, kdyby vás nepoznala nebo kdyby s vámi nekomunikovala. To všechno přijde, ale chce to čas.“

„Chápu.“

Joanna pevně zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Nervy měla napjaté jako špagáty.

„Chcete, abych tam šla s vámi?“

Účast ošetřovatelky byla dojemná, ale Joanna zavrtěla hlavou. „Ne…, zvládnu to.“

„Dobře, budu tady, kdybyste mě potřebovala. Paní doktorka Malchová je na cestě sem.“

„Děkuji vám.“ Joanna měla tak vyschlo v krku, že nemohla ani polknout, a ruka se jí třásla, když pomalu otevřela dveře.

Známý nemocniční pokoj vypadal v ranním broskvovém světle najednou cize a nově. Ale Joanna viděla především malou, křehkou ženu v bílé noční košili, jak leží s podloženými zády na posteli. Bledou tvář rámovaly krátké, moderně sestřižené popelavě plavé vlasy.

Byla to tatáž žena, která tu ležela v hlubokém spánku den po dni, měsíc po měsíci. Oči měla zavřené, hubené, pěstěné ruce spočívaly bez hnutí na přikrývce.

Ale najednou se jí zachvěla víčka a pomalu otočila hlavu ke dveřím. Poprvé po třech letech se Joanna zase zadívala do jejích světle zelených očí.

V tu chvíli se jí oči zalily slzami a pálily ji v krku. Vzlykla a rychle si třesoucí se rukou zakryla ústa. Potom se rozeběhla k útlounké ženě na posteli a oběma rukama ji objala.

„Maminko,“ vypravila ze sebe dojatým hlasem.

Matka jí v náručí ležela bez hnutí. Joanna zamrkala, aby zahnala horké slzy v očích. „Už jsem nevěřila, že se mi vrátíš… Myslela jsem, že jsem tě ztratila navždy…“

Podařilo se jí lehce se usmát, ale zradil ji roztřesený hlas. „Tak moc jsi mi chyběla.“

Zabořila hlavu matce do klína, aby před ní schovala příval slzí. Jak lehké by bylo rozplakat se a dovolit slzám smýt všechnu tu bolest a strach posledních tří let.

Celé ty roky tu matka ležela a nevěděla o světě. Mít ji teď zpátky… Ale musím zůstat klidná, abych ji nerozrušila. Za každou cenu, umiňovala si Joanna.

PRVNÍ KAPITOLA

„Kde je Reid?“ zeptala se Louise Clooneyová roztřesené.

Joanna cítila, jak jí krev stydne v žilách. Byl to šok. Po deseti týdnech terapie matka konečně promluvila. Co se Joanna na tuto chvíli načekala! Tak dlouho si představovala, jaká asi budou matčina první slova. A teď na ni civí s hrůzou v očích. Ani na moment ji nenapadlo, že se matka zeptá zrovna na Reida.

„Je… je…“ koktala a lapala po dechu jako tonoucí, který jde už potřetí pod vodu. Polekaně se podívala na doktorku Malchovou.

Paní doktorka právě matce změřila tlak, sundala jí z paže manžetu a zvědavě si Joannu prohlížela přes brýle v kovových obroučkách.

Joanna si olízla suché rty a vyhnula se přímé odpovědi. „Mami, ještě k tobě kromě mě nikoho nepustí. Ještě nejsi dost silná.“

„Chci… ho… vidět.“ Matce dalo obrovskou práci vyslovit tato slova. Dořekla, opřela se vyčerpaně zády o polštáře na křesle a zavřela oči.

„Přijde za tebou hned, jak to půjde,“ ujistila ji Joanna nepřirozeným hlasem. Měla pocit, že se udusí panikou, která v ní stoupala.

Matka netrpělivě zavrtěla hlavou. „Ne, teď,“ nesouhlasila dýchavičně.

„Ale, mami, doktoři…“

„Prosím… Joanno.“

Každé slovo ji nesmírně vysilovalo. „Přiveď… Reida… sem.“

„Ale on je… Není tady, odjel mimo město,“ zalhala Joanna zoufale. „Na služební cestu.“

Zelené matčiny oči se pomalu otevřely. „Kdy se vrátí?“

Pro Joannu bylo hrozné dívat se matce do unavených očí a lhát. „Za pár týdnů,“ vyrazila ze sebe divoce.

Matka stiskla bledé rty. Na jejím výrazu bylo patrné, že ji Joannina odpověď neuspokojila. Znovu padla vyčerpaně do polštářů.

„Pojďte, Joanno, vaše matka si teď musí odpočinout.“ Doktorka rychle vystrčila Joannu z pokoje na chodbu a zavřela za nimi.

Joanna se zády opřela o stěnu a sepjala spuštěné ruce. „Proč jsem s tím nepočítala,“ vzlykla nešťastně.

„Nepočítala s čím?“ zeptala se doktorka přísně. „Kdo je Reid?“

„Reid 0’Connor. Možná jste ho tady už viděla. Občas za matkou chodí.“

„Ach ano, pan 0’Connor. Občas sem zajde.“ Doktorka se usmála. „Mluví s ní, někdy jí i zpívá. Naposledy tu byl těsně předtím, než se probrala.“

„Je to můj bývalý manžel. Rozešli jsme se asi dva měsíce po té nehodě. Bude hrozně nešťastná, až se to doví.“

„Měli se rádi?“

„Rádi!“ zvolala Joanna. „Matka ho zbožňuje.“ Znovu na ni padla beznaděj. „Bylo strašné říct jí o otci. Jak jí teď můžu říct i o Reidovi?“

Laskavá tvář doktorky Malchové posmutněla. „Na to vám bohužel nedokážu odpovědět.“

Joanna zavřela oči před strašnou skutečností. „Už je toho na mě moc,“ vydechla. „Víc už neunesu.“

Doktorka ji vzala pevně za ruku. V jejím pohledu byla upřímná účast, ale i síla. „Vím, že toho na vás bylo hodně, ale teď musíte být silná. Jako jste byla až doposud. Dokážete to.“

Joanna se na ni smutně podívala. „Já vím. Musím to zvládnout. Nemám jinou možnost. Nesesypu se. Ale jak jí řeknu o Reidovi?“

Zpráva o otcově smrti měla na matku zdrcující účinek. Byla na tom psychicky tak špatně, že na nějakou dobu úplně ztratila zájem o vlastní uzdravení. Absolutně nespolupracovala s lékaři při rehabilitaci, jako by jí nezáleželo na tom, jestli bude zase chodit a mluvit.

Celé ty týdny byly pro Joannu muka. Hrozila se, že jednou přijde a najde matku mrtvou.

Ne. To raději sama zemře, než jí přitížit další špatnou zprávou.

„Nemůžu jí říct pravdu, ale lhát jí přece také nemohu v tak zásadní věci.“

„Je to skutečně dilema.“ Doktorka vážně upřela na Joannu své vřelé šedé oči, ale ta se od ní odvrátila. Nechtěla lítost. Potřebovala odpověď, řešení.

Hlavou jí bleskla zlá myšlenka, jestli by bývalo nebylo lepší, aby matka v kómatu zapomněla, že nějaký Reid existuje. Ale kdepak, to se nestalo. Ani nemohlo. Reid byl člověk, na kterého se těžko zapomínalo.

Joanna od něj odešla už před třemi lety, ale ještě stále nezapomněla ani na nejmenší podrobnost jejich společného života.

Zahnala vzpomínky na něj do nejzazšího kouta paměti – tedy, pokusila se je tam zahnat. A několik posledních měsíců se jí opravdu dařilo nemyslet na nic a na nikoho kromě své matky.

Ale teď si znovu bolestně uvědomila, že pokud jde o Reida, nic se nezměnilo. Nechal ji odejít, umyl si ruce. Stali se z nich cizí lidé.

Zhluboka se nadechla, aby se zbavila bolesti a nabrala sílu. Teď nejde o její pocity. Na těch teď nezáleží. Jde o matku.

Lží si vykoupila trochu času, ale nakonec stejně bude muset bud matce přivést manžela, nebo jí říct pravdu. Ocitla se v hrozné situaci a byla z toho zoufalá. Nevěděla, co má dělat. Nejraději by sama upadla do kómatu a nechala na jiných, aby to vyřešili za ni.

Když asi o deset dní později došlo znovu na téma Reid, byl matčin hlas již o poznání silnější a její řeč mnohem plynulejší.

„Kdy jsi říkala, že se Reid vrátí?“ zeptala se jí, když po procházce na rehabilitačním chodítku padla unaveně do nemocničního křesla.

Joanna překonala nutkání vzít matku do náruče a pomoct jí. Louise Clooneyové bylo teprve čtyřicet osm let, ale po automobilové nehodě, po které zůstala tři roky v kómatu, to už zdaleka nebyla ta aktivní žena jako předtím.

„Asi za týden. Totiž… nevím přesně,“ koktala trapně a v hlavě měla zmatek.

„Zavolej ho. Řekni mu, že ho chci vidět.“

Matka odstrčila chodítko na stranu a Joanna se posadila naproti ní ke stolku, na kterém stála konvice s horkým čajem a dva šálky.

„To nejde, mami. Ale pozdravuje tě.“ Znovu se jí sevřel žaludek. Jen se stále víc a víc zaplétá do lží.

Předklonila se, aby nalila čaj do šálků. Konvice byla horká, a tak si ji levou rukou přidržovala.

„Kde máš snubní prsten?“

Joanna se podívala na prst. Měla na něm desetikarátový diamantový prsten. Od Paula. Proboha. Zapomněla si ho sundat. Rychle položila konvici na stůl, zadrmolila něco o tom, že je moc horká, a druhou rukou si přikryla třpytivý šperk. „Já…, ehm… sundala jsem si ho, když jsem uklízela, a zapomněla si ho navléknout.“

„Ale tohle není tvůj zásnubní prsten. Co se stalo s ním?“

„Ten…? Ztratila jsem ho… Už před časem.“ Nervózně otáčela Paulovým prstenem na ruce. „Místo něj mám teď tenhle.“

„Reidovi se asi dobře daří, když si může dovolit koupit ti tak drahý kámen.“ Matka se unaveně, ale spokojeně usmála. „To jsem moc ráda. Zaslouží si to. Reid je moc hodný muž.“ Bylo těžké vydržet její pronikavý pohled. „Já vím, mami,“ vysoukala ze sebe Joanna.

„Jste spolu šťastni?“

„Ano, klape nám to,“ odpověděla chabě. Uvědomovala si, jak stále víc zabředá do bažiny lží. Ale co má dělat?

„To je dobře.“ Matka se usmála a lehce kývla hlavou na znamení spokojenosti. Ještě stále byla velmi slabá a rehabilitační cvičení ji velmi vysilovala, ale pomalu se uzdravovala. „Víš, ze začátku jsem o vás dva měla starost. Ale jak vidno, nemusela jsem mít. Vyřešili jste si své problémy a všechno dobře dopadlo.“

„Ano,“ pípla Joanna a cítila, jak jí krev mizí z tváří.

„Hlavní je, že se máte rádi. Láska všechno překoná. Ale z vlastní zkušenosti vím, jak těžké jsou první roky manželství. Vzpomínám si, jak jsme začínali s tvým otcem.“ Povzdychla si. „Byly to bouřlivé začátky…“

Joanna ji však neposlouchala. Hlavou se jí honily hrozné myšlenky. Co bude dělat?

Cvakly dveře a do pokoje vstoupila ošetřovatelka. „Návštěvní hodiny skončily, je čas se rozloučit,“ oznámila jim.

„Ještě pár minut, Sally, prosím,“ přemlouvala matka mladou sestřičku. „Ještě jsme si nevypily čaj.“

Sally se na ni mile usmála. „Tak dobře. Vy víte, jak na mě.“

Joanna se divila, jak rychle si matka omotala kolem prstu zdravotnický personál. Všechny sestry jí přímo zobaly z ruky. Přestože byla zesláblá, její vřelost lidi přitahovala. Když se matce někdo líbil, okamžitě si ho zamilovala a dávala mu to znát.

Jako například Reida. Jakmile zjistila, že oba jeho rodiče jsou mrtví, vzala ho pod ochranná křídla a Reid její mateřskou péči uvítal. Vzniklo mezi nimi zvláštní pouto. Spíš jako mezi matkou a synem než jako mezi tchyní a zetěm.

Proto Joanna nemohla matce říct, že se s Reidem rozvedla. Proto jí musela lhát. Ale donekonečna to nepůjde. Jak jen z toho ven?

Potřebovala být sama a rozmyslet si to.

Vstala.

„Ne, ne, Sally má pravdu. Musíš si odpočinout. Přijdu zítra.“

„A přived s sebou mého zetě.“ Matka zavřela oči a položila si hlavu na polštář. „Chci ho vidět.“

Byla tak vyhublá, že se v křesle přímo ztrácela. Joanně se sevřelo srdce, když viděla, jak matka nemocí a steskem po manželovi zestárla. Byla bledá a vrásčitá a vypadala o dvacet let starší než ve skutečnosti.

Celou noc starostí o ni nespala, až se jí ze všeho točila hlava. Neustále se sama sebe ptala: Co jen budu dělat?

Ale odpověď nenacházela. Jedno však věděla jistě: vzhledem k matčině stavu jí o rozvodu říct nemůže.

Až k ránu dostala nápad. Bylo to bláznovství, ale jediné možné řešení. Problém však byl v tom, jestli do toho Reid půjde s ní.

Zaparkovala na parkovišti před dlouhým neogeorgiánským domem v tiché, luxusní čtvrti ve středu Toronta. Reid bydlel až na konci řady zrekonstruovaných bytů. Mosazná cedulka s jeho jménem na dveřích prozrazovala, že je to také jeho kancelář.

Dlaně měla zvlhlé studeným potem, když vzala za kliku a vešla dovnitř. Reid podnikal ve stavebnictví. Měl firmu na rekonstrukci domů a bytů. Zařídil si to tu krásně, pomyslela si Joanna, když vstoupila. Celé přízemí zabíral prostorný ateliér a kancelář.

Na jednom ze stolů tiše hučel počítač s uměleckým softwarem, vzadu u oken do zahrady stálo kreslicí prkno.

„Co pro vás mohu udělat?“ Od jednoho stolu vstala velmi atraktivní brunetka s profesionální maskou na tváři. Bude jí tak kolem třiceti, asi jako Reidovi, pomyslela si Joanna bezděčně.

„Přišla jsem za panem O’Connorem,“ řekla nahlas a měla pocit, že je to všechno jen zlý sen.

„Jste objednaná?“

„Ne, to ne.“

„Vaše jméno, prosím?“

„Joanna Clooneyová.“

Žena zvedla telefon a ohlásila ji. Po chvíli zavěsila a vybídla ji: „Pojďte prosím za mnou.“ Vedla Joannu po schodech nahoru do krásných obytných prostorů.

„Pan 0’Connor přijde hned,“ oznámila jí s úsměvem a trochou zvědavosti. Potom ji opustila.

Joanna se rozhlížela kolem sebe a nemohla neobdivovat architektonickou čistotu vysokého stropu a oken s ladnými křivkami a exkluzivní nábytek. Vzpomněla si na Reidovu zálibu v krásném prostředí. Měl vášeň pro hezké věci. Kdysi i pro ni.

Rychle zapudila bolestné vzpomínky a profesionálním okem se zadívala na obrazy na stěnách. Je zřejmé, že firma mu prosperuje dobře. Není to ani měsíc, co se šla podívat na obraz Christophera Pratta na aukci. Byl hodně drahý. A teď visí tady nad krbem. Reid si tedy konečně může dovolit život, po kterém vždycky toužil.

Teď, když se jí zbavil, si může užívat po svém, aniž by musel brát ohledy na manželku, která na seznamu jeho priorit byla vždy až na posledním místě.

To, že mu byla jen přítěží, bylo jasně vidět i na tom, s jakou rychlostí a jak chladně se vypořádal s rozvodem. Požádal otce, aby jim dělal prostředníka, aby se s ní už vůbec nemusel setkat. Od ní se vyžadovalo jen podepsat papíry. A byl zase volný.

Jak ji jen mohlo napadnout, že by měl zájem jí pomoct?

DRUHÁ KAPITOLA

Reid položil sluchátko a chvíli na ně ohromeně zíral. Nevěřil svým uším, když mu asistentka oznámila, že za ním přišla Joanna Clooneyová. Bylo mu, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem. „Pošli ji nahoru, Beth,“ řekl jako ve snu. A teď civí na telefon jako blázen.

Zvedl hlavu a uviděl se v zrcadle. Fajn, alespoň vypadá pořád stejně. Nikdo by na něm nepoznal, že do něj právě zčistajasna uhodil blesk.

„Ty trapný idiote,“ oslovil sám sebe a ušklíbl se. „Seber se.“

Odvrátil se od zrcadla a přešel ke skříni. „Co k čertu chce?“ hudroval podrážděně, zatímco si bral sako od obleku z ramínka. Zastavil se a cynicky se uchichtnul. „Něco od tebe, ne tebe, jasné? Tak si nic nenamlouvej, hlupáku.“

Navlékl si sako. Cítil se lépe, když si to v hlavě ujasnil. Už jednou ho odkopla. Jako všechny věci, které ji přestaly bavit. Podruhé už se to nestane. To nepřipustí.

Vrátil se k zrcadlu, aby si zkontroloval uzel na kravatě. Trochu ho narovnal. Ruku měl pevnou. Jasně, všechno je fajn. Podíval se na sebe. Jo, i barvu v obličeji má správnou. Nic nenaznačuje, jaký má v sobě zmatek. Spokojeně kývnul hlavou a usmál se na sebe. Je připravený čelit nepříteli.

Klidně a beze spěchu přešel velkou ložnicí – zabírala celé třetí patro – a vydal se dolů po schodech. Úmyslně uvolnil zaťaté pěsti.

Stála u okna zády k němu. Ještě že tak. Zůstal u schodiště. Najednou se mu zrychlil dech a stálo ho hodně úsilí, aby se navenek zklidnil. Ale už se mu nepodařilo zastavit bolestivé bušení srdce v hrudi.

Joanna, jako by vycítila jeho přítomnost, se otočila a ztuhla. Změřila si ho chladným, nadřazeným pohledem, který měl ještě v živé paměti. Je to dcera svého otce, to nezapře.

„Ahoj, Reide.“

Usmál se. „Joanno. To je překvapení.“ Hloupě kecám! Měl pocit, že ho právě rozčtvrcují.

„Ano, určitě jsi překvapený.“ Rty se jí roztáhly do úsměvu, ale hlas měla napjatý a ostrý.

„To tedy ano. Asi tak, jako když si v klidu vykračuješ, staráš se sám o sebe a někdo ti na hlavu zničehožnic hodí kladivo.“

Zamrkala. Vytrhl ji z její pózy a léta odloučení na moment zmizela. Oči jí zářily upřímností a otevřeností.

Ale v příští sekundě už zase měla na tváři masku zdvořilosti. Stála před ním chladná a povýšená… a krásná. Vlnité kaštanové vlasy měla dlouhé jako dřív a pod levým obočím malou pihu, kterou si tak dobře pamatoval.

Pleť měla stále stejně hebkou a bledou. Aristokratka, ano, to má také vepsané ve tváři. Ještě před pěti lety by ho ani nenapadlo, že by mohl někoho takového potkat. Učarovala mu svou krásou, svou kultivovaností, svou dokonalostí.

Chvíli mu trvalo, než zjistil, že to je všechno jen pozlátko. Její vznešené chování bylo výsledkem exkluzivní výchovy, které se jí dostalo jak doma, tak i v elitní soukromé škole. Uvnitř to byla tatínkova malá rozmazlená princeznička – vyžadující pozornost a péči. Ale teď se zdálo, že její klamný obal ztvrdl a stal se neprostupným. Asi jako lak na nábytku.

V pětadvaceti již není malá holčička. Roste do krásy, je mnohem hezčí než ve dvaceti. V pětatřiceti nebo čtyřiceti bude na vrcholu své krásy, pomyslel si Reid a nemohl se dočkat, až ji za deset let uvidí. Zpovzdálí, samozřejmě. Takové samozvané královny jako Joanna Clooneyová nejsou pro venkovské prostáčky, jako je on.

„No, ať už se cítíš jakkoliv, ráda tě vidím,“ řekla.

Místo odpovědi jen tázavě povytáhl obočí. Ke svému údivu zjistil, že se jí po tvářích rozlil nach. Důkaz vnitřního neklidu. Takže ani ona není tak vyrovnaná, jak působí.

„Jak se máš?“ Její měkký, lehce zastřený hlas ho pošimral po kůži.

„Dobře. A ty?“

„Fajn.“ Slabý úsměv se jí nedostal k očím. Když se na ni zadíval pozorněji, viděl, že pod maskou chladné odtažitosti je jakoby zmrazená a bezduchá.

To se mu nelíbilo. Bylo mu jasné, že je v nějakém průšvihu a že doufá, že on ji z něj vytáhne. Otázka je, jestli jí chce pomoct. Ne, krucinál! Proč taky?

„Nech toho, Joanno. Není ti fajn. Nepřišla bys za mnou, kdyby ti bylo fajn. Tak o co jde? A bud tak laskavá, neplýtvej mým časem a jdi rovnou k věci.“ Ať ji trápí cokoliv, Reid do toho nechtěl být zapletený.

Jeho nekompromisní tón ji zarazil, ale to mu bylo jedno. Naposledy ji viděl na pohřbu jejího otce před osmnácti měsíci, dvaceti šesti dny a třemi hodinami. Tenkrát byl tak hloupý, že si myslel, že se možná k němu vrátí. Ale rychle byl vyveden z omylu. Po jejím boku byl Paul La Valliere. Chlapík ze stejného těsta jako ona. Uhlazený, bohatý a tančící podle toho, jak ona píská, jako její způsobný stín.

„Neřekneš mi ani, abych si sedla?“

Á, Joanna hraje o čas. To jí není podobné. Vždycky věděla, co chce a jak to získat. Reid neměl důvod myslet si, že se v tomhle ohledu změnila.

O krok k ní přistoupil a ona o krok couvla. Zajímavé.

Zastavil se, když viděl její obezřetný pohled. Ať už sem přišla z jakéhokoliv důvodu, je jasné, že tu být nechce. Nevesele se na ni usmál. „Prosím, posaď se.“ S okázalou zdvořilostí ukázal na křeslo.

Schválně se k ní znovu přiblížil, aby viděl, jak bude reagovat, ale její svěží, lehká vůně zaútočila na jeho smysly. Zatočila se mu hlava. Zarazil se a byl rád, když o několik kroků ustoupila a sedla si na sametem potažené čalouněné křeslo.

„Díky,“ zamumlala a upjatě si stáhla krátkou hedvábnou bílou sukni od kostýmku po stehnech dolů.

Reid odtrhl pohled od jejích dlouhých nohou a zaťal zuby. Rád se na ni díval, to byl jeho problém. Odjakživa. Měla v sobě zvláštní ženskou ladnost, která ho přitahovala jako magnet.

„Prosím tě,“ vyhrkla najednou napjatým tónem, „posaď se také. Vadí mi, když nade mnou stojíš.“

Tak ono ti to vadí? A mně zase vadí, že jsi sem přišla. Posadil se na gauč, pohodlně se opřel, natáhl si nohy před sebe, zkřížil je v kotnících a mlčky si prohlížel své italské boty.

„Máš to tu moc hezké,“ přerušila Joanna ticho. „Zřejmě se ti vede dobře.“

To je celá ona – všímat si materiálních věcí, hodnotit je a dělat závěry. Byl by snad teď pro ni považován za vhodnou partii? Cítil, jak mu prudce cuká v koutku úst. Zoufale se snažil uklidnit, ale už se mu nepodařilo zakrýt podráždění v hlase. „Ano. Překvapuje tě to?“

Blahosklonně se na něj usmála. „Ne, vůbec ne. Jsem ráda, že jsi spokojený.“

„Ano?“ Usmál se na ni, ale nedokázal se zbavit staré trpkosti, která se drala na povrch. „A vidíš, za to mám co děkovat tobě. Kdybys mě neopustila, nebyl bych dneska tam, kde jsem.“ Rukou ukázal na pokoj. Dnes už se zná, ví, co chce a co potřebuje. A Joanna Clooneyová to rozhodně není.

„Nebylo pro mě lehké sem jít. Chápu, že se zlobíš, ale –“

„Zlobím!“ Krátce a nevesele se zasmál. „Vůbec se nezlobím. Jsem ti vděčný. Vysvobodilas mě. Ukázalas mi cestu ven z pasti, do které jsem se vlastní hloupostí sám chytil.“

Právě potvrdil, co už dávno věděla, tak proč má pocit, že v ní něco umřelo? Všechno, co měla na jazyku, bylo tak nicotné, že raději neřekla nic. Jen se na něj dívala.

Byl stále ještě ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Když byli spolu, zvykla si vidět ho v pracovním oblečení – v džínách a tričku, zaprášeného od prachu a pilin ze stavby. Teď, v tmavomodrém, perfektně padnoucím obleku, z něj vyzařoval vytoužený úspěch a moc. Jeho priority.

Za poslední tři roky se změnil. Nový Reid působil nekompromisně a úžasně sebevědomě. Přesto v něm však stále ještě doutnala ta nebezpečná, nevypočitatelná jiskra. Probleskovala mu z hlubin očí. Joannu zaplavilo zoufalství. Proč tu vlastně jsem, co tu dělám?

„No… a co pro tebe můžu udělat?“

„Nejde o mě, ale o mou matku.“

Konečně v jeho až dosud lhostejném pohledu kmitl zájem.

V Joanně znovu vzklíčilo semínko naděje.

„Co je s tvou matkou?“ zeptal se polekaně.

Rychle jeho obavy rozptýlila.

„Není to tak, jak si myslil“

„Tak co je?“ Zatvářil se poněkud podezíravě a hlas ztvrdl.

Povzdychla si v beznaději. Jak si jen mohla myslet, že by jí chtěl pomoct?

„Matka… Probrala se.“

„Cože?!“ Reid ožil a naklonil se k ní. Z očí mu čišela neskrývaná radost.

Semínko naděje zase o trochu poporostlo. „Probudila se před několika týdny a chce tě vidět.“

„Panebože!“ zvolal nevěřícně a pevné rty mu změkly úsměvem.

Vyskočil na nohy a začal přecházet sem a tam po místnosti. V jeho pohybech byla úžasná mužská krása, síla a pružnost. Joanna se okamžitě opět ocitla o několik let zpátky, když ho uviděla poprvé.

Přišel si prohlédnout nedokončený ateliér, který jí dal otec jako dárek k dvacetinám. Byl jen o pět let starší, ale již v té době byl mladším společníkem stavební firmy, která mu nyní patří, a dostal za úkol dohlížet na stavební práce.

Nebyl to jen jeho chlapecký zjev nebo světle hnědé vlasy, které ji na něm zaujaly. Byl to především podmanivý pohled šedých očí, síla a jakási zemitost, která z něj vyzařovala. Každý jiný byl ve srovnání s ním nezajímavý, fádní, prostě nula.

Okamžitě se do něj bezhlavě zamilovala. Otec byl ostře proti jejich bouřlivé romanci, ale když se po tříměsíční známosti brali, přijal jejich manželství jako nutné zlo. To matka ho přivedla k rozumu. Jí se totiž Reid moc líbil. Má charakter, říkávala.

„Jak je jí?“ Jeho hluboký hlas ji vytrhl ze vzpomínek a přivedl zpátky do současnosti. Nedíval se na ni, ale z okna přes vrcholky věží do dálky.

„Je jí dobře, zatím… Chce tě vidět.“

„Jistě! Hned odpoledne za ní půjdu.“ Otočil se a usmál se na ni. Očividně tím považoval její návštěvu za ukončenou.

Joanna vstala a celá se napjala. Odvrátila se od něj, vykročila ztuhle ke krbu a zadívala se nevidomýma očima na Prattovu krajinku. Jak teď dál?

Odkašlala si. „Je tu ještě něco.“

Po krátké pauze se Reid navenek klidným hlasem zeptal: „A co?“

Joanna se k němu pomalu otočila. Z chladného pohledu šedých očí nebylo možno vyčíst, co si myslí. Zato Reid v ní číst uměl. Znal všechny její pocity, myšlenky, vzpomínky, věděl, co cítí. Nemělo cenu něco před ním schovávat. Znal ji příliš dobře.

„Když se matka po tobě ptala, neřekla jsem jí… Nemohla jsem jí říct, že jsme rozvedeni.“

V očích se mu zablesklo, ale když promluvil, hlas měl klidný, vyrovnaný, téměř lhostejný. „Proč jsi jí to neřekla?“

„Bála jsem se, že to pro ni bude šok. Musela jsem jí říct o otci. A už jsem jí nedokázala říct o nás.“ Zarazila se, když spatřila jeho výraz.

„Takže ona si myslí, že jsme ještě pořád spolu?“

„Ano.“

V místnosti se rozhostilo absolutní ticho. Reid poodešel k oknu a dlouho stál bez hnutí jako socha. Život v něm prozrazoval jen cukající koutek úst.

Vtom si vzpomněla na něco, co jí téměř vyrazilo dech. Mívala ve zvyku líbat ho tam, aby ho uklidnila. Vždycky to fungovalo. Vždycky se jí nakonec – zpočátku neochotně, ale pak rád – poddal. Milostné vzrušení a touha vyhrály nad zlostí. Tedy na počátku jejich vztahu, když ho dokázala odlákat od práce a milovat se s ním i ve dne.

Těžko uvěřit, že kdysi měla takovou moc nad tak tvrdým mužem.

Pozvolna se probral ze šoku. Zoufale vzdychla, když viděla jeho odhodlaný výraz.

„Musíme jí říct pravdu. Nemůžeme jí lhát. Tohle je závažná věc, nejde o nějakou hloupost.“

Rychle k němu přistoupila. „Proč?“

„No tak, Joanno, musím ti to vysvětlovat?“ Zavrtěl hlavou, ale stále ještě zachovával klid. „Prostě to nejde. Musíš jí říct pravdu.“

„Nemůžu.“ Zapletla si prsty do sebe. „Já opravdu nemůžu.“

„Proč?“

„Byl by to pro ni příliš velký šok. Nemůžu riskovat její zdraví.“

Prosebně k němu vztáhla ruce.

Vzal je do svých dlaní. Jeho teplé prsty ji zahřály stejně jako jeho mírný hlas. „Joanno, nemůžeme tvé matce lhát. Musíme jí říct pravdu.“

Divoce se mu vytrhla. Nechtěla jeho něhu, nechtěla slyšet jeho rozumný tón. „Prostě to neudělám. Neudělám to. Nemůžu.“

„Joanno, poslechni mě…“

„Ne! Nečekám, že mě pochopíš, ale jedno vím. Nemůžu jí o nás říct. Prozatím ne.“ Odmlčela se, aby se nadechla. „Znáš mou matku – zničilo by ji to.“

Dlouze se na ni podíval. „A kdy jí to chceš říct? Čím déle to necháš, tím horší to bude. Copak si to neuvědomuješ?“

„Ne,“ trvala na svém zoufale. „Čím později se to dozví, tím líp. Bude silnější a pak si s tím třeba bude umět poradit.“ „A co navrhuješ dělat prozatím?“

„Prozatím…“ Sbírala odvahu pokračovat. „Prozatím bych ocenila, kdybys mohl předstírat, že jsme stále ještě manželé.“

Reid na ni zůstal nechápavě zírat. To nemyslí vážně! Joanna napětím zadržela dech.

„Zbláznila ses?“ vybuchl a v očích se mu zablýsklo zlostí. Joanna polekaně zamrkala. Na moment ji napadlo, jestli se snad opravdu nepomátla na rozumu, ale když si představila svou křehkou matku v nemocnici, věděla, že jedná správně.

„Bude to jen na krátkou dobu,“ přemlouvala ho, „na pár měsíců, dokud nebude silnější.“

Reid neodpověděl, ale jeho pohrdavý výraz byl dostatečně výmluvný.

„Prosím tě, pochop to,“ prosila ho. „Nemůžu si dovolit riskovat, že se jí přitíží. Nechci svou matku znovu ztratit.“

„Jsi blázen?“ Byl už klidnější, ale stále ještě nepřesvědčený. „Nemůžeme předstírat, že jsme manželé. Víš vůbec, co ode mne žádáš?“

Zřejmě neslyšel ani slovo z toho, co se mu pokoušela vysvětlit. „Jistěže vím, co od tebe chci.“

„Žádáš mě, abych jí lhal. To neudělám. Půjdeme teď spolu do nemocnice a řekneme Louise pravdu.“

„Myslil, že pro mě je snadné lhát?“ zvolala Joanna rozzlobeně. Tváří se, jako by to byl nějaký její další sobecký rozmar. „Kdybych věděla, že jí pravda neublíží, řekla bych jí to hned. Ale protože si nejsem jistá, nemůžu riskovat.“

Bez rozmýšlení k němu vykročila, ale vzápětí toho litovala. Na vzdálenost jen několika centimetrů ucítila teplo a mýdlovou vůni jeho těla. Okamžitě ji to přeneslo do bolestivých a velmi živých vzpomínek.

„Asi mi nevěříš, ale mně na ní stále ještě velmi záleží. Ještě pořád chci být součástí jejího života a pomáhat jí, jak budu moci. Ale pravdu jí říct musíme. To jí dlužíme, nemyslíš?“

„Ne, já to tak nevidím. Alespoň ne teď Až přijde čas, pochopí, proč jsme jí lhali. V každém případě následky poneseme až pak.“

Reid nesouhlasně kroutil hlavou a Joanna se v duchu snažila vyrovnat s tím, že jí naprosto nechce vyjít vstříc.

„To, co ode mne chceš, je nemožné.“

„Proč?“

„Z mnoha důvodů. Ale jeden ti řeknu. Jsem zasnoubený. Budu se ženit.“ Ušklíbl se. „A nemyslím si, že by se mé snoubence takové divadýlko líbilo.“

„Zasnoubený?“ Joanna měla pocit, že dostala ránu na solar. „S kým? Jak to? Kdy?“

„Záleží na tom?“ Jeho hlas jen stěží pronikl do jejího vědomí.

„Ne, jistěže ne. Blahopřeji,“ vysoukala ze sebe tiše. Tak on se bude ženit. Bude patřit jiné.

„Díky,“ řekl střízlivě. „Já tobě také. Je to tak, že?“

„Ano… Nevěděla jsem, že to víš.“ Cítila se jako robot. Nevěděla ani, co říká. Dívala se mu do tváře a hltala každý detail, jako by na něj hleděla naposledy.

Pousmál se. „Občas čtu noviny. Když se majitelka jedné z největších uměleckých galerií zasnoubí s takovým milovníkem umění, sběratelem-milionářem, jako je Paul La Valliere, je to zpráva jako hrom.“

„Ano, to ano,“ odpověděla automaticky. Pořád se ještě nemohla vzpamatovat. Až dosud si neuvědomila, že stále ještě považuje Reida za svého, i když se rozvedli.

„Co si tvůj snoubenec myslí o tom bláznivém návrhu? Počítám, že není nadšený. Je to pěkně uhozený nápad.“

„Chápe to.“ Paul ji vždycky chápal.

„Tak to je cvok,“ zahuhlal Reid a odvrátil se od ní k oknu.

„Není. Je to velmi inteligentní muž a já si jeho názoru cením.“

„A taky je velmi bohatý a má spoustu času, který ti může věnovat. Zdá se, že se k sobě hodíte. Jako šnek do ulity.“

Otočil k ní hlavu a pomalu bloudil pohledem po jejím těle. Dost dlouhou chvíli strávil u výstřihu jejího bílého hedvábného kostýmku. Nebyl nijak provokativně střižený, ale Joanna si najednou připadala nahá. Reid se zazubil. „Je dobrý v posteli, vid?“

Joanna zrudla. „Do toho ti nic není.“

Zachechtal se, ale byl to výsměch, ne smích. Vysmívá se jí, a to ji zabolelo.

Vzpomněl si, jak to šlo jim? Zná ještě tvary jejího těla, tak jako ona si pamatuje jeho? Vzpomene si někdy, jak se zachvívala touhou v jeho náruči? Olízla si najednou suché rty.

Reid zvážněl. „Ale to jsme odbočili od tématu. Musíme tvé matce říct pravdu. Půjdu s tebou do nemocnice.“

Veškerá naděje, že jí Reid pomůže, v ní umřela, když jí řekl, že se bude ženit. Rychle ho odmítla. „Ne, to nebude nutné. Řeknu jí to sama. Zítra. Promiň, že jsem tě tak zdržela. Ahoj.“

Nedala mu šanci, aby něco řekl. Otočila se a vyrazila po schodech dolů.

V přízemí proběhla kolem ženy za stolem a ven z domu.

Nedosáhla toho, proč sem přišla. Ale to nebyl jediný důvod, proč ji v očích pálily slzy a proč měla pocit, že má na srdci závaží.

Reid stál u okna a díval se, jak vybíhá z domu, nasedá do svého bílého porsche a odjíždí.

Zhluboka se nadechl, zavřel oči a opřel se čelem o chladné sklo. Doufal, že z něj spadne napětí. Měl pocit, že každou chvíli praskne.

Odvrátil se od okna. Tento dům už nikdy nebude jako dřív. Joanna za sebou v místnosti zanechala bolestné vzpomínky. Křeslo, ve kterém seděla, slabá vůně, kterou s sebou přinesla… Zatraceně! Zamořila i vzduch. Bylo tu k nedýchání.

Zavřel oči, aby se zbavil vzpomínek na ni, ale nepomohlo to. Pořád ji viděl před sebou. Stále ještě to byla ta stejná rozmazlená holka, zvyklá dostat, co si zamanula, ale teď byla nějak tvrdší a bezohlednější. Jako kdyby jí nevadilo jít přes mrtvoly, aby dosáhla svého.

Bylo to celkem pochopitelné. To, co prožila za poslední tři roky, by stačilo každému, aby hezky rychle vyrostl z dětských střevíčků, i Joanně.

Ale byla pořád krásná a sexy. Přestože ji znal a věděl, jaká je, ještě stále mu stačilo jen se na ni podívat a hned zatoužil dotýkat se jí jako dřív. Nebylo divu, že ho i teď dokázala tak rozohnit. Sex byl základem jejich vztahu. Sex a divoká vášeň, kterou dříve považoval za lásku. Jenže pravá láska není sobecká a zničující. Kdyby se opravdu milovali, nic na světě by je nedokázalo rozdělit.

Jejich manželství však bylo předurčeno ke krachu ještě z dalšího důvodu. Byl natolik naivní, že si neuvědomil, že Joanna pro něj není. Nebyla to jeho sorta. Před pěti lety byl trapně hrdý na to, že obyčejný kluk jako on uchvátil srdce dívky, která si mohla vybrat mnohem zajímavější partii.

Povzdychl si a přitiskl si dlaně na víčka, aby se zbavil mučivých představ. Nikdy jí nesmí věřit, nikdy si ji nesmí pustit k tělu, aby mu zase neudělala v životě zmatek.

To, že ji dnes znovu viděl, mu připomnělo, jak strašné může být manželství s nesprávným člověkem. A jednu věc si vyjasnil. Nemůže se ženit. Teď ještě ne. A možná nikdy.

TŘETÍ KAPITOLA

Joanna zaparkovala před nemocnicí, ale místo aby vystoupila z auta, zůstala sedět za volantem a hleděla předním sklem na mokré listy šeříků kolem parkoviště.

Celou noc nespala. Poslouchala, jak jarní déšť bubnuje na okenní římsu, a vymýšlela způsob, jak říct matce pravdu.

Po chvíli vystoupila z auta. Donekonečna tu sedět nemůžu, ať už to mám raději za sebou, řekla si a vydala se k hlavnímu vchodu.

Vtom si všimla postavy vystupující z tmavozeleného jaguára.

Zarazila se. Srdce se jí na moment zastavilo. Přicházel k ní Reid. V lehké mlze nejprve vypadal jako duch, ale jakmile si všimla jeho cílevědomého pohledu, okamžitě se zhmotnil. Uhnula očima a pohled jí sklouzl po celé délce jeho urostlého těla.

Chyba.

Béžovou koženou bundu měl rozepnutou a pod košilí se mu rýsovala svalnatá hruď. Joanna si vzpomněla, jak ji držíval v náručí a ona se k němu tulila a líbala ho na malý trojúhelníček kůže, který vykukoval z u krku nedopnuté košile.

Rychle sklopila oči, aby si nevšiml, na co vzpomíná. Zadívala se mu na ploché břicho, hnědý kožený pásek u kalhot a štíhlé boky. Tělo měl jako z žuly a byl až hříšně sexy.

Tělem jí projela vlna horka a rozhořela jí tváře. V rozpacích se mu podívala do obličeje, ale setkala se s jen s tvrdým pohledem.

Těžce polkla a zvedla bradu, aby se uklidnila. Byl už blízko.

V duchu se ptala, jak je možné, že ji dokáže tak rozrušit, když má hlavu plnou úplně jiných, mnohem důležitějších věcí.

Jeho blízkost byla nesnesitelná. Vnitřně se celá chvěla a nedalo se s tím nic dělat. Její tělo na něj reagovalo proti její vůli a rozumu. Připadala si bezmocná a vlastní slabost ji děsila.

„Řeknu jí to sama, nemusíš se mnou chodit,“ řekla mu, když k ní došel.

„Věřím, ale stejně si myslím, že bude lepší, když budu s tebou.“ Hlas měl chladný a klidný.

„Ale to už není tvoje věc.“

Na to jí nic neřekl, jen povytáhl obočí. Joanna znovu cítila, jak rudne. Nehodlal její hloupý výrok nijak komentovat. Proč ho proboha do celé věci zatahovala?

„Poslyš,“ pospíšila si s vysvětlením, „máš vlastní život, své problémy. Vrať se k nim a nech mě, abych si tohle vyřídila sama.“

„To nemůžu,“ nesouhlasil s jejím návrhem.

„Proč ne?“ Do hlasu se jí vkradlo zoufalství.

„Pořád se cítím odpovědný za Louise… i za tebe.“

Srdce jí poskočilo, ale pak si uvědomila, že to nic neznamená. Reid měl vždycky přehnaný smysl pro povinnost.

„Za mě se nemusíš cítit odpovědný. Já se o sebe postarám.“

„No to jsou mi novinky.“

Jeho posměšný tón ji přinutil zatnout zuby a počítat do deseti. Odmítala nechat se vyprovokovat jeho sarkasmem.

Reid si vždycky myslel, že ji rodiče rozmazlili. Vychovali z ní fiflenu, která nedokáže udělat nic pořádného. Ano, vyrostla v přepychu, ale to ještě neznamená, že je k ničemu. A v posledních třech letech se přesvědčila, co v ní je. A on ať si o ní myslí, co chce.

„Myslím, že se zase poněkud vzdalujeme od toho hlavního. Nepotřebuji tě tady. Udělám, co je potřeba, sama.“

„Nedělám to pro tebe,“ namítl tiše. „Dělám to pro Louise. Myslím si, že bude ráda, když bude vědět, že jsem tady a že mi na ní stále záleží.“

„A co chci já, na tom nezáleží?“

„Ne, na tom opravdu nezáleží,“ řekl tiše, ale důrazně.

Joanna se otočila na podpatku a zamířila ke vchodu do nemocnice. Reid ji následoval. Společně došli ke dveřím. Reid je otevřel a galantně jí je přidržel.

Joanna se na něj ani nepodívala a rychle začala stoupat po schodech, ale neustále si jeho přítomnost uvědomovala. I kdyby šla seberychleji, nemohla mu uniknout. Ovládal ji i na dálku a zblízka ji doslova spaloval.

S Reidem v zádech pomalu pootevřela dveře nemocničního pokoje. Matka seděla u okna a četla.

Joanna zaslechla, jak Reid zatajil dech, a ucítila jeho prsty na své ruce. Zabránil jí otevřít dveře úplně. Do celé ruky se jí vlilo příjemné teplo. Naštěstí si nevšiml, co s ní jeho dotek dělá. Starostlivě se díval na matku, která o nich ještě nevěděla.

„Vypadá tak malá a křehká,“ zamumlal a kolem úst se mu udělaly starostlivé vrásky.

Vtom matka zvedla hlavu a tvář se jí rozzářila.

„Reide!“ Položila knížku na stolek vedle sebe a vztáhla k němu své hubené ruce.

„Louise.“ Reid k ní přistoupil, poklekl na jedno koleno a objal ji. Úplně se v jeho náruči ztratila. „Ani nevíš, jak rád tě zase vidím,“ řekl dojatě a Joanně se zalily oči slzami. V tu chvíli mu odpustila jeho přezíravost a lhostejnost, s jakou se k ní choval.

Matka ho políbila na tvář. Reid úlevou zavřel oči. Bylo to velmi dojemné setkání. Oba se mají moc rádi, o tom nebylo pochyb.

Joanna se od nich otočila. Měla radost, když je viděla spolu, ale zároveň cítila i trpkost. Matku má rád, ale ji ne.

Reid pomalu vstal, ale nepřestával matku držet za vyhublou ruku.

„Jak se cítíš?“

„To víš, jako po třech letech kómatu.“ Matka se tvářila statečně, ale hlas se jí třásl. Byla ještě velmi slabá. „Jsem ráda, že cítím alespoň něco,“ zažertovala.

Reid se zasmál a podíval na Joannu. V očích mu jen hrálo. „Je zpátky. Vrátila se.“

„A s vervou,“ přitakala Joanna s pousmáním.

Reidův výraz se prudce změnil, když pohlédl na svou bývalou manželku. Veškeré teplo z něj vyprchalo a místo něho nastoupila temná ostražitost. Obrátil se zpět k matce. „Jsem rád, že jsi neztratila smysl pro humor, ale teď doopravdy, jak se cítíš?“

„Teď, když jsme tu všichni spolu, tak náramně.“ Zatahala ho za rukáv. „Sedni si, bolí mě za krkem, když se na tebe musím dívat nahoru.“

Reid se na ni klukovsky usmál a přitáhl si židli. Matka vypadala šťastně, ale velmi zranitelně. Joanna stále ještě nevěděla, jak jí řekne o rozvodu.

„Jaká byla služební cesta?“

„Ehm…“ Zaváhal a rychle se podíval na Joannu. Hledal u ní pomoc. Nevěděl, co všechno matce řekla. „Všechno šlo jako po drátku.“

„Kams to vlastně jel?“

„Ehm… Do Vancouveru.“ Zlost mu zúžila oči. Kdyby pohledy mohly zabíjet…

„Nebereš svou ženu na takovéhle delší cesty?“

Joanna v duchu zaúpěla. To je celá matka. Věčně do všeho musí strkat nos.

Reid na ni vrhnul pohled, který by snad dokázal seškrábat i starý lak ze dřeva. Joanna byla rudá jako krocan.

„Moje žena,“ začal schválně hodně ironicky, „nemá nikdy čas na to, aby jela se mnou. Má pořád něco jiného na práci.“

„Joanno, takhle by ses neměla chovat ke svému manželovi. Reid tě miluje, měla by sis toho víc vážit.“

Reidovi cukalo v koutcích úst, když matka kárala dceru.

Joanna se na něj vztekle podívala a bojovala s touhou něco po něm hodit, ale on se na ni jen provokativně zubil.

„Mám svou práci, mami.“ Hlas měla stažený zlostí. „Nemám čas poflakovat se někde po západním pobřeží.“

Matka na oba vrhla pátravý pohled a zesmutněla. „Byla jsem pro vás obrovskou přítěží,“ konstatovala.

„Ne! V žádném případě!“ zvolali oba unisono. Joannu její slova poplašila a zároveň si vyčítala, že dává přednost vlastním pocitům před matčinými potřebami.

„Není to tak, jak si myslíš, Louise.“ Reid mluvil klidně a rozumně, ale o to víc Joanna ztrácela nervy. „Všechno je –“

„Mami –“ nevydržela Joanna to strašné napětí, „musíme ti s Reidem něco říct.“

Nechtěně se podívala na Reida. Seděl a čekal, jen cukání v koutcích úst prozrazovalo, že ani on není v klidu. „Reid a já…,“ začala Joanna znovu a srdce jí divoce bilo v hrudi. Nedokázala to ze sebe vypravit. „My…“

„Joanna chce říct, že bychom si tě rádi vzali domů. Hned, jakmile to bude možné,“ skočil jí do řeči klidným a rozhodným tónem.

Joanna na něj vykulila oči. Co to dělá? Proč to dělá?

„To bych moc ráda,“ dolehl k ní matčin potěšený hlas, „ale nechci vám být na obtíž, děti.“

„To je nesmysl, nebudeš nám na obtíž.“ Reid mluvil tak přesvědčivě, že Joanna téměř uvěřila, že je mezi nimi všechno jako dřív. To, co doopravdy cítil, bylo pečlivě ukryté v jeho nitru. „Nemyslíš, žes tu byla už dost dlouho?“

„To tedy ano!“

V jejím slabém hlásku bylo tolik radosti a úlevy a v jejím pohledu tolik lásky k Reidovi, že Joannu píchlo u srdce. Pravda matku zničí.

„Ještě dneska o tom promluvím s doktorkou Malchovou.“

„A já se začnu balit.“ Matka se zasmála. Mladým, bezstarostným smíchem.

„Ještě moment,“ ozvala se Joanna. Reid uvedl věci do pohybu nějak moc rychle. „Záleží na tom. jestli tě doktoři pustí.“

„Ale proč se nezeptat? Tím se nic nezkazí,“ namítl Reid mírně a dokonce se i usmál.

„Moje slova,“ souhlasila s ním matka novým, lehkým tónem.

Musím ho dostat odsud, než provede ještě něco, usmyslela si Joanna a prudce vstala.

„Máš pravdu, zeptat se můžeme.“ Usmála se na matku, která vypadala tak spokojeně a klidně, až jí to Joanna záviděla.

Reid se také zvedl, vzal do ruky matčiny hubené prsty, zvedl je ke rtům a s milým úsměvem je políbil. „Přijdeme zase zítra.“

„Jsi hodný chlapec, Reide. Hned je mi líp, když vím, že se o nás postaráš.“

Joannu to zamrzelo. Copak si až dosud bez něj nevedla dobře?

Reid se narovnal a podíval na ni. Proč mi pomáhá? ptala se Joanna sama sebe podrážděně. Teď, když mu do tváře viděla jen ona, bylo vidět, co si myslí. V očích měl hněv. Bylo jasné, že ani on není rád, že ho do této šarády navezla. Proč v tom případě udělal matce ten nesmyslný návrh?

S vypětím všech sil spolkla hořkost a nahnula se k matce, aby ji políbila na rozloučenou. Nebyla v pozici, kdy si mohla vybírat. A darovanému koni na zuby nehleď, říká se. „Tak ahoj, mami, uvidíme se zítra.“

V pase ucítila teplý, známý dotek Reidovy ruky a ztuhla. Zachvátila ji náhlá, divoká touha po opravdových intimních dotecích.

Napřímila se a pokusila se vyhnout se mu, ale vzal ji kolem ramen. Pak se sklonil nad matkou a také ji políbil na tvář.

„Měj se dobře a nenamáhej se, odpočívej,“ nařídil jí jemně. Znovu vzal Joannu kolem pasu a stoupnul si rovně. Joanna si uvědomovala, že musí cítit, jak se mu pod rukou chvěje.

„Ano, poslechnu tě.“ Matka se unaveně, ale spokojeně na oba podívala, a Joanna si všimla, jak jí oči září novou nadějí. Nemohla Reidovi upřít, že ta zázračná změna je jeho zásluha.

Přinutila se pohnout ztuhlými svaly v obličeji a vykouzlit na tváři, jak doufala, přirozený úsměv. Pak toporně vyšla z pokoje. V kříži cítila Reidovu teplou a pevnou ruku. Malíčkem se jí dotýkal v místě, kde se začínají půlit hýždě.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, odskočila od něj a jeho ruky, která jí spalovala pokožku, a s rukama pevně sepjatýma za zády, kde ještě cítila jeho dotek, se k němu otočila.

„Co se děje?“

„Jak se můžeš ptát? Copak jsi neříkal, že jí nechceš lhát?“

V koutcích úst se mu objevil úsměšek.

„To je pravda, říkal.“

„Tak proč sis to rozmyslel?“ V sobě potlačovala nepatrnou naději, že mu na ní snad pořád ještě alespoň trochu záleží.

„To nevím.“ Pohodil rameny a vážně se na ni podíval. „Možná proto, že některé věci se nemění. Kdykoliv jsem s tebou, přestávám soudně uvažovat.“

„No jistě, dávej za to vinu mně.“ Nemohla necítit hořkost nad vlastní bláhovostí. Jak ji vůbec mohlo napadnout, že to udělal kvůli ní!

Reid měl ústa stažená podrážděním. „Nebuď tak nedůtklivá. Pravý důvod znáš stejně dobře jako já.“ Zavrtěl hlavou a zatvářil se rezignovaně a sám sebou znechuceně. Pak přiznal: „Prostě jsem to nedokázal. Nemohl jsem jí ublížit. Mělas pravdu, ještě není dost silná na to, aby se jí taková zpráva mohla říct.“ Joanna viděla, jak nerad přiznává, že měla pravdu. „Musíme si promluvit.“

„O čem?“

„O tom, jak dostat matku tady odsud a vzít si ji k nám.“

„Vzít si ji k nám!“ zvolala šokované, ale hned ztišila hlas a vydala se rychlým krokem dál od matčina pokoje. „To nemyslíš vážně!“

„Myslím to vážně. Není důvod, aby tu zůstávala. Najmeme si ošetřovatelku –“

„Tak moment.“ Joanna jen nevěřícně vrtěla hlavou. „Na něco jsi zapomněl. Kam bys ji chtěl vzít? Kde je to u nás?“

„Tak si budeme muset něco pořídit,“ odpověděl klidně.

„Cože?!“ Joanna měla pocit, že se Reid zbláznil.

„Copak sis to ani trochu nepromýšlela?“ obořil se na ni zlostně. „Ty jsi vůbec nepomyslela na důsledky. Když chceš, aby matka věřila, že jsme stále ještě manželé, musíme žít spolu, nemyslíš?“

„To mě nenapadlo.“ Zachvátila ji panika. „Ale o to teď nejde. Měls to se mnou nejdřív probrat, a ne jí navrhnout, aby s námi bydlela, aniž bych o tom věděla.“

„A co jiného jsem jí měl říct? Je přirozené, že si myslí, že žijeme spolu. Jak se chceš z toho vyvléknout? To nejde.“

„Ale jde.“ Zoufalství dodalo jejím slovům na přesvědčivosti. Nemohla zajít v předstírání až tak daleko. Už jen při pomyšlení na to, že spolu žijí, jí naskakovala husí kůže.

„A jak, prosím tě?“

„Jednoduše. Já ji vezmu domů. Je to konec konců její dům. Bude si myslet, že jsem se k ní na čas nastěhovala, abych jí pomohla, a ty to samozřejmě chápeš.“

„Jenže mně jako tvému manželovi by to vadilo a ona to ví. Nikdy bych nepřipustil, abys ode mne na tak dlouho odešla – může to trvat měsíce. Je normální, že bych šel s tebou. Tvoje matka by to očekávala.“

Joanna se cítila jako v pasti. V pasti, kterou sama nalíčila. Jeho námitky jsou rozumné, dávají smysl. Musí být ještě nějaký způsob, jak vyřešit tuhle situaci, ale jaký? V tuhle chvíli ji absolutně nic nenapadalo.

„Můžeme si přece vymyslet celou řadu důvodů, proč musíš zůstat doma.“

„A všechny budou pro ni nepřesvědčivé. Znáš ji, víš, jak uvažuje. Už takhle má obavy, aby nás neobtěžovala.“

Joanna se od něj odvrátila. Hrůznost celé situace na ni dolehla plnou vahou.

Jak jsem mohla být tak naivní, tak slepá, tak hloupá, vyčítala si. Jak je možné, že jsem vůbec nepomyslela na následky, které tahle tak zvaná milosrdná lež přinese? Reid s nimi počítá, on je předvídá. Na rozdíl ode mne myslí hlavou. To, že jsem zmatená a vystrašená, ještě není důvod pro to, abych nemyslela vůbec.

„Třeba kdybys nás často navštěvoval…,“ začala a s nadějí v očích se k němu obrátila. Reid jen zavrtěl hlavou. Joanna si uvědomovala, že její nápad je k ničemu, přesto slabým hláskem pokračovala: „Třeba by si ani nevšimla, že tam s námi nebydlíš.“

„No tak, Joanno, přiznej si to. Jiné řešení není. Kromě toho to byl tvůj nápad, ty jsi přišla s tím, abychom tvé matce lhali.“

Na to nemohla nic říct. Ale i tak se pokusila: „Ale ne takhle. Tohle jsem nechtěla.“

„Jenže jinak to nejde.“

Ve zpětném zrcátku viděla Reidova jaguára, jak jede za ní stinnou ulicí k jejich rezidenci obklopené vysokými stromy s úchvatným výhledem na jezero Ontario.

Projela železnou branou a pokračovala rozlehlým parkem po klikaté cestičce kolem drahocenných plastik a mramorových sloupů, které její rodiče za celý život nashromáždili.

Mezi stromy se objevil velký kamenný dům. Už jen pohled na něj dával Joanně pocit bezpečí a stálosti. Bylo to její útočiště. Tady vyrostla a sem se vrátila, když se její manželství rozpadlo.

Tady znovu našla domov a poprvé v životě i pocit, že ji někdo potřebuje. Matčina nehoda otce zcela zlomila a postupně se stal na dceři zcela závislý. Joanna převzala jeho uměleckou galerii a ke svému údivu zjistila, že je schopná ji řídit.

Reid zastavil vůz hned za ní a společně došli k hlavnímu vchodu. Stál těsné vedle ní a Joanna cítila teplo jeho těla. Ruka se jí trochu třásla, když odemykala.

„Milostivá si odemyká sama?“ otázal se Reid ironicky. Joanna jen zaskřípala zuby. „Kde je Halton?“

„Má dneska volno,“ odpověděla upjatě.

„Už jsem si myslel, že ses rozhodla obejít se bez služebnictva a včlenit se do opravdového života. Jsem já to ale hlupák!“

Jeho pošklebování ji zabolelo, ale neurazila se. Teď není čas na sebelítost. Má opravdový problém, který musí vyřešit. Zavedla ho halou do velké, dobře vybavené kuchyně. V tichém domě ještě ostřeji vnímala jeho přítomnost. Dala do překapávače vařit kávu a připravila na stůl hrnky, smetanu a cukr. Reid se posadil na židli a mlčky ji pozoroval. Joannu jeho soustředěný pohled znervózňoval stejně jako předtím jeho ruka na zádech.

Konečně byla káva vařená. Joanna postavila konvici na stůl. Přerušila stísňující mlčení otázkou: „Co tvoje snoubenka? Té to nebude vadit?“

„To se tě netýká,“ odbyl ji.

„To jsem už někde slyšela,“ neodpustila si trochu ho po píchnout, když nalévala kávu do hrnků. „Ty máš ale drzost. O moje záležitosti se staráš, ale já se na tvoje nesmím ani ze ptat.“

„Ty ses na mě obrátila s prosbou o pomoc…“

„Už mě nebaví to pořád poslouchat,“ odsekla mu zlostně, ale hned si připomněla, že takhle se nikam nedostanou, a uklidnila se. Posadila se naproti němu ke stolu a z prstů udělala stříšku. „Dobře. Ano, máš pravdu, já se obrátila na tebe s prosbou o pomoc a jsem ti vděčná. Ale neměls právo říkat matce, že si ji vezmeme k nám. Od nynějška nech laskavě taková rozhodnutí na mně.“

„Velmi rád.“ Posměšně přikývnul. Na tváři se mu objevil známý otrávený výraz. Joanna ho měla z dřívějška ještě živě v paměti. Vždycky nesnášela, když se takhle tvářil.

Mívala pocit, že ji má za hloupou malou holčičku. Teď také. Jenže tenkrát k tomu měl důvod. Když se s ním seznámila, byla na svůj věk velmi nevyspělá, dětinská a plná nejistoty. Ale to už je pryč. Vyrostla z toho. Teď je z ní sebejistá žena a má proč se na něj zlobit.

„Co kdybychom si promluvili o skutečném problému,“ navrhl Reid.

„Což je?“

„Pokud cílem celé téhle trapné šaškárny je nepřidělávat matce starosti, musíš být přesvědčivější než dneska. Nemyslíš, že by byla nešťastná, kdyby viděla, že je mezi námi nepřátelství?“

„Já k tobě necítím nepřátelství!“ bránila se. Trochu se jí zatočila hlava a udělalo se jí slabo od žaludku. Tak tohle si o ní myslí!

Reid skepticky povytáhl obočí. „Nesneseš ani, abych se tě dotknul.“

Co mu na to může říct? Je zbytečné to zapírat, cítil přece odpověď na jejím těle. Může být jen ráda, že neuhádl pravý důvod jejího chvění. Netřásla se nechutí, ale touhou.

Oči se mu zúžily, takže z nich nedokázala nic vyčíst, ale škleb na jeho tváři byl dostatečně výmluvný.

Když však znovu promluvil, byl jeho tón mírný, téměř neutrální. „Ať se ti to líbí nebo ne, budeme muset spolu žít pod jednou střechou a dělat všechno, co dělají šťastní manželé.“

„Tak na to zapomeň,“ vyhrkla, když si představila, jak leží nahá v jeho náručí, jak se milují odpoledne v jejím pokoji nahoře, jak to zpočátku dělávali, když byli rodiče pryč. Měl neuvěřitelnou moc probudit její tělo, s ním zapomněla na všechno a myslela jen na milování s ním.

Krev se jí prudce vehnala do žil a vyschlo jí v puse. Ach ano, tato část jejich vztahu byla vždycky nádherná. Reid byl nenasytný a vášnivý milenec.

„Myslím tím všechno, co manželé dělají na veřejnosti, před ostatními.“

Vysmívá se jí, to je jasné.

„Och.“ Zadívala se do hrnku před sebou. Tváře měla rudé a cítila se jako idiot, že ho tak špatně pochopila. Zneklidňovalo ji pomyšlení, že se tak snadno stala kořistí jeho zákeřného vábení.

„Včetně líbání.“

Překvapeně k němu zvedla hlavu, ale díval se na ni s naprostým klidem.

„Myslím, že bychom si měli udělat generálku před hlavním vystoupením.“

„Tohle nemusíme nacvičovat! Vůbec se nemusíme před matkou líbat.“ Zachvátila ji panika.

„Jestli nechceš, aby si matka dělala starosti, jak je to mezi námi, tak budeš muset. Ona to bude od nás čekat. Dříve jsme se od sebe nedali odtrhnout, pamatuješ?“

Podle toho, jak to říkal, bylo vidět, že vzpomínky na jejich dávnou vášeň v něm probouzejí nechuť. Znovu ji píchlo u srdce.

„To bylo ze začátku,“ namítla. „Nikdo nečeká, že se manželé po pěti letech budou chovat jako při líbánkách.“ Věděla s jistotou, že čím víc času s ním stráví, tím bude bolest v srdci větší.

„Tak jako tak, musíme to zahrát přesvědčivě. Příčí se mi to stejně jako tobě, ale pamatuj si, že…“

„Ano, já vím, byl to můj nápad,“ přerušila ho unaveně.

Usmál se. Tentokrát doopravdy, i když s nádechem lítosti. Joannu jeho změna zarazila. Zdál se najednou přístupnější, už ne tak tvrdý, a podobal se více muži, do kterého se kdysi zamilovala.

„Dobře, to beru,“ souhlasila nakonec.

Měl pravdu. Matka bude chtít vidět, že se k sobě mají.

A možná bude opravdu rozumnější si to vyzkoušet teď, beze svědků. Ale ne snazší.

Postavila se a snažila se vypadat chladně a lhostejně. „Pokud to nebudeme muset dělat moc často…“

„Amen,“ přerušil ji rázně.

„Ještě že nebudeme muset spát v jedné ložnici.“

„Ale ano, budeme.“

Joanna vyjekla: „Cože?!“

„Když to budu muset vydržet já, tak ty taky.“

„Dáme si tam dvě postele.“

„V žádném případě. Dvojité postele jsou dávno z módy.“

„Nemůžeš ode mě přece chtít…“ Musela si olíznout suché rty a ztěžka polkla. „Abych s tebou spala na letišti.“

„To samozřejmě očekávám. Ale neočekávám, že spolu budeme souložit, jestli se bojíš tohohle.“

Úlevou vydechla, ale pak si všimla, jak mu cuká v koutcích úst. Neřád, baví se mými rozpaky.

„A teď, jestli ti to nevadí, bych už to měl rád za sebou. Mám dneska ještě hodně práce.“

„Ano. Já také.“ Její hlas zněl poněkud ostře. Zvedla bradu, obešla stůl a přistoupila k němu. Cítila se jako Jana z Arku přistupující k hranici.

Reid ji bez mrknutí oka sledoval. Nedal na sobě znát žádné pocity. Ale to ji nezmátlo. Věděla, že se ohromně baví na její účet.

Napřímila se a ještě výš zvedla bradu. Uvnitř se sice třásla jako ratlík, ale byla pyšná na to, že nikdo, ani Reid, to na ní nepozná.

Kousek od něj se nerozhodně zastavila. Co když ji prozradí reakce těla? Ne, to nesmí dopustit. Musí se chovat, jako by pro ni jedna pusa nic neznamenala.

Jak tam tak stála a váhala, Reid ji uchopil za paži a přitáhl k sobě. Když byli od sebe jen pár centimetrů, zahleděl se jí do očí. Joanna jako omámená jeho pohled opětovala.

Jeho netečnost zmizela a v šedých očích se objevil zkoumavý pohled. A ještě něco, snad známka hněvu. Joanniným tělem prolétla ostrá bolest. Marně se ji snažila potlačit.

Najednou zvedl hlavu a odstrčil ji od sebe. Temná touha mu zmizela z tváře a vystřídal ji lenivý, posměšný úsměv.

„Abych ti řekl pravdu, ještě nejsem připravený na tak mohutný zážitek,“ řekl jakoby žertem. „Musím se na to psychicky připravit.“

„Já také.“ Pokus o stejně lhostejný tón vyšel jako bolestné zaskuhrání.

„Radši už půjdu. Zavolám ti a domluvíme se na dalším postupu.“ Usmíval se, ale nějak nucené, dokonce možná i zasmušile. Potom se otočil a vyšel z kuchyně.

Joanna se za ním ohromeně dívala. Teprve když uslyšela cvaknout domovní dveře, roztřásla se. Jeho dotek v ní probudil emoce, které v sobě dlouho skrývala. Jakmile se dostaly na povrch, bolely.

Nebýt matky, tak od něj upaluje, jak nejrychleji může. Ale teď utéct nemohla.

Několik příštích měsíců se s ním bude denně vídat, v noci s ním spát v jedné ložnici. Navenek bude muset předstírat, že po něm touží, uvnitř skrývat, že je to pravda. Skrývat to před mužem, který v ní vždycky četl jako v knize. To byla cena, kterou musela platit za lež, do které ho zatáhla.

Jak dlouho mu bude trvat, než zjistí, že ho stále ještě miluje a že po něm nestydatě touží? A jak se ochrání, až to zjistí?

ČTVRTÁ KAPITOLA

Reid nastoupil do auta, automaticky zasunul klíčky do zapalování, ale místo aby nastartoval, zůstal sedět a tupě zíral před sebe. Proč to krucinál dělá? Jen si přidělává problémy. Však ono se mu to vrátí a vinu může dávat jen sám sobě. Neměl na takové bláznovství vůbec přistupovat. Zatraceně, měl od toho utéct! Znechuceně se ušklíbnul a nastartoval. Pozdě. Už je vtom až po uši.

Jsi cvok, blb. „Jo a nejen to,“ zabrblal pro sebe.

Jenže copak měl na vybranou? Louise je tak křehká, špatnou zprávu by neunesla. Zaskřípal zuby. Za všechno, co pro něj udělala, si zaslouží, aby se zapřel a nějaký čas strávil s její dcerou. Ale jak to zvládnout? Je to vlastně jednoduché – prostě nic necítit.

„Jasně, to je ono.“

S cynickým zachichtnutím zařadil rychlost a zamířil k bráně. Oči měl upřené na cestu před sebe a zakázal si, byť i jen letmo, pohlédnout do zpětného zrcátka.

Projížděl honosným parkem. Mezi stromy probleskovaly mramorové sloupy a krásné umělecké plastiky, které Clooneyovi sbírali. Každá z nich by stála víc, než kolik dělají roční výdaje průměrné rodiny na obživu.

To jen dokazovalo, jak jsou tito lidé odříznuti od světa, ve kterém žije on. Od opravdového života.

Dům byl symbolem Joannina světa – pevnost obklopená neviditelnými, ale neproniknutelnými hradbami snobství a elitářství, postavená tak, aby do ní neměli přístup ti nesprávní lidé. Byl to svět, do kterého nepatřil a nikdy nebude, ať už vydělá třeba horu peněz. Dříve si myslel, že se mu dveře této pevnosti otevřou jen proto, že Joannu miluje. A strašně si to přál. Teď by tam nepáchl, ani kdyby mu platili.

Joanna pro něj kdysi znamenala všechno. To kvůli ní se tak hnal za úspěchem. Teď si přál jen jedno: být vůči ní imunní.

„Já nevím, miláčku.“ Podsaditá, luxusně oblečená žena poodstoupila od velkého plátna v galerii. Pohlédla na manžela – huhlal právě něco do mobilního telefonu – a povzdechla si. „Víš, mám pocit, že to není přesně ten odstín naší sedací soupravy. Naše je modřejší. Víc jako moře.“

Joanna jen stěží potlačila útrpné zasténání. Naštěstí autor obrazu stál až na druhém konci galerie. Poznámky tohoto druhu ho dokázaly rozlítit do nepříčetnosti. Často se pak svými nepřiměřenými reakcemi připravil o možnost prodeje svých děl.

Vysoký, vychrtlý Alexej v černé kožené bundě a starých džínových kalhotách byl sice ušetřen názorů této dámy, ale zato byl nucen poslouchat mladého makléře ve fialovém obleku, jak mu vykládá, co jeho vlastní obrazy představují, a podle toho, jak se tvářil, se vysloveně přemáhal, aby domýšlivého hejska nechytil za límec a nevyhodil z galerie.

„Víš, Franku, myslím, že náš potah není tak tyrkysový,“ mlela dál ’znalkyně umění*. Její manžel se letmo podíval na překrásné plátno a lhostejně pohodil rameny. Potom si zase na ucho přitiskl telefon.

Joanna neměla Alexejovi za zlé, že nenávidí obchodní část své činnosti. Lidé, jako byli tito, kteří měli sice nadité kapsy, ale o umění toho nevěděli ani zbla, z něj udělali cynika.

„Franku! Ty mě neposloucháš.“

Joanna v duchu počítala do deseti, aby se uklidnila. Co je to s ní? Copak nemá zkušenosti s takovými zákazníky? Při své práci se s nimi setkává dnes a denně.

A pak, vernisáž probíhá skvěle. Ve své nově rekonstruované galerii vytvořila dokonalé prostředí pro Alexejovy úžasné obrazy. Na vernisáž přišli jen pozvaní hosté a pohoštění bylo zajištěno vysoce kvalifikovanými odborníky, kteří dodali jen vybrané lahůdky. Z obdivných pohledů návštěvníků, uznalých slov uměleckých kritiků a z živého zájmu dobře situovaných zákazníků se dalo říct, že vernisáž má úspěch.

Jedno z velkých pláten se již prodalo, a pokud se umělci podaří nikoho si proti sobě nepopudit, mohl by si v uměleckém světě udělat velké jméno. Mohla by být spokojená. Měsíce usilovné práce nakonec přinesly ovoce, ale stejně jí nebylo do tance.

Roztržitě se rozhlédla po davu. Vtom si u dveří všimla známé postavy a ztuhla. Reid!

Rozhlížel se po přítomných hostech a na rtech mu pohrával pohrdavý úsměšek.

Neoholený a sportovně oblečený se mezi elegantní uměleckou smetánkou skutečně vyjímal. Lehké mrazení, které Joanna pocítila, když ho spatřila, se změnilo ve vzrušení. Její neklid vzrostl. Reid se pohyboval s grácií šelmy a vyzařovala z něj čistá živočišnost.

Je to krásný muž, o tom není pochyb, pomyslela si, ale nebezpečný. Jak mohla i jen na moment zapomenout, že jí zlomil srdce? Už není dítě, už si neplete sexuální přitažlivost s city, které jsou základem pevného vztahu. Napřímila se a zápasila s nechtěnými reakcemi těla. Už si nenechá znovu vrazit nůž do srdce.

Vtom ji našel. Jeho šedé oči se zapíchly do jejích s takovou silou, že zůstala stát jako přimražená. Výraz měl nečitelný, ale Joanna věděla, na co myslí. Prozradily jí to jeho pevně stisknuté čelisti a znuděný pohled v očích. Znala ho a věděla, že umělecký svět považuje za bandu povrchních pozérů. Včetně ní, pravděpodobně,

„Když já nevím,“ dolehlo k Joanniným uším znovu. „Líbí se mi to, ale ta modrá…“

„Jistě, drahoušku, máš pravdu.“

Joanna jen mlhavě zaznamenala roztržitou odpověď manžela váhavé dámy. Zato Reida si uvědomovala velmi zřetelně. Přestože se na ni díval s očividným nesouhlasem a přestože si umínila, že si bude napříště chránit srdce, všechno se v ní rozezpívalo. Je tady!

Vykročila k němu, ale v tu chvíli se otočil a odešel.

Pocítila nevýslovné zklamání. Věděla, proč sem přišel. Ne proto, že ji chtěl vidět, ale protože se mu v posledních třech dnech vyhýbala. Od chvíle, kdy se znovu po letech ocitla v jeho náruči, kdy měl ústa jen na pár centimetrů od jejích rtů a kdy si uvědomila, jak hrozně po něm touží.

Ale nepolíbil ji. Nechal ji frustrovanou a vyděšenou. A po dnešku, kdy v ní při pouhém pohledu na něj vzplálo silné milostné vzrušení, věděla, že se má opravdu čeho bát.

Připadalo jí, že se dostala do bažiny a má perverzní radost, že ji to stahuje dolů, do zrádných hlubin. Pokud tohle není absurdní, tak co už je?

Kdosi ji vzal kolem ramen. Otočila se a uviděla usmívajícího se Paula. Ale když jí pohlédl do tváře, v tmavých očích se mu kmitla obava. Jeho elegantní zjev a aristokratické rysy jí najednou připadaly cizí.

Musela zamrkat, aby se vzpamatovala. Úplně zapomněla na vernisáž, na nerozhodné potenciální kupce, na všechno kromě Reida.

„Pojď se mnou,“ zamumlal jí Paul do ucha, vzal ji za ruku a vedl davem do zadní části galerie. Otevřel dveře její kanceláře, lehce ji popostrčil dovnitř a zavřel za nimi.

Podal jí sklenku šampaňského. Joanna se automaticky napila. Ani nevěděla, jak chutná.

„Jsi v pořádku, Joanno?“ Lehce se zamračil. „Jsi bledá a připadáš mi nervózní.“

Tak to bylo slabé vyjádření toho, jak se cítila. Měla pocit, že každou chvíli vybuchne napětím. Ze dne na den se jí život nesmírně zkomplikoval.

„To nic, jsem jen trochu unavená.“

Bezděčně se znovu napila. Musí se vzchopit. Musí nějak dotáhnout dnešek do konce.

„Není divu, jsi od rána do večera v jednom kole.“ Jeho hluboký hlas s lehkým francouzským přízvukem zněl vyrovnaně, ale stále se ještě starostlivě mračil. „Skoro tě nevidím.“

„Promiň, ale byla jsem –“

„Nezastihnutelná,“ dokončil za ni se smutným úsměvem. „Zdá se mi, že se mi vyhýbáš.“

Provinile se mu podívala do očí.

„Nezlob se, Paule, ale měla jsem tolik práce…“ Větu nedokončila. Nechtěla se hloupě vymlouvat, nezasloužil si to, ale po pravdě nevěděla, co by mu řekla. V posledních týdnech toho na ni bylo opravdu moc. Práce v galerii, příprava vernisáže, denní návštěvy matky v nemocnici… Ale měl pravdu. Vyhýbala se mu a nespala s ním od té doby, kdy se sešla s Reidem.

Namlouvala si, že vyčerpáním a starostmi ztratila dočasně zájem o sex. A Paul na ni nenaléhal. Ale asi to tak nebude. Když je s Reidem, je vzrušená v jednom kuse. Pocit viny v ní byl nesnesitelný. Jako kdyby byla Paulovi nevěrná. A vlastně byla, srdcem.

„Promiň,“ zamumlala nešťastně. Jak byla slova nevýstižná.

Paul jí vzal sklenku z ruky, odložil ji na stůl a přitiskl si Joannu k sobě. Instinktivně se napjala a musela se nutit, aby se uvolnila.

Paul si opřel čelo o její a povzdechl si. „Ne, to já se omlouvám,“ řekl jemně, „že jsem tak sobecký, když ty nevíš, kde ti hlava stojí. Promiň mi to.“

„Neblázni, nemáš se za co omlouvat.“ Cítila se hrozně, zmatená a provinilá. Ošila se v jeho náruči, ale Paul ji sevřel pevněji a bradou se opřel o její hlavu. „To já bych tě měla žádat o odpuštění, jsem v poslední době tak roztržitá…“

„Kdo by v tvé situaci nebyl. Vedeš si moc dobře, Joanno, jsem na tebe patřičně hrdý.“

„Zato já na sebe moc hrdá nejsem. Dostala jsem se do pěkné kaše. Ten bláznivý nápad…“ Cítila, jak v ní roste panika. „Ach, Paule, musela jsem být pomatená. To nemůže vyjít…“

„Ale, ale, jen se uklidni,“ utěšoval ji Paul tichým, konejšivým hlasem. „Vím, že to pro tebe není lehké, a to to teprve začalo, ale pamatuj si, že stojím při tobě, ať se stane, co se stane.“ Políbil ji na skráně.

„Nezasloužím si tě.“ Paulova podpora jí nic neulehčovala, spíše ztěžovala.

Byl k ní tak milý, když potřebovala přítele. Pozorný, citlivý, vnímavý – všechno, co potřebovala a chtěla od vztahu s mužem. Myslela si, že konečně dosáhla uspokojení v životě.

Potom se jediným telefonátem všechno změnilo. Sice se jí vrátila matka, ale také jí to přivedlo zpět Reida a s ním poznání, že žila vlastně jen napůl. Když byla s ním, svět měl náhle jasnější, zřetelnější barvy, jako by se celý rozzářil. Zářilo všechno kromě Paula. Jeho obraz se naopak stával matnější, a to nesměla dopustit.

„Je úžasné, s jakým pochopením bereš celou tu záležitost s Reidem.“ Joanna s ním dopředu projednala všechny podrobnosti svého plánu, aby hned na začátku rozptýlila veškeré možné pochybnosti o počestnosti svých úmyslů. „Neznám nikoho, kdo by měl tolik porozumění jako ty.“

„No, nemysli si, také trochu žárlím. Jsem také jenom člověk.“ Do jeho hlasu se vmísil náznak smutku. „Ale pořád si říkám, že jsi ho opustila, protože to mezi vámi nehrálo. A že teď miluješ mě. Věřím ti, Joanno.“ Otočil si její tvář k sobě, vzal ji jemně za bradu a zadíval se jí s láskou do očí.

Nezasloužím si takového muže, nezasloužím si jeho důvěru, obviňovala se Joanna v duchu a přála si, aby se mu mohla svěřit. Jak by se jí ulevilo, kdyby mu mohla říct, je ji Reid stále sexuálně vzrušuje! Třeba by tím, že to vysloví, zneškodnila nebezpečí.

Ale to by bylo strašně kruté. Jak by se mu mohla svěřit se svými pocity a pak ho v tom nechat dusit, zatímco by si s Reidem spokojeně hráli na šťastné manžele? To by Paulovi neudělala. Nemá přece v úmyslu poddat se tomu, co v ní Reid vzbuzuje. Naopak, musí proti tomu bojovat. A pořád si opakovat, že Reid je pro ni zakázané ovoce.

Zhluboka se nadechla, nasadila úsměv a zadívala se Paulovi do hezké tváře. „Už si tu moc dlouho hraji na schovávanou, měla bych se vrátit mezi lidi. Ale díky za příjemnou přestávku.“

„Někdo tě musí opatrovat. A jsem rád, že jsem to já.“

Sklonil se k ní a políbil ji. Jeho rty byly teplé a něžné a Joanna se přinutila jeho polibek opětovat. Asi je jen unavená nebo je to tím, že se cítí tak provinile, že je k Paulovi tak vlažná. To přejde. Zatím se musí snažit, aby mu neublížila.

Byla ráda, když ji pustil z náručí a vystrčil z kanceláře.

Konečně večer skončil. Alexej odešel znechucený bohatými šosáckými ignoranty bez špetky vkusu, ale Joanna věděla, že ve skrytu duše je rád, že tito přízemní tupci koupili jeho obrazy. Číšníci sbalili nádobí, pečlivě po sobě všechno uklidili a také odešli. Najednou nebylo co dělat. Na Joannu padla totální vyčerpanost.

„Joanno, jsi k smrti unavená.“ Paul vypadal stále svěže a uhlazeně ve svém na míru ušitém tmavomodrém obleku. „Odvezu tě domů.“

Vděčně se na něho usmála, ale zavrtěla hlavou. „Díky, ale raději ne. Zítra bych si musela brát taxi.“

Jemně ji pohladil po paži. „Tak mi alespoň dovol, abych jel za tebou. Chci mít jistotu, že jsi dorazila domů v pořádku.“

Vtom se rozlétly skleněné dveře. Joanna vzhlédla a srdce se jí v hrudi rozbušilo. Ve dveřích stál Reid.

Paul k němu vykročil. „Omlouvám se, ale galerie je už zavřená.“

V koutcích Reidových úst se objevil známý pohrdavý úsměšek. Joanna spěchala k nim. „To je v pořádku, Paule. Ráda bych ti představila Reida O’Connora.“

„Reide…“ Na moment se odmlčela a zlobila se na sebe za neochotu, s jakou mu představovala Paula. „Tohle je Paul La Valliere.“

„Rád vás poznávám.“ Paul Reidovi přátelsky podal ruku. „Děkuji vám, že Joanně tak pomáháte. To je od vás velmi laskavě.“

Reid mu potřásl nabízenou rukou s ironickým úsměvem ve tváři. „Neměl jsem na vybranou.“

Paul vážně přikývl. „Je to velmi ožehavá situace, ale co se dá dělat,“ řekl s pokrčením ramen.

Na takovou řečnickou otázku nebyla odpověď. Na okamžik se rozhostilo trapné ticho.

Joanna se mezi oběma muži cítila dezorientovaná. Paul byl tak uhlazený a vytříbený, šediny v tmavých vlasech mu ještě dodávaly na důstojnosti. Reid byl proti němu hotový drsňák, z kterého vyzařovala nekompromisní mužnost.

Ne. Ne, to nesmí. Nesmí je porovnávat. Jsou každý naprosto jiný.

Konečně si Reid odkašlal a tvrdě se na ni podíval. „Je mi jasné, že chceš jít domů. Nebudu tě dlouho zdržovat, ale rád bych s tebou o něčem mluvil. Je to důležité.“

Joanna se nadechla. Proč je tak vyjukaná? Vždyť mohla očekávat, že s ní bude chtít mluvit. Tak ať už je to raději za nimi. S úsměvem se obrátila k Paulovi. „Běž klidně domů, Paule, budu v pořádku.“

Naklonil se k ní, políbil ji na tvář a s lehkým úsměvem se jí zadíval do očí. V jeho pohledu byla láska a obavy, ale také důvěra. „Uvidíme se zítra. Jed opatrně.“

„Ano,“ zadrmolila. Necítila se dobře, když ji Paul před Reidem objímal.

Potom se Paul obrátil k Reidovi. Ten stál s rukama v kapsách a pozoroval je. Sice to nedával najevo, ale Joanna by přísahala, že mu Paulovo majetnické gesto připadá směšné.

„Na shledanou a ještě jednou díky za to, že Joanně pomáháte.“

Reid odbyl jeho vděčnost lehkým úsměvem.

„Vyprovodím tě.“ Joanna se nervózně vydala ke dveřím. Paul ji stále jednou rukou objímal.

Určitě musí cítit, jak to ve mně vibruje, říkala si Joanna. Ale pokud něco cítil, nedal to na sobě znát. Letmo ji políbil na ústa a pošeptal: „Zítra ti zavolám.“

Odešel a nechal ji samotnou v galerii. Samotnou s Reidem. Najednou dostala strach. Strach ze své nekontrolovatelné touhy. Ale nebylo úniku. Její jedinou obranou bylo skrýt před ním své pocity.

„Asi se zlobíš, že jsem sem tak vtrhnul, ale jinak to nešlo. Zase se mi vyhýbáš.“

„Měla jsem plno práce.“

I v přítmí si všiml jejího chladného, ostražitého pohledu a dostal vztek.

„Tak moc, že nemáš čas promluvit si o propuštění tvé matky z nemocnice? Volal jsem ti včera, nejméně pětkrát, a vždycky ti nechal vzkaz. Ty ses neozvala, a tak jsem to musel zařídit sám. Od tebe potřebuji akorát, abys to tady podepsala.“ Z kapsy u bundy vytáhl složené formuláře, i; „Co je to?“

„Formuláře k propuštění.“

„Nebereš si toho na sebe moc?“ Zatvářila se naštvaně.

„Ne. Tvoje matka mi volala,“ vysvětlil jí a krátce a omluvně se na ni usmál. „Chce co nejdřív z nemocnice a požádala mě, abych se o to postaral.“

„Ona požádala tebe?“ Hlas se jí přiostřil. „Proč ne mě?“ Reid chápal, že se jí to dotklo. Konec konců tohle břemeno až dosud táhla na vlastních bedrech sama. Ovšem pokud jde o matčino propuštění, až dosud otálela a nic pro to neudělala.

„Možná proto, že já ji tak nerozmazluji,“ řekl mírně.

Joanna lehce zčervenala. „To já také ne.“

Reid sledoval, jak si prudce zkřížila paže přes prsa. Bylo jasné, že se s ním necítí dobře a přeje si, aby tu nebyl.

Hlas mu ztvrdl. „Ale ano. Přestaň se k ní chovat, jako kdyby měla každou chvíli umřít.“

„Co když ji vezmeme z nemocnice a něco se jí stane? Něco, s čím si nebudeme umět poradit?“

„Tak ji zase odvezeme zpátky do špitálu. Mluvil jsem s doktorkou. Souhlasí s jejím propuštěním. Tak na co čekáš? Vezmi si ji domů.“

Otočila od něj hlavu s krátkým, divokým smíchem. „Domů?“

„Přesně tak. Nebo chceš matku držet v nemocnici donekonečna?“ Začínal být její sobeckostí značně znechucen.

„To ne!“

Ale červeň, která se jí rozlila po tvářích a krku nad kulatým výstřihem úzkých černých šatů, prozradila, že Reid má pravdu. Opravdu by raději matku nechala ještě v nemocnici, jen aby nemusela předstírat šťastnou manželku.

Avšak ani Reid se netvářil, že by ho představa žít s ní pod jednou střechou nějak zvlášť nadchla. Právě naopak. Zlobil se na ni a dával jí to jasně najevo. Bylo mu fuk, jak se cítí. „Myslel jsem, že jsi zmoudřela.“

Podívala se na něj a z očí jí sršely blesky. „Mně je jedno, co si myslíš.“

„To je vidět,“ utrousil naštvaně. V duchu si nadával, že na tuhle hru vůbec přistoupil. „Nepřišel jsem se sem hádat. Prostě tohle podepiš a je to.“ Podal jí formuláře.

Po krátkém rozhodování si je od něj s nasupeným výrazem vzala. Přešla k starožitnému psacímu stolu a ze zásuvky vytáhla pero. Přelétla formuláře očima, podepsala všechny kopie a vrátila mu je. „Byl to dlouhý den,“ řekla. Hlas měla zastřený a trochu napjatý. „Ráda bych už šla domů.“

Pod pláštíkem povýšenosti Reid vycítil i určitou bezradnost, slabost a zranitelnost. Zneklidnilo ho to. Ale pak si uvědomil, že Joannu není třeba litovat. Ví moc dobře, jak dosáhnout svého. Zranitelná není.

„Ještě je tu jedna věc.“ Úmyslně mluvil pevným a neosobním tónem. „Zamluvil jsem na léto chalupu na venkově, jak jsem ti ostatně již vzkázal. Máme ji na červen a červenec.“

„Zruš to,“ poručila mu bez váhání. „Nemám absolutně náladu zahrabat se na dva měsíce na nějakém zapadákově. A pokud jde o ošetřovatelku, celý týden jsem měla pohovory s různými zájemkyněmi.“

„Našla jsi někoho?“

Podívala se do jeho nevyzpytatelné tváře. Díval se na ni s rukama v bok a netvářil se nijak. „Ne.“ Pomalu zavrtěla hlavou a odvrátila se od něj. Jen pohled na něj jí působil bolest.

„V tom případě tě seznámím s Thelmou Crippenovou. Je to solidní ženská a schopná ošetřovatelka. Poslal jsem ti její doporučení. Jsou vynikající. Myslím, že se ti bude líbit.“

„Možná,“ souhlasila neochotně. „Ale ta chalupa nepřichází v úvahu.“

Být s ním dva měsíce sama a hrát si na milující ženušku by nezvládla. Ani matka by ji neochránila. Prostě to nejde.

„Takže bys byla radši doma, kde budeš muset každému vysvětlovat, proč matce lžeš, a vyžadovat od všech, aby jí lhali také?“

„Nemusíš to dál rozvádět. Umím si to představit,“ přerušila ho ostře. Konečně si naplno uvědomila, co všechno ta lež obnáší. Pod tou nesmírnou váhou jí poklesla ramena. A nejhorší ze všeho bylo, že má Reid pravdu. Jediné řešení je opravdu vypadnout odsud, od všech a všeho.

„Je tam klid, to jí prospěje. Tobě možná také,“ dodal měkce.

Rychle se na něj podívala, ale v jeho tváři nebylo nic měkkého. Byla tvrdá, ostražitá, nekompromisní.

„Nedělám to kvůli sobě,“ připomněla mu upjatě. „Kdy odjíždíme?“ Připadala si jako kus dřeva. Neživá, tupá.

„Co třeba v pátek odpoledne?“

„Dobře.“ Nepodívala se na něj. Hrozně ji bolelo u srdce a doufala, že si toho nevšimne.

Najednou ji vzal za ruku. „Joanno.“

Jeho hluboký, zastřený, laskavý hlas jí vehnal do očí slzy. Stoupnul si před ni, ale Joanna se neodvážila pozvednout k němu oči. Upřeně se mu dívala na perleťový knoflíček u košile.

Něžně jí ukazovákem zvedl hlavu za bradu a zkoumavě se jí podíval do tváře. Mezi obočím se mu objevila starostlivá vráska. „Poslyš, zapomeňme na všechno špatné, co bylo mezi námi. Jsi si jistá, že to zvládneš? Ještě pořád je čas říct matce pravdu.“

Strašně zatoužila mít zase to, co ztratila. V tuto chvíli to byl zase ten starý Reid, muž, do kterého se zamilovala. Něžný, milý. Jak moc jí chyběla jeho síla, jeho něžnost. Jak moc by ho teď potřebovala! Jenže mít ho nemůže, to dobře věděla.

Zavrtěla hlavou. „Ne! Musíme to udělat.“

„Nevěřím, že to zvládneš.“

„Mluv za sebe.“

Skepticky se na ni podíval a zavrtěl hlavou. „Matka to na tobě pozná. Až doteď jsi nebyla moc přesvědčivá.“

„O mě se neboj. Zahraji to stejně dobře jako ty.“

„Tak to jsem zvědavý.“

Upřímně se rozchechtal. Joanna to najednou nevydržela.

„A jak bys hodnotil tento herecký výkon? Je dost věrohodný?“ Přistoupila k němu, popadla ho za koženou bundu a palcem ho pohladila po hrudi. Přes košili ucítila teplo jeho těla.

Reid se lekl a chtěl ustoupit, ale Joanna se na něj přitiskla a svůdně mu pošeptala: „Tak v pátek, miláčku.“

V očích se mu mihlo něco horkého a tmavého, ale Joanna se tím nezabývala. Natáhla se k němu a políbila ho.

Reid se napjal, když mu dlaněmi pomalu zajela pod bundu a pohladila ho po ramenou. Ale když mu jazykem olízla kontury rtů, otřásl se. Joanna si vzala mezi zuby jeho dolní ret a sála. Potom znovu dráždila jazykem jeho rty, až pootevřel ústa a ona vnikla dovnitř.

A Reid okamžitě reagoval a spojil se svým jazykem s jejím. Celé její tělo zachvátil žár. Její smysly zaplavilo teplo a vůně jeho těla. Zavřela oči a oddala se blahu, které jí líbání s ním přinášelo. Čekala na euforii, kterou v jeho náruči vždycky našla, ale marně. Něco tady chybělo. Přestože se nebránil, vycítila, že se drží zpátky.

Vtom ji uchopil za paže, odtrhl se od jejích rtů a přidržel si ji dál od sebe.

Prudce otevřela oči a ztuhla. Cožpak se úplně pomátla? Bylo zbytečné předstírat, že ho políbila jen proto, aby mu dokázala, že dovede hrát. Udělala to kvůli uspokojení své tak dlouho zadržované touhy, ale něco tu nevyšlo. Cítila se ještě frustrovanější než předtím, a co bylo ještě horší, hanbou by se nejraději propadla. Jenže to mu nesmí přiznat.

Prudce od něj odstoupila. Třesoucíma se rukama si uhladila šaty a podívala se mu do obličeje. „Bylo to přesvědčivé?“

I v přítmí galerie viděla, že mu zčervenaly tváře, ale jinak se tvářil naprosto klidně a chladně. „Ušlo to.“

„Výborně. Takže v pátek nashle.“

Otočila se a zamířila ke dveřím. Nohy se pod ní podlamovaly, ale otevřela a počkala, až projde. Potom za nimi zamkla. Ani jednou se na něj nepodívala. Nemohla.

Tak, a je v pěkném průšvihu.

Brány touhy se otevřely. A Reid reagoval, i když nerad. Joanna však neměla pocit vítězství. Zatímco ona bojovala se zmatkem v duši, Reid zápolil jen s vlažným chtíčem.

PÁTÁ KAPITOLA

Joanně ještě nikdy neuběhl žádný týden tak rychle. Ani se nenadála, byl tu pátek a ona už má za sebou dlouhou cestu na vysočinu ve východním Ontariu. Ještě kousek a zase ho uvidí.

Vybrala prudkou zatáčku po štěrkové cestě vedoucí lesem a najednou přímo před sebou uviděla chaloupku.

Choulila se mezi vysokými smrky, břízami a javory. Byla celá z tmavého dřeva a krásně zapadala do lesnaté krajiny. Na mýtině vedle stavení stálo Reidovo auto.

S bušícím srdcem zaparkovala vedle něj a vypnula motor.

Když vystoupila z vozu, zarazilo ji, jaké je tu ticho. Pohlédla na chalupu ponořenou do dlouhých stínů letního večera a připadala si jako v pohádce. Přivítal ji klid a mír.

Tak, a jsem tady, už se nemůžu obrátit a utéct. Za chvíli se s ním setkám, říkala si s bázní v srdci.

Reid sem přijel s matkou a ošetřovatelkou již včera.

V jeho větším voze měla matka větší pohodlí. Joanna s nimi nejela. Vymluvila se, že má dopoledne ještě schůzku s ředitelem galerie, ale hlavní důvod byl ten, že s nimi jet nechtěla.

Potřebovala vlastní vůz, aby si občas mohla zajet do Toronta a zkontrolovat, co se děje v galerii. Trávit léto s Reidem bude hrozné, ale bez vlastního transportu by to bylo přímo nemožné.

Myslíš bez možnosti útěku? ozval se kousavě její vnitřní hlas.

Vybral Reid toto místo úmyslně? Joanna věděla, že někde tady poblíž vyrostl. Někde v okolí města Bancroft. Byl jedináček a matka mu zemřela, když mu bylo dvanáct. Vychoval ho otec, geolog, ale i ten zemřel ještě předtím, než se s Reidem seznámila.

Víc o Reidově minulosti nevěděla. Nikdy o sobě nechtěl mluvit. Prý není o čem. Joanna mu nevěřila, ale tenkrát se jí to nezdálo důležité. Proto ji tak udivilo, že ji teď přivedl do míst, kde strávil dětství.

Opřela se o střechu svého porsche a zachvěla se. Kolena se jí podlamovala. Jak jen dokáže být tu s ním sama, spát s ním znovu na jedné posteli a neprozradit, co k němu cítí?

Nemysli na to a prostě to udělej. Bude muset brát den po dni, jak přijdou – a modlit se, aby čas rychle utíkal.

Odlepila se od auta a napřímila se. Konec konců, zažila už horší chvíle.

Zavazadla nechala ve voze a vydala se po hrbolaté cestičce k zadnímu vchodu do domu. S potěšením si všimla dlouhé verandy kolem celého stavení. Krásné místo na večerní posezení. Zahnula za roh a pohled, který se jí naskytl, jí vyrazil dech. Před sebou uviděla jezero Jack, malý modrý klenot zářící v zapadajícím slunci. Na mýtině, na kterém byla chalupa postavena, se v trávě třpytily růžové a šedé kousky žuly, odštěpky zalesněných žulových skal svažujících se pozvolna k vodě. Kolem jezera byla písčitá pláž. Lehký větřík si pohrával s listy stromů ozářenými posledními paprsky unaveného slunce. Joanna vykročila úzkou pěšinou dolů k vodě a opájela se krásou kolem ní. Rukou si zastínila oči před oslepujícím sluncem, planoucím nad korunami tmavých jehličnanů na protější skále. Kolem nebyla vidět žádná další obydlí. Chaloupka, kterou Reid vybral, stála o samotě uprostřed malebné krajiny.

Otočila se a vydala se zpět k domu. Teprve teď si uvědomila, že z ní spadlo napětí. Krásná příroda jí zklidnila pocuchané nervy. Zhluboka dýchala čerstvý vzduch provoněný jehličím a každým krokem se cítila silnější. Ano, dokáže to. Pro matku je schopná čelit všemu, dokonce i Reidovi.

Když se vynořila ze stínu stromů, najednou se před ní objevil. Byl bos, s rukama v kapsách khaki šortek, opálené tělo měl od pasu nahoru nahé. Štíhlý, pevný a nesnesitelně sexy.

Klid a mír z ní rázem vyprchaly. Mezi lopatkami opět ucítila napětí a touhou po něm se jí rozklepala kolena.

„Konečně jsi tady,“ přivítal ji lakonicky. Na rtech mu pohrával malý úsměv, ale v očích měl obezřetný pohled.

Přistoupil k ní blíže, objal ji a přitiskl na holá prsa. Joanna zatajila dech. V panice se ho snažila odstrčit, ale držel ji pevně.

„Klid,“ pošeptal jí do ucha, „máme obecenstvo.“

Podívala se mu přes rameno k chalupě. Na přední verandě byl zahradní stolek, slunečník a lehátka. Za verandou byla prosklená stěna. Odtud je sledovaly dvě postavy. Matka jí zamávala na přivítanou – nebo spíš na povzbuzení?

Joanna se přinutila zůstat stát na místě. Bez hnutí a bez odporu dovolila Reidovi, aby jí zakryl ústa svými teplými, tvrdými rty. Nebyl to něžný polibek. Reid se zlobil a také ji tak líbal. Joanna dokázala potlačit vzdech, který se jí dral z hrdla, ale už ne milostné rozechvění. Přitulila se k němu, zavřela oči a rty jí zvláčněly.

Potom ji od sebe odstrčil, ale jednou rukou ji stále objímal kolem ramen. Společné se vydali k domu. Joanně setřásly nohy a šla automaticky. Myslela jen na to, jak skryl vlhké horko, které se jí při jeho doteku rozlévalo po celém těle.

„Tak pojď, dělej… a přestaň se tvářit jako dřevěná loutka,“ nařídil jí. „Takhle tě každý hned prokoukne.“

Neměla mu za zlé, že se zlobil. To ona ho dostala to této nemožné situace. Ale nemusel ji takhle líbat. Pusa na tvář by přihlížející uspokojila stejně.

„Jestli mě ještě jednou přinutíš, abych tě líbala, tak jediná příjemná věc, kterou budeš potom cítit, bude ledový obklad. Jasné?“

„No nazdar!“ Vykulil na ni oči. „Ty si nějak troufáš.“

Najednou se na ni zazubil a klukovsky na ni mrknul. V tu chvíli byl k nakousnutí. „Ale nepřeháníš, když mluvíš o přinucení? Copak jsem tě nutil, aby ses ke mně přimáčkla a zavřela oči?“

„To jsem neudělala!“

„Ale udělala.“ Usmíval se, že ví své. „Chceš vědět, jak to vím?“

„Buď tak laskav, řekni mi to.“ Její sarkasmus byl poněkud nepřesvědčivý, ale na lepší se nezmohla. Byla v koutě.

„Když zavřeš oči, vždycky si lehounce povzdychneš a pohneš tělem.“ Jeho potměšilý úsměv jí radil, aby se neodvažovala zapřít pravdu.

„Joanno, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi dojela v pořádku. Už jsem začínala mít strach,“ ozval se matčin hlas z verandy. Nejpříjemnější zvuk, který kdy Joanna slyšela.

Rychle se odvrátila od Reidova poťouchlého pohledu a vyběhla po dvou schodech nahoru rovnou do matčina náručí.

„To mě mrzí, nechtěla jsem tě vystrašit,“ pošeptala matce a pevně ji tiskla. Pod elegantními lněnými kalhotami a volnou hedvábnou košilí cítila, jak je matka na kost vyhublá.

„Co tě zdrželo?“ zeptala se Louise a starostlivě si ji prohlížela. „Řeklas, že tu budeš ve dvě, a už je skoro devět. Už jsem chtěla zavolat na policii, ale Reid mě ujistil, že si nemám dělat starosti. Že určitě přijedeš.“

Joanna se ohlédla na Reida. Stál za ní na schodech a zase se protivně usmíval. Ne, poškleboval se jí. Začervenala se. Ano, věděl, že se jí sem nechtělo a že svůj odjezd z Toronta oddalovala, jak nejdéle to šlo.

„A jak vidíš, měl pravdu.“ Usmála se na matku. „Jsem tady.“ Na Reida vrhla letmý pohled, ale pořád ještě měl v očích výsměch.

„No hlavně, že už jsou všichni spokojeni. Jste už konečné připravená jít na procházku? Než se úplně setmí?“ ozval se cizí suchý, monotónní hlas.

Joanna se otočila. Za ní stála najatá ošetřovatelka ve světlezelené uniformě a pevných vycházkových botách.

„Vy jste Thelma, že? Já jsem Joanna. Ráda vás poznávám.“

„Jo.“ Ošetřovatelka lhostejně pohodila rameny. Z jejího gesta bylo patrné, že žije už moc dlouho na to, aby cítila potřebu pro bezvýznamné společenské tlachání. „Teď, když jste konečně tady, už snad můžeme začít s rehabilitací.“

Thelma byla malá, podsaditá žena se silně prošedivělými kudrnami rámující ošlehanou tvář a nepříjemně pronikavýma černýma očima. Ruce měla v bok a z jejího postoje vyzařovala netrpělivost.

„Moc se omlouvám, že jsem vám nabourala časový plán.“ Joanna se začervenala. Cítila se provinile a styděla se. Pohlédla na Reida, ale ten ji svým posměšným úsměvem z rozpaků nepomohl. Dobře viděl, jak ji ta rázná žena vyvedla z míry.

„Vaše matka nechtěla nikam jít, dokud nepřijedete, to je pochopitelné,“ pokračovala Thelma bezbarvým hlasem.

Joanna věděla, že je celá rudá. Bylo jí hrozně. A Thelma má pravdu, když se do ní takhle naváží. Měla zavolat, že přijede později.

„Omlouvám se…,“ vykoktala ze sebe znovu.

„Thelmo, raději už běžte s Louise na procházku, za chvíli bude tma,“ zachránil ji Reid. Vděčně se na něj podívala. Díval se na ošetřovatelku, ale v očích měl pořád pobavený výraz. Ohromně se baví, neřád. „Já zatím manželce pomůžu vybalit.“

Manželce. Pěkně mi to dává, pomyslela si Joanna, ale musela uznat, že právem. Pokud zůstane u takovéhoto pošťuchování, může být ráda.

Ale potom už měla jeho ruku na zádech. Zachvěla se. Cítila, jak jí z jeho prstů proniká do těla přes hedvábné šaty teplo. Tak tohle je jeho pomsta. A vyžívá se v ní. Ještě že neví, co to s ní dělá. Prozatím.

„Nepotřebuji pomoc,“ protestovala poněkud ostřeji, než bylo vhodné. „Zvládnu to sama.“

„Kdepak, miláčku, máš za sebou dlouhou cestu. Určitě jsi unavená.“ Jeho teplý, mazlivý tón a úsměv prozrazovaly lenivé uspokojení muže, který má všechno, co si může přát.

Joanna se v duchu ušklíbla. Jistěže je sám se sebou spokojený. Má můj krk na špalku, pomyslela si trpce.

„Joanno, ty máš tak hodného manžela.“ Matka se obdivné podívala na Reida, a když ho míjela, poklepala mu na rameno.

Mile se na ni usmál. Joanna se musela odvrátit. Kdykoliv byl Reid nesnesitelný, byl zároveň i nejpřitažlivější, toho si všimla již dříve.

„To tedy ano,“ prohodila sarkasticky. Ale docílila jen toho, že se usmál.

„Tak pojď, drahoušku,“ tokal sladce. „Ukážu ti, kde budeš spát.“

Ten jeho kocouří úsměv byl nebezpečný, ale kupodivu jí dával sílu a sebevědomí. Byl jen jeden způsob, jak se chovat v takové situaci – bojovat proti ohni ohněm.

Zaskřípala zuby, usmála se na něj, kvůli matce, a lehkým tónem řekla: „Děkuji, miláčku.“

Sledovala, jak Thelma pomáhá matce opatrně ze schůdků. Jen počkej, až budeme sami, bídáku, vyhrožovala mu v duchu. Jestli s ní chce hrát na kočku a na myš, udělá mu peklo na zemi. Jediný problém byl v tom, že ještě stále nepřišla na to jak.

„Začneme prohlídkou chalupy?“ Otevřel skleněné zašupovací dveře a počkal, až vejde dovnitř.

Když s Reidem osaměli, Joanna se celá rozechvělá dívala, t až Thelma s matkou zmizí v zatáčce na pěšině. Teď si musím dávat pozor, umiňovala si. Věděla, jak snadno v ní Reid dokáže číst.

Pomalu vešla do domu a překvapením se zarazila. V tu chvíli zapomněla na ostražitost. Obývací pokoj, který sloužil zároveň jako jídelna, byl okouzlující. „To je nádhera!“

Jela sem tak nerada. Bála se, co ji tu čeká. Na to, jak to tady bude vypadat, vůbec nepomyslela. Proto byla teď tak překvapená. Jídelna byla ze tří stran prosklená a nabízela překrásný výhled na zelené lesy, modré jezero a západ slunce, který zbarvil místnost do oranžova. Hotová pohádka!

U okna naproti stál velký dubový jídelní stůl se čtyřmi židlemi. U krbu byla pohodlná sedačka a křeslo potažené červeným sametem, na druhé straně u stěny stála starožitná železná kamna. A kam oko pohlédlo, tam byly na poličkách a ve všech koutech krásné ozdůbky a všelijaké věcičky.

Jako ve snu se procházela po místnosti a prohlížela si všechnu tu krásu. Staré plakáty na dřevem obložených stěnách, různé druhy minerálů na římse obrovského krbu – zářící ametysty, stařičké zkameněliny a mnoho dalších kamenů, jejichž názvy ani neznala. Na jedné polici byla sbírka pokrývek hlavy. Od cylindru až po policejní přilbu a starodávný tvrďák.

Byly tu vycpané ryby, sedla, dokonce i pár soubojových koltů. U jedné stěny stála stará viktoriánská kredenc plná starožitného nádobí, čajníků, různých drobnůstek a suvenýrů. Mezi tím vším byly zarámované fotografie.

„Tady je to krásné! Podívej na všechny ty věci!“ Přeběhla nadšeně pokojem do úzké chodby, nakoukla do dvou malých ložniček a vrátila se k Reidovi. Ten stál bez hnutí uprostřed pokoje a díval se na ni. „Hrozně se mi tu líbí!“ Rozesmála se radostí a zapomněla se hlídat. Měla pocit, že sem patří. Že tady může být šťastná. Ohromně by ji těšilo všechno tu prozkoumávat a objevovat nové věci a místa. A malovat! Kdysi tak ráda malovala, ale od matčiny nehody nevzala štětec do ruky.

„Ano?“

Nevěřícně na ni hleděl. Slyšel dobře? Počítal, že bude nad tím haraburdím ohrnovat nos. A nejen to, čekal, že mu bude denně připomínat, jak se k sobě nehodí. A uvítal by to, alespoň by udržel na uzdě svou touhu po ní. Ale jí se to tu líbí.

Každopádně sem nepatří, ať si říká, co chce. Nehodí se sem, do staré dřevěné venkovské chalupy, v těch svých městských bílých přiléhavých šatech. Bože, jak je sexy! O to víc, že o tom sama nemá ani tušení, pomyslel si Reid. Stále po ní toužil, i když si to zakazoval. A teď ještě ke všemu věděl, že i on ji ještě stále vzrušuje, přestože se tomu brání.

Slyšel sám sebe, jak se hloupě omlouvá: „Vím, že to tu je hrozně venkovské a nepohodlné. Nemusíš to tu ze slušnosti vychvalovat. Kdybys chtěla, poblíž je letovisko. Mají tam moderní vybavení…“

„Ne, ne,“ přerušila ho. „Tady je to nádherné, schované před světem, je to tu jako v ráji.“ Tvář jí zářila upřímnou radostí. „Jaks to tady našel?“ Její mandlové oči byly tmavé a tajemné, a když se na něj dívaly, cítil, jak ho mrazí v zádech.

„Znám člověka, kterému to tu patří,“ odpověděl.

„To on nasbíral všechny tyhle zajímavé věci?“ Z kredence – kterou otec zdědil po babičce – vzala plechovku na čaj.

„Ne, jeho otec.“

„Toho jsi také znal?“

„Jmenoval se Jack,“ odpověděl pomalu. „Jezero je pojmenováno po něm.“

„Musel to být zajímavý člověk. Škoda, že jsem ho nepoznala.“

Reid se nevesele usmál. „Myslím, že ve skutečnosti by se ti moc zajímavý nezdál. Byl to snílek, tulák, ty bys o něm řekla typický vesnický strejda.“

„Proč si myslíš, že by se mi nelíbil?“

„Nebyl nijak zvlášť kultivovaný a vytříbený.“

Uraženě zavrtěla hlavou. „Jako by mi na tom záleželo.“

Jistě, že by jí záleželo. A jejímu otci? Neuměl si představit jejich otce spolu. Jonathan Clooney v hedvábné kravatě a perfektním obleku, jeho táta v odřených džínách a sešlapaných pracovních botách. Halton by ho ani nepustil předním vchodem. Jonathan by měl o důvod víc myslet si, že se jeho dcera zahazuje s takovou žebrotou. Manžela musí hledat v jiných kruzích, mezi sobě rovnými. Syn nějakého venkovského geologa nebyl pro jeho nejdražší Joannku dost dobrý.

Reid si povzdychl. Co jen jsem se nadřel, než jsem se stal majitelem nevalně prosperující stavební firmy, abych mu dokázal, ze nejsem takový budižkničemu, jak si o mně myslí. Když tak o tom uvažoval, uvědomil si, že sokem v lásce byl pro něj vlastně Joannin otec. Od dcery vyžadoval veškerou lásku a naprostou loajalitu. Reidovi se s ním špatně soutěžilo. Však také papínek nakonec vyhrál.

Joanna ho opustila, a přestože za ní několikrát byl, aby si s ní promluvil, uzavřela se do té jejich mizerné pevnosti a nechtěla o něm ani slyšet. Zbavila se ho pravým clooneyovským způsobem. Chladnokrevně a nemilosrdně.

Když za ním Jonathan jejím jménem přišel a požádal ho, aby Joannu propustil ze svazku, který, jak říkal, vznikl z pouhé mladické nerozvážnosti, pochopil, že je konec. Ani se nenamáhala přijít za ním sama.

Protože bylo zřejmé, že ho nemiluje, nebyl důvod o to manželství bojovat. Proto přijal Jonathanovu nabídku, že pokud bude souhlasit s rozvodem, jejich rodinný právník všechno připraví. Nebude se muset o nic starat. Takže jen podepsal, co mu dali podepsat, a za pár týdnů byl zase volný. Volný a o hodně chytřejší.

Stisknul zuby. Už nikdy sebou nenechá vláčet. Tak proč je sakra tak nervózní? Přinutil se uvolnit napjaté svaly.

Myslel si, že tohle zvládne. Dokonce chtěl Joanně dokázat, že je natolik velkorysý, že je schopen zapomenout na to. co se stalo, a udělat, co udělat musí. Pro Louise. Kdyby tak dopředu věděl, jak to bude těžké. No co, po dnešní noci to už snad bude lehčí.

Celý den myslel na to, jaké to bude, spát s ní ve srubu. A měl z toho husí kůži. Ale musí zůstat klidný a odtažitý. Nemůže si dovolit ukázat jí, jak ho vzrušuje, i když v tak malém srubu je určité tělesné reakce těžké utajit.

Zaskřípal zuby a silou vůle zahnal představy, které se mu honily hlavou. Proč se bojí? Copak je zvíře? Ovládne se přece. A nedopustí, aby si z něj zase udělala blázna.

Obrátil se a rázně zamířil ke dveřím. „Pojď, ukážu ti, co všechno ještě k usedlosti patří.“

Jeho náhlá příkrost ji zmátla. Co udělala? Přála si, aby v něm uměla číst tak jako on v ní.

Vyšla za ním z chalupy a musela vedle něj klusat, aby mu stačila. Ve tváři měl kamenný výraz a už zase mu cukalo v koutcích úst. Ze zoufalství si potichu povzdychla.

Před chvílí jí s ním bylo dobře. Na moment měla pocit, že jsou přátelé. Hovořili spolu, zklidnila se. Ale teď mezi nimi zase panovalo napětí. Ale možná je to tak lepší. Bezpečnější.

Reid ji vedl mezi stromy úzkou pěšinkou kolem jezera, až došli k dřevěné boudě. Stála na skále a z chalupy sem nebylo vidět.

Otevřel dveře a nevrle zabručel: „Komín u kamen je rozbitý, takže sauna se teď nedá používat. Bohužel budeš muset počkat, než se to spraví.“

Joanna nakoukla do místnosti bez oken obložené cedrovým dřevem. Byla tu široká lavice a malá železná kamínka. Jen pár kroků od dveří protékal horský potok. Musí to být nádhera, skočit přímo ze sauny do studené vody. S Reidem. Hmm, lákavé pomyšlení to bylo, ale ne rozumné.

„To mi nevadí,“ řekla rychle. „Já o saunu nijak zvlášť nestojím.“

Pohodil rameny, jako že je mu to jedno, a sestoupil po skále na pláž. Joanna spěchala za ním, až došli ke srubu z červeného dřeva, který sloužil jako dílna, a molu, vyčnívajícímu několik metrů do jezera. Nahlédla do dílny. Podél dvou stěn se táhla pracovní lavice, nad ní bylo pečlivě pověšeno nářadí. Na druhé straně ležela dnem vzhůru červená kánoe a vedle ní novější člun z cedrového dřeva. Záchranné vesty byly srovnány v jednom rohu, pádla visela na stěně nad nimi.

Na druhém konci lavice si Joanna všimla starého gramofonu a sbírky desek. Usmála se, když našla známé evergreeny ze čtyřicátých a padesátých let – Franka Sinatru, Sama Cookea, The Platters.

Reid zůstal venku. „Přinesu ti tašky a ukážu ti, kde budeš spát.“

Nechápavě se za ním ohlédla. Proč je proboha pořád tak naštvaný? Řekla mu přece, že se jí tu líbí. S povzdechem položila desky zpět na místo a vyšla na kraj mola. Posadila se na sluncem proteplená prkna, skrčila nohy, rukama objala kolena a opřela si o ně bradu. Poslouchala zvuky kolem sebe a dívala se na hvězdy na obloze. Třpytily se jako malé jiskřičky. Tichá hladina se leskla jako sklo. I přes krásu večera na ni padl smutek. Proč? Všechno dobře dopadne. Reid se na ni sice zlobí, ale záleží mu na matce. Je to hodný člověk. Čestný. Zásadový. A má svou hrdost. Ale o něj si starost nedělala. Spíš o sebe.

Na východě vyšel měsíc. Ze slunce zbyl na obzoru jen proužek světla. Krajina vypadala jako obraz od Maxfielda Parrishe.

Vtom se jí barvy před očima pomíchaly a po tvářích se jí začaly koulet horké slzy. Rozzlobeně si je hřbetem ruky setřela. Do háje s Maxfieldem Parrishem! Vždycky ji rozbrečí.

Zaslechla kroky a rychle si znovu utřela mokrou tvář. To by tak ještě potřebovala, aby ji viděl brečet.

„Pojď, ukážu ti, kde budeme spát.“

Otočila se a uviděla ho stát na skále nad molem. V ruce držel její zavazadla. Aniž počkal na odpověď, obrátil se a vykročil. Joanna se vlekla za ním a v duši měla smutek.

Několik desítek metrů od chalupy stála v lese schovaná malá bílá chatka.

Joanna se zastavila ve dveřích. Když se podívala dovnitř, zamrazilo ji v zádech. Bylo to tu hrozně maličké, sotva se sem vešly dva prádelníky, malá skříň a postel – ta celému interiéru dominovala.

Byla pečlivě ustlaná s napěchovanými polštáři, bělostnými krajkovými prostěradly a měkkou peřinou. Zářila novotou a lákala k ulehnutí, ale jako by sem vůbec nepatřila. Byla to postel určená nejen ke spaní.

Připravil ji tu pro ni? To pomyšlení ji potěšilo, ale zároveň naplnilo erotickými představami, jak leží nahá v jeho náručí.

Nasucho polkla. Rozproudila se jí krev a bradavky dotýkající se měkké látky šatů jí ztvrdly. Mezi stehny cítila nesnesitelný tlak a těžce dýchala.

„Je to moc hezké,“ řekla chraptivě. Rychle si odkašlala a zhluboka se nadechla. „Všechno je to tady moc hezké. Je vidět, že ses snažil, aby to tu bylo i pohodlné. To je milé, děkuji.“

„Jsem rád, že nemáš žádné námitky.“ Reid se tvářil velmi vážně a v koutcích úst měl hluboké rýhy.

Musela něco říct, ale co? „Matce to tu bude svědčit.“

„A tobě? Bude to tu dobré i pro tebe?“

Už podruhé se jí ptal na totéž, ale byla by blázen, kdyby to považovala za důkaz toho, že mu na ní ještě záleží.

„O mě přece nejde.“ Vzala největší zavazadlo a hodila je na postel. Musela něco dělat, cokoliv, hlavně aby se odpoutala od jeho pátravého pohledu a svých mučivých pocitů.

„Myslíš?“

„Jistě. Co tím chceš naznačit?“ Rozepla zip a třesoucími se prsty kufr otevřela.

Proč odsud neodejde? Jeho přítomnost v malé chatě byla na ni moc. Stál jen krůček od ní a bedlivě ji pozoroval. Joanna měla pocit, že ji spálí pohledem.

„Jsi napjatá a nervózní a vypadáš unaveně.“

„A ty si myslíš, že tady se odreaguji?“ Nedokázala zbavit se sarkasmu v hlase. Byly v něm dokonce i známky hysterie. Podívala se na něj.

Ale jeho pohled byl tvrdý a bez jakýchkoliv emocí. Potom stejné nevýrazným tónem konstatoval: „Pořád mě chceš.“

Joanna vyjekla. Ale když otevřela ústa, aby to zapřela, nevyšlo z nich ani slovo. Tváře jí hořely a jen na něj zlostně civěla.

„To nic, vidím to na tobě jasně. Jsem sice pořád ten stejný neotesanec…“ V jeho chladném úsměvu nebylo nic milého. „Ale to tě vzrušuje, viď?“

Joanna se roztřásla. Bezmocností a bolestí z jeho odmítnutí. Nakonec přece jen našla hlas a zněl tvrdě a ledově: „Jestli si myslíš, že tady s tebou budu spát, tak jsi na omylu.“

„Ale budeš,“ odpověděl Reid stejně tvrdě a nelítostně. „Tys tohle divadlo začala, tak to dotáhneš až do konce.“ Přistoupil ještě blíž k ní a z očí mu šlehaly blesky. „Myslelas, že to bude tak snadné?“

„Ne, vůbec jsem si nemyslela, že to bude snadné,“ řekla tiše a klidně, přestože v duchu zuřila. „A přestaň mi v tom už konečně máchat nos.“

Blesky z jeho očí pomalu zmizely a vystřídala je znuděná rezignace. Výraz, kterého se tak obávala.

„Neboj se, nebudeš se mnou spát v jedné posteli. Mám své zásady… a spací pytel.“ Ukázal na tmavomodrou roli v koutě. „Ale nějak už budeš muset přetrpět to, že se mnou budeš v jedné místnosti.“

Otevřel dveře. „Jak si kdo ustele, tak si i lehne.“

„Hlavně že nebudu muset ležet s tebou,“ vyštěkla na něj. „Co? Snažíš se mě potěšit?“ Úsměv mu ozářil tvář a úplně ji odzbrojil.

Kam se poděla všechna ta zloba? Najednou měl ve tváři lehkomyslný, skoro klukovský výraz. Vtom to uviděla. Krutost hluboko v očích. Ne, zloba nepominula, jen ji schoval do sebe. Dočasně.

Reid vyšel z chaty a tiše za sebou zavřel.

Joanně sklesla ramena. Hlavu měla těžkou jako z olova. Situace byla beznadějná. Reid měl pravdu. Chytila se do pasti, kterou sama nastražila. Teď musí najít odvahu se z ní sama vyhrabat.

ŠESTÁ KAPITOLA

Joanna vešla do chalupy a setkala se s Reidovým pohledem. Seděl na gauči a zachmuřeně se na ni díval. Bylo jí nepříjemně.

„Už sis vybalila, zlatíčko?“ zavolala na ni matka od stolu, kde hrála s Thelmou karty.

Upjatě se na matku usmála. „Ano, hotovo.“

Aniž se podívala na Reida, přešla ke stolu, ale všimla si, jak si neklidně poposedl. Hořela touhou po něm.

„Tak jak se ti líbí chatka?“ Matka se na ni usmála. Prozatím si nevšimla napětí mezi dcerou a Reidem. „Není to rozkošné hnízdečko na spaní?“

„To ano, je to skutečně roztomile maličké.“ Pokusila se žertovat, ale zastřený hlas ji zradil.

Všimla si, že ji Thelma pozoruje. Něco v jejích očích ji zneklidňovalo. Joanna se obávala, že ji ta zkušená žena prohlédla, a obávala se, co řekne matce.

„Nemysli na to, že je to malé – hlavně je to tam útulné.“ Matka šibalsky mrkla na Reida. „To je přesně to, co vy, děti, potřebujete. Mít na sebe čas a pěkné místečko, kde se k sobě můžete přitulit.“

Joanně se stáhnul žaludek. A je to tady. Matka tuší, že mezi nimi něco neklape. Ale tohle říkat neměla. Bylo to jako přilévat olej do ohně.

„No tak, Joanno.“ Matka na dceru povzbudivě kývla. „Běž se trochu pomazlit se svým manželem. Sedí tam tak sám…“

Ne! Byla připravená hrát svou roli lépe, ale takovéhle divadlo nikomu dělat nebude.

Reid najednou vstal. „Mám lepší nápad.“ Přešel pokojem ke dveřím a přes rameno prohodil: „Zajdeme si na večeři. Ještě jsi nejedla, vid, zlato?“

Joanna se překvapeně dívala, jak si z věšáku bere bundu. „Ven? Kam?“

„Nejsme daleko od Bancroftu. Autem jsme tam za čtvrt hodiny. Ukážu ti město, bude se ti líbit.“

„To je výborný nápad.“ Matka zářila. „Jen běžte, děti, alespoň budete také chvíli spolu samy.“

„Mami, ty toho naděláš,“ ušklíbla se Joanna.

Ale když uviděla Reidův nasupený výraz, okamžitě své hloupé poznámky zalitovala. Snažil se ji jen dostat z trapné situace, nebral ji na večeři, protože si s ní chtěl vyrazit. Měla by mu být vděčná.

Byla už skoro tma, když se drkotali po lesní cestě do města. Joanna otočila hlavu a studovala Reidův profil. Byl soustředěný na řízení, byla to tu samá nebezpečná zatáčka.

„Díky za záchranu. Zachovala jsem se trochu nevděčně, promiň, neměla jsem to říkat.“

„Mně neděkuj. Ani já jsem neměl zrovna náladu hrát milujícího manžela.“

„Co kdybychom využili dnešního večera k tomu, abychom to mezi sebou trochu urovnali? Bude nám oběma líp.“

„Co říkáš?“ navrhla upřímně. Myslela především na dnešní noc, proto se tak snažila.

Skepticky se na ni podíval, ale nic neřekl. Joanna se obrátila a sledovala z okénka ubíhající temnou krajinu. Snášela se lehká mlha a Reid zapnul mlhová světla. Zpomalil a zabočil doprava na asfaltku, která zřejmě vedla do města.

Jeho mlčení Joanně drásalo nervy. Udělala další pokus. „Ať už mezi námi bylo cokoliv, ať už k sobě cítíme, co cítíme, hrozně ráda bych hodila minulost za hlavu a začala znovu.

Za tu dobu, co jsme od sebe, přece už k sobě nemůžeme cítit nenávist. Mohli bychom se začít znovu poznávat, jako …“ zaváhala, ale pak to dopověděla, „jako přátelé?“

Reid si znechuceně odfrknul.

Joanna rychle pokračovala: „Tak dobře, přátelé není to správné slovo. Ale co třeba spojenci? Ať se nám to líbí nebo nejsme v tom spolu. Je to pro nás stejně těžké. Nemyslíš, že by bylo lepší, kdybychom se pokusili spolu vyjít?“

„Něco na tom bude. Společně můžeme líp čelit pokusům tvé matky vrhnout nás jeden druhému do náručí.“

Takže příměří. Fajn. Joanna přemýšlela, jestli by mohli být s Reidem kamarádi. Těžko. On už ví, že po něm touží. Jen netuší, co úsilí ji stojí, aby svou nezřízenou touhu překonala.

Než si to stačila promyslet, napřáhla k němu ruku. „Neplácneme si na to?“

Podíval se na její ruku, potom do jejích očí, pak zpět na silnici. Ústa se mu zkřivila ironickým úsměškem, ale podávanou ruku přijal a krátce ji potřásl.

Joannou prolétla elektrická jiskra. Proč zrovna on? Co ji k němu tak táhne? Jsou každý tak jiný.

Spustila okénko a nadechla se chladného večerního vzduchu. Reidova přítomnost ji omamovala, byl pro ni jako droga. Čerstvý vánek jí pomohl vyčistit si hlavu a uklidnit se.

Projeli kolem benzinové pumpy, jakési osamělé farmy a konečně i značky s nápisem Vítejte do Bancroftu.

Reid zpomalil. Silnice vedla z prudkého kopce dolů. Město leželo v údolí na úpatí hor, na jejichž vrcholcích se zachytily poslední mdlé zbytky slunečního světla.

„Tady je staré nádraží. Teď je tu geologické muzeum.“ Rukou ukázal doleva na jednopatrovou budovu se skosenou střechou. „Chlouba Bancroftu – je tu snad největší sbírka minerálů v celé Kanadě,“ řekl ledabyle.

Tak tady Reid vyrostl. Joanna si opět uvědomila, jak málo toho ví o muži, kterého si vzala. Teď měla příležitost dozvědět se o něm víc.

Ukázala na dřevěný dům o kus dál.

„A co je tohle?“

„Historické muzeum. Původní část budovy byla postavena v polovině minulého století.“

„Vaše rodina tu žila dlouho?“

„Ne,“ řekl zvesela. „Odpradávna. Pradědeček 0’Connor byl jeden z největších pašeráků ve městě.“

„Jasně, a já jsem čínský papež.“

Když sjeli z kopce, přejeli přes most. „Chodil ses sem koupat, když jsi byl malý?“

„Ne.“

Zadívala se na něj. Tvářil se úplně lhostejně. Bylo zřejmé, že na něj nemá žádný vliv. Nevzrušovala ho jako on ji. Dojeli na křižovatku, otočili doleva, zřejmé na hlavní silnici. Bylo to malé město. „Většina obchodů už je zavřená, kromě hospod a kaváren,“ vysvětlil jí Reid, proč je tu tak pusto.

„Chodíš sem někdy do hospody?“

„Někdy.“

Kdepak, o sobě jí nic neřekne. Jako průvodce městem byl vynikající, ale osobní život si hlídá. Žádných vzpomínek na dětství se nedočká. Ale Joanna byla odhodlaná přinutit ho mluvit a nenechat se odradit jeho lakonickými odpověďmi.

„Co kdybychom si po večeři zašli do nějaké hospůdky,“ začala nejistě. „Dáme si něco k pití, popovídáme si, nechci jet hned zpátky. Třeba nám pak to, co nás čeká, nebude připadat až tak zlé.“

Pohlédl na ni, ale nijak nereagoval.

Joanna měla co dělat, aby nedala průchod zlosti, která v ní stoupala, a pokusila se znovu upevnit křehké příměří. „Dáme si pivo a zahrajeme si kulečník…“

Zachechtal se. „Kulečník! Co ty víš o kulečníku?“

„Už jsem ho hrála!“ Uraženě se na sedadle napřímila. „Doma jsme měli kulečníkový stůl, nepamatuješ se?“

„Omyl, hrálas biliard. Kromě toho, že to jsou dvě různé hry, přitahují i různé vrstvy lidí. Tvoje vrstva rozhodně nehraje kulečník.“

Joanna se neudržela. „Ty snobe!“ obvinila ho.

„Já jsem snob?“ Zase se rozchechtal.

Zaraženě ho pozorovala. Dělá to, aby ji naštval. Utahuje si z ní.

„Nevidíš tu ironii?“ Podíval se na ni a v očích mu hrálo.

„Ne. Snažím se, aby nám bylo spolu líp, ale ty mi v tom vůbec nepomáháš. Proč bychom si nemohli zajít na pivo?“

„Prostě nemohli,“ odpověděl vážněji. „Ani do jedné ze zdejších hospod nemůžeme jít.“ Zastavil na červenou.

„Proč?“

Změřil si ji pohledem od hlavy až k patě. Když se jí zase podíval do tváře, měl na rtech zase ten svůj protivný úsměšek. „Protože bys tam nezapadla.“

„Jak to myslíš?“

„Nejsi na to oblečená. Jsi moc nastrojená.“

Podívala se na sebe. „V tomhle? Vždyť jsou to jednoduché bílé šaty, proboha.“

„Jistě, jednoduché bílé šaty, které tě přišly alespoň na pět set dolarů. Ale nejde jen o šaty. Jde o celý tvůj zjev. Je na tobě vidět, že ses narodila ve zlaté kolébce.“

„To nechápu.“

„Pěstěná pleť, nalakované nehty. Všechno na tobě prozrazuje, že jsi z jiného světa. Místní bys jen popouzela.“

Joannu zabolelo u srdce. „To ty ze mne děláš povrchní dívku, jako bych byla uvnitř prázdná. Vždycky jsi měl o mně tak nízké mínění?“

„Nebuď tak urážlivá,“ odbyl ji. „Tyhle nalévárny nejsou nic pro dámy. Mohla bys jednu koupit ještě ve dveřích. A já nemám zájem nechat se kvůli tobě zmlátit. Takže půjdeme hezky pěkně do slušné restaurace a tam zkusíme tu tvou sbližovací taktiku.“

Červená se změnila na zelenou a Reid se rozjel. Jeli mlčky několik minut, dokud Joanna neuviděla na jedné z budov zeleného neonového draka a červený nápis Wongova čínská restaurace.

Reid zaparkoval na jediném volném místě na parkovišti před restaurací.

„Vidím, že je to oblíbený podnik.“

Reid se suše zasmál. „Dalo by se to tak říct. Ale totéž platí v pátek večer o všech ostatních restauracích v městečku.“

Přešli parkovištěm ke vchodu do restaurace. Reid Joanně otevřel dveře. Když ho míjela, ucítila teplo jeho těla a zachvěla se. Ale hned si nemilosrdně zakázala erotické myšlenky. Doufala, že když se dostanou ze stísněného prostoru auta, bude jeho blízkost snesitelnější, ale zatím tomu nic nenasvědčovalo.

V příjemně osvětlené restauraci bylo hodně lidí. Kolem stěn byly dlouhé bufetové stoly, uprostřed místnosti malé kulaté stolky a všude to vonělo dobrým jídlem.

Jakmile Joanna vstoupila dovnitř, veškerý hovor rázem ustal. Všichni se na ni dívali.

Zarazila se a nejistě se rozhlédla kolem sebe. „Už je mi jasné, cos myslel tím, že nemůžu do hospody,“ pošeptala Reidovi. „Ale to je směšné. Dívají se na mě, jako kdybych měla dvě hlavy.“

Když jí na to Reid nic neřekl, ohlédla se na něj. Jen se na ni omluvně usmál. „Jsou zvědaví, protože jdeš se mnou. Nikdy jsem sem žádnou ženu nepřivedl. Nejsou na to zvyklí.“

„Ani svou snoubenku?“

Na tváři se mu zase usadila zlost. „Sedneme si sami, tady nás ke stolu nikdo neuvede,“ řekl jí místo odpovědi. Vzal ji za loket a vedl k volnému boxu na druhé straně místnosti,

„Čau, Reide.“ Od jednoho stolku pozdravil Reida muž se zarudlou tváří.

„Ahoj, Same,“ odpověděl Reid ledabyle.

„Kdo je ta krásná dáma?“ zavolal za ním Sam.

Reid se zastavil a vrátil se i s Joannou k Samovu stolku. „To je moje žena Joanna. Joanno, tohle je Sam Dickson.“

Sam si ji důkladně prohlížel, jako by ji v duchu oceňoval. Joanna se zatajeným dechem čekala, k jakému závěru dojde. Jako by na tom záleželo! Vždyť už není za Reida provdaná. Po prohlídce se Sam zeširoka usmál a Joanna pocítila absurdní radost, že prošla zkouškou.

„Blahopřeju,“ halekal Sam tak nahlas, že ho museli slyšet všichni v restauraci. „Však už byl čas, aby ses usadil, darebáku. Slyšíte to všichni?“ Ještě víc zvýšil hlas. „Reid 0’Connor se nám oženil!“

Všichni začali tleskat, a než se Joanna nadála, byli obklopeni spoustou lidí, kteří přišli potřást Reidovi rukou a políbit nevěstu.

Joanna se topila v rozpacích, ale statečně přijímala upřímně míněné gratulace, dokud ji Reid nevysvobodil z klubka lidí.

Znovu ji vzal za loket a vedl k boxu, který si předtím vyhlédl.

„Proč jsi to udělal? Proč jsi jim řekl, že jsem tvoje žena?“ pošeptala mu, protože se na ně stále ještě všichni dívali.

„Řekl jsem si, že je lepší zůstat u jedné verze,“ zamumlal.

Posadili se. Reid jí podal jídelní lístek.

Joanna si s povděkem všimla, že přítomní hosté o ně ztrácejí zájem. Přistoupila k nim baculatá číšnice a v první řadě jim také blahopřála k sňatku. Nakonec si zapsala jejich objednávku a odešla.

Joanna se podívala na Reida a zjistila, že si ji upřeně prohlíží. Už ne nepřátelsky, ale spíš zvědavě. Cítila, jak ji jeho pohled rozohňuje, a přestože ji zároveň uváděl do rozpaků, nebylo to nepříjemné.

Odkašlala si, aby přerušila tíživé mlčení. „Co tím ten člověk myslel, když ti řekl darebáku? Byl jsi zlobivé dítě?“

Očekávala, že na její otázku neodpoví, ale překvapil ji. Zasmál se a potřásl hlavou. „Trochu divoké. Z nudy. Jak sis jistě všimla, nedá se tu nic moc dělat. Hlavně jsem vždycky toužil odsud vypadnout.“

„A podařilo se ti to.“ Stal se zázrak, on s ní mluví!

„To jo, hned po škole.“

„A teď ses vrátil.“

Ušklíbl se koutkem úst. „To jen dokazuje, že člověk nemůže uniknout svým kořenům.“

„Nebo svému osudu?“

„Pokud věříš na osud.“ Pohodil rameny. „Věříš?“

Podívala se mu přímo do očí. „Asi ano. Jinak bych zabránila matčině kómatu a otcově smrti.“ A rozvodu.

Když Reida opustila, nemyslela, že je to napořád. Chtěla ho jen postrašit, trochu jím otřást, ale nevyšlo jí to. Než se nadála, byli rozvedeni.

„Mrzelo mě, že jsme na pohřbu neměli čas si popovídat, ale odešel jsi tak rychle, že jsem ani neměla možnost za tebou zajít,“ řekla. „Chtěla jsem ti poděkovat, žes přišel. Moc to pro mě znamenalo. Vím, že jste si s otcem moc nerozuměli.“

„Joanno, bylo mi moc líto, když jsem slyšel o otcově smrti. Věděl jsem, že to poneseš těžko.“

V očích měl opravdovou účast. Raději sklopila pohled, aby se zase nenechala unést. Ani promluvit nemohla, v krku měla knedlík, tak jen přikývla.

„Připadalo mi, že jsi překvapená, že mě vidíš,“ pokračoval Reid.

„Ne, věděla jsem, že přijdeš, i přesto, co se stalo mezi námi.“

„Ano?“

„Máš své chyby, ale malichernost mezi ně nepatří.“

„Myslíš?“

„Důkazem je to, že jsi tady. Zachoval ses moc hezky. Chtěla bych ti za to poděkovat.“

Pohodil rameny. Tolik chvály mu bylo nepříjemné. „Pro Louise bych udělal všechno.“

Ano, pro matku. Cítila se strašně. Ale na pohřeb nepřišel kvůli matce, připomněla si. „I za cenu toho, že ti to určitě nabouralo osobní život. Tvoje snoubenka asi není nadšená.“

Něco mu zhaslo v očích. Svaly na čelisti mu zaškubaly a najednou byl hrozně vzdálený. „O tom bych raději nemluvil, jestli dovolil“

Překročila hranice příměří a důvěrná chvilka byla pryč. Bylo jasné, že chce svou snoubenku uchránit a nezatahovat ji do celé té nechutné záležitosti. Chce jí zajistit soukromí Kdo asi je ta žena, které dal lásku a loajalitu, které dříve patřily jí?

Najednou si uvědomila sborové cinkání příborů. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Všichni se na ně znovu dívali a usmívali se. „Co to dělají?“

Reid se útrpně usmál. „Co asi. Přemýšlej. Jsme novomanželé. Svatební hostina…“

Vtom jí to došlo a zaúpěla: „Ne, to ne!“

Teprve teď si všimla nadšeného očekávání v očích hostů. Dokonce i tlustý kuchař vylezl z kuchyně, stoupnul si do dveří a s pažemi zkříženými přes mohutná prsa se potměšile křenil.

Reid jí pošeptal: „Nedají pokoj, dokud nesplníme svou povinnost. Jako ženich a nevěsta.“

„Ať už je to radši za námi.“

Reid vstal, naklonil se přes stůl a jemně jí zvedl hlavu za bradu. Joanna zavřela oči. Nesmím se na něj dívat, říkala si. Nějak se jí podařilo nemyslet na to, co se stane, a především, vypnout tělo.

Potom ucítila jeho teplé rty, jak se přitiskly na její ústa. A měla co dělat, aby překonala beznadějnou, hladovou touhu, která se jí zase zmocnila. Šokovalo ji, když pootevřel rty a jazykem je otevřel i jí.

Na moment zapomněla na lidi kolem. Nic neexistovalo, jen jeho jazyk a to, jak jím pomalu a důkladně prozkoumával její ústa.

Naštěstí Reid neměl potíže se sebekontrolou. Po určité době, zřejmě to měl přesně vypočítané, jí pustil bradu a za divokého potlesku se posadil.

„Omlouvám se za tu pusu, ale museli jsme to zahrát přesvědčivě, jinak by nám nedali pokoj.“

„To je v pořádku.“ Třásla se, ale hlas měla pevný. „To je nevýhoda malých měst. Když už tu nemají divadlo, musí si představení nějak zařídit sami.“

Strašně se styděla, že se nedokázala při polibku ovládnout, ale když konečně sebrala odvahu podívat se na něj, překvapilo ji, že i jemu se červenají tváře. Zřejmě se také stydí. Každopádně to neznamenalo, že by ho kdovíjak uchvátila. Ten polibek vypadal vášnivě, ale jen ona věděla, jak chladný ve skutečnosti byl – pro Reida.

Naštěstí se objevila servírka s večeří. Při jídle hovořili o hloupostech, Reid byl příjemný společník, ale neosobní. A Joanna se celou dobu nezbavila chuti jeho rtů na svých.

Co vlastně od něj chce? Slíbil, že se bude chovat civilizovaně, a svůj slib do puntíku plní.

Jen cvrkot cvrčků přerušoval těžké ticho, když kráčeli do chaty. Bylo teprve půl dvanácté, ale matka i Thelma si už šly lehnout. V chalupě byla všude tma.

Bledé měsíční světlo neproniklo hustým lesem. Byl černý jako inkoust. Reid svítil na cestu malou baterkou. Joanniny sandálky se bořily do měkkého jehličí a několikrát na neznámé pěšině zakopla. Reid ji pokaždé zachytil a nenechal ji spadnout. Její touha po něm byla tak silná, že jí každý krok dělal nesmírné potíže. Kousala se do rtu, aby se vzpamatovala. Při pomyšlení, kam jdou, se jí to však moc nedařilo.

Konečně došli k tmavé chatě. Joanna otevřela dveře a studenými, nervózními prsty šátrala po vypínači.

„Počkej.“ Reidův tichý hlas ji zašimral po kůži. Měla pocit. že se snad zblázní.

Vešel dovnitř před ní. Joanna uslyšela cvaknutí a pak uviděla malý plamínek. Jako očarovaná sledovala, jak zapaluje svíčky na prádelníku. Tlumené světlo zaplnilo pokoj. Předtím si vůbec nevšimla, že tu není elektřina. Všechno jako by se proti ní spiklo. Její boj s nebezpečnou touhou byl čím dál marnější.

Reid položil zapalovač vedle svíček a ušklíbl se. Překvapením se zapomněla ovládat a zřejmě se jí city zračily ve tváři. Ale v tu chvíli si jen přála, aby Reid cítil totéž co ona. Ale co skutečně cítil, z jeho výrazu nevyčetla.

„Vrátím se za pár minut.“ Ani z jeho hlasu to nebylo možné uhádnout. Vyšel před chatu a tiše za sebou zavřel.

Joanna klesla na postel. Mechanicky se svlékla a vzala si noční košili. Lehla si a s bušícím srdcem čekala, až se vrátí. Kde vůbec je? Na co asi právě teď myslí?

Nic nerušilo hrobové ticho severské noci. Větřík utichl, ve stromech se nepohnul ani lístek. Jen na nebi svítil měsíc. Potom uslyšela tiché kroky. Zatajila dech a srdce se jí rozbušilo jako o závod. Reid vzal za kliku a otevřel dveře. Tichounce zaskřípaly. Vešel dovnitř a přinesl s sebou vůni jehličí a nočního vzduchu a ještě něčeho, něčeho nebezpečného. Něčeho, co si v tu chvíli přála ze všeho nejvíc, ale co nemohla mít.

Byla to muka. Musela něco říct, aby zmírnila nesnesitelné napětí. „Díky, žes mě nechal se převléknout.“

Krátce na ni pohlédl, pak se od ní otočil a vyndal si obsah kapes na prádelník.

„Neudělal jsem to pro tebe, ale pro sebe.“ I když mluvil tiše a vyrovnaně, Joanna z jeho hlasu vycítila napětí.

„To už je jedno, proč jsi to udělal. I tak ti děkuji.“

Něco zabručel a začal si svlékat košili.

Ne, tak tohle už nevydržím, sténala Joanna tiše a musela se otočit ke zdi.

Kousala si nehet a poslouchala, jak si rozepíná zip u kalhot, jak si je svléká, jak je hází na zem.

„Napadlo mě, že to mohlo být horší,“ ozvala se ze zoufalství, aby se rozptýlila. Ještě zuřivěji si kousala nehet a bránila se představit si, jak se asi tváří. „Kdybychom spali v chalupě… Stěny jsou tam jako papír…“

„A to by podle tebe bylo horší?“

Udělala chybu, že se k němu obrátila. Při pohledu na jeho urostlé tělo v bílých slipech, ve kterých se mu rýsovaly pevné půlky, ji rozbolelo celé tělo. Obávala se, že jí pukne srdce. Stěží pokračovala: „Musíš se na to dívat z té lepší stránky…“

Reid uhasil svíčky a místnost se ocitla ve tmě. Jediné světlo dodával srpeček měsíce na hvězdném nebi. „Nevím, jaká je ta lepší stránka. Nejsem si jistý, že můžeme být přátelé. Vím jen jedno – že jsme se dostali do pěkné kaše.“ Jeho unavený hlas v ní probudil svědomí.

„Chceš říct, že já jsem nás dostala do pěkné kaše. Tak proč to neřekneš rovnou?“ Cítila se hrozně.

„Spi, Joanno,“ odpověděl rezignovaně.

Když si její oči přivykly na tmu, viděla ho, jak leží ve spacáku kousek od ní u okna. Viděla jeho ostře řezaný mužný profil, dmoucí se hruď, kousek bílých slipů a siluetu svalnatého těla.

Kdyby natáhla ruku, mohla by se ho dotknout. Ve spaní se jí může stát, že jí sjede ruka z postele a dotkne se ho. Je tak blízko a přece tak daleko. Přála si vrátit čas.

Najednou se jí oči naplnily slzami. Jen tak tak zadržela vzlyk. Panebože, teď ještě ke všemu potřebuje udělat ze sebe úplného blázna. To je hrůza. Už takhle o ní nemá valné mínění.

Přesto se jí slzy z očí jen hrnuly a máčely jí tváře a polštář. Ještě nikdy se necítila tak sama, tak opuštěná.

Vtom ji Reid vzal za ruku a jemně jí ji stisknul.

„Spi už, Joanno,“ řekl do tmy.

SEDMÁ KAPITOLA

Joanna se probudila v prázdném pokoji.

Bylo teprve osm. Normálně si v sobotu ráno ráda přispala, ale dnes ji z postele vytáhlo zářivé slunce, jehož paprsky se odrážely na nádherně modré hladině jezera. Krásné ráno jí zlepšilo náladu.

První noc s Reidem přežila bez úhony. Ani pro něj to nebylo lehké, ale zvládli to. Na dnešní den si naplánovala držet se co nejdál od něj a věnovat se matce, aby si Thelma mohla vzít volno. Začala se cítit jistější. Třeba nakonec všechno dobře dopadne.

Rychle se oblékla do džínových šortek a bílého trička. Podívala se na sebe do zrcadla a udělala grimasu. V tomhle oblečení snad už mezi zdejší obyvatele zapadne.

Vyšla z chatky a vylezla na skálu. Kameny byly ještě vlhké rosou. Nad jezerem se vznášel mlžný opar, vzduch byl čistý a svěží. Opatrně přelezla skálu a zamířila k chalupě. Přivítala ji vůně čerstvě vařené kávy a pečivá.

„Dobré ráno, děvenko. Jak ses vyspala?“ Ve dveřích z kuchyně se objevila matka se zářivým úsměvem a košíkem lívanečků. Vypadala skoro jako Joannina sestra. Tak omládla.

„Dobře.“ Joanna jí úsměv oplatila a nestačila se divit, jaké obrovské pokroky matka dělá. Den ze dne vypadala silnější a zdravější. To ještě dodalo jejímu optimismu. „A ty?“

„Spala jsem jako dřevo,“ smála se matka a cestou ke stolu políbila dceru na tvář. Na bělostném ubruse bylo prostřeno pro čtyři osoby.

Vtom se z chodby vedoucí do koupelny vynořil Reid v khaki šortkách a volné bavlněné košili. Vlasy měl ještě mokré po sprše. Podíval se do jejích jasných očí, ale sám se tvářil… nijak.

Joannu mrzelo, že se před ní pořád tak hlídá. Po včerejších účastných slovech by čekala, že se bude chovat… Jak? Jako kamarád? Jak naivní od ní.

„Tak na co čekáte? Na oficiální pozvání? Sedněte si a jezte, než to bude studené.“

Joanna by přísnou Thelmu nejraději radostí objala. Zachránila ji.

Rychle se odvrátila od Reida a šla ke stolu. Bála se, že na ní zklamání pozná. Ale postavil se za ni a přidržel jí galantně židli. Překvapeně se na něj ohlédla, ale tvářil se stále stejně. Přidržel židli i matce a Thelmě, ale na ty se usmál. Pocit opuštěnosti se k ní vrátil.

Reid si sedl naproti ní a díval se jí přímo do očí. Na moment se mu v nich objevila stará známá zlost, ale hned zmizela. Přistrčil jí košík s lívanečky. „Jez.“

Srdce jí poskočilo. Bude to dobré, říkalo jí něco v ní. Nezapomněl na naše příměří. Dala se s chutí do jídla, jako by měsíc nejedla.

Po snídani matka zmizela v kuchyni a vrátila se s drátěným košíkem. „Dnes je krásně, že? Ideální počasí na piknik, nemyslíte?“

Joanna se napila kávy a sledovala, jak matka pokládá košík na židli. „Ty se na to cítíš, mami?“

I když vypadala lépe, ještě pořád byla slabá. Kolem úst měla stále ještě vrásky z únavy a ruka s košíkem se jí lehce třásla.

„Já nepůjdu. Ale ty a Reid.“

Joanně zaskočilo v krku a málem se udusila kávou. „Cože?!“

„Vím, že jste v poslední době měli na sebe málo času. Jen jděte a užijte si hezký den.“

Joanna se s obavami podívala na Reida, ale ten pomáhal Thelmě sklidit ze stolu a tvářil se lhostejně.

„Ale přijeli jsme sem proto, abychom byli s tebou!“ To je konec plánům vyhýbat se Reidovi a věnovat se matce. I když uzavřeli dočasný mír, být delší dobu v jeho přítomnosti by mohlo být nebezpečné.

Matka ji odbyla zavrtěním hlavy. „Ale jdi, prosím tě, jen si běž s Reidem a o mě se nestarej.“

Nemělo smysl se s ní dohadovat. Natolik Joanna svou matku znala. Jakmile si něco usmyslela, nikdo jí to nevymluvil. „Určitě ti to nebude vadit?“

„Samozřejmě že ne. A pak, nebudu tu přece sama. Mám Thelmu.“

„A já vím o perfektním místě,“ ozval se Reid přátelsky.

Joanna se na něj podívala s omluvou v očích, ale on se jejímu pohledu vyhnul a utíral drobky ze stolu.

„Jdu si pro věci,“ zamumlala a zamířila ke dveřím.

„Sejdeme se u auta,“ zavolal za ní. Pokud měl na ni vztek, nedal to najevo.

„A já vás tu nechci vidět před západem slunce!“

Joanně neušel matčin radostný tón. Je se sebou navýsost spokojená, protože jí prozatím machinace vycházejí.

Hodila si do tašky pár nezbytných věcí a šla za Reidem. Motor jaguára již spokojeně předl a Reid čekal jen na to, až si k němu přisedne. Okamžitě se rozjeli.

„Matka neztrácí čas, co?“ prohodila.

Reid na ni letmo pohlédl. „Je ti doufám jasné, že nepřestane, dokud si nebude jistá, že naše manželské problémy vyřešila. Takovýchto výletů – jen my dva – si asi užijeme.“

„Nemusíme. Vůbec nemusíme trávit dny spolu. Vysaď mě ve městě,“ prohlásila triumfálně.

Ale místo aby jí byl vděčný za senzační nápad, káravě se na ni podíval. „Zbláznila ses? Nemůžu tě nechat celý den samotnou ve městě.“

„Proč ne?“

„Co bys tam dělala? Obě muzea a těch pár krámů, co tam je, obejdeš za dvě hodiny, proto.“

„A co má být? Však já už si nějakou zábavu najdu. Můžu se jít třeba projít do lesa.“

„Ne,“ zamítl její návrh kategoricky. „Sama nikam nepůjdeš. Tohle je malé město, kolem je spousta hustých lesů. Ani nevíš, jak snadno bys mohla zabloudit. Zůstaneme spolu, ale každý si budeme dělat svoje věci.“

Povzdechla si. „Tak dobře, asi máš zase pravdu.“

Pohlédl na ni a povytáhl obočí.

„Co je?“

„Právě jsi se mnou souhlasila a nehádala se,“ odpověděl s předstíraným údivem.

Udělala na něj grimasu a Reid se zasmál. Normálně, pobaveně. Najednou se zase začal chovat přirozeně.

Ale Joanna se rozhodla, že se nebude radovat předčasně. Za chvíli ho to přejde a zase se bude tvářit jako kakabus. „Alespoň nemusíme nic předstírat. To je úleva.“

„Moje slova.“

Co to melu? divila se Joanna sama sobě. Skrývat před ním, jak mě vzrušuje, bude mnohem těžší než hrát si před matkou nebo třeba před celým Bancroftem na zamilované manžele. Nervózně vytáhla z tašky knížku.

„Vzala jsem si s sebou knížku a budu si celý den číst. Co budeš dělat ty?“

„O mě neměj starost. Ani o mně nebudeš vědět.“ Reid se na ni podíval a líně se usmál. Hned se jí rozproudila krev v žilách. Kousla se do rtu a otočila hlavu na druhou stranu. To by musela být mrtvá, aby si neuvědomovala jeho přítomnost, „Buď klidná, Joanno,“ pokračoval, „až se vrátíme zpátky, v přijatelně pozdní hodinu, nebudeme mít problémy přesvědčit Louise, že jsme strávili krásný den. Jen my budeme vědět, jak to doopravdy bylo.“

Kéž by ho tak mohla ignorovat! Ale zabolelo ji, že o tom mluví tak lhostejně.

Po krátké jízdě po dálnici zabočil na polní cestu stáčející se kolem jezera, až se dostali na prázdnou pláž.

Reid se zamračil. „V tuhle roční dobu tu bývá dost plno, jak je možné, že tu nikdo není?“ Podíval se na hodinky. „Asi je ještě brzy. Možná přijdou později.“

Nebyla tak natvrdlá, aby neviděla, že ho netěší, že tu budou sami. Zaparkoval pod stromy, Joanna vystoupila a začala prozkoumávat okolí. Zatímco hledala stinné místo, kde by si roztáhla deku, Reid vyložil věci z auta. Rozložil lehátko, pohodlně se usadil a z aktovky vytáhl přenosný počítač. Vypadalo to, že svůj slib splní. Už ani nevěděl, že je tu s ním.

„Taková nucená dovolená ti asi hodně znepříjemnila život. Máš práci a…“ Proč se tak snaží, aby si jí všímal? A ještě ke všemu tak trapnými poznámkami. Co se stalo s jejím předsevzetím držet se od něj co nejdál?

„Jsem šéf. Můžu si dělat, co chci,“ zabručel, a dal jí tím najevo, že si nepřeje být obtěžován.

„Nevyzvídám, nemysli si. Jen…“ Nedořekla. Samozřejmě, že vyzvídá. Bezmocně se na něj dívala. Co od něj vlastně chce?

Položil si notebook na klín, zapnul ho a přátelsky se na ni podíval. „Nemusím být v práci denně. Stačí, když se tam občas ukážu. Jednou týdně ale budu muset zajet na jednu stavbu, když už jsem tady. Máme tady v Kawarthasu rozdělaných pár věcí.“

„Aha.“ Vyrazilo jí to dech. Odpověděl na její otázku! Je to možné? Dodalo jí to odvahy a zeptala se: „Co tam děláte?“

Dlouze se na ni podíval, jako by váhal, jestli jí má odpovědět. Když už to vypadalo, že se rozhodl, že ne, řekl: „Pár kilometrů od Petersboroughu stavím venkovské sídlo pro jednoho spisovatele. Chce se tam ukrývat před světem, aby měl klid na psaní. Bude to naprosto soběstačná stavba – solární vytápění a tak.“ Tvář mu ožila nadšením. „Tobě by se líbila pracovna – dvoupatrová, police na knihy od země až ke stropu, knihovnický žebřík. Nahoře bude mít zrenovovaný nábytek z třešňového dřeva. Zachránili jsme ho před zničením z místního kostela. Bude to nádhera.“ Vtom se zarazil, jako by zavřel okenice. „Ale co ti to vykládám. Pro tebe je to určitě nuda.“

Ne, nechce se s ní bavit o věcech, které má rád, to je jasné. Nechce si ji připustit blíž k sobě.

„Tak já už tě nebudu rušit,“ pronesla upjatě. „Nechci tě rozptylovat.“

„O to se neboj.“ Cvrnknul si do krempy klobouku a posunul si počítač na klíně. „Ani nebudu vědět, že tu jsi.“ i „Prima!“ Joanna se musela zhluboka nadechnout, aby nevybuchlá. Co se to s ní kruci děje? Takhle to přece chtěla. „Jdu si číst. Zabavím se Noel Cowardovou.“

„Chudák Noel, to jí nezávidím,“ prohodil jen tak, „to bude fuška.“

„Co tím chceš říct?“ Usmívala se, ale hlodalo v ní podezření.

„Nic.“ Povytáhl ramena a zavrtěl hlavou. Ale na rtech měl potměšilý úsměv.

Zatraceně. Je tak přitažlivý, dokonce, i když je protivný. „Tak ven s tím, nebuď takový tajnůstkář. Pěkně mi to vysvětli.“

„Já jen, že pro mě bývalo těžké zabavit tě. Bylas spokojená, jen když jsem ti byl neustále k dispozici. Na zavolání.“

„To není pravda!“ protestovala divoce. Reid nikdy nechápal, co od něho potřebovala. Teď, když na to zase zavedli řeč, vzpomněla si, že mívala dojem, že běží každý po jedné rovnoběžce, předurčeni k tomu, aby se nikdy nesetkali.

A ona si tolik přála být součástí jeho života. Po půl roce manželství se změnil. Ten romantický chlapec, kterého si vzala, byl pryč. Najednou byl jen samá práce. Nic jiného ho nezajímalo než vydělávat peníze. Hromadu peněz. Tvrdil, že to dělá pro ni, ale ona ho nikdy o nic takového nežádala.

Reidovi se úsměv vytratil z tváře a dlouze se na ni zadíval.

„Je neuvěřitelné, co čas a vzdálenost udělají s pamětí. Prav. da, moje milá, je to, že jsem nedokázal uspokojit tvoje nároky. S ničím, co jsem udělal, jsi nebyla spokojená.“ Hovořil vyrovnaným hlasem, ale cukání v koutcích úst prozradilo, že uvnitř klidný není.

„Jedinou věc, kterou jsem od tebe chtěla, bylo, abys mi věnoval víc času, ale tos mi dát nemohl.“ Nechtěla tohle téma znovu otvírat, vůbec se o tom nechtěla bavit, ale nedalo jí to. Hořkost, kterou cítila, prostě vyplula napovrch. „Měl jsi své priority. A já jsem na žebříčku tvých hodnot byla až za prací. Na tu jsi měl vždycky času dost.“

„Tak ty mi vyčítáš práci!“ Zasmál se, ale Joanna na něm viděla, že ho pořádně naštvala. „Já se honil jako blázen, aby ses měla dobře, abych ti mohl nabídnout stejnou životní úroveň jako tvůj otec. Vlastně jsem s ním soutěžil. Ale on mi nedal šanci.“

„Otec ti chtěl pomoct. Proč jsi to nemohl přijmout?“

„Co bych byl za chlapa, abych dovolil, aby tě otec živil? Bylas moje manželka a jediný, kdo se o tebe měl starat, jsem byl já.“

Nasupeně vydechla. „Nikdy jsem nechápala tvou posedlost, pokud šlo o peníze. Stejně bych je nakonec zdědila. Vzít si jeho peníze po jeho smrti by ti už nevadilo?“

„Asi to nepochopíš, Joanno, ale vadilo.“

„Takže jen proto, že ty bys na ně nesáhl, bych na ně nesměla sáhnout ani já? Na tom, co chci já, ti nezáleželo?“

„Jistě, vždycky všechno skončí na tom, co Joannka chce. Nic jiného není důležité.“ Oči mu sršely zlostí.

„To si o mně myslíš?“ Smutně se zasmála.

Jak si o mně mohl myslet takové věci, vrtalo jí hlavou. Jak mě mohl milovat, když mě považoval za tak povrchní? Ano, nebyla to láska, jen pobláznění, které pominulo, když moje potřeby vstoupily do cesty jeho ambicím.

„Už se nedivím, proč jsi nepohnul ani prstem, abys mi zabránil v odchodu,“ vyčetla mu trpce. „Nemohl ses dočkat, až se mě zbavíš. Nebyla jsem žena, kterou sis představoval.“

„To je fakt. Ale pokud jde o to, že jsem tě nechal odejít a nepokusil se ti v tom zabránit, tak to není pravda. Pokoušel jsem se s tebou sejít. Psal jsem ti dopisy. Ale tys mi je posílala zpátky neotevřené.“

„Dopisy?“ Nechápavě na něj zírala. Žádné dopisy nedostala! A kdyby za ní Reid přišel, otec by jí to řekl. Nebo ne? Najednou se jí udělalo zle.

„Neříkej mi, že o nich nevíš.“ Reid se na ni cynicky podíval. „Ale nechápu, proč se o tomhle teď bavíme. To už je dávno pryč.“

Joanně se točila hlava. Třesoucí se rukou se chytila za čelo. Bylo jí na omdlení. Otec věděl, jak je nešťastná, že se k ní Reid po rozchodu chová tak lhostejně. Pamatuje si, jak ji utěšoval. Říkal jí, že se nemá trápit pro někoho, kdo si ani nenajde chvilku, aby za ní přišel.

Nemohla dýchat. To by jí otec přece neudělal. Měl ji rád, nemohl by jí tak ublížit.

Vyskočila na nohy a vydala se po teplém písku někam, kamkoliv. Hlavně potřebovala být sama. Strávit tu hroznou pravdu.

„Kam jdeš?“

„Projít se,“ odpověděla mu přes rameno,

„Už jsem ti říkal, že nemáš sama chodit do lesa. Je to nebezpečné.“

„Nepůjdu daleko, jen kousek, neboj, nic se mi nestane.“ Pěšinka před ní vedla přímo do lesa. Tam bude konečně sama. Ještě chvíli a bude tam. Musí vydržet tu krutou bolest, nesmí se tu před Reidem složit. Jen ještě pár vteřinek.

„Nescházej z cesty!“ zavolal na ni Reid starostlivě.

Jakmile se za ní zavřel les, celý svět pro ni přestal existovat. Uvědomovala si jen neuvěřitelný zmatek v hlavě. Třeba za ní Reid přišel jen jednou. Ten první den, kdy byla tak rozrušená, že otec považoval za rozumné… Ale co ty dopisy?

Šla po pěšině, ale nic neviděla, nic neslyšela. Ne. Nemá cenu si něco namlouvat. Otec to celé rozhodl za ni. A já mu to dovolila, přiznala si nemilosrdně.

Mohla přece spolknout hrdost, jít za Reidem a snažit se mu vysvětlit, proč je tak nešťastná. Místo toho dovolila, aby ji otec přesvědčil, že ji Reid nemiluje, i když dobře věděla, že byl od začátku proti jejich sňatku. Nakonec souhlasila, že nemá cenu zůstávat provdaná za muže, který ji nemiluje. Teď to tak je, ale tenkrát to třeba tak nebylo. Škoda, že neměla možnost to zjistit. Už to ví, a co z toho? Jakou to má cenu, plakat nad rozlitým mlékem?

Reid hleděl na zářivě modrou hladinu jezera a nebylo mu do zpěvu. Myslel na vyděšený pohled v Joanniných očích, když jí řekl o dopisech a svých pokusech setkat se s ní.

Je možné, že to nevěděla? Že to před ní otec tajil? No, schopen by toho byl.

Vyskočil z lehátka a počítač mu spadl z klína na zem. Ale Reid si toho nevšímal. Musel si pročistit hlavu. Teď hned. Rozeběhl se k jezeru, v běhu si svlékl košili a po hlavě skočil do ledové vody. Vynořil se několik metrů od břehu, lapal po dechu a třásl se zimou.

Dobře, řekněme tedy, že skutečně nic nevěděla o dopisech ani o jeho návštěvách, ale musela přece vědět o rozvodu. Papínkův právník se sice o všechno postaral, ale musela podepsat papíry stejně jako on.

Přestal šlapat vodu a začal rychle plavat k nedalekému ostrůvku.

Nezavolala mu, nenapsala mu, dokonce si ani nepřišla pro své věci. Jeden z mnoha důkazů, že s ním už nechtěla mít nic společného, že nechtěla mít nic, co by jí ho připomínalo. Milostivě mu nechala všechno, co si společně pořídili. Nakonec to stejně rozdal charitě. Nebyla jediná, kdo chtěl začít nový život s čistým stolem.

Z ledové vody a rychlého tempa ho začaly bolet namožené svaly na pažích a na zádech. Zpomalil. Proč se tak rozčiluje? Vždyť už je to dávno pryč.

Nechtěl se mučit otázkami proč a co kdyby. Jedno poučení si z toho všeho odnesl: neženit se z nesprávných důvodů. Jedno katastrofální manželství mu stačilo.

Ne, s Joannou je konec. Už nikdy více. Tak proč jí říká věci, které by říkat neměl? Jako třeba včera o tom, že ho pořád chce. Sexuální napětí mezi nimi všechno jen zhoršuje, Ponořil si hlavu do vody. Kruci, proč se tím zabývá? Vždyť je to jedno. Už mu na ní nezáleží.

A taky není nutné, aby za ni cítil odpovědnost. Řekla mu jasně, že se o sebe umí postarat. Možná ji měl vysadit ve městě. A od nynějška to také tak bude dělat. Ať si dělá, co chce. Jemu je to fuk.

Pronikavý výkřik přerušil ticho a jako ozvěna se odrazil od skal.

Joanna!

Srdce se mu leknutím zastavilo. Otočil se, a jak nejrychleji mohl, plaval zpátky. Hrůzou nemohl popadnout dech.

Uvědomil si, kam šla. Pěšinka stoupala na malou, zalesněnou skálu. Jestli z ní spadla… leží někde v bezvědomí…

Další hrůzyplný výkřik dolehl k jeho uším. „Jeanno!“ zařval z plných plic, když doplaval ke břehu. „Kde jsi? Slyšíš mě?“

„Reide, pomoz mi!“

Běžel bosý za jejím hlasem do lesa. Ani nevnímal ostré kamínky, které se mu zarývaly do chodidel,

„Vydrž, už jdu.“

„Dělej, prosím tě, pospěš si!“

Vyběhl nahoru do kopce a zoufale prohledával křoví kolem. V uších mu hučelo.

„Joanno, jsi na pěšině?“ zavolal.

„Ne tak docela.“

Vběhl do zatáčky, kde pěšina klesala k vodě, a zůstal stát jako přimražený. Před ním stála mohutná dospělá samice losa a okusovala spodní větve dubu. Nad ní visela Joanna.

V očích měla hrůzu. Jako by los byl načasovaná bomba.

Reid se z obrovské úlevy nahlas rozchechtal. Plácal se do stehen a řehtal se jako blázen. Nic se jí nestalo!

Los přestal žrát a otočil svou masivní hlavu jeho směrem. Velké kraví oči ho upřené sledovaly, zatímco čelisti poklidné přežvykovaly.

„Čemu se směješ?“ Když slyšel její vyčítavý tón, pokusil se vystřízlivět, ale nešlo to. „Pomoz mi dolů!“ volala na něj.

Zvíře si ho stále měřilo a nemělo se k odchodu.

„Promiň, nechtěl jsem se smát,“ lhal, jako když tiskne, když se dosyta vysmál. Po prožité hrůze cítil úplnou euforii. „Ale je to obrázek k popukání. Škoda, že s sebou nemám foťák. Kdybys ještě chvíli vydržela ve stejné pozici, skočil bych si…“

„To ať tě ani nenapadne, Reide O’Connore!“ zaječela Joanna vyděšeně, když předstíral, že si jde pro fotoaparát. Neodpustil si, aby ji ještě chvíli nepotrápil. Vždyť mu málem praskly plíce, jak se sem hnal.

„Ne abys mě tu nechal s tím…, s tím…“

„Losem?“ doplnil poťouchle. Teď, když ho přešel strach, se mu to začínalo líbit.

„…S tím příšerným zvířetem.“ Přimhouřila oči a vrhla na něj vražedný pohled, který ho ještě víc rozveselil. „Nech toho a sundej mě dolů, víš, jak nesnáším výšky,“ žadonila.

„Dobře, dobře, uklidni se. Losi nejsou agresivní zvířata.“ Podíval se na losa, který ho nepřestával pozorovat a stál ne přirozeně v klidu. „No tak, holka, nech Joannu slézt ze stromu. Kdoví, jak se tam vůbec dostala,“ oslovil Reid zvíře.

Vtom mu něco bolestivě ťuklo do hlavy. Podíval se nahoru a viděl, že se Joanna chystá hodit na něj další žalud. Dopadl mu přímo na čelo.

„Kdyby tě honil los, tak bys také utíkal.“ Ještě stále neviděla na celé té situaci nic směšného.

Sáhnul si na čelo a culil se na ni. „Joanno, každý ví, že když před zvířetem utíkáš, začne té honit. Kdybys zůstala stát na místě, klidně by tě přešel.“

„Hele, budeš tam jen tak stát a dávat mi lekce, nebo odeženeš toho losa?“

„Zkazíš každou legraci.“ Udělal krok ke zvířeti a mával na něj rukama. „Jdi pryč, mazej!“

Los odpověděl sklopením hlavy a cukáním v očích. To nevypadalo dobře.

Nicméně Reid to ještě nevzdával. „Mazej pryč, potvoro,“ řval na zvíře a zatleskal rukama. Znělo to jako výstřely z pušky. Ale zvíře, místo aby uteklo, ještě více sklopilo hlavu, začalo se pohupovat ze strany na stranu a rýt kopyty. Vtom se rozběhlo proti němu. V očích mu pomstychtivě plálo.

Zatraceně.

„Reide, bud opatrný,“ volala na něj Joanna shůry.

„Díky za radu.“

Začal ustupovat, ale los se dal do běhu. Od kopyt mu odletovaly trsy trávy. Rozumný člověk mohl udělat jen jednu věc. To co Reid. Otočit se a prchat. Namířil si to k nedaleké vrbě s větvemi až k zemi.

Za sebou slyšel supění rozběsněné samice. Už ho skoro měla, když skočil na větev. Neuvěřitelnou rychlostí se vyšplhal co nejvýš. Sice se přitom ošklivě poškrábal, ale byl v bezpečí.

„Páni, kde ses naučil tak šplhat?“ dolehl k němu z vedlejšího stromu Joannin sarkastický hlas. „Ještě nikdy jsem neviděla tak ladnou šipku – mimo bazén.“

„Ha, ha, moc vtipné,“ zabručel Reid a uvelebil se na větvi.

„Překvapuješ mě, Reide. Každý přece ví, že se nemá utíkat před zvířetem,“ provokovala ho a pak se upřímně rozesmála. „Kdyby ses viděl…, jak jsi prchal…, a ten skok na strom…, to bylo něco…, k nezaplacení…“

„Jen se klidně směj, jsem rád, že to vidíš jako velkou švandu a nemyslíš na to, že oba visíme na stromech nad pětisetkilovým rozzuřeným losem.“

Reid se usadil pohodlněji na větvi a opřel se o kmen vrby. Vypadalo to, že tu nějakou chvíli pobudou.

V mokrých černých šortkách, jinak nahý, vypadal, že je ve skvělé formě. Na ten strom skočil s úžasnou pružností a silou. Od rozvodu se po tělesné stránce vůbec nezměnil.

Joanna si vzpomněla na otce a znovu ji píchlo u srdce. Kdyby tak… Ne, nemělo smysl mučit se myšlenkami, co by mohlo být. Na to je pozdě.

Poposedla si na drsné větvi a pokusila se najít pohodlnější polohu. „Co budeme dělat?“ zeptala se vážně.

Reid se podíval na vzteklou losí samici pod sebou. „Jak to mám vědět?“ odsekl jí podrážděně.

„Co tím chceš říct? Něco přece udělat musíš.“

„Jako co? Máš snad nějaký návrh?“

„Ne, ale ty jsi odsud. Ty bys měl vědět…“

„Co mám vědět? Nerad ti to říkám, Joanno, ale nečetl jsem mysliveckou příručku, jak se zbavit psychopatické losí samice.“

Joanna se také podívala dolů na zvíře, které teď v poklidu okusovalo keře kolem. „Tak co budeme dělat? Sedět tady. dokud neodejde?“

„To je rozhodně jedna z možností.“

„Bezva. Tomu říkáš pomoc?“

Pohodil rameny.

„Zkusil jsem to.“

Vtom se z křoví ozvalo praskání. Joanna se polekaně podívala, co se to děje. Ještě medvěd jim tu chybí.

Za chvíli se z křoví na vratkých nožkách vynořila dvě losí telata. Matka přestala obírat listy a rozvážně se vydala k jezeru. Mláďata ji poslušně následovala.

„No tohle!“ ozval se Reid. Pozoroval losí rodinku a na rtech mu pohrával okouzlený úsměv. „Držela nás od mláďat. Čekala, až přejdou. Myslím, že už můžeme slézt dolů.“

Joanna se dívala, jak se spouští ze stromu. To tedy byl zážitek. Na to jen tak nezapomene. Ale neohromilo ji jen to, že byla svědkem malého zázraku přírody. Na něco si právě vzpomněla. Na něco, co ji příjemně překvapilo.

Když jí Reid spěchal na pomoc, v jeho hlase byl opravdový strach. Dokud ovšem nezjistil, že jí nic není. Semínko naděje v ní znovu vzklíčilo. Je možné, že by mu na ní přece jen alespoň trošičku záleželo? Před třemi lety se ji snažil vyhledat, psal jí, nenechal ji jen tak odejít.

Reid vylezl na strom a podal jí ruku. „Chyť se mě.“

S plachým úsměvem se k němu naklonila. Ušklíbl se, ale v očích měl laskavost. Alespoň jí to tak připadalo.

Na zem slezl první a počkal na ni. Neodešel hned pryč, neotočil se od ní, když seskočila. Téměř se dotýkali. Všemi smysly vnímala blízkost jeho horkého těla provoněného sluncem. Na hrudi se mu ještě třpytily kapky vody. Strašně zatoužila mu je olíznout.

Nemohla ani dýchat, natož mluvit. Teprve po chvíli ze sebe stěží vysoukala: „Díky za záchranu. Zdá se, že kdykoliv tě potřebuji, jsi mi nablízku.“

Neochotně se usmál. „Není zač.“

Povzbuzena jeho úsměvem řekla: „Asi ti na mě přece jen ještě záleží.“

„Nic si nenamlouvej. Zachránil jsem tě, protože bych těžko vysvětloval Louise, proč se vracím bez tebe.“

Po pozdní večeři se Joanna posadila do dřevěného křesílka na verandě. Byl nádherný, teplý večer. V rádiu hráli melodie z čtyřicátých let, které se přesně hodily k večerní náladě v tomto bohem zapomenutém místě.

Při prvních taktech Měsíční serenády si matka nostalgicky povzdechla: „Ach, na tuhle písničku jsme s otcem tančívali.“ Seděla na houpačce a lehce se do rytmu pohupovala. „Reide, zatancuj si s Joannou.“

Joanně se sevřel žaludek. Od chvíle, kdy jí pomohl ze stromu, se k ní Reid choval odměřeně, jako by litoval, že k ní byl tak měkký.

„Ne, mami, jsem unavená,“ odmítla rychle matčin návrh.

„Bože, Joanno, kam se ten svět řítí? Člověk ani nemůže upadnout na pár let do kómatu, aby po probuzení nezjistil, že se z jeho dítěte mezitím stal pěkný suchar.“

Reidův teplý smích ji neošálil. Zase hraje. Byla ráda, že nevidí lhostejnost v jeho očích.

„Joanno, už ses zapomněla bavit?“

Jak se můžu bavit, když myslím na otcovu zradu? Joanna byla ráda, že sedí ve stínu, kde není vidět, jak trpce se tváří.

Světlo z pokoje dopadalo jen na Thelmu, která soustředěně pletla. Cinkot jehlic se prolínal s cvrkotem cvrčků. Jednotvárné zvuky šly Joanně na nervy.

„Mami, prosím tě, nech mě odpočívat. Jsem unavená.“

„Unavená! V tvém věku jsem nevěděla, co to únava je,“ plísnila ji matka.

Proč se mezi nás pořád plete? ptala se Joanna v duchu. Nebo jsem nervózní z toho divadla, co tady s Reidem předvádíme? Tak jako tak, nechtěla se tím zabývat. Chtěla mít jen chvíli pokoj.

Vtom se před ní objevil Reid. Světlo mu dopadalo na široká ramena a úzké boky, ale na tvář nedosáhlo. Natáhl k ní ruku. „Smím prosit?“ Hlas měl hluboký a zastřený s náznakem šibalství.

Rozhodně mu předstírání jde líp než mě, pomyslela si Joanna. Budu se muset víc snažit.

Podala mu ruku a ucítila v dlani jeho mozoly. Pomohl jí vstát a vzal ji do náručí. Do chladné, jako kámen tvrdé náruče. Pomalu se začal pohupovat do rytmu a z jeho pohybů přímo čišel chlad. Mezi nimi se vytvořila ledová stěna.

Joanna měla pocit, že se udusí. Až dosud jakž takž snášela jeho hněv, nezájem i posměch, ale nesnesla tuhle jeho studenou, opovržlivou lhostejnost groteskně umocněnou rolí, kterou tak dobře hrál – rolí milujícího a pozorného manžela.

Musí tu stěnu prorazit. Bez rozmýšlení se k němu přimkla, otřela se prsy o jeho pevnou hruď a slastně zasténala.

Reid se lehce zachvěl a Joannu zalila vlna vzrušení. Dokázala to. Reaguje na ni. Stejné jako ona reaguje na něj.

Zavřela oči a tiskla se na něj. Cítila, jak se chvěje, jak mu buší srdce. Je to možné? Bylo jí až úzko ze síly emocí, které jí zmítaly.

Reid s ní pomalu dotančil za roh verandy z dohledu matky a Thelmy. Tam ji od sebe prudce odstrčil. Bez jeho tepla se najednou roztřásla zimou a samotou.

I ve tmě viděla, jak těžce dýchá, jako by běžel.

Dlouze se jí zadíval do tváře a pak se mu ústa zkroutila do káravého úsměšku. „Díky za vřelé pozvání, ale myslím, že chudákovi Paulovi udělám laskavost a odmítnu.“

Jeho slova byla jako facka. Rudá hanbou se otočila a rozběhla se dolů po schodech z verandy pryč.

Běžela k jezeru a zastavila se až na břehu. Tam padla na kolena a dlaně si přitiskla na rozpálené tváře. Copak ztratila kromě své hrdosti i rozum? A co Paul? A co Reidova snoubenka?

Po chvíli za sebou uslyšela kroky. Věděla, že je to Reid, ani se nemusela otáčet.

„Matka tě chce,“ oznámil jí tiše.

Vstala a zhluboka se nadechla. Chová se jako blázen. Je Čas dát se dohromady. „Díky,“ odpověděla a vykročila k němu. Ale když ho míjela, popadl ji za paži. Až to zabolelo.

„Nehraj si se mnou, Joanno. Nejsem tu pro tvou zábavu, tak toho nech, nebo z toho jen tak lacino nevyvázneš.“

„Vážně? A co bys mi udělal?“ Vyzývavě se na něj podívala.

I Vtom si ji přitiskl k sobě a tvrdě ji políbil na rty. Z hrdla e mu vydral krátký, vzteklý sten.

Tělo se jí okamžitě rozhořelo. Tohle přesně chtěla, po tomhle toužila od chvíle, kdy byl u ní v kuchyni. Aby se v ní touhou ztratil.

Chtěla se ho dotýkat, ale ruce měla uvězněné mezi jejich těly a nemohla jimi pohnout. Snažila se je vyprostit, ale znemožnil jí to. Ještě pevněji ji přitiskl k sobě a paže obtočil kolem ní. Prohloubil vášnivý polibek a vnikl jí do úst jazykem. Joanna měla tělo rozžhavené doběla. Ale vzápětí ji zamrazilo. Uvědomila si, že on nechce, aby se ho dotýkala. Strašně ji to zabolelo.

A tak zkroutila ruku a pořádně ho štípla do kůže na hrudi. Udělala by cokoliv, jen aby pronikla hradbou jeho citů.

Reid sebou trhnul bolestí, popadl ji za zápěstí, ale neodtrhl své rty od jejích. Naopak, líbal ji čím dál divočeji. Přesto Joanna cítila, že se drží zpátky. Sakra, musí ho rozvášnit natolik, aby byl touhou bez sebe.

Přitiskla se na něj pánví a zatajila dech. Mezi nohama cítila vlhko a zasténala mu přímo do úst. Na břiše cítila, jak je tvrdý. Také ji chce.

Vtom znenadání polibek ukončil. Vzal ji za boky, zaryl jí prsty do kůže a odtrhl ji od sebe. Vztekle se otočil a odešel od ní.

Joanna zůstala stát jako zkamenělá. Ústa měla nateklá po jeho žhavých polibcích a byla šokována nečekaně prudkými emocemi, které ho přemohly. Ale vtom ji jako příliv zaplavil hořký pocit porážky. Byl to jen sex. S city to nemá nic společného.

A co vlastně čekala? Chtěla ho vyprovokovat k nějaké reakci, protože nesnesla jeho netečnost. To se jí podařilo, ale radost z toho nemá. Strašně se styděla za to, co udělala.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se ze tmy.

„Ano. Reide…, promiň…“

„Neomlouvej se.“ Prudce vydechl. „Asi jsem ztratil rozum. Ale od téhle chvíle se ke mně nepřibližuj.“

Otočil se a odešel do noci.

OSMÁ KAPITOLA

Nedělní mizérie začala už studeným šedým úsvitem. Reid byl pryč nebo možná ani nepřišel. Spací pytel měl pečlivě složený v rohu.

Joanna si vzpomněla na včerejší trapas a bylo jí nanic. Spánek nic nezměnil. Jak kdy napraví, co udělala? Chovala se neomluvitelně.

S povzdechem ze sebe shodila peřinu a vstala z postele. Natáhla si župan a zamířila k chalupě. Sprcha jí možná pomůže. Jezero tak brzy po ránu vypadalo strašidelně. Nad vodou se vznášela mlha a bránila výhledu na protější břeh. Po Reidovi nebylo nikde ani stopy.

Joanna se osprchovala, oblékla si šortky a tričko a s ručníkem omotaným kolem mokrých vlasů se vydala za vůní kávy, kterou v kuchyni vařily matka a Thelma.

Jen se s nimi pozdravila, bouchly dveře a přišel Reid. Vypadal cize a sešle. Kde asi strávil noc?

„Dobré ráno,“ řekl ochraptěle. Usmál se na Louise a Thelmu, na Joannu se ani nepodíval a šel rovnou do sprchy.

Joanna se otočila a všimla si, že ji matka podezíravě pozoruje. Usmála se, objala ji a políbila.

„Jsi vzhůru brzy,“ řekla zvesela a jak doufala normálně. V duchu se již hrozila, jaké plány si pro ni a Reida matka na dnešek připravila. Bude si muset vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu, protože sama s ním prostě po včerejšku být nemůže. „Spala jsi dobře?“

„Ano a cítím se skvěle. Ale ty a Reid jste měli ještě chvíli zůstat v posteli. Oba vypadáte hrozně.“ Matka se na ni znovu pátravě podívala a pak se věnovala kávě.

Joanna, aby zamaskovala rozpaky, otevřela ledničku a vyndala anglickou slaninu a vejce. Když se otočila, matka stála před ní s hrnkem kávy v ruce.

„Na.“ Podala jí kávu a vzala jí z ruky slaninu a vejce. „Odnes to manželovi. Vypadá, že to potřebuje.“

Ne, jen to ne! zhrozila se Joanna. „Však on… počká, až vyjde ze sprchy.“

„Joanno, vypadá, jako by celou noc nespal.“ S potměšilým úsměvem a šibalským mrknutím na Thelmu dodala: „Co jsi s ním dělala?“

Joanna rychle opustila kuchyň. Nedokázala před matkou zakrýt svůj zmatek. Lepší bude jít za Reidem. S ním alespoň nemusí nic předstírat. I když to vlastně také nebyla pravda. Měla pocit, že se dostala mezi dva mlýnské kameny.

Zaklepala na dveře koupelny a čekala na odpověď. Ale slyšela jen hukot tekoucí vody. Tím líp. Postaví mu hrnek na umyvadlo a vypadne dřív, než si jí všimne.

Otevřela dveře a vešla právě, když Reid vypnul vodu a rozhrnul závěs.

Joanna zůstala na místě jako přikovaná a nasucho polkla. Stál před ní úplně nahý. Očima sledovala, jak mu potůčky vody stékají po hrudi na břicho a níž. Tam ji to také pohledem nezadržitelně táhlo.

Vyschlo jí v krku a krev se jí rozproudila v žilách. Vtom se natáhl pro ručník a přehodil si ho přes bedra. Joanna zvedla oči a setkala se s jeho tvrdým, zlostným pohledem.

„Co chceš?“

„Tohle je pro tebe.“ Roztřesenýma rukama položila hrnek na desku vedle umyvadla, otočila se a prchla z koupelny. Tváře jí hořely, ale to nebylo nic proti tomu, jaký bolestný tlak cítila v rozkroku.

Matka seděla za stolem a mazala si máslem toast. „Joanno, stalo se něco?“

„Nic!“ Nechtěla, aby její odpověď vyzněla tak ostře. Nadechla se a pokusila se uklidnit.

V kuchyni Thelma připravovala snídani a celým domem to vonělo smaženou slaninou. Joanna nic z toho nevnímala. Myslela jen na svou nezřízenou touhu po Reidovi.

„Určitě?“ Matka se na ni starostlivě podívala. Tím Joanně moc nepomohla.

„Jistě.“ Pokusila se vykouzlit na rtech bezstarostný úsměv, ale moc se jí to nepodařilo.

Matčiny oči zvážněly. „Asi vám přidělávám starosti, že? Překážím vám.“

„Ale to je nesmysl,“ protestovala Joanna divoce. „Máme tě oba moc rádi, jak bys nám mohla překážet? Co tě to napadlo, mami?“ Teď pro změnu nelhala.

Matka zavrtěla hlavou. Dceřina odpověď ji nepřesvědčila.

„Něco mezi vámi není v pořádku a to mi dělá starost.“

Joanna se cítila mizerně. Je to moje vina, vyčítala si, protože jsem tak špatná herečka. Musím se víc snažit, umiňovala si. Nemohla vidět matku nešťastnou.

Sklonila se k ní a stiskla jí ruku, aby ji ujistila. „O nás si nedělej starosti. Jestli ti připadáme trochu nervózní, tak je to tím, že se o tebe bojíme. Máme tě moc rádi.“

Matka k ní zvedla hlavu. Světlé obočí měla lehce svraštěné. „To já vím. Ale máte se vy dva rádi? Joanno, pořád ještě svého muže miluješ?“

Zvuk dveří prozradil, že Reid vyšel z koupelny a je v pokoji.

„Samozřejmě, že ano.“ Nucené se zasmála, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, ale ironie toho všeho ji naplnila zoufalstvím. Reid si myslí, že to hraji. Kdežto já mluvím pravdu.

Nebyl to jen sex, co od Reida chtěla. Stále ho milovala a toužila, aby i on miloval ji, jenže přání a realita jsou dvě rozdílné věci.

„A co ty, Reide?“ Matka upřela na zetě pronikavý pohled. „Máš Joannu rád?“

„Čím dál víc.“

Joanně připadalo, že mluví upřímně. Je vážně dobrý herec. Ale to proto, že se nepotácí mezi tak komplikovanými city jako ona. U něj jde bud o lhostejnost, nebo o nechuť.

„Tak proč se k sobě chováte jako pes a kočka? Skoro se na sebe nepodíváte, nikdy se nepohladíte, nedotknete…“ Matčin hlas ji vrátil do reality. „Dříve jste se pořád muchlovali,“ vyčetla jim.

„Ale mami, přece nečekáš, že se budeme pořád chovat jako novomanželé?“ zažertovala Joanna se staženým žaludkem.

„Ale u vás bych nečekala, že budete brát jeden druhého jako samozřejmost. Kam se poděla všechna ta vášeň?“

Joanna otevřela ústa, ale hned je zase zavřela. Zase by z nich vyšla jen další lež. Vtom ji Reid zezadu objal a přitiskl ji k sobě. Opírala se mu zády o pevnou hruď a cítila, že se nepatrně chvěje.

„Máš pravdu, Louise,“ přitakal Reid matce intimním tónem, který naznačoval, že se hodlá svěřovat. „Dalo by se říct, že jsme se dostali do vyježděných kolejí, ale zase z nich vyjedeme, neboj se o nás.“

Teď by se měla v jeho náručí otočit, obejmout ho a potvrdit jeho optimistická slova polibkem nebo alespoň láskyplným pohledem. Ale kdyby jí viděl do obličeje, poznal by pravdu. Místo toho mu jen položila ruce na paže a studené prsty si schovala do jeho teplých dlaní.

„Reid má pravdu, mami. Oba jsme v posledních letech hodně pracovali a na sebe jsme měli málo času.“

Právě když už si myslela, že nevydrží matčin podezíravý pohled, Louise se maloučko usmála. Uviděla něco, co ji uspokojilo. „No, však já se postarám, abyste měli na sebe čas. Nebudu spokojená, dokud vás neuvidím, jak se zase mazlíte.“

„Mazlení nám půjde snadno.“ ujistil ji Reid a Joanně se touhou po vyplnění těch slov podlamovala kolena.

Jak strašně si přála, aby ji objímal – naléhavě a s láskou. Ale jeho paže kolem ní byly nepřirozeně ztuhlé. Sice ji k sobě tiskl, ale ve skutečnosti jako by ji odstrkoval. Bylo zřejmé, že s ní nechce být, a tím méně se s ní objímat.

„Hlavní je, že se máte rádi. Ostatní přijde samo.“

„V tom nemáte pravdu,“ vmísila se do konverzace Thelma. Nesla z kuchyně na stůl smažená vejce. „Láska všechno nezmůže.“

„Jak to myslíte, Thelmo?“ Matka se na ošetřovatelku tázavě podívala. „Když se dva lidé milují, překonají všechny překážky.“

Joanna se při těch řečech necítila dobře. Matka jí připadala hrozně naivní. Mluví jen z vlastních zkušeností.

„Ale jděte.“ Thelma měla ve tváři cynickou rezignaci. Zřejmě měla jiné zkušenosti.

„Ale ano, láska vždycky zvítězí, všechno dokáže,“ nenechala si matka vyvrátit svůj názor.

Thelma si jen odfrkla. „Dokáže akorát přinést hodně trápení.“

„Amen!“ pošeptal Reid Joanně do ucha.

Jeho dech ji příjemně pošimral na krku. Odstoupila od něj a vrhla ostražitý pohled na matku, ale ta se naštěstí dívala na Thelmu.

„To si může myslet jen někdo, kdo nikdy nemiloval.“

V matčině hlase byla lítost, ale i pevné přesvědčení.

K Joannině překvapení se v ošetřovatelčiných pichlavých očích na moment objevil vzdálený, toužebný pohled, který změkčil její tvář. „Láska přináší jen problémy. Lepší je spokojenost.“

„Ale právě láska člověku přinese i spokojenost, protože přináší štěstí.“ Matka se tvářila zmateně a starostlivě.

„Ano?“ Thelma se podívala přímo na Joannu a významně povytáhla obočí.

Joanna slyšela zvonit zvony na poplach. Je možné, že to uhádla? Ví ta žena, že naše manželství ztroskotalo, že stále ještě miluji svého manžela a že mi to nepřineslo štěstí? ptala se v duchu.

Ale byla to matka, kdo jí odpověděl. „Jistěže ano. Měla jste asi špatné zkušenosti, proto jste tak zahořkla.“

„Kdo je zahořklý?“ bránila se Thelma, lhostejně pohodila rameny a sedla si ke stolu. „Byla jsem vdaná pětadvacet let a byla jsem spokojená. Můj muž byl hodný, čestný člověk, ke mně byl vždycky laskavý. To jsou vlastnosti, které se dneska jen tak nevidí. Ale nikdy jsem ho nemilovala. Vážila jsem si ho, ale nějaká romantická láska mezi námi nebyla. A vidíte, klapalo nám to.“

„To je dobře.“ Matka poplácala ošetřovatelku po ruce. „Ale i tak si myslím, že kdybyste ho milovala, byla byste šťastnější. Láska je také bolest a trápení, to je pravda, ale stojí za to. Je lepší milovat a ztratit než nikdy nemilovat.“

Hezky se jí to mluví, pomyslela si Joanna. Otec byl perfektní manžel – milující, pozorný, věrný… Otočila se k oknu. Jezero se koupalo v slunečních paprscích, ale ona měla před očima mlhu.

Dokáže žít bez lásky? Bude muset. Protože jen jediný muž v ní umí probudit vášeň a touhu a vzrušení, jen jeden je schopen zlomit jí srdce, vyvolat jakékoliv emoce – kladné i záporné – a není to Paul.

Pohlédla na Thelmu. Právě kráčela zpět do kuchyně pro další toasty. Zatrpklost se jí zračila ve tváři – předčasně vrásčité a staré na její věk. Cynismus v očích, pokleslé koutky úst. Přestože prohlašuje, že byla v manželství spokojená, láska ji zklamala.

A co já? Co moje budoucnost? uvažovala Joanna. Dopadnu stejně jako ona? Ano, pokud se nepřestanu litovat a utápět v minulosti. Není Reidova chyba, že ho mám pořád ráda. Musím se smířit s faktem, že je pro mne ztracen, a pokusit se najít štěstí s Paulem. Sice do něj nejsem zamilovaná, ale mám ho svým způsobem ráda. Jsem s ním šťastná, přesvědčovala sama sebe, budu s ním šťastná!

Po snídani odjel Reid do města, aby se na chvíli zbavil všech těch ženských. Ty jejich řeči o lásce ho rozčilovaly. Vrátil se před obědem se spoustou nákupů, právě když se Louise s Thelmou chystaly na procházku podél jezera.

Během dvou dnů se situace stala nesnesitelnou, především zásluhou té milé malé ženy a jejímu úsilí zlepšit manželské vztahy mezi ním a svou dcerou. Kdyby tak věděla, jak se věci opravdu mají!

Otřásl se při vzpomínce na včerejší noc. Úplně se znemožnil. Joannino chování ho nijak nepřekvapilo. Stejně jako on jen těžce snášela nátlak, který na ně činila matka, když je strkala jeden druhému do náruče.

Vešel do chalupy a strnul. Před krbem uviděl Joannu v žlutých gumových rukavicích, jak utírá prach z krbové římsy.

Když se vzpamatoval, dal se do smíchu. Na co si to hraje? Na uklízečku?

Překvapeně se otočila. „Co je tady tak k smíchu?“

„Tohle je k nezaplacení. Měla by ses vidět.“

„Co tím myslíš?“ Dala si ruce v bok a podívala se na sebe. „Ale nic, stejně bys tomu nerozuměla.“ Zvážněl a pohledem sklouznul na její krémově bílé nahé rameno. Měla na sobě tričko bez rukávů s velkým výstřihem na zádech a krátké přiléhavé kalhoty. Byla nádherná a děsně sexy, o tom nebylo pochyb. Nechtěl radši ani myslet na to, jak ho včera večer doběhla. „Je to pravda? Opravdu uklízíš?“

„Je tu prach a já musím něco dělat.“ Usmála se, trochu nejistě a ostýchavě. Reid se okamžitě obrnil proti jejímu kouzlu.

„To nemusíš dělat. Někoho na úklid seženu.“

„Mně to nevadí,“ ujistila ho rychle a sklopila zrak na starou čajovou plechovku, kterou držela v ruce. „Alespoň mám možnost pořádně si celou tuhle sbírku prohlédnout.“

Změnila se. Místo aby čekala, že ji někdo bude bavit, dokázala se zabavit sama. Dokonce se dala do úklidu, to už je co říct. No a co? Proč je z toho celý pryč? Dospěla, to se jednou stane každému.

„Určitě bys našla zajímavější činnost než uklízení. Co třeba zajet si do Peterboroughu? Je to odsud hodinka cesty. Jsou tam obchody, kosmetické salony a spousta restaurací.“

„Proč pořád trváš na tom, že jsem povrchní?“ V očích měla opravdovou bolest. Dotklo se jí to.

Reid se zastyděl, že jí ublížil, a dostal sám na sebe vztek. Proč jí pořád tvrdí, že je jiná, než je? Jako včera večer. To ji zase obvinil, že si s ním zahrává, i když zatraceně dobře ví, že Joanna nikdy nebyla svůdnice a koketa.

„Uložím ty nákupy,“ řekl nevrle a nespokojen sám se sebou šel do kuchyně. Proč o ní pořád přemýšlí, kruci? Problém je, že s Joannou nikdy neví, na čem je.

Uložil plechovky do skříňky a pokusil se nevšímat si zvuků doléhajících sem z vedlejší místnosti – přemisťování krámů z krbové římsy na jídelní stůl. Zrovna když dával zeleninu do lednice, uslyšel ji vyjeknout překvapením.

„Kdo je tenhle pán?“

Napjal se a zavřel lednici. Věděl, na koho se ptá. Bude jí muset odpovědět. Z toho se nevyvlékne. Pomalu šel za ní do pokoje. V ruce držela fotografii ve starém stříbrném rámečku.

Bylo mu tenkrát sedmnáct. Stál vedle Jacka a držel ve vzduchu obrovskou pižmovku, kterou se jim to léto podařilo ulovit. Byla to jeho poslední fotka s otcem.

Těžce polkl a strašlivě zatoužil vrátit čas. „Můj otec.“

„Tvůj otec?“ zvolala Joanna a vykulila na něj oči. „Takže tohle je… tohle byl…“ Ohromeně se rozhlížela po pokoji.

„Můj domov. Tady jsem vyrostl.“ Už se mu to říkalo dobře. Ale byly doby, kdy by nikdy nepřiznal, že tady žil.

„Ale neříkals, že tohle stavení patřilo nějakému Jackovi? Že po něm pojmenovali tohle jezero. Tvůj otec se jmenoval William. To jsi alespoň uvedl v žádosti o sňatek.“

„Jeho druhé jméno bylo Jack. Všichni mu tak vždycky říkali.“

„Pročs mi to neřekl dříve?“

Vyčítavě se na něj dívala.

Pohodil rameny. „Myslel jsem, že bych tě sem nedostal, kdybys to věděla.“

„To nemyslím!“ Mávla netrpělivě rukou. „Proč jsi mi nikdy neřekl o svém otci? Proč jsi mi neřekl o tomhle místě? Proč jsi mě sem nikdy nepřivedl?“

„Nemyslel jsem si, že by tě to zajímalo. Bída není zajímavá.“

Najednou jí to došlo. „Ty ses styděl, vid? Styděl ses za to, kdes vyrostl. Myslel sis, že bych tebou opovrhovala.“

Hlas mu ztvrdl. „Táta byl podivín. Samotář. Miloval svou geologii a nejvíc ze všeho ho bavilo sbírat všelijaké kamení. A ano, dřív jsem se styděl za to, že jsem jeho syn. Až dlouho po jeho smrti jsem si ho začal vážit. Nikdy se sám sobě nezpronevěřil, což se o každém říct nedá.“

„Ale ke mně jsi neměl dost důvěry, abys mi to řekl,“ poznamenala smutně.

Reid se nevesele zasmál. „Ironií osudu je, že já sám jsem si nevěřil.“ Teprve když se jejich manželství rozpadlo, začal si uvědomovat svou cenu a zjistil, že jeden z důvodů, proč zklamal, bylo to, že se snažil být někým, kým není a nebude. „Ale proč to vůbec teď probíráme? Co to má co dělat s našimi současnými problémy?“

„Máš pravdu. Nemá cenu hrabat se v minulosti. Ta už je za námi.“ S těžkým povzdychem položila fotografii na stůl a zamyšleně si svlékla rukavice.

To, co se právě dozvěděla o jeho minulosti, mnohé vysvětlovalo, ale nic nezměnilo.

„Reide, ještě k té… včerejší noci…“ Tváře jí hořely studem, ale donutila se pokračovat. Uleví se jí, až se omluví. „Slibuji ti, že se to už nestane.“

Reid si vzdychl a unaveně promnul oči. Pak se na ni nešťastně podíval. „Je to těžká situace. Neměl jsem právo vinit tě z toho, co jsem udělal sám.“

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupily matka a Thelma.

Reid sebou trhnul a pak pohotově sladkým hlasem řekl: „Uvidíme se později, zlato. Nečekej na mě.“ A měl se k odchodu.

„Kam jdeš?“

Poprvé byla Joanna matce vděčná za její zvědavost.

„Mám v Peterboroughu zákazníka. Musím zkontrolovat, jak jde stavba.“

„V neděli?“ divila se matka.

Lhostejně pohodil rameny a cestou ke dveřím si vzal z mísy jablko. „Jediný den, kdy má zákazník volno.“

„Joanno, proč nejdeš s ním?“

Matka na ni povzbudivě kývla, ale Reid se otočil a vrhnul na Joannu výstražný pohled. Nechtěl ji s sebou.

„Dneska ne.“ Joanně bylo líto, že ji s sebou nechce, ale snažila se nedat to najevo. Ukázala na stůl plný zaprášených věcí. „Uklízím. Ještě zdaleka nejsem hotová.“

„Takže se uvidíme později,“ prohodil Reid přes rameno a rychle zmizel. Joanna si ještě stačila všimnout, jak se mu ulevilo, když od ní prchal.

Když odešel, matka se začala smát.

„Čemu se směješ?“ zeptala se Joanna, ale bylo jí to jedno. Teď, když byl Reid pryč, ji už nic nebavilo.

„Tobě, když tě vidím uklízet.“ Zavrtěla hlavou a znovu se rozesmála. „Jak se věci mění!“

Joanna protáhla obličej a pustila se znovu do utírání prachu. Ale už bez nadšení. Jak to tu jen celé dva měsíce vydrží? Když je s Reidem, celé tělo i duši má rozbolavělé, když tu není, nudí se a pořád se bojí, že se prozradí. Před matkou i před ním.

Hlavně před ním. Už takhle mu v životě způsobila spoustu nepříjemností. To poslední, co potřebuje vědět, je, že ho bývalá manželka stále ještě miluje.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Dveře zavrzaly ve starých pantech, otevřely se a objevil se v nich Reid s měsícem v zádech. Vešel dovnitř a potichu za sebou zavřel.

„Kdes byl? Bála jsem se o tebe.“ Posadila se na posteli. Tmou se ozval lehký, zastřený sten, mučivý zvuk, který jí projel celým tělem.

Podívala se na sebe a viděla, že je nahá. Ve stříbrném měsíčním svitu viděla svá oblá ňadra a břicho, tmavý trojúhelník mezi stehny se schovával ve stínu a pálil vlhkým žárem, který jen on mohl uhasit.

Pomalu si na posteli klekla. Byla si vědomá toho, že se mu celá odhaluje. Slyšela, jak sykl, a bradavky se jí bolestně napjaly.

„Joanno, už nemůžu…, já už to nevydržím…“

Ona také. Strašně ho chtěla, šíleně ho potřebovala právě teď, v tuto chvíli.

„Pojď sem.“

Je to opravdu její hlas? Tak sebejistý, rozkazovačný, bez známky studu? Tma jí možná dodala odvahy a měsíc ji celou pomátl.

Reid překvapivě poslechl a pomalu se k ní přibližoval. Asi má halucinace. Vztáhla k němu ruku a dotkla se chladné spony jeho opasku. Přitáhla si ho za ni blíž k sobě a divila se, že se jí netřesou ruce.

Reid se nebránil, zcela se poddal jejímu přání. Stál s rukama podél těla a lesknoucíma se očima se na ni díval.

Začala mu rozepínat pásek. V ústech jí vyschlo. Prsty měla najednou neohrabané, jako kdyby byla pod vodou. Snažila se, dělala, co mohla, ale údy měla úplně bezvládné.

Reid jí prsty zakryl rukou. Jeho dotek působil jako rána elektrickým proudem. Najednou vše viděla jasně a otupělé smysly se probudily k životu.

Dopadl na kolena před ni a prudce dýchal. Obličej měl jen pár centimetrů od jejích nateklých, bolavých prsou.

„Dotýkej se mě…, prosím tě, dotýkej se mě,“ vydechla.

Zvedl ruce a vtom se opět vše dělo jako ve zpomaleném filmu. Chtělo se jí křičet touhou. Potom se jeho dlouhé prsty dotkly jejích prsů, hnětly je, pohrávaly si s nimi a laskaly bradavky.

Otřásla se blahem, prohnula v kříži a její prsa mu vklouzla do rukou. Hlavu měla těžkou, strašně těžkou, a tak ji nechala padnout dozadu.

Ústy se okamžitě přitiskl na její hrdlo, lehce ji kousal do měkké kůže, líbal ji a olizoval. Potom sjel níž a totéž dělal i s jejími prsy. Položil ji na postel, jazykem obkroužil jednu bradavku a začal ji sát, tvrdě a rytmicky.

Joanna zasténala vzrušením a prohnula se pod jeho horkými ústy. Nesmírná rozkoš se jí ve vlnách rozlévala po celém těle. Bolest v rozkroku se stala nesnesitelnou.

Blízko, už je tak blízko. Byla na samém krajíčku, ale stále se nemohla přehoupnout přes vrchol. Úleva nepřicházela. Proč se jí nedotýká tělem? Chtěla ho cítit – na sobě, kolem sebe, v sobě…

Ostré zaklepání proniklo smyslnou mlhou kolem ní. S leknutím se probudila a uslyšela matčin hlas:

„Joanno, jsi vzhůru?“

Prudce se posadila na posteli a odhrnula si vlhké vlasy z obličeje. Noční košile se jí lepila na zpocené tělo. Celá se třásla.

„Ano, mami…, co se děje?“ Jen stěží matce odpověděla. Mluvení jí dělalo obrovské potíže. Srdce jí bušilo, celé tělo hořelo a bolelo neukojenou touhou.

„Můžu dál? Potřebuji s tebou mluvit.“

Rozbušené srdce se v tu chvíli zastavilo. Milostná touha zmizela a zachvátila ji panika. Slyšela, že matka vzala za kliku. Panebože, přijde sem! Divoce se rozhlédla a s úlevou viděla, že Reid spí ve spacáku. Vykukovala mu z něj jen rozcuchaná čupřina vlasů.

Bez velkého rozmýšlení k němu hupla.

„Jistě, mami, pojď dál.“ Hlas jí přeskakoval, dýchání představovalo nezměrné úsilí a srdce se jí zase rozbušilo, protože když vklouzla k Reidovi, noční košile se jí vyhrnula až do pasu a dolní polovinou se dotýkala jeho teplého těla.

Dveře se otevřely a matčina blonďatá hlava nakoukla dovnitř. Jako vždy měla na tváři úsměv.

„Promiň, že tě tak brzy budím…“ Nedořekla a v očích se jí mihla šibalská jiskra, když je uviděla ve spacím pytli.

„Není to tak, jak to vypadá,“ pospíšila si Joanna vymluvit jí mylný dojem. Málem se hanbou propadla. Reid se každou chvíli probudí. Co si bude myslet?

Všetečná matka jen povytáhla obočí a podotkla: „Praktikovat sexuální fantazie je dobrý způsob, jak udržovat sex stále vzrušující. S otcem jsme to také dělali, ale na zemi, Joanno? Když máte vedle pohodlnou postel…?“ Decentně se zachichotala a zavrtěla hlavou.

„Pst…, ne tak nahlas,“ varovala ji Joanna šeptem a s obavou se podívala, jestli se Reid nevzbudil.

Ne, pořád spí, jen se otočil tváří k ní a pohodlně se k ní přimáčknul. Joanna ztuhla a skoro nedýchala. Chlupatou nohu si přehodil přes její stehna a pánví se přitiskl k jejímu boku.

V tu chvíli měla v ústech vyschlo jako na poušti.

„Promiň,“ ozvala se matka také šeptem s prstem na rtech, ale vůbec se lítostivě netvářila. Naopak, v očích jí čertovsky hrálo.

Joanně nešlo o to, co si matka myslí o jejich sexuálním životě. Každou chvíli…

Pozdě. Reidovi se zachvěla víčka, otevřel oči a podíval se na ni s ospalou smyslností. Tisknul se na ni, teplý a měkký až na tvrdou výplň bavlněných slipů. Jak dobře si ho pamatovala. Poznala okamžitě, kdy si uvědomil, jak jsou si blízko. Oči mu ztemněly, v jejich hlubinách se objevil hladový svit, který ji rozechvěl a sevřel žaludek. Potom se mu tělo napjalo, zrudl a ústa se mu stáhla do tenké linky.

V očích mu teď blýskalo hněvem. Celý se zlostí třásl. Byl napjatý jako struna. K prasknutí. Vtom na stehnech ucítila něco tvrdého a uvědomila si, proč je tak vzteklý.

„Dobré ráno, Reide.“ Vzhledem k situaci zněl matčin radostný hlas poněkud nepřiměřeně.

„Dobré ráno, Louise.“ Reid se nadzvedl na lokti a druhou rukou si promnul oči. Vypadal rozkošně zmateně.

„Omlouvám se, že jsem vás vzbudila, děti.“ Kajícně se netvářila.

„To nic, stejně jsem nechtěl strávit celý den v posteli.“ Chraptivě se zasmál, ale byl to stejně klamný smích jako intimita, kterou spolu ve spacím pytli sdíleli. Ve skutečnosti se od ní odtahoval, jak nejdál to šlo. Joanna věděla, že před matkou nevstane, aby neviděla jeho vzrušení. Byl teď její zajatec.

„Ale přesně to bych vám doporučovala. Není nad poležení si po ránu v posteli. Ohromně to člověka uvolní.“ Na tváři se jí objevil lišácký úsměv. „Lepší než sedativa. A nikdo vás nebude rušit.“

„Jak to?“ zeptala se Joanna roztržitě.

V tuto chvíli nemohla myslet na nic jiného než na to, jaké by to bylo, milovat se Reidem. A nejdůležitější pro ni bylo, aby ji chtěl stejně jako ona jeho.

Bez uvažování se lehce pootočila a přitiskla zády k jeho hrudi. Zavrtěla holou sedinkou a dotkla se ho na místě nejcitlivějším. Cítila, jak se zachvěl. Ano, chce ji také.

„Jdeme s Thelmou na celý den do Peterboroughu,“ pokračovala matka vesele. „Máme vám něco přinést?“

„Ne, nic,“ podařilo se Joanně vyslovit.

„Určitě nic, zlatíčko?“

„Určitě,“ následovala chraptivá odpověď.

Jedno věděla jistě. Chtěla, aby si ji vzal. Teď hned. Šlo by to snadno a rychle. Stehna měla roztažená a Reida mezi nimi. Horkého a roztouženého. Stiskla nohy k sobě, zmáčkla ho a zaslechla, jak vzdychl.

„Mohly bychom si půjčit tvého porsche, Joanno?“

Joanna byla rozpálená jako kamna. Reid to určitě musí cítit. Otočila hlavu a zadívala se mu do očí. Smyslně se na ni usmál a v očích mu plálo. Musela se odvrátit.

„Jistě,“ zamumlala bezděčně. Reid jí obtočil ruku kolem pasu a přitiskl ji k sobě těsněji.

„Výborně. Řekla jsem Thelmě, že s autem nebudou problémy.“ Matka se poťouchle usmívala.

Joanna si matně uvědomila, že normálně by své silné a rychlé auto matce nepůjčila. Ale v tuto chvíli jí auto mohlo být ukradené. Myslela jen na to, aby dýchala. Šlo to těžko.

„Thelma je zkušená řidička,“ ujišťovala ji matka, „i když už dost dlouho za volantem neseděla.“

Auto, matčina bezpečnost, ztráta soudnosti a odpovědnosti, všechno jí bylo jedno. Joanna vnímala jen lehké pohyby Reidových boků. Nepozorovaně, aby to matka neviděla, do ní zezadu narážel a dráždil ji k nepříčetnosti.

Joanně hořely tváře a celá se třásla. Už je to tak dávno, co spolu takhle byli.

Opět ji vyrušil matčin hlas: „Ale je to asi jako jezdit na kole, jak se to jednou naučíš, už to nezapomeneš…“

Joanna sebou trhla, ale pak si uvědomila, že matka mluví o řízení auta.

„Ano, to nezapomeneš…“ Sama nevěděla, co říká, ale na tom nezáleželo.

„Tak já půjdu. Nečekejte na nás, možná se vrátíme dost pozdě.“ Matka se s potutelným úsměvem otočila a vyšla i z chaty.

„Ahoj,“ hlesla Joanna bez dechu. Ale matka už byla pryč. Slyšela jen Reidův zrychlený dech mísící se s jejím.

Mohla říct matce, aby ji vzala s sebou, aby ji zachránila. Mohla vstát a odejít od něj, ale neudělala nic z toho.

Pomalu se k němu otočila a zadívala se do jeho roztoužených očí. Zvolna se k ní sklonil. Zatajila dech a trpělivě čekala. Konec konců na tuto chvíli čeká už tak dlouho.

Když se jeho rty dotkly jejích, vzdychla a pootevřela ústa. Tohle není sen, tentokrát ne. Tohle je doopravdy.

Proč se tomu bránit? Proč zapírat, že si to přeje nejvíc ze všeho? V tu chvíli věděla, že to už déle nevydrží.

Jeho rty byly měkké a pevné, líbal ji něžně, ale Joanna nechtěla dlouhé přípravy. Její tělo volalo po ukojení a muselo přijít zrovna teď.

Obrátila se k němu celým tělem, zabořila mu ruce do vlasů a pevně si ho přitiskla na rty. Reid ji chytil za obě zápěstí, sundal si je z vlasů a držel jí je na polštáři vedle hlavy. Rty pokračoval v pomalém průzkumu jejích úst, jako kdyby měl spoustu času. Joanna se chtěla vymanit z jeho stisku a uvolnit si ruce, ale nepovolil. Jeho pomalé dráždění ji přivádělo k šílenství. Chtěla víc, chtěla, aby se jí dotýkal důkladněji a všude.

Odtrhla svá ústa od jeho a vydechla: „Pusť mi ruce.“

„Ne.“

Znovu ji políbil. Tentokrát tvrději a naléhavěji. Vnikl jí do úst jazykem jako krutý nájezdník a pak znovu a znovu.

Joanna ho také divoce líbala a zuřivě se zmítala v jeho objetí. Tentokrát jí pustil ruce a začal ji hladově hladit po těle. Vzepjala se a vychutnávala drsné doteky jeho mozolnatých dlaní.

Sáhla dolů a začala ho přes slipy mnout v dlaních. Dobře si pamatovala, co míval rád.

„Ne, dlouho bych to nevydržel,“ protestoval, ale tím ji jen rozvášnil ještě víc.

„A co? Postarám se, aby sis přišel na své, nebude to dnes naposledy,“ zasmála se chraptivě.

Zaúpěl jí do úst v agónii. Joanna ho začala lehce kousat do dolního rtu. Rukou mu sjela po plochém břiše za gumu slipů a vzala ho do ruky.

Reid znovu zasténal a otřásl se. „Máš na mě špatný vliv, ale už se nedokážu zastavit.“

Projelo jí radostné vzrušení. Ano. Ještě stále je schopná ho pobláznit.

Odpoutala se od jeho úst a sjela hlavou po jeho hrudi. Přisála se k tvrdé hnědé bradavce a sála, zatímco rukou si pohrávala s jeho ztopořeným mužstvím. Reid lapal po dechu, celý napjatý. Chvíli ji nechal, aby ho dráždila, a rukou ji přitom hladil. Jeho vzrušení jí působilo stejnou rozkoš, jako kdyby to dělal on jí.

Potom ji za vlasy odtáhl od sebe.

„Hej, ještě jsem neskončila.“ Nelíbilo se jí, že ji zastavil. Strašně se ho chtěla dotýkat.

„Teď jsem na řadě já,“ zachroptěl a převalil se na ni.

Nohou z nich odkopnul spací pytel a obnažil celé její tělo. Chvíli se na ni jen díval. Jeho žhavý pohled ji spaloval.

„Na co čekáš?“

Svůdně se usmál.

„Nač ten spěch?“

Nejraději by vykřikla touhou. Ale místo toho zůstala bez hnutí ležet. Reid jí svlékl noční košili a pomalu se přisál k jedné její rozbolavělé bradavce. Jakmile se jazykem dotkl jejího hrotu, Joanna dlouze vzdychla. Reid udělal totéž i s druhou bradavkou.

Joanna cítila jeho drsnou, neoholenou tvář, jak ji šimrá na citlivé kůži. Vzepjala se a třela se stehnem o jeho ztopořený úd, až bolestně vzdychal.

Sjel horkými ústy po jejím těle, až našel žhavé místečko mezi jejíma nohama. Hladově se na ně přitiskl svými ústy.

„Chutnáš tak krásně…, jsi tak sladká,“ mumlal přerývaně a nesnesitelně ji svým jazykem rozpaloval.

Joanna měla pocit, že praskne, ale ne takhle! Chtěla ho v sobě. Stiskla pevně stehna, překulila se na stranu a přitáhla si jeho hlavu za vlasy nahoru.

„Ještě ne!“ protestoval Reid a snažil se jí roztáhnout stehna.

„Prosím,“ trvala na svém Joanna.

Zachroptěl, přitiskl se rty na její ústa a v tentýž moment do ní vklouzl a zabořil se do ní.

Přestože na něj byla připravená a zoufale ho chtěla, když do ní vnikl, vyjekla a kousla se do dolního rtu. Zaplnil ji tak. že to až zabolelo.

Reid přestal, ztěžka dýchal a opřel se čelem o její čelo.

„Promiň.“ Hlas se mu třásl. „Ublížil jsem ti?“

Zavrtěla hlavou. Nemohla promluvit, bála se, že se rozpláče. Tak moc jí chyběl. Je to jediný muž na světě, kterého kdy milovala a stále ještě miluje.

„Joanno? Co je?“

„Nic…, prosím tě, nepřestávej,“ prosila ho bez dechu.

„To by ani nešlo.“

V jeho hlase zaslechla drsný tón, skoro jako by sám sebe odsuzoval.

Co čekala? On tohle nechtěl. Jen si nemohl pomoct, to je vše. Tohle není láska, jen chtíč, ale co dělat, spokojí se i s tím. Pokud jde o Reida, ztratila veškerou hrdost. Přijme, co je ochoten jí dát, a dá mu, co od ní bude chtít. Stejně je celá jeho.

A pak se v ní začal pohybovat. Dovnitř a ven. Nejprve pomalu, potom rychleji, tvrději a hlouběji. Joanna narážela boky o zem, ale nevšímala si toho. Znovu se s Reidem miluje, na ničem jiném nezáleží.

Objala ho pažemi a odpovídala na jeho nárazy s náruživostí, která ji překvapila. Netušila, čeho všeho je schopná. Jeho žár, jeho váha na jejích prsou a břichu, jeho mužská vůně jí připadaly tak známé, tak uspokojivé a správné.

Potom se napjal, zachvěl a Joanna cítila, že dospěl k vrcholu. Zaryla se mu do zad a vymáčkla z něj každou kapičku. Vtom i v ní explodoval orgasmus a zaplavil ji pulzujícími vlnami euforie.

Reid ji držel, dokud se nepřestala třást. Stále ještě se v ní pohyboval, ale další tření už nemohla vydržet. Kůži měla tak citlivou, že ji to bolelo.

Ale když z ní chtěl vyjít, zadržela ho a nechala si ho v sobě. Nemohla snést pomyšlení, že ho ztratí. Ještě ne. Reid, příliš unavený na to, aby protestoval, na ni padl a zůstal bez hnutí ležet.

Zvenčí do chaty doléhal zpěv ptáků a nekonečný rytmický pleskot vln o břeh. Ale uvnitř ticho přerušoval jen rychlý dech, který se postupně zpomaloval. Joanna by tak ležela pořád. S Reidem v sobě, naplňující ji blahem a novou touhou.

Netrvalo dlouho a Reid v ní znovu ožil, přestože jím ještě stále zmítaly vlny uvolnění. Byl zoufalý. S Joannou nebyl nikdy dosyta ukojený.

Začal ji lehce líbat na krk. Přestože byla zvlhlá potem, stále ještě z ní cítil vůni šeříkového mýdla.

Jak ho lákala. Její vůně, její tvary, všechno na ní. Zase byl tvrdý vzrušením, rozbolavělý a jediný způsob, jak si pomoct, byl třít se o její mechovou studánku. Pomalu, pomaloučku. Nechtěl to uspěchat…, chtěl si vychutnat každý okamžik opojného spojení, žár…

„Haló? Je tam někdo?“

Vzdálené, ale jasné volání ho přivedlo zpět na zem. Cítil, jak Joanna pod ním ztuhla. Její svaly se bolestivě stáhly kolem něho.

„Co to bylo?“ Vyrušit je zrovna v tuhle chvíli!

Tělo se jí napjalo jako luk. Prudce ho odstrčila a snažila se vymanit z jeho náručí,

„To je Paul,“ vyhrkla provinile.

Skulil se z ní, jako by byla žhavé uhlí, a vyskočil na nohy. Třásl se po celém těle. Joanna se křečovitě držela spacího pytle a snažila se jím zakrýt.

„Navrhuji, aby ses oblékla,“ obořil se na ni hrubě, „pokud ovšem nechceš, abych ti ho sem poslal, aby ses s ním mohla přivítat, jak se patří na snoubenku.“

Trhla sebou, jako by ji udeřil do tváře. „Jak můžeš být tak krutý?“

„Odpusť, neuvědomil jsem si, že jsem krutý. On tě miluje, budeš si ho brát, copak jsi zapomněla?“

Podívala se na něj tvrdě a chladně. „Myslím, že jsme se oba zapomněli, oba za to neseme stejnou vinu.“

Zastyděl se. Ale teď nebyl čas říct jí pravdu o svém zasnoubení. Ani ventilovat svou zlost nad celou mizernou situací.

„Být tebou, tak se ho co nejrychleji zbavím, než se vrátí matka. Nechceme další komplikace.“

Joanna se kousla do rtu. „Reide, já…“

„Postavím na kávu a chvíli ho zabavím, než se oblékneš.“ Nechtěl slyšet žádné chabé výmluvy, vysvětlení nebo dokonce omluvy. To by bylo jako přisypávat sůl do rány. „Ale pospěš si, tahle situace je na můj vkus trochu moc choulostivá.“ Vyšel z chaty a nechal ji samotnou zahladit stopy po jejich milování, aby mohla předstoupit před svého snoubence.

DESÁTÁ KAPITOLA

Asi za čtvrt hodiny Joanna vyšla z chaty. Od mola k ní lehký vánek přinášel měkké tóny písně Twilight Time od skupiny The Platters.

Jindy by ji něžná píseň příjemně pohladila po duši, ale dnes ne. Jediné, co by ji v tuto chvíli dokázalo uklidnit, bylo bezvědomí.

Jsou to opravdu jen tři dny, co sem přijela? Připadalo jí, že je tu už celou věčnost. Pouhé tři dny a její život je celý naruby.

Vydala se pěšinou k vodě. Když vyšla z lesíka, uviděla Reida a Paula sedět na oprýskaném doku. Reid Paula zřejmě pohostil kávou, protože mezi lehátky, na kterých seděli, stála termoska. Oba muži mlčeli, popíjeli kávu a poslouchali desku. Vypadali spokojeně.

Joanna je schovaná za stromem chvíli pozorovala. Paul byl jako vždy ustrojený s maximální elegancí do krémově bílých lněných kalhot a bílého roláku. Působil dokonale, naleštěné a vůbec se svým zjevem na venkov nehodil. Prostě nezapadal do přírody.

Reid v opraných džínách a tričku na nádherně urostlém těle naopak vypadal drsně a velmi mužně. Byl bosý, uvolněný a choval se nenuceně.

Joanna se bála, aby si nevšimli, že je okukuje, a tak raději vyšla z lesíka a kráčela k nim.

Paul se při zvuku jejích kroků otočil a tvář mu rozjasnil teplý úsměv. Joanna, neschopná cítit cokoliv, automaticky pokračovala k němu. Paul rychle vstal a s rozevřenou náručí jí šel naproti.

„Ani nevíš, jak rád tě vidím, lásko.“ A pak už ji líbal. Rty měl teplé a měkké a voněl drahou kolínskou. Konečně ji pustil a láskyplně se na ni usmál. Joannu píchlo u srdce.

„Jak vidíš, dlouho jsem to bez tebe nevydržel. Moc jsi mi chyběla. Ten víkend byl k nepřežití.“

Tohle bylo nesnesitelné. Musí ho zastavit. Už takhle mu ublížila, i když on o tom ještě neví. Kdysi si opravdu myslela, že by ho mohla udělat šťastným, ale on si zaslouží ženu. která ho bude milovat z celého srdce.

„Paule, pojď se projít. Musím s tebou mluvit.“

„Jistě.“

V očích měl trpělivý a jakoby rezignovaný pohled a Joannu napadlo, že už asi uhádl, co mu chce říct. Paul není žádný hlupák. Něco určitě tuší.

Ach, bože. Poprvé se podívala na Reida, ale na jeho tváři spatřila jen znuděný výraz. „Omluvíš nás?“

„O mě se nestarejte,“ zabručel. „Já si tu budu klidně ležet a podřimovat. Potřebuji dohnat, co jsem v noci zameškal.“

Jeho lhostejnost ji zamrzela. Když s Paulem odcházela, The Platters právě vyhrávali: „Jen ty…“

Do očí jí vstoupily slzy a svět se jí zamlžil. Klopýtla, a nebýt Paula, který ji zezadu zachytil za boky, upadla by. Nepustil ji a pomalu ji hladil po kůži pod šortkami. Přistoupil blíž k ní.

„Joanno, je ti dobře?“ zeptal se jí mírně a starostlivě, ale rezignace, které si předtím všimla v jeho pohledu, byla již zcela zřetelná i v jeho hlase. Paul už to ví. Ach, bože, povzdychla si znovu, on už to ví.

Pomalu zavrtěla hlavou. Horké slzy ji pálily na tvářích. „Ne…, všechno je hrozné…“ Hrůzou z toho všeho se rozvzlykala.

Paul si ji otočil k sobě a pevně objal. Držel ji, konejšil něžnými slůvky, hladil po vlasech, houpal v náručí jako malou holčičku. Ona mu zatím plakala na hrudi. Konečně záchvat pláče pominul a Joanna už jen vzlykala a škytala.

Zvedla trochu hlavu a viděla, že mu zmáčela bělostný rolák.

Paul jí jemně odhrnul vlhké vlasy z čela. „Je to láska, vid?“ řekl tiše.

S úlevou, že to konečně ze sebe může dostat, přikývla hlavou na jeho hrudi. „Ano.“ Pomalu zvedla oči a podívala se na něj. Chudák Paul. V tmavých očích měl i teď laskavost a pochopení. „Promiň, Paule. Nechtěla jsem, aby se to stalo, to mi věř.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Joanno. Po pravdě řečeno, když jsem vás dva viděl poprvé spolu v galerii, bylo mi to jasné.“

Vzala ho za ruku a bezděčně ho hladila. „Bránila jsem se tomu,“ řekla nešťastně.

„Já vím,“ pravil konejšivě, „ale v těhle věcech jsme často bezmocní. Viděl jsem, že s ním jsi jiná.“

Joanna zaúpěla.

„Copak?“

„Ne, nic.“ Smutně se na něj usmála. „Jako by nestačilo, co k němu ještě pořád cítím. A být ještě ke všemu tak průhledná…“ Otřásla se. Když to na ní poznal Paul, tak to musel vidět i Reid.

„Nemyslím, že si toho všiml.“ Paul jí snad četl myšlenky, „Měl dost co dělat, aby před tebou skryl své vlastní city.“

Jo, o jeho ’citech‘ věděla své. S láskou nemají nic společného. „O to nejde. Měla jsem být k tobě od začátku upřímnější.“

„Joanno…“ Vzal ji za bradu a zvedl hlavu, až se mu musela podívat do očí. „Ten večer v galerii jsem si uvědomoval, jaké riziko podstupuji. Tušil jsem, že se něco takového může stát. Takže nemáš proč se obviňovat. Nedělalas nic za mými zády.“ Rty se mu zkřivily do smutného úsměvu.

Joanna zavrtěla hlavou. „Nebuď ke mně tak hodný. Nezasloužím si, abych z toho vyšla tak snadno. Jen mi to pěkně dej, vyčti mi, jak hnusně jsem se k tobě zachovala.“

Paul ji vzal za obě ruce a s láskou v očích se na ni podíval. „Joanno, poslouchej mě.“ Odmlčel se, aby si uspořádal myšlenky. „Za celou dobu, co se známe, jsi nikdy nemluvila o Reidovi ani o svém manželství. Z toho jsem pochopil, jak hluboké jizvy to v tobě zanechalo. A doufal jsem, že až se vezmeme, svěříš se mi, proč jste se rozešli. Ale když jsem tě viděl s Reidem, věděl jsem, že to mezi vámi zdaleka neskončilo. Na mě ses nikdy nedívala tak jako na něj.“

„Ach, Paule.“

Oči měl smutné, ale usmíval se a pokrčil rameny: „Cest la vie, non?“ Jeho pohled bloudil po Joannině tváři. „Nebuď nešťastná, Joanno. Srdce jsi mi zranila, to nezapírám, ale nezlomila. Přežiji to.“

Popotáhla. „Jen se mě snažíš utěšit.“

„Ano, chci, aby ses cítila líp.“

Joanna se pousmála, ale rty se jí třásly. „Jsi ten nejhodnější člověk na světě. Vůbec bych se nedivila, kdyby ses na mě zlobil.“

Vážně na ni pohlédl. „Nevykládej si to špatně. Miluji tě. moc tě miluji. A kdyby sis mě vzala, byl bych nejšťastnější manžel pod sluncem, ale nechci být jen někdo, s kým se spokojíš. Chci víc než jen tvou náklonnost. Nebyli bychom šťastni, kdybys ke mně necítila stejně vášnivou lásku jako já k tobě.“

Joanna měla pocit, že se udusí. Jak je šlechetný, jak se jí to snaží ulehčit. „Nezasloužím si tě.“

„To je pravda.“

Musela se usmát.

Setřel jí palcem slzu z tváře.

„To je lepší. Nerad tě vidím nešťastnou.“ Dlouze se jí s vážným výrazem díval do obličeje. „Doufám, že vám to s Reidem vyjde.“

„Ne, to není možné.“ Nedokázala skrýt hořkost, kterou měla v srdci. „Řekla jsem ti, že ho miluji, ale ne, že on miluje mě.“

„Myslíš, že tě nemiluje?“ Paul přimhouřil oči. Nevěřil jí. „Jsem si tím jistá.“

„Ty možná, ale já o tom pochybuji.“

Joanna ne. Znala Reida lépe než Paul.

„No, každopádně doufám, že budeš šťastná.“ Podíval se jí starostlivě do očí. „Dej mi vědět.“

Joanna přikývla. Už nebylo co víc si říct. Jen se rozloučit. V krku měla knedlík. Hrozně si přála jeho přátelství, ale nemohla mu to říct. To by od ní bylo sobecké. Nejlepší je nechat ho jít.

„Pojď mě doprovodit k autu.“

Objal ji kolem pasu a vydali se zpět po skalnaté pěšině k chalupě.

U auta ji vzal za ruce a usmíval se jí do očí.

„Takže loučení,“ řekla.

„Jen si řekneme na shledanou. A vzpomeň si na mě, když budeš potřebovat přítele.“

„Ty také.“ Hlas se jí chvěl dojetím. „Oh, tvůj prsten…“ Začala si ho stahovat s prstu.

Paul ji vzal za ruku a zastavil ji. „Nech si ho. Je to tvůj prsten, ne můj.“

„To nemůžu.“ Vymanila mu svou ruku, stáhla si prsten a podala mu ho.

Pousmál se a zastrčil si diamant do náprsní kapsy. Pak se k ní sklonil, lehce ji políbil na ústa, nastoupil do svého mercedesu a odjel.

Joanna se za ním dívala se slzami v očích, dokud jí nezmizel v zatáčce.

Odchází jeden z nejlepších lidí, jaké jsem kdy potkala, pomyslela si. Bude mi chybět.

Otočila se a se srdcem v krku zamířila do chalupy.

Na konci pěšiny, která se svažovala k sauně, stál ve stínu břízy Reid a pozoroval ji.

Jak dlouho tam stojí? napadlo ji. Ruce měl v kapsách a už byl bez trička.

Nechtěně se zadívala na jeho krásně modelovanou, opálenou hruď porostlou tmavými chloupky. Konečně se mu podívala do tváře.

Na rtech mu hrál pohrdavý úsměv a bezostyšně si ji prohlížel. „Už se cítíš líp, když ses vyzpovídala ze svých hříchů?“ Znechuceně se od ní odvrátil a šel do srubu.

Byl zlostí bez sebe. Zatracená situace, už toho má všeho dost. Zlobil se především na sebe, že je taková měkkota. Nikdo ho v tom spacáku přece nedržel násilím. Mohl se ovládnout a prokázat pevnou vůli. Ale asi žádnou nemá.

Dneska se opravdu vyznamenal. Projevil se jako obyčejný darebák. Vždycky se řídil pravidlem, že ženy jiných mužů jsou pro něj tabu. A on klidně udělá Paulovi to, co by nestrpěl, aby někdo udělal jemu. V ústech měl ošklivou chuť. Sám sebou bych zhnusený.

A co teď! uvažoval. Budeme pokračovat, jako by se nic nestalo? Ne. Už toho mám doopravdy dost. Rozhodně s ní už v jedné místnosti spát nebudu.

Joanna z okna chalupy sledovala, jak Reid se spacím pytlem podpaží kráčí k sauně. Ve tváři měl kamenný, nečitelný výraz. Vzdychla si, zavřela oči a opřela se čelem o chladné sklo. Zkazila všechno, co mohla. Proč nedokáže přijmout realitu?

Protože ho potřebuji, protože ho miluji. Protože patřím do jeho náručí, odpověděla sama sobě, přestože se snažila, aby to tak nebylo, a přestože jí Reid svým odmítavým chováním neustále připomínal, že on to tak necítí.

Raději než s ní bude spát v nepohodlí v sauně.

Měla by být ráda. Ještě před Paulovým příjezdem se děsila toho, jak tady s Reidem vydrží. A teď by zase nejraději byla pořád jen s ním.

Odlepila se od okna, otevřela oči a zamrkala před oslepujícím slunečním světlem, které proniklo mezerou mezi černými bouřkovými mraky.

Bez rozmýšlení se vydala za ním. Proč za ním leze? Protože jí Paul dal naději? Nemýlí se? Skutečně k ní Reid ještě něco cítí? Ale i kdyby, co jeho snoubenka? Snažila se ignorovat sobecký hlásek v ní, který jí našeptával, že ještě není ženatý, že je ještě pořád volný.

Seběhla po schodech z verandy dolů a po pěšině k sauně. Začínalo pršet. Reid právě zametal dřevěnou podlahu, ale přestal, když ji uviděl ve dveřích.

Podezíravě se na ni podíval. „Co chceš?“

Venku se rozpršelo.

Joanna nasucho polkla a olízla si rty. „Už nejsem s Paulem zasnoubená,“ vyhrkla a tělo jí zachvátil žár. Věděla, že je celá rudá.

Tohle nebylo to, co mu přišla říct. Ale co mu vlastně chtěla říct?

„Neměj obavy, ty ho zpracuješ, vrátí se ti. Dokážeš být velmi přesvědčivá.“ Jakoby s odporem si ji změřil a dal se znovu do zametání. „Kromě toho,“ dodal téměř zvesela, „vždycky dostaneš, co chceš, nebo ne?“

Joanna se zasmušila a navíc dostala hrozný vztek. Takže on ji pořád považuje za sobeckou mrchu? Jak si jen na okamžik mohla myslet, že mu na ní záleží? No, jak chceš, chlapečku, řekla si, když už máš o mně tak nízké mínění, ukážu li, co dovedu.

„To doufám,“ řekla úmyslně hodně vyzývavě, „protože právě teď chci tebe.“

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Reid zůstal se smetákem v ruce, jako když do něj praští. Potom se k ní pomalu otočil. Oči mu plály vzteky. Joanna cítila, že se začíná chvět. Částečně vzrušením, částečně strachy.

„Co si chceš dokazovat, Joanno?“ procedil skrz zuby.

Joanna se ušklíbla. „Chci ti dokázat, že máš pravdu. Nemáš radost?“ Zvedla odhodlaně bradu. „Můžu mít všechno, co chci, tos mi říkal, tedy i tebe.“

„Jestli si myslíš, že mě zase svedeš, tak máš možná pravdu.“ V očích se mu zlověstně blýskalo. „Ale tentokrát by se ti to nemuselo tak líbit jako ráno.“

„Jsi nějak skromný,“ provokovala ho.

V tu chvíli se po ní vrhnul. Chytil ji za paži a prudce jí smýkl k sobě, až se udeřila o jeho tvrdé tělo.

Na okamžik byla strachy bez sebe. Bála se ho. Reid byl bledý jako stěna a v koutcích úst mu zběsile cukalo. Věděla, že ho šíleně rozčilila, do nepříčetnosti. Se zatajeným dechem stála před ním a dívala se mu do tváře.

Potom mu hněv postupně zmizel z očí. Vzdal to. Dokonce ji už ani tak hrubě nesvíral.

Kruci! Frustrace přehlušila Joannin strach. Nechtěla, aby se ovládal, chtěla, aby se jí poddal. Aby se v ní ztratil.

Stoupla si na špičky a přitiskla se na něj pánví. Cítila, jak je tvrdý. Džíny na něm málem praskly. Otřela se o něj jako kočka. Fungovalo to.

Oči mu ztemněly, tváře zčervenaly a prudce si ji strhl na prsa. „Jsi bezcitná potvora, víš to, Joanno?“ zasyčel jí do ucha.

Potom se už hladově přitiskl na její rty. Joanna otevřela ústa a pozvala ho dál. Srdce jí splašeně bilo v hrudi. Málem se udusila.

Jeho ústa plenila, kde mohla. Její rty, tvář a hrdlo. Opřel si ji zády o zeď a strhl z ní tričko. I Joanna se třesoucími prsty snažila rozepnout mu knoflík u kalhot, ale nedařilo se jí to.

Stáhl jí šortky. Spadly na zem a Joanna je odkopla stranou. Konečně se jí podařilo rozepnout ho. Knoflík i zip. Reid ji zvedl za zadeček a ona mu obtočila nohy kolem pasu.

Znovu ji divoce políbil a v tentýž okamžik do ní vnikl. Vyjekla bolestí, ale držela se ho jako klíště. Cítila ho hluboko v sobě. Miloval se s ní tvrdě, nekompromisně. Každým nárazem se dostával hlouběji a hlouběji do nitra jejího ženství.

Ještě nikdy se jí nezmocnil tak rychle, bez jakékoliv milostné předehry, bez mazlení a hlazení. Chtěl ji potrestat, to je ono. Ale jí to bylo jedno.

Všechna ta jeho líná netečnost a nezájem, jeho sebekontrola a neochota vyhovět jí bylo divadlo. Hrál to. Ve skutečnosti ji chtěl stejně tak bláznivě jako ona jeho.

Zaryla mu nehty do zad a pohybovala boky, aby vyšla vstříc jeho mohutným nárazům. Rytmus se zrychloval a z obou tekly čůrky potu.

Joanna pomalu otevřela oči. Zrak měla zamlžený, ale viděla, že Reid napjatě pozoruje každé hnutí v její tváři. V obličeji byl zčervenalý a čelisti měl pevně stisknuté.

Najednou ze sebe vydal hlasitý hrdelní zvuk a ještě zvýšil tempo. Prsty zarýval do jejích boků. Znovu se svými ústy přitiskl na její rty a jazykem začal horečnatě a bezohledně plenit její ústa.

Joanna nechala oči otevřené. Stejně jako on. Také mu chtěla vidět do tváře. Jen tak měla jistotu, že se miluje s ní, ne s někým jiným. Chtěla, aby s ní zapomněl na všechno a všechny a aby pro něj existovala jen ona.

Telo jí hořelo a stoupala po spirále stále výš a výš, až se dostala na samý kraj vyvrcholení. A pak už na nic nemyslela, jen se chvěla a čekala na slastné uvolnění.

Z hrdla jí vyrazil sten. Dočkala se. Třásla se mu v náručí a svírala v sobě jeho horké mužství. Za chvilku ucítila, že se i on zmítá v křečích. Dosáhl vyvrcholení hluboko v ní.

Chvíli zůstali oba bez hnutí. Postupně si Joanna začala uvědomovat větřík profukující sem dveřmi, šumění vody a stromů a čimčarání ptáčků. Tiskla se k Reidovi a vychutnávala rozkoš jejich fyzického spojení. Políbila ho na opálené rameno, olízla ho jazykem po slané kůži.

Reid se v ní začal zase pohybovat. Bořil se do ní, jak nejhlouběji to šlo. Joanna byla štěstím bez sebe, ale najednou přestal a chtěl z ní odejít.

Ne, ještě ne! Stáhla svaly kolem něj, ale neudržela ho. Hlava jí padla na jeho prsa.

Nechtěla se ani pohnout. Byla zcela vyčerpaná. Asi by se ani neudržela na nohou. A pak, neznala nic krásnějšího než tisknout se na jeho tělo.

Strašně toužila, aby ji nepustil z náručí. Reid, jako by věděl, na co myslí, se přestal hýbat. Joanna mu neochotně dovolila pomalu ji spustit na zem.

Nechtěla se mu podívat do tváře. Stačilo, že jeho zlost cítila, nemusela ji ještě i vidět. Ale když promluvil, uvědomila si, že se zlobí jen na sebe.

„To jsem tomu dal, já blbec,“ nadával si. Odstoupil od ní a jedním vzteklým pohybem si natáhl kalhoty. Pak se sehnul pro její šortky a podal jí je.

Na obličeji měl chladnou masku. Když se jí zadíval do očí. Joanna si s hrůzou všimla, že jsou vlhké.

„Promiň,“ řekl tiše. „Nevím, co říct…“

„Nemusíš nic říkat. A není třeba se omlouvat.“ Srdce měla roztříštěné na tisíc kousků. Chtěla ho pohladit, utěšit „Byla to moje vina.“

„Jako bych tě znásilnil.“

„To ne. Neudělals nic proti mé vůli.“

„Joanno…“

„Prosím, Reide, už ani slovo.“ Lítost v jeho očích ji zraňovala. „Víš stejně jako já, že to byla moje vina. To já tě navedla, abys udělal, co je ti odporné. Omlouvat bych se měla já.“

„Nikdy tě nikdo nemůže přinutit udělat něco, co nechceš. Jsem odpovědný za své činy a je mi hanba.“

„Prosím tě, už o tom nemluv,“ vykřikla a bezmyšlenkovitě proběhla kolem něho ven ze srubu do deště.

Proč, proč jen jsem udělala něco tak příšerně sobeckého? Protože Reid nereagoval na moje zrušené zasnoubení tak, jak jsem čekala? Co jsem vlastně čekala? Že mě bude prosit, abych mu dala druhou šanci, když jsem zase volná? Jak jsem mohla být tak naivní. Jako by to bylo to jediné, co nás od sebe vzdaluje.

Největší trest pro ni bylo vědomí, že Reid odsuzuje sám sebe. Přestože ví, že ho vyprovokovala. Který mužský by to vydržel?

Ach, bože, jak hluboko jsem klesla!

Se slzami v očích běžela poslepu po mokrých skalách, prochladlá až do morku kostí pocitem beznaděje.

Život před ní byl nekonečně prázdný. Reid by ji nechtěl, lani kdyby byla jediná žena na světě. Jak si mohla myslet, že ji má rád? Že to spolu zkusí znovu?

Zaslechla zaskřípání pneumatik na štěrku a podívala se k chalupě. Ze zatáčky se právě vynořil její vůz a zastavil před domem. V předním skle měl díru.

V tu ránu strachy zapomněla na své neštěstí. Vyběhla po kluzkých kamenech, přiřítila se k autu a otevřela dvířka.

„Mami, jsi v pořádku? Co se stalo?“

„Než začneš šílet, chci, abys věděla, že to nebyla Thelmina vina.“ Matka šetrně odstrčila dceřiny ruce, když jí chtěla pomáhat z auta. „Vylezu sama, nic mi není.“ Vystrčila z auta nohy v bílých kalhotách a vystoupila.

Joanna si ji celou důkladně prohlédla. Nevypadá, že je zraněná.

„Thelma se celou cestu zpátky bojí, co řekneš, až zjistíš, že máš rozbité sklo.“ Matka se na ni dlouze podívala. „Chci, abys zachovala klid.“

Joanna zaskřípala zuby. „Tak už mi konečně řekni, co se stalo.“

„To bylo tak,“ začala vyprávět matka. „Byly jsme s Thelmou v bance. Právě jsme byly u přepážky, když na nás najednou nějaký chlap zařval, abychom si lehly na zem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. V bance byli lupiči. Měli zbraně, masky…, jako v detektivce.“

Joanna vyjekla: „Cože? To je neuvěřitelné!“

„Je to pravda,“ přisvědčila Thelma, když se vysoukala z vozu.

„Vzali nám všechny peníze a pak běželi ke dveřím,“ pokračovala matka. „Vtom se objevila policie. Před banku dorazila spousta policejních aut s houkačkami. Fakt, bylo to jako ve filmu. Vyskákali z nich policisté v neprůstřelných vestách a s pistolemi v rukou. Pak jsme slyšely výstřely, ale bohužel jsme nic neviděly.“ Oči jí při vyprávění plály vzrušením. „Hned nato jsme viděly, jak oba lupiče, už spoutané, odvádějí do policejního auta. Bylo to neuvěřitelné. Úžasné. Nečekala jsem, že někdy zažiji takové dobrodružství.“

„Jo, bylo to něco. Dokud jsme neuviděly vaše auto.“ Thelma ukázala na díru ve skle. „Při té přestřelce to vaše porsche chytilo přímo mezi oči.“ Z kabelky vyndala složený růžový papírek a podala ho Joanně. „Tady je kopie policejní zprávy pro pojišťovnu.“

Po chvilce zaváhání vytáhla Thelma ještě žlutý papírek. „A tady… ehm…, je pokuta. Parkovaly jsme na zákazu stání.“

„Ale to nebyla vaše chyba, Thelmo, drahá,“ utěšovala ji matka. „To byl můj nápad tam zaparkovat.“

Joanna jako ve snu vzala oba papírky a strčila si je do kapsy u šortek. Celý den byl jako zlý sen. Od chvíle, kdy ji matka ráno probudila v chatě a donutila vlézt Reidovi do spacáku. Kromě toho se nestačila divit, že se matka, místo aby ji ta fantastická příhoda v bance rozrušila, chovala tak, jako by celá ta kriminální scéna byla na inscenovaná pro její zábavu.

Reid vyšel ze srubu a stoupnul si za Joannu. Po tom, co mu udělala, se mu nemohla podívat do očí. Ublížila mu a pokusí se to napravit. Řekne matce o rozvodu. Jestliže bez úhony přežila šok v bance, kde se dokonce střílelo, má dost sil na to, aby slyšela pravdu.

„Mami, pojď dovnitř. Chci ti něco říct.“ Sama se divila, jak je klidná. Jako by vůbec nic necítila.

Matka zpozorněla a pátravě se na ni podívala. Potom na Reida. U něho se pohledem zastavila déle. A zpět na dceru. |Ale Joanna její pronikavý pohled kupodivu vydržela. Konec konců, není už co skrývat. Tak ať už je to raději všechno venku.

Matka se se zklamaným výrazem vážně otočila a začala stoupat po schodech na verandu. Joanna šla hned za ní s Reidem v patách. Brzy nebude důvod, aby tu zůstávala. Jedno však věděla jistě. Ať jde kamkoliv, ať dělá cokoliv, všechno jí bude připomínat Reida.

Vešli dovnitř a Joanna se zastavila uprostřed pokoje. Měla pocit, že jí v žilách místo krve koluje ledová tříšť.

Koutkem oka si všimla, že Reid zůstal stát ve dveřích. Ruce měl v kapsách a nevypadalo to, že má v úmyslu se k nim přidat. Joanna mu za to byla vděčná. Thelma zůstala taktně venku.

„Neposadíme se?“ Přistoupila ke stolu u okna a počkala, |až si matka sedne. Teprve potom se také ztuhle posadila. Ruce si složila v klíně a zhluboka se nadechla.

Když se setkala s matčinýma očima, píchlo ji u srdce.

V těch milovaných zelených očích bylo tolik smutku!

Joanna se hrozně styděla. Matčinu lásku a obětavost splácí hanebnou lží. Reid měl pravdu. Tohle matku raní víc, než kdyby k ní byla od začátku upřímná.

Nesnesla pohled na bolest vepsanou v matčině tváři a otočila se k oknu. Ale nic neviděla, před očima měla jen zelenomodrou mlhu.

„Mami, já jsem ti lhala,“ začala třesoucím se hlasem. „Jsme s Reidem rozvedeni, už nejsme manželé. Jen jsme předstírali, že jsme, protože když ses probrala z kómatu, bála jsem se, že nejsi dost silná, abys slyšela pravdu. Mrzí mě ta lež.“

Po jejích slovech se v místnosti rozhostilo ticho přerušované jen bzučením komára a vzdáleným šploucháním vody.

Joanna bolestně nasucho polkla a odvážila se pohlédnout na matku. Bála se toho, co uvidí.

Ale matka se vůbec netvářila šokované nebo zničeně. Její jemná vrásčitá tvář měla výraz klidné rezignace.

Lehce si povzdychla. „A mne zase mrzí, že jsem předstírala, že vám věřím.“

DVANÁCTÁ KAPITOLA

„Předstírala?!“

„Ano, drahoušku, je mi to líto,“ odpověděla matka nečekaně klidně, nevzrušeně.

„Jak dlouho už to víš?“ Joanně přeskočil hlas a zlostně si utřela slzu v oku.

„Od začátku.“

Nastalo hrobové ticho. Pak se Joanna prudce zvedla, až převrátila židli. Třásla se po celém těle jako osika. „Tys to věděla… celou tu dobu… a nechala jsi nás… hrát tohle… tohle…“ Nenašla vhodné slovo, aby větu dokončila, a zabořila si obličej do dlaní.

Když zvedla hlavu, matka ji starostlivě pozorovala. Ale Joanna cítila jen trpkost a ponížení.

„Jak jsi mohla? Proč?“ Vyhodila divoce ruce do vzduchu a odvrátila se od matky. „Ne, neříkej mi to. Nechci to vědět. Už na tom nezáleží.“ Na ničem jí už nezáleželo. „Stalo se, škoda je napáchaná.“

„Joanno, uklidni se, nech mi to vysvětlit.“

„Nechci poslouchat žádná hloupá vysvětlení. A neříkej mi, abych se uklidnila! Mám právo cítit se podvedená a naštvaná.“

Horké slzy se jí koulely po tvářích, ale nevšímala si jich. Všechno už jí bylo jedno.

„Stejně ti to vysvětlím,“ trvala na svém matka. Byla naprosto klidná, jen trochu pobledlá. „Věděla jsem, že něco není v pořádku, když jsem se tě zeptala na tvůj snubní prsten,“ řekla mírně. „Lekla ses a tvářila ses divně. Skoro provinile. Ale když jsem se tě zeptala na Reida, tvůj výraz…“ Zakroutila smutně hlavou. „Hned jsem poznala, že už nejste manželé.“

Joannu pomalu opouštěla hysterie, ale hořkost v ní zůstávala.

„Takže celé to divadlo bylo nanic. Uvědomila sis, mami, jak nám ubližuješ, že nás v tom necháš lítat?“

„Ne. Myslela jsem jen na to, že vám musím zabránit udělat obrovskou chybu. Nemohla jsem ti dovolit vzít si někoho jiného, když je nad slunce jasnější, že láska mezi tebou a Reidem ještě neumřela.“

„A na to, žes by ses mohla mýlit, jsi nepomyslela?“ zeptala se Joanna chladným, tvrdým hlasem.

„Ne,“ odpověděla matka tiše, ale rozhodně. „Znám vás oba a vím, že se stále ještě milujete. Oba to máte napsané ve tvářích.“

„Víš, co to pro mě bylo, když jsem musela jít za Reidem a žádat ho o takovou službu?“ Nebýt hněvu, který měla v sobě, nebyla by schopná pokračovat. „Ale to není podstatné. Uvědomuješ si, co jsi nám udělala? Nemělas právo s námi takhle manipulovat.“

„Ale měla, Joanno.“ Matka vstala a zadívala se dceři do tváře. Byla ještě stále slaboučká, ale skálopevný pohled v jejích očích prozrazoval silného ducha, který ji také vyrval z drápů smrti. „Jsem tvá matka. Nemohu a nesmím se nečinně dívat na to, jak si ničíš život.“

„Život!“ zvolala Joanna divoce. „Co ty víš o mém životě? Tři roky jsi byla v kómatu. Konečně jsem našla, co jsem hledala…“

„Viděla jsem na tobě, že jsi nešťastná. Nezapírej to. Jsi moje dítě. Znám tě lépe, než se znáš ty sama.“

Joanna zmlkla. Byla to pravda, argumenty se jí hledaly těžko. Ale zároveň nemohla matce dovolit, aby před Reidem analyzovala její city. Zná ho. Litoval by ji. Cítil by se odpovědný a sám sebe by obviňoval. Bude cítit všechno možné, jen ne to, co od něj chce. Lásku.

Uklidnila se a řekla matce: „O tom si promluvíme někdy jindy. Teď chci, abyste se s Thelmou sbalily. Jedeme domů.“

„Joanno, ne!“ Matka ji s překvapivou silou chytila za paži. „Neblázni, nenič všechno. Zůstaň.“

Joanna ji pohladila po ruce, která jí svírala paži. „Je pozdě. mami, pozdě.“

Tenké prsty ji ještě víc stiskly a v zelených očích se objevila prosba. „Nikdy není pozdě, jestli se máte rádi.“

„Jestli, mami, to je otázka.“ S herkulovským úsilím se Joanně podařilo zachovat klidný tón. Dokonce i vykouzlila na rtech úsměv. Zlost z ní vyprchala, ale byla k smrti unavená.

„Chceš mi namluvit, že už svého manžela nemiluješ?“

„Už to není můj manžel. Jsme rozvedeni a Reid je zasnoubený s jinou. To by ti mohlo jako odpověď stačit.“ Pohlédla z okna ven. Na Reida ve dveřích se podívat nemohla a na matku také ne.

„To není žádná odpověď.“

Joanna pustila matčiny ruce. „Jinou ode mne nedostaneš. Vím, že to se mnou myslíš dobře, ale byla bych ráda, kdyby ses o mě přestala starat. Jdu si sbalit věci.“

Ztuhle, jako loutka, se otočila k Reidovi. Ještě ho uvidím, tomu se nevyhnu. Určitě přijde občas matku navštívit. Přijde se svou novou ženou? Ach bože, jak to vydržím? Vždyť mi pukne srdce.

Nuceně se usmála a podala mu ruku. Dlouze se jí na ni nejprve díval. Potom ji s vážným výrazem přijal. Při doteku jeho prstů Joanna ucítila známé teplo a sílu, která z něj do ní proudila. Do očí se jí draly slzy. Rychle zamrkala, aby je zahnala. Bude tvrdá, i kdyby ji to mělo zabít.

„Díky za všechno. Vím, že to pro tebe nebylo lehké. Mrzí mě, co se stalo.“ Slova jí na jazyk přicházela automaticky. Skoro ani nevěděla, co říká.

Reid svraštil obočí a s ještě vážnějším výrazem začal: „Joanno…“

O krůček ustoupila a zvedla ruku. „Ne, Reide, nic neříkej. Všechno je to moje vina. Měla jsem tě poslechnout. Byl jsi od začátku proti tomu, ale i tak jsi mi pomohl a udělal dokonce víc, než bylo třeba…“ Srdce měla až v krku. Nemohla pokračovat.

Rychle se otočila a vyběhla z chalupy.

Stíny mramorových sloupů se už táhly skoro přes celý trávník v parku, když se Joanna konečně dostala domů z práce. Měla za sebou perný den v galerii a byla unavená.

Byl to její první pracovní den po osudném víkendu. Začala další epizodu zlého snu, v nějž se její život proměnil.

Ráno jí nějaký opilec vracející se po nočním hýření domů autem naboural do výlohy. Škoda naštěstí nebyla velká, žádný z obrazů se nepoškodil, ale vypadalo to tam příšerně. Všude střepy. Trvalo celé hodiny, než se všechno uklidilo, než sklenář zasklil okno a než se dohodla s pojišťovnou. Prostě hrůza.

Ale už je doma! Auto dala do garáže a než vešla do domu, zadívala se na klidné modré jezero. Kéž by pohled na tu krásu dokázal uklidnit její zjitřenou duši! Celý den byla deprimovaná a roztěkaná, nemohla pustit z hlavy Reida. Jestlipak už je také zpátky ve městě?

Když vyběhla z chalupy, rychle si v chatě sbalila své věci. Během hodinky byla připravená k odjezdu, ale matka s Thelmou se rozhodly zůstat celé léto, jak bylo původně v plánu. Reid se nabídl, že jim tam zařídí telefon a v půjčovně pro ně půjčí auto, aby byly mobilní. Sám měl také v úmyslu vrátit se do Toronta.

Joanna se s ním nedohadovala. Toužila jen vypadnout odtamtud a být už zase doma. V Bancroftu se zdržela asi hodinu v servisu, kde jí vyměnili prostřelené přední sklo, a pak strávila příšerné tři hodiny, které celé probrečela, na cestě domů.

Odemkla dveře. Je doma, ale očekávaná úleva se nedostavila. Bez Reida nebude již nikdy spokojená. Ale život jde dál. Jednou si zvykne na prázdnotu v duši a nebude jí už tolik vadit.

Právě když vcházela domů, zazvonil telefon. V tu chvíli se v hale objevil Halton, vysoký, šedovlasý a jako vždy s úsměvem na rtech.

„Dobrý večer, slečno.“ Odebral jí aktovku a sako.

„Dobrý večer, Haltone.“ Unaveně a trochu nuceně se na něj usmála a zamířila do obývacího pokoje. „Vezmu to.“

Asi to bude matka. Zkouší nový telefon. Nebo Reid. Srdce jí v hrudi tlouklo do žeber jako křídla ptáčka v kleci. Ne, ten by jí nevolal.

S třesoucími se prsty zvedla sluchátko. „Haló?“

„Haló? Joanno? Jsi to ty?“ křičel jí do ucha rozčilený hlas. Povzdechla si, oddálila sluchátko od ucha a sedla si na gauč před krbem.

„Ano, to jsem já, Alexeji.“

Když po dvaceti minutách konečně Alexeje ujistila, že jeho obrazům se nic nestalo a že jsou naprosto v bezpečí, položila telefon.

Padla na ni hrozná deprese. Položila si hlavu na opěradlo a zavřela oči. Když je po chvíli otevřela, uviděla Haltona, jak stojí ve dveřích a starostlivě ji pozoruje.

„Nechci dneska večer s nikým mluvit ani nikoho vidět,“ řekla komorníkovi, „ale přineste mi sem něco k jídlu. Nic zvláštního. Sendvič nebo talíř polévky. Jdu se převléknout. Díky, Haltone.“

Než se vydala po schodech nahoru, ohlédla se na něj. Stále měl ve tváři ustaraný výraz.

„Nezlobte se, slečno Joanno, že to říkám, ale nevypadáte dobře.“

I kdyby se zlobila, Halton by si řekl své. Sice taktně, ale tak. Pracoval u nich v rodině už dlouho. Joanně bylo deset, když nastoupil, a postupem let se stal členem rodiny.

„Jsem jen unavená, bude mi fajn,“ odpověděla, usmála se na něj a začala stoupat po schodech. Nechtěla o svém trápení mluvit. Teď ne. Možná nikdy.

Horká sprcha z ní spláchla únavu, ale bolest v srdci zůstala. Tu by nesmylo žádné množství vody. Oblékla si tlustý froté župan a vyšla z koupelny.

Nahoře na schodech slyšela Haltona, jak s někým hlasitě a naléhavě mluví. „Už jsem vám řekl, pane. Slečna Clooneyová není doma.“

„Tak počkám.“

Joanně poskočilo srdce v hrudi. Reid? Ne, to nemůže být. Je tak vyčerpaná, že má halucinace.

„Obávám se, že to není možné,“ trval na svém Halton. „Musíte přijít zítra, pane.“

„Ne, ne, kamaráde. Neodejdu odsud, dokud si se slečnou Cooneyovou nepromluvím.“

Nezdá se jí to. Je to Reidův hlas.

Podívala se dolů do haly a uviděla ho, jak nakukuje do obývacího pokoje přes skleněné francouzské dveře.

„V pořádku, Haltone. Pusťte pana O’Connora dál.“ Jako zázrakem dokázala přinutit bolestně stažené svaly v obličeji vyslovovat.

Zvedl k ní hlavu. Cítila se jako jelen, když na něj lovci míří rozsvícenými reflektory. Aniž z ní spustil oči, Reid přešel halou ke schodišti.

Joanna mu šla dolů naproti. Halton mezitím diskrétně zmizel v kuchyni. V hlavě měla zmatek. Proč je tady? Asi jí přišel oznámit, že je matka v pořádku. Co jiného.

Více než jindy si uvědomovala prázdnotu, která se v ní zabydlela, ale mělo to jednu výhodu. Byla naprosto klidná. Když scházela dolů po schodech, necítila vůbec nic.

Šla přímo do elegantního obývacího pokoje a Reid ji následoval. Zastavila se uprostřed místnosti, otočila se k němu a čekala, až jí řekne, proč za ní přišel.

„Nezeptáš se ani, jak je matce?“

Jeho kritický tón s ní kupodivu vůbec nic neudělal. Co na tom záleží, co si o ní myslí?

Pokrčila rameny. „Předpokládám, že to jsi mi přišel říct.“

Sáhl si do kapsy u džínové košile a vyndal papírek. Podal jí ho. „To je její telefonní číslo.“

„Díky.“ Vzala si číslo a strčila je do kapsy u županu.

Splnil své poslání, teď může jít. Ale Reid se neměl k odchodu. Stál před ní a dlouze si ji prohlížel. Na co čeká? Otočila se od něj, poodstoupila k oknu a zadívala do růžové zahrady.

Slyšela, jak si odkašlal. „Když jsi mě tenkrát opustila, neměl jsem možnost tě vidět ani s tebou mluvit. Tentokrát řeknu, co mám na srdci…“

„Neměla jsem tušení, že jsi za mnou přišel,“ přerušila ho. „Také žádné dopisy od tebe jsem nikdy neviděla.“

Nesnesla pomyšlení, že si myslí, že se s ním odmítla setkat. Přestože na tom teď už vlastně nezáleželo, chtěla, aby znal pravdu. I za cenu toho, že vyjde najevo, jakou vinu na tom nese její otec.

Oči mu ztemněly, ale jinak se jeho výraz nezměnil. Zůstal nečitelný. „Co bys udělala, kdybys věděla, že jsem za tebou přišel?“ Tepna vedle jeho úst a její srdce bily současně.

„Sešla bych se s tebou. Co bys mi býval řekl?“

„Řekl bych ti: pojď zpátky. Miluji tě z celého srdce.“ Díval se jí přímo do očí.

„A teď?“ Joanna se snažila mluvit stejně klidným hlasem jako on, ale chrapot prozradil, jak je nervózní. „Cos mi přišel říct teď?“

Pátrala mu v obličeji po známkách nějakých emocí. Ale jeho výraz byl neproniknutelný, chladný, téměř přísný. Ze zoufalství se odvrátila k oknu. Zamilovaný člověk by se netvářil tak klidně. Je blázen, že si vůbec mohla myslet…

„Nevím, jestli je pravda, co říkala tvoje matka.“ Najednou se mu hlas zlomil. Joanně se rozbušilo srdce. „Nevím, jestli bys mé mohla ještě někdy milovat, ale musím si být jistý. Jdu pozdě? Je příliš pozdě žádat tě o druhou šanci?“ Odmlčel se, jako by ho řeč příliš namáhala. „Nikdy jsem tě nepřestal mít rád, i když jsem se o to tři roky snažil.“

Joanna ztuhla. Co když je to nějaký krutý žert? Nedokázala se k němu otočit. Bála se, že jí před očima zmizí. Pohnula se teprve, když si stoupnul těsně za ni.

Jeho teplý dech ji lechtal na krku, žár jeho těla ji i přes tlustý župan spaloval kůži. Začala se třást.

„Je pozdě, Joanno?“

Ptal se jí naléhavě a zdálo se, že upřímně, ale ona potřebovala víc. Olízla si suché rty a zavřela oči. „Jednou jsi řekl, že jsme se nikdy opravdu nemilovali, že jsme se jen sexuálně přitahovali. Proto to mezi námi nefungovalo. Co se změnilo?“

„Řekl jsem spoustu pitomostí,“ přiznal se s lítostí v hlase. „Náš vztah nebyl založený na sexu a ty to víš. Nebyl jsem tenkrát zralý na ženění. Byl jsem nejistý a strašně jsem chtěl dokázat, že tě jsem hoden. Ale to bylo. Teď ti chci dokázat jen jedno. Že tě mám rád.“

Asi opravdu blouzním, říkala si Joanna. Existují přece hranice stresu, za které člověk dál nemůže. Zřejmě jsem je překročila.

Reid ji zezadu objal kolem paží. Okamžitě vzplála jako papír. Pomalu si ji otočil tváří k sobě. Díval se jí do očí. Byla v nich nejistota, skoro strach. „Miluji tě, nikdy jsem se s tebou nechtěl rozvést. Nesnesu pomyšlení, že tě zase ztratím.“

„Ale co tvoje snoubenka?“ Dívala se na něj s bázní, že se jí to všechno jen zdá.

Reid ji pustil, zastrčil si ruce do kapes a odvrátil se k oknu. „Nemám snoubenku.“

Joanna se na něj udiveně podívala. „To nechápu.“

„Zrušil jsem zasnoubení hned po tvé návštěvě u mě.“

Nevěřícně na něj zírala. „Proč?“

Zase se otočil k oknu. „Protože bych si nemohl vzít někoho jiného, když stále ještě miluji tebe. Zasnoubil jsem se spíš natruc, když jsem četl o tobě a Paulovi,“ dodal tiše.

Zadíval se jí do očí. Zářily jen pro ni. Joanna měla obavy, že jí srdce vyskočí z hrudi.

„Co říkáš, Joanno?“ V hlase měl zřetelnou obavu. „Dáš mi ještě jednu šanci? Slibuji, že tentokrát ji nepromarním.“

Ani v těch nejdivočejších snech by Joannu nenapadlo, že dostane ještě jednu šanci. Tentokrát si ji nenechá proklouznout mezi prsty. Ale ještě mu musela pár věcí vysvětlit.

„Když jsem od tebe tenkrát odešla, nemyslela jsem si, že je to napořád. Také jsem se s tebou nechtěla rozvést.“

„Když ses nechtěla rozvádět, tak proč jsi odešla?“

„Asi jsem chtěla důkazy o tom, že mě miluješ, že mě chceš.? Ale ty jsi za mnou nepřišel. Brala jsem to tak, že ti na mně nezáleží. Nemělo smysl vracet se k muži, který mě nemiluje.“

Díval se na ni a postupně se mu tvář rozjasnila šťastným úsměvem. „Byl jsem blázen. Hlupák. Ale ještě jsi mi neodpověděla na mou otázku. Joanno –“

„Ano!“ Nedala mu možnost dokončit větu. „Ano!“

Ještě než ji popadl s roztouženým zachroptěním do náruče, podařilo se jí rozesmát se štěstím. Připadalo jí, že jí ze srdce spadla obrovská tíha. Cítila se lehká a plná tepla a lásky. Pocit prázdnoty jako by nikdy neexistoval. Přitiskla se k němu celým tělem. Reid ji stisknul, až skoro nedýchala. Joanna mu položila hlavu na hruď a vychutnávala ho všemi svými smysly.

„Miluji tě, vždycky jsem tě milovala,“ šeptala mu a pevně ho objímala. Byla v tu chvíli tak neskonale šťastná. Zázraky se opravdu dějí, blesklo jí hlavou.

I Reidovi sálalo z očí štěstí. Joanna mu vzala obličej do dlaní a palci přejela po jeho rtech. Ještě se jí ze všeho točila hlava.

Reidovi se na rtech objevil vítězoslavný úsměv. Sklonil se k ní a dlouze, vyhladověle ji políbil.

Joanna otevřela ústa a ještě pevněji ho láskyplně objala. Milovala jeho pevné tělo, jeho sílu. Toužila nasát ji do sebe.

Reid ji přestal líbat, opřel se čelem o její čelo a zrychleně dýchal. Nepřestával ji pevně svírat v náručí. Jako by se bál, že ji ztratí.

Joanna se mu schoulila na prsou. „Když si pomyslím, kolik času jsme ztratili. Kdybych tušila, že mě chceš, byla bych zpátky u tebe, než bys řekl švec.“

„Oba jsme byli blázni,“ zachroptěl Reid.

Znovu ji políbil, vášnivě, skoro hrubě, ale Joanna se okamžitě rozpálila. Tělo se jí napjalo a volalo po jeho dotecích, Přitiskla se na něj pánví a Reid už další povzbuzení nepotřeboval.

Odtrhnul od ní ústa a řekl: „Pojď nahoru.“

Joanna další pozvání nepotřebovala. Vzala ho za ruku a táhla za sebou z pokoje. V hale potkali Haltona se sendvičem a sklenicí mléka na tácu.

„Dej mi to do ledničky, Haltone. Sním si to později,“ řekla s úsměvem a pokračovali s Reidem nahoru po schodech.

„Ano, slečno,“ řekl Halton rezignovaně, ale když se na něj podívala, viděla, že se usmívá.

Reid se také zasmál. Najednou ji popadl do náruče, zvedl ze země a vyběhl s ní schody po dvou. Před dveřmi její ložnice se zastavil.

„Ty si to pamatuješ,“ vydechla, když s ní v náručí vešel do pokoje a kopnutím za nimi zavřel.

„Aby ne! Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet.“ Hlas měl drsný a udýchaný, když ji postavil na zem.

Okamžitě jí rozvázal pásek u županu, svlékl ji a tlačil pozadu k posteli. Téměř současně s županem padlo na zem i všechno jeho oblečení.

Pohlédl jí do očí. Pod milostnou touhou, která z nich sálala, měl vážný, skoro bolestný výraz. „Když jsem poznal, jaké to je žít bez tebe, už nikdy tě nenechám odejít. Jsi moje, tělem i duší. A já tvůj. A po mém boku už vždycky zůstaneš.“

„Oh, miluji tě, když jsi tak panovačný,“ zapředla svůdně, ale byla odhodlaná vymazat mu z tváře veškeré zbytky bolesti.

Srdce se jí dmulo láskou, až se bála, že praskne. Cítila se v bezpečí a milovaná. Takovéhle je to asi v ráji, napadlo ji. A když ji Reid políbil, byla si tím jistá.

EPILOG

„Bydlet s vámi? To nemyslíš vážně!“

Matka se srdečně rozesmála a Joanna údivem zamrkala.

„Ty nechceš?“ Z kuchyně se vynořil Reid s láhví šampaňského a skleničkami. Zajeli za matkou, aby jí oznámili, že se budou zase brát, a zároveň nabídli, aby žila s nimi. Joanně to připadalo rozumné.

Matka se opřela o opěradlo staré židle a zavrtěla hlavou. „Ne, to opravdu nechci. Ale jsem ráda, že jste konečně přišli k rozumu, vy blázínci. No, ale vidět vás denně, jak se cukrujete, to by bylo na mě trochu moc. Asi by na mě zase brzy přišlo kóma.“

„Ale mně se nelíbí, že bys měla bydlet sama,“ protestovala Joanna. „Budeme rádi, když budeš s námi, opravdu. Nebudeš nám vadit, jestli ti jde o tohle.“

„O to nejde. Děkuji za nabídku, ale vy mladí potřebujete být sami. A pokud jde o mě,“ dodala rychle, když viděla, že Joanna otevřela ústa k další námitce, „Thelma souhlasila, že bude žít se mnou jako moje společnice. Takže, jak vidíte, všechno dobře dopadlo.“ Usmála se na ošetřovatelku. Ta souhlasně přikyvovala.

Joanna přistoupila k matce a objala ji. „To je pravda. A díky, že ses nám do toho tak pletla.“

„Kdykoliv, drahoušku,“ odpověděla matka mírně a láskyplně dceru stiskla. „K čemu jsou matky? Aby své děti milovaly a pomáhaly jim řešit problémy.“

„Myslíš strkat nos do jejich záležitostí,“ popíchla ji Joanna.

Reid všem nalil šampaňské a na oslavu si všichni připili.

Když položili sklenky na stůl, Reid řekl: „Víš, Louise, je to zvláštní, ale asi před dvěma týdny, než ses probrala z kómatu, jsem tě byl v nemocnici navštívit. Šel jsem za tebou, protože jsem měl problém.“

Podíval se trochu provinile na Joannu. „Zrovna jsem se dozvěděl o tvém zasnoubení. Byla to pro mě rána, to ti řeknu. Najednou jsem ztratil všechnu naději. A tak jsem se rozhodl, že se také ožením. Vždycky jsem chtěl mít rodinu, tak nač čekat, řekl jsem si. Člověk nemládne.“ Na moment se odmlčel a podíval na Louise. „Ale nevěděl jsem, jestli dělám dobře, byl jsem bezradný. Řekl jsem ti to a ty, jako bys mě slyšela…“

„Ale, Reide, co to říkáš? Že se maminka probudila z kómatu kvůli…“

Podívali se na sebe a pak oba zavrtěli hlavami. „Ne…“

„Vy nedůvěřivci!“ zvolala matka. „Proč je vám tak zatěžko věřit, že matčina láska dokáže překonat všechny překážky?“

„Ale, mami!“ Joanna zakoulela očima, zasmála se a vzala Reida za ruku. „Pojď, jdeme odsud, než nás začne přesvědčovat o astrálním cestování duší.“

„Jen nezapomeň, že jen mě máš co děkovat, že to tak dopadlo. Ale už běžte a mějte se dobře. Určitě si toho máte hodně co povídat.“

Mrkla na Thelmu a s překvapením si všimla, že její společnice vytáhla z kapsy zástěry kapesník a utírá si oči.

Starostlivě k ní přistoupila. „Thelmo, snad vám není líto, že jsem vyhrála sázku?“

„Jakou sázku?“ Joanna se zastavila ve dveřích.

„Ale kdepak. Ještě nikdy jsem tak ráda neprohrála dvacet babek.“ Thelma se vysmrkala a strčila kapesník zpátky do kapsy. Zlobila se na sebe, že se nechala tak dojmout.

„Jakou sázku?“ opakovala Joanna.

„Ale, vsadili jsme si na vás dva,“ odpověděla matka neochotně.

„Cože?“ Joanna nevěděla, jestli se má smát nebo zlobit.

„A proč ne? Bylo to zábavnější než sázet na koně.“ Louise objala přítelkyni kolem ramen a pevně ji stiskla. „Když vám nejde o peníze, tak o co?“

„O nic, mám prostě ráda šťastné konce.“

„Thelmo, drahá, musíte si pamatovat, že tohle není konec, ale začátek.“

Kathy Marksová

ZVLÁŠTNÍ PŘÍPAD

„Láska a vražda se neutají.“

William Congreve

PRVNÍ KAPITOLA

Té bouřlivé chicagské noci seděla Georgina Poulopoulosová, které všichni kromě její postarší tety Euphemie říkali prostě Georgie, v liduprázdné ulici za volantem svého volkswagenu a snažila se vyburcovat v sobě své prvotní nadšení pro práci detektiva. Moc se jí to nedařilo.

Naklonila se k rádiu, ale po chvíli marného hledání nějaké veselejší melodie ho znechuceně vypnula. Posunula si sedadlo o jednu polohu dopředu a hned zase o dvě zpět. Potom se pokusila natáhnout si nohy na sedadlo spolujezdce a s hlavou opřenou o okno při světle pouličních lamp číst Psychologický profil masového vraha.

Nemá to cenu. Knihu hlučně zaklapla. Musela si přiznat, že její první případ pro Agenturu Poulopoulos, a.s., je pěkná nuda.

Podívala se na hodinky. Uběhlo sotva patnáct minut. Ještě tři a půl hodiny, než strýc Nikos pošle někoho, kdo ji vystřídá. Celá věčnost.

Georgie vzhlédla k osvětlenému bytu a udělala na něj obličej. Jimmy Ray Thompson dnes večer nikam nepůjde. A ona, zmrzlá, ospalá, znuděná k smrti, tu musí sedět v autě v setmělé, osiřelé ulici a ještě ke všemu se jí začíná chtít čím dál tím víc na záchod.

Teatrálně si povzdychla, ve své objemné kabele vyhrabala pytlík bramborových lupínků a pár jich uždíbla, aby potlačila nepříjemný pocit v okolí žaludku. To jsou nervy, řekla si.

Opřela si hlavu, jedno oko neustále na oknech bytu, pomalu chroupala a přemýšlela o Howardu Kavinovi, chlapikovi s hubenou tváří a velikýma, smutnýma očima, který lomil rukama ve strýcově kanceláři a prosil, aby zachránili jeho dceru před Jimmym Rayem. Tvrdil, že na tom závisí jeho život.

Georgie ho upřímně litovala, ale uvědomovala si, že ani smrtelně závažný případ nemůže nadlouho oddalovat přirozenou potřebu. I když si ukusovala opravdu jen maličko, brzy spolkla poslední sousto a nepohodlně se zavrtěla. Toužebně se zahleděla na svítící štít restaurace o dva bloky dál, a potom znechuceně na širokou plastikovou nádobu, kterou ji vybavila strýcova sekretářka.

Za nic na světě ale tu nádobu místo toalety nepoužije, sledování nesledování. I oddanost má své meze. S maličkým pocitem provinění se Georgie naposledy zahleděla na okna bytu, pak otevřela dveře a vystoupila do mrholivé noci.

O pět minut později, už mnohem smířlivější k celému světu, pak pospíchala zpátky k autu. Zvednul se vítr, a proto kráčela rychle se skloněnou hlavou. Proto to málem přehlédla. Právě když míjela tmavomodrého buicka zaparkovaného asi o tři auta před jejím, zahlédla za jeho okny nepatrný, ale nepopiratelný pohyb.

Georgiino srdce se prudce rozbušilo. Na okamžik ztuhla v nečekaném sevření paniky. Potom se rozběhla. Rozrazila dveře svého auta, skočila dovnitř, zabouchla, zamkla a stáhla se z dohledu. Bez dechu ležela na předním sedadle, zatímco její myšlenky uháněly.

V tom buicku někdo je! Ale jak to? To staré, oprýskané, jako koráb veliké auto stálo u chodníku už v jedenáct, když sem sama přijela. A za celou dobu, co sedí před bytem Jimmyho Raye, se k němu nepřiblížila živá duše.

Což znamená, pomyslela si Georgie vyděšeně, že ať už sedí v tamtom autě kdokoli, sedí tam celou tu dobu, co tady hlídám. Na čele jí vyrazil studený pot.

Navzdory téměř neodolatelné touze nastartovat a ujet se Georgie nakonec donutila narovnat a vykouknout zadním oknem. Při hlasitém zachrastění sáčku od brambůrků doslova nadskočila. Odhodila ho stranou a opatrně vyhlédla přes okraj opěradla. A znovu si byla jistá, že zahlédla něco jako záblesk světla.

Georgie nedůvěřivě zírala na tmavé auto a napadlo ji, jestli si všechno jenom nenamlouvá. Pak si všimla, že se dveře u řidiče pootevřely.

S rozšířenýma očima sledovala siluetu vysokého, statného muže v klobouku, který se z auta tiše vynořil, postál v dešti u otevřených dveří a prohlížel si prázdnou ulici. Když vykročil směrem od auta, Georgii vyschlo v ústech.

„Panebože,“ vydechla, znovu se schovala za opěradlo, pevně zavřela oči a třesoucí se ruka jí vzlétla k puse.

V tom okamžiku paniky jí hlavou proběhl celý seriál strašidelných příběhů. Je sledována. Někdo za ní jel k tomuhle bytu. Někdo ji hlídá, jako ona hlídá Jimmyho Raye Thompsona. A teď ji zabije, chladnokrevně zastřelí při jejím prvním případu.

Dobrý bože! A když ji nezavraždí, strýc Nikos ji pošle zpátky k vyplňování formulářů, nebo ji dokonce propustí. Ne! To se radši nechá zastřelit, ať už to má za sebou.

Kolem okna se mihl tmavý stín, který zastavil její chmurné myšlenky. Už je to tady, pomyslela si. Musí se připravit na smrt, jakkoli bolestivou a pomalou.

S bušícím srdcem Georgie čekala na přibližující se kroky. Až po několika minutách bezdechého očekávání si uvědomila, že se muž u jejího auta nezastavil. Jenom prošel kolem a zmizel někde na konci ulice.

Překvapená a zklamaná se posadila. Tmavá mokrá ulice byla prázdná. Georgie si nerozhodností začala kousat nehet na palci. V tom autě přece někdo byl. Takže, co tam dělal? A kam odešel?!

Jako v odpověď světlo v bytě přes ulici zhaslo a zanechalo dům v naprosté temnotě. Jimmy Ray Thompson, napadlo náhle Georgii. Ten, kdo byl v tom buicku, nejspíš také sledoval toho mladíka. Podle toho, co o Jimmym Rayovi slyšela, mohla po něm jít spousta lidí.

Když Georgie zvažovala všechny možnosti od rozzuřených otců až po najaté zabijáky, vynořila se ze tmy o půl bloku před ní znovu ta tajemná vysoká postava. Byl to ten chlapík z buicku, rysy obličeje skryté stínem, dlouhý rozevlátý kabát. Překvapená Georgie si uvědomila, že zápasí s poklopcem svých kalhot.

Georgie se zamračila. Co teď podnikne? Jak se dozví, o koho jde a co tady dělá?

Protože, samozřejmě, zjistit to musí. Problém ale je, že ji nenapadá jediná možnost, jak se toho dopátrat… kromě toho, že může prostě dojít k jeho autu a zeptat se ho.

Georgie se zarazila a bubnování prstů na volantu náhle ustalo. Vlastně, proč ne? Mohlo by to jít. A mohlo by ji to taky dostat do pěkné kaše, připomenulo jí její rozumnější já.

Nakonec se na svém sedadle narovnala a zhluboka, odhodlaně se nadechla. Nestrávila snad osm let večerním studiem psychologických pochodů zločinců na univerzitě právě kvůli tomuto okamžiku?

Rychle, aby si to nestačila znovu rozmyslet, donutila se Georgie otevřít dveře a vystoupit do ulice.

Chovej se přátelsky, opakovala si, když rychle kráčela směrem k buicku. Buď příjemná a veselá, aby ti začal důvěřovat.

Už byla skoro u auta, jehož okna byla tak tmavá a mokrá, že muže zcela ukrývala. Jenom na okamžik zaváhala, ale hned se znovu obrnila. Zaťukala na sklo a kukátkem z dlaně se pokusila nakouknout dovnitř.

Vzápětí ztuhla a hrůzou jen zalapala po dechu. Zevnitř na ni zírala hlaveň pušky, jejíž smrtící ocelové oko oddělovalo od jejího nosu jenom několik milimetrů skla.

Cítila, jak její tvář opouští barva a chloupky na šíji se napřimují. Toužila couvnout zpátky. Přála si zavřít oči, upřené teď do tohoto vražedného otvoru, a ucuknout rukama. Její tělo ale odmítalo poslušnost.

Nehybná hrůzou pozorovala, jak se okno pomalu otevírá. Nejdříve spatřila vrchol klobouku, mokrého a obnošeného. Lem se zdál být otřepaný a pokroucený a vrhal stín do hluboce posazených očí, které se objevily vzápětí. Jako další se vynořil arogantní orlí nos, který možná předtím, než byl zlomený, vypadal vznešeně. Tvář rámovaly vysoké, ostře řezané lícní kosti a hrubé hranaté čelisti pokryté několikadenním strništěm.

Byl to nesmlouvavý, ošlehaný obličej, tvrdý jako kámen. Obličej muže, který za třicet nebo možná čtyřicet let života mnohé viděl a prožil. Jenom jeho ústa prozrazovala stopu vroucnosti. Plné, smyslné rty jako by slibovaly něžnost. Georgie pocítila slaboučkou naději. A potom se usmál.

Objevila se řada silných bílých zubů, tak trochu vlčích a nebezpečných. Georgie uslyšela sama sebe zalapat po dechu. Ohromená odzbrojujícím úsměvem, dokázala na muže jenom zírat.

Puška, kterou jí držel před obličejem, se ani na chvilku nepohnula a Georgie zoufale hledala něco, cokoli, co by řekla, aby ho uklidnila. Nakonec se podívala přímo do jeho setmělých očí a slabě, nejistě se usmála. „No… ahoj.“

Ani nehnul brvou.

Georgiin úsměv se vytratil a několikrát nervózně potřásla hlavou.

„Pěkné auto,“ poznamenala nesmyslně a pohladila rzí prolezlé dveře. „Moc pěkné.“

Zdálo se jí, že se jeho oči zúžily.

„No nic,“ krátce, nervózně se zasmála. „Tak snad zas půjdu. Jestli vám to nevadí.“

Muž mlčel jako hrob.

Napjatě si odkašlala. „Takže já… já vás teď nechám, ehm, abyste mohl… cokoli tady máte na práci… Hm, no, já… ráda jsem si s vámi popovídala. Moc ráda. Teď musím jít. Je to tak v pořádku, že? Myslím tím… protože to je puška, co tu držíte, viďte? Vy to víte, že ano? Puška.“

Pohnul se tak rychle, když zdvihl hlaveň pušky směrem od ní, že Georgie přidušeně vyjekla strachem. Zírala na muže s otevřenou pusou.

„Kdo jste?“ zeptal se ochraptěle sytým, hlubokým hlasem.

Georgie naprázdno polkla: „Já?“

„Co chcete?“ pokračoval. „No tak. Vyklopte to. Už předtím jsem si vás všimnul.“

„Já… já,“ koktala dívka. Opatrně zabloudila pohledem k pušce, a pak se zamračila: „A co vy? Kdo vy jste?“

„Ptal jsem se na vysvětlení,“ zopakoval už o něco výhrůžnějším tónem, „a ptal jsem se první.“

„No…“ Georgie zakroužila špičkou boty po vlhkém chodníku. „No, ale já jsem to první chtěla zjistit. Co tu chcete?“

Zdálo se jí, že to zní dobře. Jako od profesionálního, zkušeného, sebevědomého detektiva… kterého někdo kryje zezadu. Doufala, že totéž si myslí i on.

Muž ji skoro celou dlouhou minutu mlčky pozoroval. Potom, když už Georgie znovu začínala být nervózní, najednou pozvedl ruku s puškou a její hlavní nadzdvihl okraj svého klobouku, čímž odhalil inteligentní, ocelově chladné oči.

Georgie podezřívavě sledovala, jak hmátl do náprsní kapsy svého kabátu. Vytáhl z ní tenkou koženou peněženku, rozevřel ji a ukázal průkaz soukromého detektiva. Georgie na muže ohromeně zírala. Stačila si všimnout jeho fotky a znaku státu Illinois, jeho jméno ale přečíst nestihla.

„V pořádku, dámo? Spokojená?“

„Ale –“

„Dejte si poradit, ano? Nebuďte tak zvědavá. Příště můžete strčit tu svou hezkou tvářičku do špatnýho okýnka.“

„Vy jste soukromé očko?“

„Přesně tak. A teď utíkejte domů,“ odbyl ji a začal zavírat okno.

„Počkejte,“ Georgie hmátla po hraně skla. „Potřebuju s vámi mluvit. Musím…“

„Dámo,“ zavrčel podrážděně, „jděte si po svých.“

„Počkejte moment. Jenom minutku.“ Zahrabala v zadní kapse svých džínsů a vytáhla provizorní legitimaci, kterou jí – vystavil strýc Nikos. Ve spěchu ji upustila do kaluže.

„Jenom vteřinku počkejte,“ nevzdávala se a zalovila v louži. Oklepala z kartičky blátivou vodu a ne zcela bez pýchy mu ji předložila.

Už podruhé té noci se Georgii zdálo, že ho překvapila.

Podíval se na legitimaci, pak na ni a znovu na její fotku. Pak se mu náhle na tváři rozhostil líný, nebezpečný úsměv.

„Dobrý bože,“ pronesl nevěřícně, „kam se tahle práce ubírá…“

„Moc vtipné,“ ohradila se Georgie. „Teď už asi chápete, že si musíme promluvit.“

„Ne, dámo. Nechápu.“ Znovu začal zavírat okénko. „Nechte toho.“

Georgie se zoufale vrhla po skle. „Sledujete Jimmyho Raye Thompsona? Ano? A kdo vás platí?“

Ještě nedomluvila, když na ni upřel pronikavý, ledový pohled.

„Co vy víte o Jimmym Rayovi?“ zeptal se nebezpečně klidným hlasem.

„Věděla jsem to!“ vyhrkla Georgie a pěstí uhodila do dveří starého buicka. Bolestí ucukla. „Věděla jsem to. Vy ho sledujete. Zatraceně, to nesmíte. Je to můj případ. Zacláníte mi.“

„Proboha,“ zahučel. „Váš případ. O čem to mluvíte? Podívejte se na sebe. Teče vám mlíko po bradě. A navíc,“ dodal ještě sžíravěji, „jste ženská.“

Georgie si setřásla mokré vlasy z tváře a narovnala se v přípravě na bitvu. Jestli něco na světě nesnášela, byl to mužský šovinismus. „Můžu se zeptat, co má s celou věcí co dělat moje pohlaví?“

„Podívejte se, vypadněte. Jestli chcete, pokazte si svou práci. Ale nekažte mi mou. Takhle tu stát a pokřikovat jako trhovkyně! Bože můj, když už nechají ženské…“

Jakoby na povel náhle zmlknul. Georgie se zmateně zamračila. Její pohled se zúžil.

„Pardon? Cože? Říkal jste něco o ženách,“ naléhala rozčileně. „Prosím vás, dopovězte to. Věřte mi, zrovna…“

„Zmlkněte,“ zasyčel s nečekanou divokostí. Rozrazil dveře auta tak prudce, že jí podrazil nohy.

Georgie si s hrůzou uvědomila, že začíná padat. Než se ale dotkla chodníku, ucítila velikou ruku, která ji popadla vpředu za košili. Druhá hmátla vzadu po jejím kabátu a dřív, než se vzpamatovala, byla bez okolků nacpána na přední sedadlo buicku.

Po několik dlouhých, neuvěřitelných okamžiků jenom ležela a lapala po dechu jako ryba na suchu. Cítila vůni kávy, zvlhlé vlněné tkaniny a ještě čehosi příjemně čistého. Kolínská. Pak si uvědomila, že ta studená kovová věc na její tváři je přezka jeho opasku.

„Oh, panebože,“ nadechla se, zvedla hlavu z jeho klína a uhodila se o volant. Do očí se jí nahrnuly slzy bolesti. „Jak se opovažujete? Tohle nesmíte. Budu křičet. Přísahám, že budu křičet tak nahlas, že se všichni probudí. Nemůže vám projít…“

„Mohla byste mlčet? A zůstaňte dole.“

„Dole?“ Georgie se narovnala, mnula si zátylek a snažila se nahmátnout kličku dveří. „Jste v průšvihu, pane. Tohle vám neprojde. Mám černý pásek v karate. Věřte mi, že nejsem žádná pasivní oběť. A až se to dozví můj strýc, postará se, abyste už nikdy nepracoval. Dá vám zrušit licenci tak rychle, že…“

„To nemůžete prostě sklapnout?“ temně se na ni zamračil. „To chcete, aby vás viděl?“

„Viděl?“

„Náš společný přítel vyrazil ven.“

„Náš společný…? Náš co?“ Georgiiny oči se rozšířily a narovnala se na sedadle, aby mohla vyhlédnout z okna. „Vážně? Kde? Kde je?“

Muž pozdvihl velkou upracovanou ruku a ukázal. „Tamhle. Zrovna jde kolem popelnic.“

Georgie se zachytila o palubní desku. „No ano. To je on. Jimmy Ray.“ Zarazila se a vyzývavě se na svého rozčileného souseda zadívala: „No, tak jeďte.“

„Cože?“

Georgie obrátila oči v sloup a netrpělivě si povzdychla.

„Jeďte. Jeďte. Neseďte tu tak. Pojeďte za ním.“

„Pojedu. Hned, jak vypadnete z mého auta.“

Georgie už skoro poskakovala nedočkavostí: „Rychle!“

„Vypadněte.“

„Pojeďte! Vždyť uteče!“

„Dámo, nemám ani tušení, kdo, ksakru, jste.“

„Co na tom záleží?“ Georgie už skoro vyjekla. „Uteče nám.“

Muž na ni zíral zároveň podezřívavě a nerozhodně. Pak hodil pohledem do ulice směrem k rychle se vzdalující postavě a rozčileně otočil klíčkem v zapalování. „Tohle se mi snad zdá.“

„Zahnul za roh. Honem. Honem! Pojeďte!“

„Dobře,“ vyštěkl.

Na rohu ulice zastavili u chodníku a sledovali, jak Jimmy Ray Thompson volně, bez obav míří k řadě zamčených garáží.

„Okay. Teď jděte,“ nařídil muž.

Georgie složila paže na prsa a odmítla se na něj podívat. „Dámo, varuju vás. Vypadněte z mého auta.“

„Ani za nic,“ prohlásila Georgie. „Tohle je můj případ.“

„Dámo –“

„Zapomeňte na to.“

V tom okamžiku z jedné z garáží vystartovalo stříbrné porsche. S rozrušeným pohledem vyrazil detektiv za ním. „To mi ještě scházelo,“ zabručel si sám pro sebe.

„Kam si myslíte, že jede?“ Georgie popadla malý zápisníček a poznamenala si čas a poznávací značku.

Muž vedle ní se nakvašeně nakláněl nad volantem, nabručený jako medvěd, a neodpověděl. V tichosti odbočili z obytné čtvrti na hlavní silnici.

„Třeba se má s někým setkat,“ poznamenala Georgie s nadějí.

Řidič po ní hodil nevěřícným pohledem: „Cože?“ Znechuceně zavrtěl hlavou.

Georgie si náhle uvědomila, že je hezký. I s třídenním strništěm byl jeho profil znepokojivě mužně krásný.

„Víte co? Nepamatuju si vaše jméno,“ ozvala se Georgie, když následovali porsche do další postranní ulice.

Ignoroval ji.

„Já jsem Georgie. Georgie Poulopoulosová.“

Rychle, temně na ni pohlédl, než se znovu soustředil na porsche.

Široce, vítězně se na něj usmála, což jeho chmuru ještě prohloubilo. Přesto se ale vzápětí trochu uvolnil.

„Murdock,“ vyštěkl jednoduše.

„Murdock,“ zopakovala Georgie vyčkávavě. „To je všechno?“

„Jo.“

„To nemáte křestní jméno? Musíte nějaké mít. Každý má křestní jméno. Někdo dokonce dvě nebo i…“

„Prostě Murdock.“

„Murdock.“ Georgie si ho pozorně prohlížela. „Vy moc rád nemluvíte, že ne, Murdocku?“

„Ne.“

Zahnuli za roh a pomaličku projížděli kolem spoře osvětleného nočního klubu. Porsche Jimmyho Raye bylo zaparkováno před ním a dveře, kterými prošel, byly ještě v pohybu. Murdock vklouzl se svým buickem na parkoviště přes ulici a sáhl po klice. Totéž udělala Georgie.

„Vy ne,“ rozhodl tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Vy zůstanete tady,“ ukázal na ni prstem.

K „Cože? Děláte si blázny? Jdu dovnitř s…“

„Zůstanete tu.“

Cosi neoblomného v jeho výrazu ji přimělo kličku pustit. Georgie pohlédla na hodinky a snažila se překonat netrpělivost. Nakonec ale přece zvítězila její zvědavost. Ani ne za minutu vyklouzla z auta a následovala Murdocka.

Klub byl přeplněný a hlučný a dusný vzduch byl cítit potem a lacinými parfémy. Na vzdálenějším konci se na parketu pod blikajícími barevnými světly kroutilo a zmítalo pár tanečníků. Georgii se skoro zvedl žaludek z hustého páchnoucího cigaretového dýmu.

Postavila se na špičky a zahlédla Jimmyho Raye na druhém konci klubu, jak se hubeným loktem opírá o bar a čemusi se směje se smrtelně bledým barmanem. Murdock seděl na stoličce v bezpečné vzdálenosti od nich, klobouk na vyleštěném dřevěném barpultu, podpatek ocvočkované kovbojské boty zapřený o židli. Všimla si, jak před něj malý, podsaditý barman postavil drink.

Georgie si nervózně otřela dlaně do džínsů, zhluboka se nadechla a vyrazila.

„Miláčku!“ vykřikla, usadila se na stoličku vedle Murdocka a natočila se tak, aby viděla na Jimmyho Raye. „Omlouvám se za to zpoždění. Zase jsem se zdržela v kanceláři. Víš, kolik toho teď máme. Prosím? Oh, ano, jistě. Dám si… no, to, co tady pán.“

Jako by nezpozorovala Murdockův ohromený pohled, přivinula se k němu a na okamžik mu přitiskla tvář na rameno. Ucítila, jak jeho pevné svaly pod jejím dotekem ztuhly.

„Čekal jsi dlouho?“ zeptala se sladce a oddaně se na něj usmála.

Jeho výraz vypadal temně a nebezpečně. „Co tady děláte?“

Georgie pokrčila rameny a doufala, že přitom vypadá nonšalantně. „Jenom svou práci. To je všechno. Jen svou práci.“

„Řekl jsem vám…“

„Jé,“ nadechla se Georgie, oči upřené na druhý konec baru. „Ne, neohlížejte se. Ten barman Jimmymu něco podává. Asi peníze. Dává si je do…“

„Je to šest babek za oba,“ ozval se druhý barman a postavil před Georgii sklenici se zlatavým nápojem.

Georgie vyčkávavě pozvedla obočí a usmála se na Murdocka. Dostalo se jí za to jen zachmuřeného pohledu. Když však na něj dál trpělivě zírala, nejdříve cosi nesrozumitelně zahučel a nakonec vytáhl peněženku a vysázel peníze na barpult.

„To je od tebe hezké, zlato,“ rozjasnila se Georgie a pozvedla sklenku ke rtům. „Na zdraví.“

Ačkoli se snažila vypadat světácky, napila se raději jen docela málo. I přesto hned bolestivě zalapala po dechu. Měla pocit, jako by jí do krku stékala žhavá láva a do očí se jí nahrnuly slzy. Během dlouhého záchvatu kašle, který následoval, si ji Murdock lhostejně měřil a ani nehnul brvou.

„Ehm. Fuj. To je strašné,“ vydrala ze sebe Georgie, když znovu popadla dech. „Co je to?“

Murdock nevěřícně, odevzdaně zavrtěl hlavou a odvrátil se od ní. Jimmy Ray se s růžovým drinkem ve vysoké sklenici pohodlně usadil k rozhovoru s mrtvolným barmanem.

Náhle Georgie ucítila na svém rameni pevnou ruku. Otočila se na stoličce a uviděla před sebou trup v koženém saku. Pomalu vzhlédla a setkala se s pohledem malých, zarudlých oček posazených těsně u sebe ve tváři zbrázděné akné. Cizí muž měl stříbrnou náušnici v nose a zlatý kroužek v propíchnutém horním rtu.

„Dáme tanec?“

Georgie zalapala po dechu, neschopná odpovědi.

„Řek sem, dáme tanec?“

„Tanec?“ vydechla.

„Jasně. Copak si hluchá? Deme!“

Zděšená Georgie si uvědomila, že Propíchnutý pysk už sahá po její paži. Než ji ale stáhl ze stoličky, ozval se kdesi za ní drsný, sotva slyšitelný hlas: „Tahle je tu se mnou.“

DRUHÁ KAPITOLA

Jako by byl právě na tohle čekal, muž v koženém saku se zarazil. Pak se mu ústa roztáhla v úsměvu odhalujícím šedozelené zuby. Pokročil směrem k Murdockovi, zarudlé oči útočně zaostřené.

„Asi jsem dobře neslyšel,“ protáhl. „Co si říkal?“

Georgie se vystrašeně ohlédla na Murdocka. Věnoval se svému drinku, pohled upřený na sklenici, kterou svíral v dlani, na tváři nerozluštitelný výraz.

„Řekl jsem,“ zopakoval tiše, „že tahle je tu se mnou.“

„Jo?“ odfrkl Propíchnutý pysk. „Jo tak. To ji máš někde podepsanou? Hej, zlato, postav se a ukaž mi, kde tě má podepsanou.“

Pár Pyskových kumpánů se přikolébalo blíž a s povděkem kvitovalo ukázku jeho oslnivého důvtipu. Georgie si všimla, jak si Murdock tiše povzdychl. Lítostivě pohlédl na svou sklenku. Na chviličku zavřel oči. Potom odsunul stoličku.

Zdálo se, že chvíli trvalo, než se úplně narovnal. Georgie by se vsadila, že Propíchnutý pysk nabyl stejného dojmu. Murdock vstával velice pomalu a zdálo se, že se zvyšuje a rozšiřuje, až se nakonec tyčil nad Propíchnutým pyskem i jeho společníky. Beze spěchu, spíš znuděně a unaveně, složil své svalnaté paže na prsou a upřel na muže chladný pohled.

Úšklebek z tváře Propíchnutého pysku se vytratil a chlapík maličko, skoro neviditelně ucouvl.

„Hej,“ zablekotal a zdvihl ruce v jednoznačném gestu, „co se děje? Prostě jsem si dělal srandu. Nic víc.“

Murdock ho tiše, bezvýrazně pozoroval.

„Dokonce se mi ani nelíbí tahle písnička,“ pokračoval chlapík poraženecky. „Takže, nic se neděje, jo? Co ty na to?“

Murdockův pohled se zúžil a Pysk se nervózně zasmál.

„Klid. O.K. My sme tu všichni kámoši. A ty máš kliku.“ Znovu ucouvl. „Fakt kliku. Ulovil si pěknou kočku.“

Georgie si uvědomila, jak se Murdock náhle zarazil. Propíchutý pysk si toho asi taky všiml, protože začal rychle couvat, potom se náhle otočil a zmizel v davu.

Georgie vydechla úlevou a klesla na stoličku. V dalším okamžiku překvapeně zamrkala.

„Ven,“ uslyšela zasyčet Murdocka a jeho tvrdá, těžká ruka ji zvedla a rychle protlačila k východu.

Na chodníku pak na ni Murdock upřel zničující pohled. Čekala na záplavu výčitek, ale on jen pustil její paži, otočil se na podpatku a zamířil k buicku.

„Počkejte,“ zavolala Georgie a vyrazila za ním. „Počkejte! A co Jimmy Ray? Murdocku, počkejte chvilku. Kam chcete jet?“

Dohonila ho u auta a chytla za paži.

„Jimmy Ray,“ ucedil s tichým, bublajícím vztekem, „je pryč.“

„Pryč? Kde?“ Sledovala, jak nastupuje do auta. „Počkejte! Kam jedete?“

Zabouchl dveře (zbytečně tvrdě, napadlo Georgii), nastartoval a Georgie si uvědomila, že když si nepospíší, zůstane tady. Bleskově oběhla auto a rozrazila druhé dveře dřív, než je stačil zamknout. Rychle se posadila,

„Omlouvám se,“ přitáhla si kabát ke krku. „Omlouvám se za tu scénu v baru, ale nebyla to moje chyba. Nemůžu za to, že…“

Pohled, kterým po ní střelil, byl temný, vražedný a tak účinný, že si netroufla pokračovat. V nepříjemném, nervózním tichu jeli zpátky k bytu Jimmyho Raye. Ještě ho zahlédli, jak vchází do domu.

„Je tady,“ vykřikla Georgie šťastně. „Tak je to dobré, Murdocku. Nic se nestalo. Neztratili jsme ho.“

Murdock zastavil u chodníku.

„Ven,“ vyštěkl.

„Ale…“

„Vypadněte z mého auta.“

Georgie bezradně zírala na tvrdý, rozlícený výraz, s kterým se od ní odvrátil. Nerozhodně, s nevysvětlitelnou lítostí sáhla po klice. Když otevírala, naposledy se podívala na jeho přísný profil.

„Murdocku, já…“

„Nezájem.“

Georgie si povzdychla a kousla se do rtu. „Dobře,“ zamumlala. „Tak já jdu. Chtěla jsem jen říct, no, dík, že jste mi pomohl.“

Chvíli čekala, ale on ani nenaznačil, že ji vůbec slyšel. Za okamžik tedy vystoupila a zabouchla za sebou.

Murdock odhodil svůj plátěný batoh na úzký, poškrábaný bar a unaveně klesnul na stoličku. V rohu u hudební skříně se krčil Lucky Lutz, chlapík, kterému se ode dne, kdy ho vyhodili z práce, lepila smůla na paty. Teď spal, čelo opřené o stůl, a v ruce ještě svíral láhev piva.

Jinak byla malá krčma teď po ránu prázdná. Drobná zrnka prachu poletovala ve statečných paprscích slunce, které se dokázaly prodrat špínou oken, a celý lokál páchnul přepáleným tukem a vyčpělým pivem.

Eddie, majitel podniku, stál se svěšenými rameny za barem a díval se na televizi. I když o Murdockovi celou dobu věděl, počkal až na reklamu, než se k němu otočil.

„Kafe?“

Murdock kývl a promnul si oči. Víčka ho pálila jako čert.

„Dáš si něco k snídani?“ zeptal se Eddie, když před něj stavěl hrnek s kávou.

Murdock si připomněl vazké nánosy mastné špíny v nevlídné tmavé díře, kterou si Eddie troufá nazývat kuchyní, a zavrtěl hlavou: „Jen kafe.“

„Jíst musíš.“ A když se nedočkal reakce, pokračoval ještě: „Byls venku celou noc?“

Murdock znovu přikývl. Okraj hrnku si, jenom pro jistotu, očistil palcem a zhluboka se napil. Káva byla hořká a hustá tak, že by v ní stála lžička, ale byla horká a silná a Murdock cítil, jak se jeho unavené tělo probouzí k životu.

„Takže máš ten případ hotovej, nemám pravdu?“ pokračoval Eddie, když se přátelsky opřel o bar.

„Ne. Jen jsem se stavil, abych si dal sprchu a převlíknul se.“

„Proč si neseženeš pár pomocníků?“ zeptal se Eddie. „A neříkej, že si to nemůžeš dovolit. Moh by sis dovolit něco mnohem lepšího než tohle,“ nejasně ukázal paží kolem dokola. „Už léta máš prachů jako šlupek. Ale budou ti někdy k něčemu? Vždyť se zabiješ, když budeš takhle makat, rok za rokem, takovejch hodin. Podívej, nedělám si srandu. Je ti jen pětatřicet. Pořád jseš mladej chlap. Ale takhle se nedožiješ ani čtyřicítky. Úspěšný člověk si musí umět svůj úspěch užít a…“

„Kdo říká, že jsem úspěšný?“ bránil se Murdock.

„Nech toho,“ odfrkl Eddie. „Jsi ten nejlepší soukromý detektiv, co tohle město kdy mělo. Sakra, plno případů musíš odmítat. Nestíhal bys, ani kdyby pro tebe dělal tucet lidí.“

„Na co bych potřeboval víc práce? A pak, mám Reillyho. Jinou pomoc nepotřebuju.“

„Kořalu Reillyho? Dovol, abych se zasmál. Já myslím opravdové zaměstnance. Detektivy. Měl bys dostat rozum. Nemůžeš se pořád trestat za něco, co se stalo před tolika lety. Za něco, čemus nemoh zabránit, ani kdybys –“

Murdock s hlasitým zaskřípěním odsunul stoličku a sáhnul po batohu. „Jdu se osprchovat,“ prohlásil ochraptěle a vstal.

„Ale to víš, že jo,“ odsekl Eddie rozčileně. „Jdi se osprchovat. A pak zas do práce. A oddělej to svoje pitomý, nešťastný tělo, aby se co nejdřív dostalo do hrobu. Co mně na tom záleží. Zatraceně, já jsem jen tvůj přítel.“

„Nikdo se tě o to neprosí,“ odpověděl Murdock tiše.

A než mohl Eddie zareagovat, otočil se a vyrazil přes bar k úzké, tmavé chodbě, co vedla k záchodům. Batoh s fotoaparáty, zápisníky a dalším vybavením si přehodil přes rameno, když vypínal bezpečnostní zařízení a odemykal těžké dveře na konci chodby, vedoucí ke strmému schodišti.

Svlékl si košili a odhodil ji na neustlanou postel v koutě. Na okamžik se zadíval do zrcadla nad starým psacím stolem. Jeho pohled zachytil fotku, zastrčenou v jeho rámu, jako vždy, když vstoupil do svého jednopokojového bytu.

Zmačkaná, ohmataná, přehnutá v půli, fotografie ukazovala malé děvčátko, které se rozpustile usmívalo, jeden culík trochu výš než druhý. Na holčiččině rameni ležela štíhlá bílá ruka s dlouhými červeně nalakovanými nehty, ale zbytek ženy vidět nebyl.

Nikdy tu fotku neroztrhl napůl, k tomu se nějak nedokázal přimět. Ale pečlivě ji přehnul, aby se už nikdy nemusel podívat do tváře té ženy.

Naschvál si hlasitě odkašlal, obrátil se k zrcadlu zády a posadil se, aby si mohl zout boty. Bože, jak je unavený. Úplně zničený. Přesně tak to potřebuje.

Právě tomuhle Eddie a dalších pár přátel, co měl, nerozumělo. Přál si takhle tvrdě pracovat. Potřeboval to. Mysleli si, že to dělá ze smutku, ale jenom on sám věděl, jak to je. Mysleli si, že viní sebe, že v tu tragickou noc nebyl nablízku – tu noc, kdy se jeho manželka a dcerka zřítily do té propasti a ze sněhové vánice se vypotácela už jen žena.

Ne, jestli ho něco hnalo, nebyl to žal. Byla to zloba, divoký, beznadějný vztek, který ho svíral a pálil až do morku kosti uprostřed bezesných nocí a nedovoloval mu klidně spočinout.

Eddie nemá ani páru, o čem mluví, pomyslel si Murdock, když si stoupal pod sprchu a zavřel oči před přívaly horké vody, které se přes něj převalily. Nepotřebuje pomoc. Nepotřebuje a nechce nikoho. Už ne. A už nikdy. Je mu dobře samotnému.

Jeho vědomím se mihl obraz mladé ženy, která mu v noci vlezla do auta. Znovu si vybavil její čistou, krémovou pleť fa krásné zelené oči, tak jasné a živoucí. Vzpomněl si na její nakažlivý úsměv, živý, dětsky šťastný.

Zatracená ženská, pomyslel si. Vypnul sprchu a sáhnul po ručníku. Její pitomá hra ho málem stála případ, už zase celý rozčilený si pro sebe bručel. A vůbec, který blázen může nechat takové děcko hrát si na detektiva?

Aspoň má odvahu, musel si neochotně přiznat. Spíš naivní odhodlání, rychle se opravil, které ji snadno dostane do průšvihu. Nikdo takhle důvěřivý a nezkušený, zvlášť je-li to tak krásná žena, na ulici dlouho nevydrží.

Murdock si prohrábl vlhké vlasy prsty a zamračil se do zaroseného zrcadla nad malým umyvadlem. Jedno je jisté. Bude na ni muset dohlédnout.

S unaveným povzdechem přitiskla Georgie svou rozpálenou tvář na chladivou dlaždičku koupelny… a zasténala ještě víc. Čelo měla vlhké, hlava ji bolela a žaludek dělal kotrmelce. To ten den pěkně začíná, postěžovala si v duchu.

Bylo pochopitelné, že byla nervózní první den práce pro Agenturu Poulopoulos a že jí bylo to ráno špatně. Se stejnou nevolností předtím prožívala všechny zkoušky a testy. Stres z ukončení univerzity, z rozchodu se Stuartem Krysou a ze zapřísahání strýce Nikose, aby jí dal šanci u svojí agentury. na ni bylo prostě asi moc. Nejspíš si zadělala na žaludeční vřed.

Přesto, naříkala Georgie, když se neochotně zvedala z podlahy koupelny, není to fér, když si s ní její nervy takhle divoce zahrávají i po celých dvou týdnech v nové práci, ať už se na strýce Nikose snaží zapůsobit jakkoli.

A o to se snaží, jak se patří, přiznávala si Georgie. Její zaměstnání u agentury nebylo zatím žádnou jistotou. Její rodina novou kariérou taky nebyla nadšena. Ale konec konců, Nikos je příbuzný, ačkoli si to většina rodiny jen nerada připouští. Každým okamžikem mohl podlehnout tlaku ostatních a vyhodit ji.

Těžko by ho mohla vinit, kdyby to udělal. Na fakt, že se klan Poulopoulosů dokázal v čemkoli shodnout, musel být brán náležitý zřetel. Jediné, co jim zabránilo houfně se na strýce Nikose vrhnout, když se shodli, že soukromý detektiv není vhodné povolání pro ženu, byla Georgiina hrozba, že si případně najde místo u jiné agentury.

A oni věděli, že to myslí vážně. Hned v okamžiku, kdy se poprvé dozvěděla, že strýc Nikos vlastní detektivní agenturu, rozhodla se stát soukromým detektivem. Tehdy jí bylo devět, ale její nápad se naneštěstí rodičům s přibývajícími lety líbil čím dál tím méně. Fakt, že vystudovala kriminální psychologii, je měl pak přesvědčit o jejím odhodlání.

Georgie procházela po svém neuspořádaném bytě s rozvrzanou dřevěnou podlahou pokrytou pestrými přehozy a zastavila se, aby se několikrát zhluboka nadechla. Nemám důvod takhle se nervovat, ujišťovala sama sebe, když se snažila nacpat do modrých džín, které se očividně trochu srazily. V práci jí to jde. A Nikos si už s rodinou poradí. Všechno bude v pořádku.

Natáhla si volné sako, do výstřihu košile uvázala pánskou kravatu a prohlížela si sama sebe ve velkém zrcadle za dveřmi ložnice. Elegantní, a přesto praktické, zhodnotila výsledek a z pečlivě ustlané postele s nebesy, pozůstatku z domu jejích prarodičů, stejně jako většina ostatního nábytku u ní v bytě, popadla svůj těžký kabát.

Když vykročila ke dveřím, její žaludek se znovu vzdorovitě rozbouřil.

„Uklidni se,“ okřikla ho Georgie. „Už takhle jdu pozdě, takže toho budeš muset nechat.“

Přesto však její puls zběsile utíkal a vnitřnosti šílely po celou cestu městem k jejím rodičům. Než zaparkovala před dvoupatrovým cihlovým domem, musela si vzít čtyři prášky proti nevolnosti.

„Ahoj lidi,“ zavolala, když vběhla zadním vchodem do kuchyně, „to jsem já.“

V jídelně hovořila nad snídaní polovina její veliké, hlučné rodiny. Její dva starší bratři, Stefan a Demetri, byli už oblečeni do šedých uniforem firmy Elektrické instalace a servis, Poulopoulos a synové. Cpali se vajíčky a poslouchali, jak se její mladší bratr dohaduje s otcem o včerejší skautské hře.

Její nejstarší bratr a dvě starší sestry byly ve svých domech, ale Georgie by se divila, kdyby se během dopoledne nestavili. Co si pamatovala, byl dům jejích rodičů odjakživa plný lidí a hluku, otřásal se v základech smíchem, křikem a dohadováním devítičlenné rodiny.

„Ahoj tati,“ pozdravila Georgie a sehnula se, aby ho políbila na neoholenou tvář.

Tmavý, těžkopádný, svalnatý po letech manuální práce, vypadal Cosmo Poulopoulos skoro hrozivě. Měl ale dobré, měkké srdce. Nad jejím polibkem zabručel.

„To dneska nepracuješ?“ Tvář se mu rozsvítila nadějí. „Nechalas toho?“

Georgie si povzdechla a střelila pohledem po své matce. „Ne, nenechala. Jedu do práce. Jen jsem se stavila pro ty šaty, co si chce teta Barbara půjčit od mamky. Už mám trochu zpoždění, ale…“

„Co je s tebou?“ zeptala se Maggie Poulopoulosová ostře. Víc než kdy jindy byl slyšet její irský přízvuk. „Vypadáš špatně.“

„Je mi fajn, mami,“ ujistila ji Georgie. Ulevilo se jí, že na ni matka po týdnu nesouhlasného mlčení znovu mluví. „Vážně. Máš ostříhané vlasy? Vypadáš pěkně.“

Maggie se dotkla měkkých mahagonových vln lemujících její dlouhou tvář. Ve staromódní tvídové sukni a pleteném svetříku s kabátkem vypadala spíš jako královna matka před mnoha lety. Georgiino nedbalé vzezření bylo pro ni, jak dcera věděla, po léta zdrojem nechápavého zklamání.

Maggie se však dnes, bohužel, nedala odbýt komplimenty.

„Co tě trápí, Georgie? Vypadáš jako bledule. To bude určitě z toho…“ Maggie se musela očividně přemáhat, aby to slovo vyřkla, „detektivování. Nevím, co si ten tvůj strýc myslí. To je prostě skandál. Ta práce ti zničí zdraví.“

„Ale mami,“ bránila se Georgie. „Ta práce je skvělá. Baví mě pracovat pro –“

Ale její matka se už rozzlobeně obrátila k otci: „Nechápu, jak to můžeš strpět. Měl jsi s Nikosem promluvit už dávno. Je to snad můj bratr? Podívej se na to dítě, jak se honí, aby uspěla v práci, kterou Bůh nikdy nestvořil pro ženu. Říkám ti, že se ztrácí před očima. Zlomí mi to srdce.“

Georgie si prohlížela sama sebe. „Ale já přece tak špatně nevypadám. To možná ty džíny. Trochu se srazily a…“

Umlčela ji hlasitá rána otcovy dlaně do desky stolu.

„A co chceš, abych udělal, ženo?“ naléhal Cosmo na svou manželku. „I když s ním promluvím. To chceš, aby pracovala pro někoho cizího? Když nechce dělat někde v kanceláři jako její sestry, je jí lépe u Nikose.“

„Lépe u toho hříšného neznaboha?“ rozčilila se Maggie a přísně si svého muže měřila. „Jak to můžeš vůbec říct? Tvoje rodina ji svádí na scestí. Soukromí detektivové! Nikdy jsem neslyšela větší nesmysl. Kdyby byl tvůj bratr čímkoli jiným, nic takového by se nikdy nestalo. Ty za to odpovídáš, Cosmo. Bude se nám ztrácet před očima, dokud si s bratrem nepromluvíš, Pánbůh mu odpusť. Podívej se na ni. Je celá průhledná.“

„No, vlastně …“ snažila se Georgie zapojit do diskuse, „myslím, že jsem v poslední době naopak trochu přibrala…“

„Moje rodina?“ rozkřikl se Cosmo. „Proč je vždycky všechno na moji rodinu? A co tvoje rodina? To tvoje sestra ji podporovala s tím nápadem s univerzitou…“

Georgie si zhluboka povzdychla. Už je to zase tady. Co si pamatovala, rodiče se hádali a bojovali spolu po celý život. Jediné, na čem se kdy shodli, bylo, že si nepřejí, aby se stala soukromým detektivem. A ani tehdy se nemohli dohodnout, jestli se vlastně dohodli. Nikdo nepochopí, kde našli čas pořídit si sedm dětí. A přesto si byla Georgie jistá, že jeden druhého vroucně milují. Vždycky, když nemohli být na chvilku spolu, byli oba úplně zoufalí.

„Já nevím,“ ozval se Stefan, jako by nebylo čím dál žhavější bitvy mezi rodiči. „Zdá se mi, že to Georgii sluší.“

Vděčně se na něj usmála.

„Má na sobě pánskou kravatu,“ vzhlédl Demetri nesouhlasně od talíře.

„No a co,“ odsekla Georgie. „Tvoje není.“

„Georgie? Hej, Georgie,“ zavolal její dvanáctiletý bráška Anthony a snažil se vykouknout pod dramaticky rozhozenou paží křičícího otce, „už jsi chytila nějaké ničemy?“

Georgie se zakřenila: „Ještě ne. Ale už se na tom pracuje.“

„A chceš půjčit moji pušku?“ zeptal se s plnou pusou kukuřičných lupínků. „Je to Magnum 357. To je vyděsí.“

Na druhém konci stolu Maggie zděšeně vykřikla: „Panenko skákavá! Slyšels to, Cosmo? Slyšel jsi, co tvůj syn právě řekl?“

„Ale mami,“ ohradil se Anthony. „Vždyť to nemá ani opravdické náboje.“

„Nejdřív Georgie, a teď už i můj chlapeček. Jestli s tím něco neuděláš, Cosmo, udělám to sama. Tvůj bratr tuhle rodinu zničí tak jistě, jako že tu sedím…“

„Najíš se s námi, Georgie?“ Stefan si odstrčil židli od stolu.

„A letos taky nemusí chodit na Den díkůvzdání,“ pokračovala Maggie zvyšujícím se hlasem, aby Cosmu překřičela. „Nebudu hostit člověka, jako je on, někoho, kdo ničí nevinné lidské duše, kdo…“

Georgie přehlédla tác se slaninou a vajíčky a otřásla se. „Ne, díky. Nemám už čas. Musím vzít ty šaty a…“

„Cože,“ zarazila se Maggie v půli věty. „Co jsi to řekla? Jistěže sníš tuhle dobrou snídani. Hned si sedni. Bez pořádné snídaně se úplně ztratíš.“

„Mami,“ bránila se Georgie. „Nemám hlad a…“

„Tak to stačí,“ odhodila Maggie prudce ubrousek. „Jdu zavolat doktora.“

„Ale mami…“

„Možná, že poslechneš jeho, když na svou ubohou matku kašleš,“ pohlédla Maggie zuřivě na prostřený stůl. „A jestli je Georgie vážně nemocná, budeš se z toho před Bohem zodpovídat ty, Cosmo.“

Georgie zoufale rozhodila rukama, když její matka vyrazila k telefonu. Stefan jí poslal soucitný pohled.

„Vzdávám se,“ zakřičela Georgie ke všem najednou. „Celá tahle rodina se zbláznila.“

„Jsme šílenci,“ souhlasil Anthony šťastně a pozvedl misku od lupínků, aby dopil zbývající mléko.

„Georgie,“ zadíval se Cosmo přísně na dceru, „chci, abys té detektivní práce nechala.“

Georgie kývla a dotkla se jeho ramene: „Já vím, tati. Ale teď o tom mluvit nemůžeme. Přijdu pozdě. Řekni mi rychle, kde jsou ty modré šaty, než se maminka vrátí.“

Bylo už skoro půl desáté, když Georgie konečně zaparkovala volkswagena před Waylonovou budovou, bez dechu vyběhla schody a vpadla do nablýskaných dvoukřídlých dveří Agentury Poulopoulos.

Annie Diceová, dlouholetá strýcova sekretářka, se na ni povzbudivě usmála.

„Dobré jitro,“ pozdravila vesele. „Nelekni se, ale chce tě vidět samotný Velký Šéf.“

„Mám jít ke strýci?“

„Tudy. Ihned.“

Georgie zasténala. „Že mě to ještě překvapuje. Dneska mám strašlivý den.“

Přede dveřmi strýcovy kanceláře se Georgie na okamžik zarazila a uhladila si tmavé vlasy spletené to ráno do dlouhého copu. Zhluboka se nadechla a zaklepala.

Nikos vzhlédl od papíry posetého stolu a bez úsměvu si ji změřil. Byl to veliký muž, větší a silnější než jeho bratr Cosmo. a více náchylný k melancholii. Pod černýma očima se mu rýsovaly temné kruhy a měl veliký orlí nos.

„Georgie,“ poznamenal jednoduše.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ začala Georgie vesele. „Teta Barbara chtěla půjčit na dnešní koncert maminčiny modré šaty.“

Přehodila je opatrně přes židli a se stejnou lehkostí pokračovala: „Mám něco nového v případu Jimmy Ray Thompsona. Něco moc zajímavého.“

„To já taky,“ ucedil Nikos. Zaklonil se ve své židli. „O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Končíš na tom.“

Po dlouhou, nechápavou chvíli Georgie na strýce jen nechápavě zírala. Potom se sebrala. „Proboha, bylo to jediné ráno,“ bránila se. „Už se to nestane. A nebyla to moje chyba. Kdyby mě teta Barbara neprosila –“

Nikos zavrtěl hlavou a Georgii se zazdálo, že se malilinko usmál. „To s tím nemá co dělat.“ i „Nemá?“

„Ačkoli doufám, že dodržíš slovo. Tahle práce vyžaduje přesnost.“

Zmatená Georgie zamžikala: „Proč mi tedy bereš ten případ?“

„Protože, milá neteři, už to případ není. Skončil.“

Georgie se nechápavě rozhlédla po kanceláři, jako by jí místnost dokázala napovědět. „O.K., dávám se poddat. Proč už to není případ?“

„Protože jsme přišli o klienta.“ Nikos popadl ranní noviny a přehodil je přes stůl k Georgii. „Howard Kavin byl včera večer vyloven z řeky Chicago. Hrozně mokrý. Hrozně opilý. A hrozně, hrozně mrtvý.“

Georgie seděla v rohu malé, ušmudlané, špatně osvětlené hospůdky se šálkem horké kávy v dlaních a rozčileně si pro sebe brblala. Když jí strýcovo oznámení konečně došlo, začala se s ním hádat. Jestliže je Howard Kavin mrtvý, nevypadá to maličko podezřele? A co ten Murdock, co Jimmyho Raye taky sledoval? Neměli by se aspoň pokusit zjistit proč? Neměli by zkusit vypátrat, co se stalo?

Nikos se jen shovívavě usmál. Když není klient, nejsou ani peníze. A když nejsou peníze, není případ. Nepracují přece zadarmo, připomněl jí. Snažila se jeho rozhodnutí zvrátit argumenty o právu, občanské povinnosti i obyčejné staré zvědavosti, ale odbyl ji.

To je celý on, pomyslela si Georgie otráveně. I když jeho profesi obdivuje, nebyl strýc Nikos nikdy její nejmilejší příbuzný. Jestliže její otec byl až moc štědrý, Nikos byl na druhou stranu až přehnaně lakomý. Obyčejná sourozenecká rivalita.

Teď seděla v začouzeném lokále a pozorovala, jak se zvolna plní štamgasty, hlavně těžce pracujícími dělníky z doků a konzerváren. Kdyby dokázala prokázat, že smrt Howarda Kavina je právě tak podezřelá, jak se zdá, byl by to její první velký případ. Vyřešila by záhadu a udělala na Nikose takový dojem, že by byla rázem hlavní vyšetřovatelkou Agentury Poulopoulos. Posílal by ji ke všem nejzajímavějším a nejtajemnějším případům. A možná by jí dokonce přidal a dostala by vlastní pracovní stůl.

Ztracená v představách životního stylu á la Mata Hari se Georgie nepřítomně napila ze svého šálku, ale ihned se zašklebila a položila ho, když ucítila na patře odporně kyselou příchuť. V tom okamžiku padl na její stůl zlověstný stín. i „Ksakru,“ uslyšela hluboký mužský hlas.

Georgie zamžourala vzhůru do světla lampy a nejistě se usmála: „Ahoj.“

Murdock na ni pobaveně a ohromeně zíral. Znovu měl na hlavě hluboko naražený klobouk a dlouhý kabát vypadal, jako by v něm byl spal. Asi ano, usoudila Georgie. Pod kabátem vykukovaly zmačkané khaki kalhoty, bílá košile a volně uvázaná kravata. Ano, tenhle muž vypadá, že určitě spí i v botách… ve svých ocvočkovaných kovbojských botách.

„Co tady chcete?“ zeptal se nakonec. „Jak jste mě našla?“

Georgie si odkašlala a opatrně se chystala k odpovědi. Věděla, jak moc důležité bude tohle setkání nezkazit. On je její jediná šance, připomněla si. Jestli jí Murdock nebude důvěřovat, zůstane vážně bez případu.

„Získala jsem vaši adresu z registračního úřadu.“

„To je soukromá informace. Takové nesdělují.“

Omluvně se pousmála: „No ano. Ale pracuje tam přítel mého strýce. Vlastně, vzdálený příbuzný.“

Dlouho mlčel. „Zdá se, že máte mnoho příbuzných.“

„To jo,“ přitakala Georgie s nadějí, „jedna z mála věcí, které mi nechybí.“

Rozhlédl se, jako by pátral, zda je nikdo nesleduje, a pak se rozhodl. Podezřívavě se mračil, když usedal na židli proti ní, na zem si odložil těžký ruksak a velké ruce složil na desce stolu. Georgie si všimla, že si dal záležet, aby se opřel a dostal se tak z kruhu světla lampy nad nimi.

„Co chcete?“

Překvapená Georgie nad náhlostí jeho otázky zamrkala: „Co chci?“

„Ano, co chcete. Chápu, že tohle není přátelská návštěva. Něco chcete.“

„No, vlastně ano,“ Georgie si nervózně pohrávala s koncem svojí kravaty. „Dobře. Opravdu něco chci. Máte pravdu.“

Jeho hezká zastíněná tvář vypadala bezvýrazně.

„Já vlastně –“ Georgie si napjatě odkašlala, „chci s vámi pracovat.“

TŘETÍ KAPITOLA

Georgii se zdálo, že na ni v tom naprostém, bezvýrazném tichu zírá aspoň hodinu. Nakonec se Murdockovy rty pohnuly. Pomalu, pomaloučku se roztáhly do toho širokého, trochu drsného úsměvu, v jehož nehybnosti probleskovalo cosi zkaženého. Beze slova znovu sebral ruksak a odstrčil židli.

Georgina tvář se stáhla zklamáním. „Počkejte,“ vykřikla. „Jenom mě chvilku poslouchejte,“ zapřísahala ho.

Netrpělivě se pohnul, jako by se chystal vstát.

„Prosím. Dejte mi šanci,“ nevzdávala se. „Je to důležité.“

Zavrtěl hlavou jakoby nad jejím neuvěřitelným bláznovstvím. Potom vstal.

„Proboha,“ vybuchla Georgie rozčileně. „Jste ten nejnezdvořilejší, nejnemožnější chlap, jakého jsem kdy potkala. To nejmenší, co byste mohl udělat, je vyslechnout mě.“

Zastavil se, ruksak pevně svíral v ruce. „Nezajímá mě to,“ odvětil příkře.

„Oh, vážně?“ Georgie se zachytila okraje stolu. „Nestaráte se o to, že je Howard Kavin mrtvý?“

Na vteřinu se Georgii zdálo, že bude pokračovat v chůzi. Když se ale náhle zastavil a zamračeně se k ní otočil, srdce jí poskočilo radostí. Vyhrála.

„Myslela jsem si, že to vás bude zajímat,“ neodpustila si.

Sledovala ho, jak váhá. Jeho rysy se dnes zdály ještě ostřejší a uvědomila si, že vypadá hrozně unaveně. Vypadá, představovala si, jako muž pronásledovaný nočními můrami. Navzdory jeho předstírané tvrdosti až srdce usedalo nad jeho vyčerpáním.

„Poslechnete si teď, prosím, to, co chci říct?“ zeptala se už vlídněji.

Naklonil se k ní, ale už se znovu neposadil. „Poslouchám. Ale doufám, že to bude stát za to. Neznám žádného Howarda Kavina.“

„Neznáte?“ V Georgiině hlase se zračilo překvapení. „Myslela jsem – to nevadí. Byl to můj klient. Pro něj jsem sledovala Jimmyho Raye. A teď je mrtvý. Oficiálně proto, že opilý spadl do řeky, ale…“

„Ale vy tomu nevěříte.“

„Ne.“ Georgie se na něj zblízka zadívala: „Vy ano?“

Zešedlé oči, ostré a pátravě za mračnem vyčerpání, si ji bezvýrazně prohlížely. Náhle se znovu posadil.

„Ne,“ odpověděl nakonec. „Asi ne,“ zamyšleně se zamračil. „Ale co to má co dělat s mým případem? Proč přicházíte za mnou?“

Georgie, která si sama nebyla jistá, se váhavě ozvala: „Protože taky sledujete Jimmyho Raye. To už je samo dost zvláštní, ne?“ Zhluboka se nadechla a všechno vyklopila: „Howard Kavin chtěl, abychom toho chlapíka sledovali a zjistili co nejvíc špíny, ve které jede. Kavinova dcera s Jimmym chodila a on tomu chtěl udělat konec. Teď, když je Kavin mrtvý, vzali mi ten případ. Ale já chci dostat šanci, abych zjistila, co se s ním stalo.“

Murdock se ještě víc zamračil, ale bylo vidět, že poslouchá.

„Nemá váš klient,“ pokračovala, „čirou náhodou taky dceru?“

„Ne,“ odvětil bryskně.

Čekala, ale očividně se nechystal přidat žádné další informace o svém případu.

„Dobře,“ odtušila Georgie zklamaně. „Nebudete mluvit.“

Znovu zvednul svůj ruksak: „Bude vám vadit, když půjdu?“

Georgie se přinutila přehlédnout očividný sarkasmus jeho slov a nevzdávala se: „A co když budu pracovat s vámi? Když nechcete, nemusíte mi o svém případu nic říkat. To je v pořádku. Jen mi dejte šanci zjistit, co se stalo s Howardem Kavinem. Mohu vám pomáhat sledovat Jimmyho Raye v noci, když skončím. Mohu pro vás dělat o víkendech.“

Znovu ten znepokojivý úsměv. „Neexistuje, dámo.“

„Ale proč?“ přitlačila Georgie. „Určitě byste potřeboval pomoc.“

„Pracuju sám.“ A když si přehodil těžký ruksak přes rameno, dodal: „Nechte si poradit a na Howarda Kavina zapomeňte. I na Jimmyho Raye. A kdybyste byla opravdu chytrá, vykašlete se na celou tuhle práci…“

„Vykašlat se…“

„Než ten svůj hezký nosík namočíte do něčeho, co nezvládnete a ublížíte si.“

Georgiiny tváře zahořely vztekem a už už otevírala pusu k rozčilené odpovědi, když se otočil a trochu kolébavě odcházel úzkou chodbou. Bez dechu ponížením chvíli znovu hledala hlas.

„Ano?“ vykřikla za ním nakonec. „Já… já… to ještě uvidíme. Pane Vševěde!“

Georgie seděla ve svém volkswagenu přes ulici před Eddieho hospodou, na hlavě odrbaný bílý klobouk, před obličejem rozevřený Psychologický profil masového vraha. Když se Murdock konečně objevil ve dveřích hospody, pozorovala ho přes okraj knihy.

Ze zmuchlané bílé košile a dlouhého kabátu se převlékl do černého roláku a kožené bundy. Vypadal temně, tajemně a nebezpečně dobře. Díkybohu, že na ni tenhle typ přitažlivosti nepůsobil. Stuart Krysa ji z takových nesmyslů dost úspěšně vyléčil. Romantické vztahy, jak se rozhodla, jsou posléze až příliš ponižující a bolestné, než aby v brzké době opakovala stejnou chybu.

A přece, vykukovala Georgie přes okraj učebnice, vypadá báječně, jak tam tak stojí sám na chodníku, hrdinský a ohnivý jako Viking, otočený k ní ostře řezaným profilem, nádherně blond vlasy rozfoukané větrem, jakoby… Přinutila se krátce nesouhlasně odfrknout a znechuceně zakroutila očima. Taková blbina, sama sebe okřikla. Viking, to určitě!

Když se Murdock obezřetně rozhlédl přes silnici směrem k ní, ještě víc se přikrčila a klobouk si pokradmu přitáhla ještě víc do očí. Pozorně sledovala, jak přechází ulici ke svému autu. Určitě se náramně dobře baví, pomyslela si otráveně.

Konečně se buick rozjel a Georgie se narovnala. Nastartovala a s úsměvem na rtech ho následovala.

„Teď uvidíme, kdo z nás je splašený amatér, že ano,“ zasmála se nahlas. „Jdu po vás, pane Dokonalý. Mě se tak snadno nezbavíte.“

Ve výtahu patrového parkoviště ve městě se Murdock pro sebe tiše usmíval a beze slov si pobrukoval neexistující melodii. Auto nechal na nejspodnějším podlaží, venku se na okamžik zastavil a potom vyrazil po chodníku plném lidí.

Na hlučné nákupní třídě zaváhal znovu, než se vydal po širokém chodníku mezi obchody a restauracemi. Co chvíli se zastavil, aby si prohlédl nějakou výlohu. Na konci, na velikém náměstí, se náhle prudce rozběhl.

Klestil si cestu mezi houfy odpoledních nakupujících, rychle oběhl fontánu ozdobenou baculatými andělíčky, prokličkoval mezi dřevěnými lavičkami plnými holubů a na konci náměstí zmizel za rohem vládní budovy.

Hluboko ve stínu obrovského vstupního portálu budovy se opřel o sloup, aby popadl dech, naslouchal ozvěně kroků a hlasů kolem. Dole na náměstí se ozval křik holuba a vzápětí pleskání křídel, jak celé hejno vzlétlo do vzduchu.

Nemusel čekat dlouho. V okamžení se na mramorových dlaždicích rozlehly rychlé, lehké ozvy kroků, mnohokrát zesílené v majestátním prostoru pod klenbou. Murdockovy svaly se napjaly.

Ve chvíli, kdy se dostala dost blízko k němu, vyskočil ze svého úkrytu, jednou rukou jí spoutal zápěstí za zády a dřív, než se zmohla na slovo, ji tváří přitlačil k mramorovému sloupu.

„Co to děláte?“ zeptal se výhrůžně. „To jste si vážně myslela, že mě můžete sledovat, aniž bych o tom věděl?“

Místo odpovědi jen slabě zasténala a Murdock uvolnil stisk. Ještě bez hlesu se k němu otočila a její drobné tělo se roztřáslo.

Murdock ztuhl ohromením. V porovnání s teple hnědou barvou vlasů vypadala její tvář bílá jako papír. Zesláble se o něj opřela a tiše zanaříkala. Znejistěl. Ano, chtěl ji postrašit. Chtěl jí dát ponaučení. Ale takhle strašně ji vyděsit nechtěl.

„Hej,“ popadl ji za útlá ramena a sklonil se, aby jí pohlédl do tváře. „Jste v pořádku? Seberte se.“

„Oh – oh,“ zašeptala. „Asi mi bude zle.“

„Zle?“

„Ano, zle,“ odsekla už zase s trochou bojovnosti v hlase. „Budu zvracet.“

„Panebože,“ ucedil Murdock, když mu proklouzla pod rukama.

Když se jí podlomila kolena a začala klesat na mramorovou dlaždici, rychle ji popadl v podpaží. Napůl ji vedl a napůl nesl k okraji portálu. Tam ji posadil na nejbližší schod a stisknul zuby, jak neúspěšně bojoval s návalem pocitu viny.

Jak jsem mohl vědět, že bude reagovat takhle, chtělo se mu protestovat. Už jemněji jí položil ruku vzadu na krk a naklonil se k ní. „Dejte si hlavu mezi kolena,“ poradil jí. „Hned se budete cítit líp.“

„Nebudu se cítit líp,“ odsekla nedůtklivě, ale poslechla ho.

„Mám nervy úplně nadranc,“ pokračovala rozčileně. „Vyděsil jste mě k smrti.“

„To je mi líto,“ odvětil Murdock a s překvapením si uvědomil, že to myslí vážně.

„Líto? To je mi na houby,“ ucedila nezdvořile, hlas zastřený. Zašmátrala v kapse svého kabátu, vylovila z poloviny prázdnou tubu antacidů a jeden si strčila do pusy.

Zděšený a nastražený sledoval, jak žvýká, a snažil se nevnímat hedvábnou jemnost jejích vlasů a vyzývavou vůni pudru a mýdla.

„Pusťte mě,“ vyzvala ho, když schroupala druhou tabletu. Snažila se mu vykroutit. „Už je to dobré. Je to pryč.“

„Určitě?“

„Ano, určitě. Nechte mě být.“

Narovnala se a on pozoroval, jak si odhrnula několik volných pramínků hedvábných hnědých vlasů z obličeje a prudkým zatáhnutím si narovnala košili na ramenou. Murdock klesl na schod vedle ní a zíral ven na holuby popelící se na náměstí. Tiše čekal.

Je strašně potichu, napadlo ho. Pokradmu se na ni podíval a zjistil, že si ho prohlíží a její veliké zelené oči už znovu jiskří skoro jako předtím. „Jak dlouho jste to věděl?“ zeptala se konečně.

„Že mě sledujete? Hned od Eddieho.“

Nahlas zasténala a on na ni s obavou pohlédl.

„Chtěla jsem vědět, co podniknete,“ dodala neochotně.

„Očividně,“ odtušil suše.

„Zdá se mi, že se děje něco podezřelého.“

„Podezřelého?“

„Howard Kavin nespadl jednoduše do řeky. Dala bych za to ruku do ohně. Neptejte se mě proč, ale jsem si tím jistá.“

„Ženská intuice?“

Nepostřehla, nebo se rozhodla přehlédnout jeho sarkasmus a přikývla. „Když tomu tak chcete říkat… Oh, copak to nechápete? Jestli tomu mám přijít na kloub, potřebuju vaši pomoc.“

Pohlédl dolů na své ruce. Proč jen musí být tak nepokrytě upřímná, ptal se sám sebe zachmuřeně. Proč se na mě musí dívat tak důvěřivýma očima? S pokrytectvím a lží by si poradit uměl. Ty patří do jeho světa a setkává se s nimi každodenně. Ale proti tomuhle – té její otevřenosti – není vyzbrojen. Byl úplně vyvedený z míry.

„Proč?“ zeptal se s neskrývaným podezřením. „Proč vám na tom záleží? Co pro vás ten Kavin znamená?“

„No,“ začala zamyšleně. Její zelené oči byly upřené do jeho, čestné a upřímné. Maličko se zamračila, jak zvažovala jeho otázku, a pak pomalu odpověděla: „Říkejme tomu třeba přehnaný smysl pro morální povinnost. Nevím. Tehdy u nás v kanceláři byl Howard Kavin takový… takový plachý. Skoro vyděšený. Na sto honů z něj čišelo, že je to slaboch. Nicotný člověk. Takový typ, jakého si nezapamatujete.“

Její pohled se zachmuřil. „Proto to nemůžu nechat být. Někdo si dal záležet, aby umřel. Někdo si ho zapamatoval a zbavil se ho. Rozumíte?“

Murdock pocítil zvláštní chvění v okolí žaludku. „Ano, rozumím. Nesouhlasím s vámi. Ale myslím, že rozumím, jak se cítíte.“

Ještě neochotněji pak Georgie dodala: „A tenhle případ je pro mě důležitý ještě z jednoho důvodu. Potřebuju odvést dobrou práci.“ Na chvíli se zarazila, než pokračovala: „Copak to nechápete? Je to prostě příliš divné. Vím, že se tu něco děje. Kolem Jimmyho Raye. A jaké šance mají dva soukromí detektivové sledující odděleně jediného muže?“

„Velké,“ odtušil krátce. A po chvíli nešťastně dodal: „Podívejte, většina podezřelých, které sleduju, nejsou jako vy – lidé poslušní zákonů. A když má člověk prsty v jednom průšvihu, můžete se vsadit, že už jel nebo jede i v jiných.“

„Průšvihu? Jakém průšvihu?“ nadskočila zvědavě. Murdock si povzdechl a zamnul si unavené oči. „Vy se nevzdáváte tak snadno, že ne?“

„Ne.“

Úsměv, kterým se rozzářila, byl tak sladký a naprosto upřímný, že se mu srdce bolestivě sevřelo. Na kratičký, bláznivý moment málem zdvihl ruku a dotknul se její tváře. Prudce se odvrátil a začal si prohlížet náměstí.

„Vy mi to přece určitým způsobem dlužíte,‘“ poznamenala škádlivě. „Za to, jak jste mě vyděsil k smrti.“

Mohl bych vstát a prostě odejít, pomyslel si. Jednoduše vstát a sejít se schodů. To bych měl udělat. To si přeju udělat, opravil rychle sám sebe.

Ale hluboko v srdci cítil, že je pozdě. Už ho okouzlila, přitahuje ho jako žíznivého pramen. A je to jeho chyba. Je to už tak dávno, co vpustil cokoli světlého nebo dobrého do svého života, že už skoro zapomněl ten pocit. Nedokázal by se od ní odvrátit, ani kdyby stokrát chtěl.

To zjištění ho ohromilo natolik, že málem nadskočil.

„Murdocku?“

A pak, uvažoval, když ji teď opustím, bůh ví, do jakých problémů se na svou pěst dostane. Sám sebe podezíral, že si jen vymýšlí důvody, ale oprávněnost této obavy popřít nemohl. Určitě by přímo po hlavě spadla do něčeho ošklivého

– protože navzdory svojí naivitě ho už skoro přesvědčila, že se tu něco moc divného vážně děje.

„Murdocku?“ ozvala se znovu a sklonila hlavu, aby mu pohlédla do tváře.

Odkašlal si, ale jejím očím se vyhnul. „Dobře. Uvidíme, co se dá zjistit.“

Georgie málem poskočila radostí. „Opravdu? Myslíte to vážně?“

„Ale jenom pro tentokrát. A pracuju sám,“ vymiňoval si, jako by nevnímal půvab jejího vzrušení. „Sám. Chápete?“

„Samozřejmě. Samozřejmě. Cokoli chcete!“

Jeho pohled se nad tou náhlou pokorou podezřívavě zúžil. „V pořádku. Jestli tohle berete na vědomí. A rovnou vám říkám, že v tom pravděpodobně nic není. Jestli ano, dozvím se to. A bude-li se mi to zdát podstatné, povím vám to.“

„Fajn.“

„Na oplátku se budete držet zpátky,“ zdůraznil přísně a viděl, jak její úsměv rychle mizí. „Na tom trvám. Už žádné zásahy. A žádné sledování mojí osoby.“

„Jsem soukromý detektiv. Jsem za sledování placená.“

„Rozhodně ale nemáte co strkat nos do mých záležitostí.“ odtušil a vstal.

„Kam jdete?“

„Na schůzku, kterou jsem kvůli vám málem zmeškal.“

„Na schůzku? S kým?“

S rukama v bok se zadíval dolů do jejích očí. „Do toho vám nic není. Slíbila jste to, pamatujete?“

„Dobře,“ povzdychla si už ne tak nešťastně. „Slíbila jsem to.“

„Tak svoje slovo dodržte,“ uzavřel jejich debatu a začal se odvracet. Pozorovala ho velikýma důvěřivýma očima a on se dřív, než si uvědomil, co dělá, zarazil a o poznání vlídněji dodal: „Víte, s trochou praxe a zkušeností z vás vlastně vůbec nebude špatný detektiv.“

Vděčný úsměv, který se mu už už chystala věnovat, způsobil, že svých slov ihned zalitoval.

„Ale do té doby,“ varoval ji, „byste se snadno mohla dostat do velkých problémů. Nehrajte si s ohněm, dokud s ním nedovedete zacházet.“

Bez zaváhání potom rychle vyrazil se schodů. S každým krokem cítil, jak ho zezadu propaluje její pohled. A s každým krokem se snažil potlačit ten hřejivý, šťastný a přece tak cizí pocit, který ho zaplavoval.

Zatracená ženská, pomyslel si, ale na rtech mu už pohrával úsměv. Je pro něj jenom zbytečnou přítěží.

A přesto, když se jeho kroky ubíraly zpátky k podzemní garáži, znovu si pobrukoval svou tichou písničku.

Stáli spolu v dešti na náměstí v objetí tak těsném, že na tváři vnímala tlukot jeho srdce.

„Murdocku,“ zašeptala Georgie a vzhlédla k němu, aby ji znovu políbil. Ucítila jeho pevné a zároveň něžné rty a zasténala slastí. Někde v budově za nimi se rozezněl zvon a dívka náhle ucítila nepříjemné škrábání vousů.

Ohromená Georgie se odtáhla a vydechla. Za pečlivě upraveným, prošedivělým plnovousem, se na ni chladné usmíval Stuart Whitmore. Měl na sobě jedno z těch bezvadných tvídových sak, co často nosil na svoje hojně navštěvované přednášky. Když se usmál, vydechnul záplavu modrého dýmu z fajfky.

„Byla to jen jedna noc, zlato,“ zasmál se krutě. „Nic víc jsi jistě ani nečekala.“

„Oh,“ vyhrkla Georgie znechuceně a snažila se vyprostit z jeho objetí. Zvon ve vládní budově zvonil a zvonil, drásal její uši a ona se snažila vymanit ze Stuartových paží jako Z chapadel chobotnice.

„Na, vezmi si tady moji poslední knihu. Podepsal jsem ti ji.“

„Pomoc!“ vykřikla nahlas a s prsty zaťatými do zmuchlané pokrývky se náhle probudila.

Na jejím nočním stolku znovu zazvonil telefon a Georgie na něj udýchaně zírala.

„Panebože,“ povzdychla si a roztřesenou rukou si prohrábla vlasy, než se natáhla pro sluchátko. „Co? Prosím? Kdo je to?“

Odpovědělo jí dlouhé ticho, až nakonec uslyšela: „Georgie? Ehm, Georgie Pill… ehm, Polli –“

Georgiiny tváře se rozhořely, jak jí hlas připomněl zážitek ve snu. Zoufale se snažila posbírat své myšlenky: „Poulopoulosová. Ano, jsem to já. Murdocku?“

„Ano, podívejte…“

„Kolik je hodin?“

„Hodin? Moment… půl desáté.“

„Cože?!“ Georgie nadskočila a natáhla se po budíku, ale shodila ho na zem. „Vážně? Zaspala jsem. Já…“

Zachvátila ji náhlá vlna nevolnosti. „Mohl byste zavolat později?“

„Cože?“

„Musím jít. Zavolejte později.“

„Volám z budky. Poslouchejte, asi jsem na něco přišel.“

„Murdocku.“

„V jedenáct mám důležitou schůzku s jedním chlapíkem od policie. Snad byste u toho chtěla být. Pak budeme vyrovnáni.“

„Opravdu,“ zakřičela do telefonu, „musím jít.“

„Vyzvednu vás asi za hodinu. Myslím, že –“

Georgie praštila telefonem a s rukou přes ústa utíkala na záchod. Cestou ho v duchu proklínala.

Když mu Georgie v půl jedenácté otevírala dveře, svými širokými, mužnými rameny skoro zaplnil její úzkou chodbu. Měl na sobě ošuntělý kabát, ošuntělý klobouk a jako obvykle se mračil. Při pohledu na ni se zachmuřil ještě víc.

„Jak jste zjistil můj telefon?“ vybafla na něj Georgie, která nebyla v náladě na zdvořilosti. „Neříkejte, že máte taky příbuzné na registračním úřadě.“

„Ne.“ Jeho tón ji přiměl k ostražitosti. „Našel jsem si ho. Jste v seznamu.“

„Oh,“ vydechla Georgie zklamaně a udělala obličej. Potom otevřela dveře. „No, když už jste tady, snad abyste šel dál.“

Smekl klobouk a opatrně ho uložil na židli u dveří. Maličko zaváhal, když ji následoval do obýváku.

„Georgie…“

„Neptejte se,“ odsekla. „Nevím, co mi je.“

„Nevypadáte dobře.“

„Mockrát děkuju.“ Změřila si jeho pomačkanou kravatu, rozcuchané vlasy a neoholenou tvář: „Zato vy jste jako ze škatulky.“

Kdyby se necítila tak mizerně, snad by si všimla, že zmatený výraz, který se mu rozhostil na obličeji, vyhlíží celkem roztomile. Kdo by si pomyslel, že Murdock Drsňák může takhle znejistět?

Místo toho se zhroutila na okraj gauče a rozplakala se.

„Zdá se, že jsem se nervově zhroutila,“ vzlykala.

Veliký neohrabaný Murdock postával nad ní a tvářil se zděšeně. „Co to děláte? Nechte toho,“ stěžoval si ochraptěle. „Nebrečte takhle.“

„Nemůžu si pomoct,“ naříkala. „Cítím se hrozně. Vypadám hrozně. Zblázním se z toho. A ke všemu jsem ještě tlustá a… šeredná.“

„Ale nejste,“ namítl nešikovně. „Mně se zdáte normální.“

„Normální?“ pozvedla k němu obličej mokrý slzami. „A to mě má utěšit? Prostě normální? Kdo by stál o to vypadat normálně?“

Rychle a odhodlaně tápal Murdock dál: „Ne jenom normálně. Vypadáte… vypadáte skvěle. Opravdu pěkně. Docela, no, sexy.“

S kapesníčkem u nosu popotáhla: „Váždě?“

„Určitě.“

„Do vy říkáde jen dak,“ obvinila ho znechuceně a vysmrkala se. „Ze zdvořilosti.“

„Ne, opravdu. Napadlo mě, že jste sexy, hned jak jsem vás prvně uviděl.“ Hned, jak tahle slova vypustil z úst, rozhostil se na Murdockově tváři výraz ohromeného zděšení, jako by si právě uvědomil něco hrozného.

„Skutečně?“ upřela na něj Georgie nevinný pohled.

Na čele měl vepsaný bolestný zmatek: „No, ano. Teda, já nevím. Asi. Tak nějak.“

„To je skvělé,“ odfrkla Georgie uplakaně. Z krabičky na konferenčním stolku vytáhla další kapesníček.

„Sakra,“ vybuchl nakonec, „chlap by musel být slepý, aby si toho nevšiml.“

„Vážně byste musel?“ popotáhla. „Teda, ten chlap.“

Murdock se nervózně odmlčel. „Podívejte se,“ začal pak rychle.

„Vy musíte přestat s tímhle… ehm, s tímhle brečením.“

Georgie přikývla a snažila se potlačit tiché škytnutí. „Já vím.“

„No tak přestaňte.“

„Ale já nemůžu. To nestačí jen si to říct.“

Obrátil oči v sloup a zabručel: „Ženská. Bože můj, ženská. To nikdy nepochopím.“

„Omlouvám se,“ plakala Georgie do svého kapesníčku. „Nevím, co se se mnou děje. Je to tak pitomé. Bojovat s celou rodinou, protože chci dělat tuhle práci… A pak muset skoro škemrat u strýce Nikose o… A pak ten hrozný, strašlivý vztah, co jsem měla. Vlastně žádný vztah. Jenom takové hloupé vzplanutí, co trvalo jediný den. Ale on byl tak slavný, všichni ho tolik obdivovali, tak jak jsem měla vědět, že je to tak strašný darebák? Panebože, proč vám tohle všechno povídám?“

Pozoroval ji se strašně znepokojeným výrazem – šokován, pomyslela si, jejími výlevy.

„Zní to hrozně trapně, když se to řekne nahlas.“ Marně se pokusila usmát. „Nejsem normálně takhle ubrečená. Opravdu ne. Ale vážně… vážně, poslední dobou je mi taktak mizerně.“

Georgii hrozil přemoci další záchvat pláče, a tak schovala obličej ve svém kapesníčku. Právě šmátrala po dalším, když byla náhle bez varování postavena na nohy. Zalapala po dechu a málem vykřikla zděšením. Ale než ze sebe vy dala hlásku, Murdock ji k sobě přitiskl a pokryl jí ústa polibky.

Nehybná překvapením vnímala, jak ji jeho mocné paže objímají, tisknou a hrozí ji rozmačkat o jeho jako ocel pevné tělo. Jeho polibek nepřipomínal to lehké, něžné šimrání rtů, o kterém se jí zdálo. Drsně a hladově, násilně a bez skrupulí se zmocňoval jejích úst svými, až skoro nemohla dýchat.

Zesláble se tiskla k jeho pomačkané košili. Pod rukama cítila křivky jeho pevné, jako kámen tvrdé hrudi, a jeho dech byl horký a sladký jako silná káva. Vytrvalým úsilím jí dokázal vklouznout jazykem mezi rty a silnou rukou ji přitiskl do omračující intimní blízkosti. Dech se jí zastavil a každý nerv, každičké vlákno jejího těla jako by náhle obživlo.

S odevzdáním, o němž ani nevěděla, že je ho schopna, poddala se Georgie jeho objetí. Slabounce zasténala a jeho polibek, když to uslyšel, jako by se stal ještě silnějším, divočejším a ohnivějším.

„Jak se teď cítíš?“ zeptal se pak náhle ochraptěle.

Georgie vyvalila oči.

„Jak se teď cítíš?“ nevzdával se.

Ohromeně na něj zírala: „Fajn. O moc líp.“

„Výborně.“ Murdock si dlaní zamnul tvář. „Výborně. Tak si jdi umýt obličej.“

„Cože?“

„Jdi.“

Stále omámená Georgie překvapeně zamrkala.

„Jdi si umýt obličej,“ zopakoval. „Copak chceš zmeškat tu schůzku?“

„Schůzku?“

„Schůzku s mým přítelem Orinem Dobbsem. Když je ti teď líp, můžeš přece jít se mnou.“

Zmatená a omámená Georgie pozvedla třesoucí se prst ke rtům, jako by váhala, jestli si jeho polibek jen nevymyslela. Uklidnila se. Byly rozpálené, něžné.

Murdockův pohled následoval její ruku a všimla si, že rychle naprázdno polkl a odvrátil se.

„Takže jdeš se mnou? Nebo tu budeš celý den takhle stát?“

Georgie se na něj zvláštně, přemýšlivě zadívala. „Jdu,“ prohlásila nakonec. „Věř mi, ani za nic na světě si to nenechám ujít.“

ČTVRTÁ KAPITOLA

Seržant Orin Dobbs z chicagského oddělení policie byl urostlý muž, který postavou připomínal nábojnici. Silná hranatá ramena se zdála začínat někde u jeho uší, jako by ani nepotřeboval krk, a nenápadně přecházela do urostlého hrudníku a silných nohou. Dojem ještě umocňovala lesklá plešatá hlava.

„Murdocku,“ přivítal ho Orin bez úsměvu a vstal, když se blížili k jeho stolu v hlučné restauraci. Pohledem zvědavě zavadil o Georgii.

„Dobbsi,“ zahučel Murdock v odpověď a krátce kývnul.

Vážně, napadlo Georgii, muži mají zvláštní uvítací rituály. Ani za nic by nedali najevo, že jeden druhého rádi vidí.

Murdock zamračeně ukázal na Georgii, jako by si jí od chvíle, kdy opustili její byt, poprvé všimnul. Když vyšla z koupelny, zjistila, že už zmizel dolů do buicku, kde ho našla ve strnulém zamyšleném tichu. Do restaurace dojeli bez jediného slova. Nikdo z nich se už k polibku nevracel.

„Georgie Pulpitová,“ představil ji teď Murdock.

Georgie po něm střelila kyselým pohledem.

„Poulopoulosová,“ opravila ho a podala Orinovi ruku. „Ráda vás poznávám.“

Orin jí potřásl pravicí. „Takže ses nakonec rozhodl najmout si pomoc, co, Murdocku? Konečně.“

Murdock se zakabonil: „Cože? Ne ona je jen…“

„Asistentka,“ skočila mu Georgie se zdvořilým úsměvem do řeči.

„…známá,“ dokončil Murdock zachmuřeně. „Ale je O.K. Můžeme před ní mluvit.“

Orin si je zkoumavě přeměřil: „Vy dva spolu nepracujete?“

„Ale ano,“ přispěchala Georgie.

„Ne, nepracujem,“ odsekl Murdock a střelil po ní výhrůžným pohledem. „Pomáhá mi jen s jedním případem, to je všechno.“

„Je to můj případ,“ ucedila Georgie, stále se usmívající na Orina, „ne tvůj.“ Ten chlap, napadlo ji, je úplně nemožný.

„Mohla bys, prosím,“ zasyčel na ni Murdock podrážděně, „zmlknout a nechat mě jednat?“

Orin se na ně zmateně kabonil a Georgie mu věnovala soucitný pohled. „Je to trochu komplikovaná situace,“ poznamenala.

„Taky si myslím,“ odtušil plešatý muž, „zatraceně jste mě zmátli.“

„To nejsi sám,“ ucedil Murdock. Naposledy si Georgii výhrůžně změřil a kývl směrem k deskám na Orinově stole. „Co jsi pro mě zjistil?“

Murdock si odtáhl židli a posadil se naproti Orinovi. Nenamáhal se ani odložit klobouk a nevšímal si Georgie, která zůstala stát sama v uličce. Lituje, že mě políbil, uvědomila si dívka. Ale to neznamená, že musí být takhle hrubý. Zatnula zuby, sama se natáhla pro židli a sedla si naschvál tak blízko k němu, že se jejich ramena skoro dotýkala.

„Moc toho není,“ odtušil Orin a znepokojeně přejel očima po Georgii.

Murdock otevřel desky a přeletěl očima policejní záznamy. Georgie si přisunula židli ještě blíž a snažila se mu nakouknout přes rameno, ale sklapnul papíry dřív, než dokázala přečíst jediné slovo.

„Proč to neřekneš hned?“ ozval se Murdock. „Byla to nehoda?“

Orin vypadal překvapeně. „Ale jistě. Ten chlápek byl úplně namol. Asi si to ani neuvědomoval, když přepadl přes zábradlí do řeky.“

„Takže žádné stopy zápasu? Znaky na těle?“

Orin pokrčil rameny. „To jo, spousty. Ale ne víc, než bys tak čekal na mrtvole, která se čtyři hodiny mlátí v korytě řeky, když předtím spadla z mostu z takové výšky.“

Georgiin žaludek se zachvěl při představě, jak asi musel Kavin vypadat, když ho vytáhli.

„Sebevražda?“ nadhodil Murdock.

„No, tak, asi.“ Z Orinova tónu vyznělo, že o tom přesvědčený není. „Ale sebevraždy mají obyčejně zaběhlý pořádek – uspořádat si věci, napsat dopis a tak. Jedině že by to bylo nějaké náhlé hnutí mysli, ale to se mi nezdá.“

„Co jeho rodina?“ pípla Georgie. Jako by nezaznamenala Murdockův rychlý, rozčilený pohyb, pokračovala: „Věděli, že byl venku tak pozdě? Věděli, s kým přesně pil?“

„Rodina?“ zadíval se na ni a znovu sáhl po spisu. Zalistoval jím a zavrtěl hlavou. „Kavin neměl rodinu. Pokud víme, žil sám. Měl pokoj v jednom z těch ošuntělých hotelů u řeky, kde se platí po týdnech.“

Georgie na muže zírala: „Ale to nemůže být pravda. Měl rodinu. Vím, že měl dceru. A žil na předměstí někde u –“

Umlčel ji nečekaný tlak Murdockovy dlaně na jejím koleni pod stolem, jemný, ale důrazný.

Orin pokrčil rameny. „Tak to není ten chlapík, co jsme ho vylovili. Identifikovat ho museli lidi z té díry, kde bydlel. Nikdo jiný nebyl k mání. Rodina, zaměstnavatel, nikdo. A podle zprávy z pitvy žalostný stav jeho jater do značné míry vysvětluje jeho příběh. Byl to těžký notorik. Asi by víc než rok stejně nevydržel.“

Ohromená Georgie vyvalila oči na Murdocka. Ten se jejímu pohledu vyhnul.

„Fajn,“ odtušil Murdock rychle. „Vypadá to všechno dost logicky.“

„To vypadá.“ Orinův pohled se zúžil. „Nebo aspoň vypadalo. Než ses mě začal vyptávat. Co tě na tom celém zajímá, Murdocku? Je něco, co bych měl vědět?“

„Jestli jo, budeš to muset zjistit někde jinde. Tohle není ten náš chlápek.“

„Vážně?“ opáčil Orin skepticky. „Tak proč už tomu nevěřím?“

„Ze zvyku,“ odvětil Murdock jednoduše. „Jseš polda. Lidi ti pořád lžou.“

Georgii překvapilo, že Orin jen chmurně, souhlasně přikývl. „Jo, to je jedno nebezpečí naší práce. Nikdy nevíš, komu máš věřit. Musíš podezírat všechny.“

„Nic špatného na tom nebude,“ odpověděl Murdock hladce. „Už nás to živí dost dlouho.“

Orin se usmál a zavrtěl hlavou: „Chlape, ty ses vůbec nezměnil. Ani o chlup. Rád jsem tě zase viděl.“

Střízlivě, střízlivěji, než bylo zdvořilé, napadlo Georgii, Murdock zabručel: „No jo, to víš.“ Potom změnil téma: „Poslechni, říká ti něco jméno Jimmy Ray Thompson?“

„Jimmy Ray?“ Orin se zamyslel. „Nevím. Zdá se, že jsem to už slyšel, ale nevím kdy ani kde. Proč? Myslíš, že má co dělat s Kavinovou smrtí?“

„Ne. Jen něco dalšího, na čem teď dělám. Myslel jsem, že bys mi třeba pomohl.“

„Bohužel. Když mě něco napadne, zavolám ti.“ Díval se, jak Murdock odstrčil svou židli. „A do té doby – nebuď, sakra, jako cizí, ha? Víš, že bychom tě rádi viděli. S Peggy ses už nesešel roky.“

Georgie, která taky vstávala, vnímala, jak Murdockovo tělo ztuhlo. „Jo, jasně,“ ucedil nepříliš nadšeně a vyhýbal se Georgiiným očím. „Díky za informace.“ Popadl Georgii za paži a zdálo se, že se ji chystá odvléct co nejrychleji pryč.

„Vážně,“ nevzdával se Orin, „jestli se rozhodneš říct mi pravdu – nebo když budeš cokoli potřebovat – no, víš, kde mě najít.“

Murdock rychle kývnul. „Fajn. Jistě, udělám to. Díky za pomoc, Dobbsi.“

Rychle se proplétali restaurací. Murdock ji zezadu postrkoval, ale přesto ještě za sebou zaslechla Orinův hlas:

„Budu moc rád. Kdykoli, poručíku,“ volal za nimi chlapík. „Kdykoli.“

„Poručíku?“ opakovala. „Proč poručíku?“

Nakloněný nad volantem, s čelem skoro až na skle, Murdock se snažil soustředit na cestu a ignorovat ženu na vedlejším sedadle.

„Proč poručíku?“ zeptala se znovu.

„Proboha, nech toho,“ odsekl a prosvištěl křižovatkou na červenou. Je čas s tím skoncovat. Než udělá nějakou další pitomost, jako byla ta pusa. Odvézt ji na adresu, co mu dala, vysadit ji a navždy se jí na hony vyhnout.

Je tu jen jediný háček – ještě v něm přetrvává její chuť. Dráždí ho. Mučí… a vyzývá. Ale co, dobře mi tak, pomyslel si Murdock zachmuřeně. Takhle to končí, když se chlap na okamžik přestane ovládat.

Ale většina mužů tuhle chybu dvakrát neudělá. Alespoň on si na to dá dobrý pozor.

„Byl jsi taky policajt?“ nevzdávala se Georgie. „Proto ti řekl poručíku? Protože jste pracovali spolu?“

„Oh, prokrista,“ prohrábl si rozčepýřené vlasy a zamračil se do ubíhající silnice. Copak toho nikdy nenechá? „Ne. Stačí? Nebyl jsem policajt. A teď toho nech.“

„To znamená, žes musel být v armádě,“ pokračovala zamyšleně.

„Řekl jsem, přestaň.“

„Ano, to je ono,“ přikývla jakoby pro sebe. „Byl jsi v armádě, vid?“

„Do toho ti nic není,“ odsekl. „A jestli konečně nezmlkneš, můžeš jít klidně pěšky. Ptal jsem se snad já tebe, kam třeba teď jdeš? Neptal. Já do cizích věcí nos nestrkám.“

„Jdu k doktorovi.“

Ostře si ji změřil a Georgie dodala: „Jen na prohlídku. Abych uklidnila svoji matku. A nevím, co je na tom, když přiznáš, žes byl v armádě. Chodí tam spousty lidí. Většina to dokonce cítí jako zásluhu. Jestli jsi tedy nebyl zapletený do něčeho tajného,“ zarazila se. „Do něčeho, o čem se nesmí mluvit.“

„Dobře, máš pravdu,“ připustil. „Byl jsem v armádě. Ve speciální jednotce. Dobbs byl jeden z mých lidí. A skutečně o tom nemůžu mluvit, i kdybych chtěl, což ani nechci. Stačí ti to?“

Georgie se opřela, složila si paže na prsou a zkoumavým pohledem si muže prohlížela: „Co je s tebou, Murdocku? Proč jsi z toho tak špatný?“

„Špatný?“ odsekl. „Nejsem z toho špatný. Nebývám z ničeho špatný?“

„No, něco v tobě přece vyvolává velikou, neovladatelnou vnitřní zlobu,“ pokračovala zamyšleně, „protože jsi úplně bledý kolem úst a hrozně rychle dýcháš.“

Murdock se ještě pevněji zachytil volantu, nevěřícně zavrtěl hlavou a v maximální rychlosti vybral zatáčku. „Bože můj,“ zaklel ochraptěle, „proč zrovna já?“

„Jak to myslíš?“

Upřel na ni dlouhý pohled a vzápětí musel zakličkovat, aby nesrazil chodce. „Proč se ze všech soukromých detektivů v tomhle městě na mě musíš nalepit zrovna ty? Přísahám Bohu, z tebe by se zbláznil úplně každý.“

Zatnul zuby, když spatřil její raněný výraz. „To od tebe nebylo moc hezké,“ poznamenala.

Zastavil na semaforu a zamračeně zíral před sebe. „Prostě nemůžeš dělat takovéhle věci,“ pokračovala dívka, „mohl bys druhým lidem ublížit. Myslím, že by ses měl omluvit.“

Nevěřícně se zakabonil: „Omluvit?“

„Ano, říct, že tě to mrzí.“

„Že mě to mrzí? A co?“ rozčiloval se.

„To, že jsi byl celé dopoledne protivný a zlý.“

„Protivný a… Nebyl jsem protivný ani zlý a nebudu se omlouvat. Protivný a zlý,“ parodoval ji rozčileně. Nebo přece byl?

Georgie pozvedla obočí a naschvál se na něj pátravě zadívala se slabým odleskem zklamání v očích. Znal tenhle pohled z dětství z katolické školy. Jeptišky v něm bývaly přebornice.

„Tos mě pobavila,“ ozval se, když naskočila zelená a on znovu vyrazil. „Od okamžiku, co jsme se poznali, mě jen otravuješ, a já mám teď říct, že mě to mrzí.“

„Otravuju?“ zírala na něj.

Bez odpovědi se řítil ulicí směrem k jejímu cíli. Byl opravdu takový, jak říká? Asi, přiznal si. Je protivný po celý život. No, teď se za to snad omlouvat nezačne. Jestli se jí zdá protivný, může se mu prostě přestat plést do cesty a ušetřit jim oběma spousty starostí.

„A já jsem si myslela, že spolupracujeme docela dobře,“ namítla nechápavě.

„Spolupracujeme?“ krátce, drsně se zasmál. Se zaskřípěním brzd zastavil před poliklinikou z červených cihel. „To snad žertuješ. Nespolupracujeme. Nikdy jsme nespolupracovali. Slíbil jsem pro tebe udělat jedinou věc, pamatuješ? Udělal jsem ji. Slyšela jsi Dobbse a víš už, že v tom nic nebylo. Takže, teď pokračuj sama.“ Ukázal na její dveře. „Sbohem.“

„Sbohem?“ zírala na něj. „Ty jsi neslyšel, co Dobbs řekl? Myslí si, že Howard Kavin neměl rodinu. A já vím, že měl!“

„Co víš? Nic víc, než to, co ti nakukal.“

„Ale proč by to dělal? Proč by mi lhal?“

„Kdo ví? Důležité je, že o nic nešlo. Kavin se ožral a spadnul do řeky. Tečka. Konec příběhu. A teď, jestli se neurazíš, mám práci. Taky mám svého klienta, pamatuješ?“

„Jedeš na schůzku se svým klientem?“

Zoufale si povzdechl. „Ano, jedu.“ Ve skutečnosti se s Erskinem Greenwoodem neměl setkat dřív než za pár hodin, ale do toho jí nic není.

„Beze mě?“

„Samozřejmě, že bez tebe,“ odsekl. Jeho hlas plný ohromení se zdál chraptivější než jindy.

„A to je všechno?“ Zadívala se na něj s maličkou vráskou na čele. „Prostě teď odejdeš?“

Zatraceně, je dobrá, řekl si Murdock. To slabé pohnutí v jejím hlase, to je moc chytrý trik, a není nic lepšího, čím by se mu dostala pod kůži, než tenhle zmatený, zraněný výraz. Pak si povzdychl. Nedokáže sám sebe nijak přesvědčit, že to jen hraje, a právě tím je tak zatraceně dobrá.

„Dovol mi jít s tebou,“ zaprosila, natáhla se k němu a dotkla se jeho paže. „Nemůžeš na mě počkat? Nebude to dlouho trvat. Sotva hodinku. Prosím, vezmi mě. Slibuju, že se do ničeho nebudu plést. Neřeknu ani slovo. Jen mi dej šanci zjistit, co se stalo s Howardem Kavinem. Tenhle případ… pro mě znamená všechno, Murdocku. Možná celou moji kariéru detektiva. Kdyby tvůj klient věděl cokoli o –“

„Ne.“

Její štíhlá bílá ruka spočívala na jeho paži lehoučce jako peříčko, ale přesto její dotek vnímal tak mocně, jako by ho divoce svírala.

Ve zmatku a strachu, které jím zmítaly, na ni zakřičel: „Běž a vypadni odsud. Nechci už s tebou mít nic společného. Rozumíš?“

Její zelené oči se rozšířily a zamlžily jako moře v ranním oparu. Bezhlesně na něj zírala.

„Dej už mi konečně pokoj,“ dodal stejně prudce,

„Dobře,“ odvětila dutě. Když sahala po klice, zapátrala ještě po jeho pohledu: „Když to takhle chceš.“

Neodpověděl.

Georgie otevřela dveře, ale dřív, než vystoupila, se ještě zarazila: „Chci vědět jedinou věc. Proč jsi to udělal? Jestli mě bereš takhle, proč jsi mě dnes ráno… tak políbil?“

Je to kruté, to věděl, už když k ní obrátil svůj chladný pohled.

„A proč ne?“ vyslovil nakonec pečlivě.

Uslyšel, jak prudce zatajila dech, všiml si, jak jí z tváří zmizela barva, a najednou byla pryč. V zoufalém spěchu vyskočila z auta a zanechala po sobě jen ozvěnu prásknutí dveří v jeho uších.

Jak čekala na lékaře, poposedávala Georgie na okraji vyšetřovacího stolu a snažila se nepanikařit. Moc se jí to nedařilo. O jezeru zármutku, které právě začíná zaplňovat prázdný prostor jejího nitra, teď ještě přemýšlet nesmí.

Ve výtahu cestou nahoru do ordinace doktora Knappa se málem rozplakala. Naštěstí se ale včas ovládla. Večer, až bude sama doma, může si dovolit slzy, budou-li nevyhnutné. Teď je ale jednodušší mít zlost.

A na nikoho nemá takový vztek jako sama na sebe. Jak jen mohla být tak pitomá? Myslela si, že se se Stuartem Krysou poučila. Jak je vidět, na chlapy štěstí prostě nemá. Copak se nerozhodla, že si dá na podobné problémy příště pozor? Tak čím to je? Copak má na čele napsáno: jsem důvěřivá, pojďte mě zneužít?

V tom asi bude celý problém. Je důvěřivá. Se Stuartem to bylo jiné. U něj už od začátku někde v hloubi duše cítila, že není tím, za jakého se vydává. Nebýt těch houfů studentů, co ho obdivovaly, snad by svůj instinkt byla nakonec i poslechla.

S Murdockem ale tu nepokojnou nedůvěru nezakusila, ten pocit, že se pod okouzlujícím vzezřením může skrývat velká faleš. Spíš naopak. Jeho zevnějšek nebyl nápadný ani záměrně okázalý. Nechoval se právě uhlazeně a byl nabručený jako starý medvěd. Přesto měla ale Georgie pocit, že v něm zahlédla cosi dobrého, pevného, cosi čestného a neúplatného.

No, dost se zmýlila a nemělo by ji to tolik překvapovat.

Není to poprvé. Jenom si nemyslela, že se ještě kdy nechá takhle totálně oklamat. V nepochopitelně krátkém čase a navzdory všem jeho chybám si totiž Murdocka oblíbila a začala mu důvěřovat – nehledě na to, co prováděla jeho blízkost s jejími útrobami. Až teď chápala, jaký byla blázen.

Ale je dobře, že to zjistila včas, než spolu strávili mnohem delší čas. Než přišly další polibky, co zbavují dechu i rozumu. Díkybohu, pomyslela si, že už ho nikdy neuvidím.

Hladina jejího zoufalství o kousek stoupla a Georgie rychle naprázdno polkla, aby zastavila slzy deroucí se do očí. Pevně se zachytila vyšetřovacího stolu a dlouze, zhluboka se nadýchla, aby se uklidnila. Vtom se otevřely dveře.

Dovnitř nakoukl růžový, plešatějící doktor Knapp. „Ahoj, Georgie. Jak se máš?“

Georgie vydechla a přikývla: „Myslím, že fajn. Měla jsem toho poslední dobou prostě víc. To je všechno. Ale znáte mámu. Když ona vyrůstala, stres zřejmě ještě neexistoval, Opravdu o nic nejde…“

Pět bloků od domu, kde bydlel Jimmy Ray Thompson, Murdock náhle divoce trhnul volantem a prudce zabrzdil u chodníku. Dlouho seděl úplně nehybně a slepě zíral skrz špinavé přední sklo. Pod hluboko nasazeným, otřepaným kloboukem vypadala jeho tvář tvrdě a napjatě.

Znovu se mu zjevil Georgiin obličej, nechápavý, plný překvapení a neskrývané bolesti. Rychle před tím obrazem zavřel oči. Skutečně musel být tak krutý?

S rukama zaťatýma do volantu Murdock stiskl zuby a prudce vydechl. Ano, odpověděl si. Jinak to nešlo.

Ospalá řada obytných domů byla v sobotním odpoledním slunci klidná. Pro Murdocka bylo ale ticho v autě stísňující. Sedadlo vedle něj zelo prázdnotou, náhle mu chybělo nekonečné štěbetání, energická gesta a zářivé úsměvy, které zahrnovaly i jeho. Zůstal sám v omláceném, rezivějícím autě v cizí ulici.

A tak to je vždycky. Jinak to ani být nemůže. Musel jsem být krutý, připomínal sám sobě. Už kvůli ní samé ji musel zapudit, a to tak důsledně, že už ho nikdy nebude chtít vidět. Zajímat se o něj. Odpovídat na jeho polibek tak slaďoučkým odevzdáním.

Udělal jsem to, abych ji zachránil, chtělo se mu vykřiknout. A pak, v hrobovém tichu auta, jeho další myšlenka, nechtěná a nevítaná, byla ohlušující jako zvuk hromu – udělal jsem to, abych zachránil sebe. Murdock tupě zíral před sebe na ulici. Těžké ticho v autě ho dusilo, hlasité prázdno mu znělo v uších. A dříve, než tomu stačil zabránit, rozběhl se jeho hlavou vír vzpomínek, divokých a nebezpečně živých.

„Myslíš jenom na sebe.“ Ječivý, vyčítavý ženský hlas v rozčilené fistuli. „O nás se nestaráš. Nikdy ses nestaral. Ty tvoje hry na vojáky jsou ti přednější. Tvoje vlastní potřeby. Na nás jsi nikdy nemyslel.“

Hořký, obviňující pohled černých očí, tolik známý slabý závan ginu z dechu.

„Kam jdeš?“ vykročil k nim. Matka a dcera před ním ucukly. Před ním. „Kam ji bereš?“

„Co se o to staráš? Nikdy s námi nejsi. Tak co se teď staráš, kam jdem a co děláme? Nic pro tebe neznamenáme. Nic.“

Druhý pár černých očí, plachý a vyděšený, vykukoval za matčinými zády.

„Isabel,“ rozčílil se, „prosím tě, ne před tím dítětem.“

„Jmenuje se Kristen. A nemá cenu na něco si před ní hrát. Ona to ví. Ví všechno. Ví, žes se mnou nebyl, ani když se narodila.“

„To není fér,“ bránil se. „Chtěl jsem tu být. Ty to víš. Byli jsme v Jižní Americe. Nebylo jak dostat se zpátky v tom…“

Ale ona nechtěla naslouchat. Tehdy ne. Tehdy už ne.

„Vždycky máš nějakou výmluvu. To je jediné, cos pro nás kdy měl. Výmluvy, proč nemůžeš být otcem. Výmluvy, proč nemůžeš být mužem. Já ti teď ale ušetřím práci. Žádné další už hledat nemusíš.“

Holčička schovaná za svojí matkou začala tiše plakat. Jeho malá holčička. Jeho Kristen.

„Podívej se na ni,“ namítl. „Teď toho nech. Před Kristen ne. Nemůžeme si promluvit jindy?“

„Žádné jindy nebude. Odcházím od tebe. A Kristen beru s sebou. Teď hned.“

„Isabel –“

„Už si s námi nebudeš muset dělat starosti. Jestli sis je vůbec kdy dělal.“ Oči plné jedu se zúžily. „Nebudeš se muset snažit být doma na besídky a narozeniny. A na narození dalšího dítěte.“

K vlastnímu údivu cítil, jak se mu ústa roztáhla k překvapenému úsměvu: „Další dítě? Tím myslíš –“

„Dala jsem ho pryč.“ Teď se usmála ona. V tom úsměvu bylo cosi politováníhodného a jakýsi triumf. „Nezasloužíš si být otcem. Nedovolím, abys ublížil ještě jednomu dítěti tak jako Kristen.“

Stál vprostřed kuchyně, paže bezradně svěšené. Ještě nikdy, nikdy nezažil takový nával zlosti a vzteku.

„Dítě,“ vypravil se sebe, „moje dítě.“

„Už ne.“

Stál tam se zavřenýma očima, klidný a úplně nehybný, a nechal je odejít. Uslyšel ještě bouchnutí dveří, když zmizely do bouřlivé zimní noci. Nechal je jít.

Nic jiného dělat nemohl. Poprvé za celý život si uvědomil, jak hluboce dovede nenávidět. Stál jako socha a obával se, že kdyby se třeba jen nepatrně pohnul, kdyby jen pootevřel oči, přestal by se ovládat a asi by Isabel zabil.

Když pak před rozedněním přišla policie, našla ho, jak tiše sedí ve studeném temném obýváku, na koberci vedle něj prázdná láhev od whisky. Snažili se mu vysvětlit, co se stalo, ale z výrazů jejich tváří už to stejně poznal. Pokoušeli se povědět mu o nehodě, ale jeho jako by zahalil milosrdný mrak hluchoty, který ho odřízl od všech a od celého okolního světa.

Hned od té chvíle věděl, že až do konce svých dní bude muset žít s tím vztekem. Už v tom momentu si uvědomil, co způsobil tím, že Isabel nezastavil.

Ne že by jeho žena neměla pravdu. Vážně byl mizerný manžel a ještě horší táta. Nic, z čeho ho obvinila, si nevymyslela. Skutečně si nezaslouží rodinu. Jednu už měl. Taky měl dvě děti, ale obě je ztratil a nezůstalo nic než ten nejčernější vztek.

Klouby jeho prstů na volantu zbělely. Murdock pevně zamhouřil oči a opřel si čelo mezi sevřené pěsti. Jak dlouho už žije se svou vinou? Pět let? Šest? Ať už je to jakkoli, je pozdě cokoli měnit.

Nikdy to vlastně ani nezkusil. Toho jara odešel z armády, vrátil se domů a založil svoji agenturu. Bylo to ale jen prázdné gesto. Isabel se už předtím odstěhovala na Floridu a taky pro Kristen už bylo pozdě. A tehdy vlastně i pro něj.

Té kruté, ledové únorové noci byl Murdock odříznut od normálního světa a od zbytku lidí. Věděl, že ten fakt nikdo a nic nezmění. A tak se naučil žít v mrtvém tichu vlastního vyhnanství.

Alespoň tedy do okamžiku před pár krátkými dny.

Murdock pozvedl hlavu z volantu a znovu se zadíval na prázdné sedadlo vedle sebe. Georgie se vřítila do jeho života jako čerstvý, sluncem provoněný vítr, co zahříval jeho… jeho studenou hrobku.

Zarazil se. Ano, hrobku. Z jeho života se stala hrobka.

S náhlým rozhodnutím Murdock nastartoval auto a vyrazil ulicí směrem k bytu Jimmyho Raye. Byl-li jsem k ní nakonec krutý, bude se s tím muset vyrovnat, pomyslel si. A jestli bude v tomhle případu pokračovat a dostane se do potíží, je to její věc. On je to poslední, co by dívka jako Georgie mohla potřebovat.

Samozřejmě ale, pokračoval v duchu, je to její případ a má právo na jakékoli informace, které on dokáže získat. I když, ovšem, žádné nebudou, dodal pro sebe rychle. Ale kdyby náhodou, vždycky jí je přece může poslat. Nemá žádnou cenu vracet se a čekat na ni před poliklinikou. Naopak, přikazoval si, všechny důvody světa mluví pro to, aby se od ní držel co nejdál.

Už pár bloků od domu Jimmyho Raye Murdock na dálku rozeznal Reillyho, jak sedí na druhé straně ulice. V rozedraném kabátě a botách bez tkaniček tam jeho příležitostný „pomocník“ tvrdě spal. S pomocníkem, jako je Reilly, napadlo Murdocka, už nemůžu plýtvat časem na nějakou ženskou. Ne, za nic na světě.

Přesto ho to ale ani moc nepřekvapilo, když blok před domem buicka prudce otočil a rychle se vracel tichou ulicí. Dělám chybu, připomínal si. Stejně se ale pro ni vracel.

Georgie se schoulila na okraji vyšetřovacího stolu a šokované na doktora Knappa zírala.

„Mohl byste –“ Její hlas zaskřípal kdesi vysoko a dívka nervózně polkla: „Mohl byste to zopakovat?“

„Jistě. Řekl jsem, že možná zažíváš určitý stres, ale že to není hlavní příčinou tvých problémů.“

Georgie bezvládně zavrtěla hlavou: „Ne, tohle ne. To druhé.“

„Oh, ovšem.“ Doktor Knapp sepnul dlaně před svým kulatým bříškem, horlivý vyhovět. „Jsi těhotná. Řekl bych, už skoro dva měsíce.“

PÁTÁ KAPITOLA

Georgie procházela širokou mramorovanou halou polikliniky a nevěděla, co si o tom všem myslet a jestli je vůbec schopna myslet si cokoli. Zažívala jenom divný, ohromený klid – a úžas.

Před skleněnými dveřmi do ulice se zarazila a položila si dlaň na ploché břicho. Dítě, opakovala si už po dvacáté. Bude mít dítě.

Jako ve snu prošla Georgie proskleným vchodem. Nešikovně přitom svírala kabelku se všemi letáky, vitamíny a rozpisy prohlídek, jimiž ji zavalila sestra. Zdřevěněle se pustila dolů ze schodů.

Ten hlas se ozval třikrát, než si uvědomila, že volá její jméno. Pomalu se otočila a uviděla Murdocka, jak stojí u starého buicku a opírá se o kapotu, klobouk stažený do týla. Upřela na něj prázdný pohled. Jako mlhou si nakonec všimla zvláštního výrazu jeho tváře. Široká smyslná ústa se stáhla do odmítavé linky a šedé oči si ji prohlížely s jakousi obavou.

Dlouze, zmateně na něj zírala, příliš otřesena předchozím zjištěním, než aby si úplně uvědomila jeho přítomnost.

„No,“ začal nešikovně, „tak jedeš, nebo ne?“

„Murdock?“ nechápavě se zamračila. „Co tady děláš?“

Netrpělivě pokrčil rameny a zakabonil se nejdřív na polikliniku, pak na ulici, na oblohu a nakonec na auto. „Přijedem tam pozdě,“ odtušil rychle, aniž by jí odpověděl. „Měla bys sebou hodit.“

„Pozdě?“

„Ano, pozdě:“ Nakonec vyhledal její pohled. „Na tu schůzku. Pamatuješ?“

„Ne, myslím, že ne. Jakou schůzku?“

Murdock naklonil hlavu a zpod okraje klobouku si ji zkoumavě změřil: „Jsi v pořádku?“

Při jeho slovech Georgii zachvátila náhlá panika. Můj Bože, prolétlo jí divoce hlavou. Bude mít dítě.

„Georgie?“ vykročil směrem k ní a ukázal na polikliniku. „Co se stalo? Nějaké špatné zprávy? Myslím tím… jsi v pořádku, nebo ne?“

Dítě. Měla pocit, že se nemůže nadechnout, a na chvíli se jí zazdálo, že se začne smát… nebo plakat. Chtělo se jí zpívat a tančit ulicí. Chtělo se jí klesnout na schody a brečet.

Udělal další krok a vtom si uvědomila, že má o ní skutečný strach. „Georgie?“

Pevně k sobě přitiskla kabelku, jako by jí to mohlo pomoci získat rovnováhu. „Je mi fajn,“ přispěchala. Příliš í rychle. „Vážně. Jsem O.K. Jen s tebou teď nemůžu jet, Murdocku. Možná jindy.“

„Jindy? O čem to mluvíš?“

„Vezmu si teď taxi,“ prohlásila a mátožné se otočila k chodníku.

„Počkej chvíli. Taxi? Kam jedeš? Co ta schůzka? Myslel jsem, že chceš z mého klienta dostat něco o Howardu Kavinovi.“

Dítě, pomyslela si Georgie znovu a zarazila se novým ohromením. V tomhle okamžiku se v ní rodí zbrusu nový život. Zrovna teď.

„Georgie!“

Prázdně se na něj zadívala. „Díky, žes na mě čekal. Zatím ahoj.“

„Že jsem čekal? Já jsem přece ne –“ Murdock se dotkl lemu klobouku. „Ty se ještě zlobíš.“

Nepřítomně si ho prohlížela: „Ano? Proč bych se měla –

Aha. Jestli se zlobím. Ne. Nezlobím se na tebe. Tedy, teď už ne.“

„Ale jet se mnou nechceš.“

„Ne,“ vydrala ze sebe. „Musím jet domů.“

„Tak přece se zlobíš,“ zakřenil se a odvrátil tvář. Jeho hranatá brada se bezhlesně pohnula. Aniž by se k ní znovu otočil, zabručel: „Omlouvám se.“

„Cože?“ vyhrkla Georgie.

Hlasitě si odkašlal, pevně se zachytil kapoty auta a sám pro sebe několikrát přikývl. „Řekl jsem,“ zahučel trochu rozčileně, „že se omlouvám.“

„Za co?“

„Za –“ Teď už se na ni zadíval. „O.K., když to chceš takhle. Omlouvám se, že jsem se choval jako takový blbec – jako úplný mizera. Omlouvám se za ty věci, co jsem řekl. A teď, nastoupíš konečně do toho zatraceného auta?“

Tvářil se tak horlivě, že Georgie ve svém současném stavu mohla udělat jediné. „Jistě,“ pokrčila rameny a nechala si otevřít dveře. „Můžeš mě hodit domů?“

„Kam?“ potřásl hlavou a jeho ruce vylétly vzhůru v bezmocném gestu, když se usazovala v autě. „Dobře,“ bručel si pro sebe. „Teď chceš jet domů. Okay. Vzdávám se. Já se tě prosít nebudu.“

Murdock seděl v baru hotelu Landis na nepohodlně tvrdé koženkové židli a pozoroval Erskina Greenwooda přes malý kulatý koktejlový stolek, na který se vešly přesně jenom jejich dvě sklenice piva a popelník, ve kterém se kouřilo z nedopalku Greenwoodovy třetí cigarety. Už zase mluví, uvědomil si Murdock. Ten chlap nemůže ani chvíli mlčet. Přestože pohledem neopustil tvář svého klienta, jeho myšlenky se toulaly jinde.

Celou cestu k Georgii domů dívka tiše seděla vedle něj a zírala z okna, jako by byla od něj daleko tisíce mil. Nebyl si ale jistý, že ho jednoduše ignoruje, aby mu vrátila, jak se k ní choval. Jistě, bylo to možné. Nějak se mu ale zdálo, že to není to pravé vysvětlení.

Když dorazili k ní, slabě, nepřítomně se na něj usmála a vystoupila, sotva mu poděkovala. Dlouho seděl před jejím bytem a rozhodoval se, má-li ji následovat nahoru a dopátrat se, co se s ní stalo, ale nakonec to neudělal.

Přes stůl pozoroval Murdock rychlá, ostražitá Greenwoodova očka, když popadl sklenici a hodil do sebe zbytek piva. Vysoký a štíhlý, s úzkým, pečlivě zastřiženým knírkem, zdál se Greenwood vyzařovat nervózní energii. Drahý, střízlivý šedý oblek na něm visel jako na strašidle. Nepokojně si zapálil v patnácti minutách už čtvrtou cigaretu a druhou rukou prudce gestikuloval.

„Dáte si ještě jedno?“ chtěl vědět Greenwood a pohrával si se svým koktejlovým ubrouskem,

„Ne, pivo už nechci,“ zavrčel Murdock. „Nechtěl jsem ani to první. Říkám vám, Greenwoode, že jen plýtváte penězi.“

„Vážně? Nemůžu s vámi souhlasit.“ Jeho dlouhé štíhlé prsty zápasily s cigaretou.

Murdock pokrčil rameny. „Je to vaše věc, ale podle mě je to ztráta času. Za posledních pět dní jsem viděl dost. Jimmy Rayovi prachy nechybí. Odněkud je dostává.“ Už předtím Greenwoodovi pověděl o transakci, které si Georgie všimla v nočním klubu. „Být vámi, skřípl bych ho kvůli tomu, co vám dluží, a udělal bych to hned. Dokud to ještě má.“

„Ano, snad. Snad.“ Greenwood neklidně zatahal za konec svého knírku. „Ale stejně bych chtěl, abyste ho dál sledoval. Jenom ještě na chvíli.“

Murdock se opřel a Greenwooda si prohlížel. Jeho obava o Georgii byla zastíněna náhlým podezřením. Při jejich prvním setkání v hotelu Landis Murdock Greenwooda odhadl jako slabocha a blázna, který má příliš peněz i času. Nelíbil se mu, ale kdyby pracoval jen pro klienty, kteří se mu líbí, už dávno by musel zkrachovat.

Jeho příběh se zdál být v pořádku. Jimmy Ray Thompson byl přítel přítele, kterému Greenwood ukvapeně půjčil značnou částku peněz. Teď je chce zpátky. Je to takhle jednoduché. Nenechal ho ale podepsat žádný úpis, nemůže se tedy obrátit na soud a musí se snížit k jiným metodám.

Možná je Jimmy Ray hloupý, pomyslel si Murdock. ale to z něj ještě nedělá zločince. Greenwood řekl Murdockovi, že nechce nic jiného, než aby zjistil, jestli Jimmy Ray ty peníze vůbec má, aby celá snaha nebyla zbytečná. Co potom chce Greenwood s jeho informacemi podniknout, to Murdock nevěděl a vědět ani nechtěl.

Svou práci jsem odvedl, napadlo Murdocka. Jsou tam peníze, to ano, dost peněz na špičkový stereosystém Bosh, boty z krokodýlí kůže i zbrusu nové nablýskané porsche. Nemusel ani sledovat Jimmyho Raye do všech obchodů ve městě, aby zjistil, že ten mladík má hromady peněz a snaží se je co nejdřív utratit.

Proč se ho ale Greenwood najednou tolik snaží udržet na tom případu? Na tom něco nehraje. Vlastně, napadlo Murdocka, když si Greenwood zapaloval další cigaretu od nedopalku té minulé, když o tom tak přemýšlí, zdá se mu Greenwoodova nervozita nějaká divná. Proč je pořád jako na trní?

„Já nevím,“ prohlásil Murdock uhlazeně. „Nelíbí se mi to. Myslím, že vám prostě pošlu účet a rozloučíme se.“

Greenwoodova hlava poskočila. „Cože? To nemůžete udělat. Platím vás zatraceně dobře za…“

„Za informaci, kterou jste už dostal.“

S napjatým úsměvem Greenwood postavil svou sklenici. „Chcete víc peněz,“ odtušil.

„Ne. Chci vědět, o co jde.“

Murdock si vzpomněl na Georgii, a jak by teď asi byla se sebou spokojená. Asi by ho upozornila, že to přece říkala. Málem se při tom nápadu usmál, dokud si nepřipomněl, že už ji patrně nikdy neuvidí.

„O co jde?“ Greenwood vypadal překvapeně. „Ale už jsem to přece všechno vysvětloval. Chci prachy, které mi dluží. A vy ho máte prostě ještě pár dní sledovat. Dohlédnout, aby neodjel z města. A já budu mít čas uskutečnit své plány.“

Samozřejmě, pomyslel si Murdock, a já jsem čínský papež. Každým okamžikem Greenwoodovi důvěřoval méně a méně. Věděl, že je to Georgiin vliv. í Snad by vážně měl ten případ uzavřít. Poslat tomuhle chlápkovi tučný účet a zapomenout na něj. Ale jestli něco na světě nenáviděl, bylo to, když ho někdo vodil za nos. Jestli ho Greenwood jen využívá, jestli je tu ta nejmenší možnost, že má cokoli společného s Georgiiným Howardem Kavinem, Murdock věděl, že se případu nedokáže pustit. Nenechá tohohle malého mizeru jen tak odejít.

„Dobře,“ souhlasil tedy nakonec uklidňujícím tónem. „Když to takhle chcete, myslím, že se u toho můžu ještě pár dnů zdržet.“

Greenwood se nervózně, s úlevou usmál. „Skvěle,“ prohlásil a vstal. „Zavoláte mi, jestli se pohne?“

Jo, zavolám ti, odtušil Murdock pro sebe. Hned, jak si prověřím taky tebe – zpátky pěkně až do školky – což jsem měl udělat už dávno.

„Jistě,“ prohlásil ale nahlas. „Ozvu se.“

Když ho nakonec přesvědčila, že si ji určitě pamatuje a že ji bude muset vyslechnout, zdál se jí být netrpělivý, otrávený, ale smířený. „Dobře. Když na tom trváte. Ale vemte to krátce,“ namítl rozčileně. „A je to naposledy.“

A tak mu všechno vyklopila, rovnou a bez vytáček. Přesto jí jeho reakce, tak chladná a automatická, až vyrazila dech.

„Kolik potřebujete?“

„Kolik čeho?“ chtěla vědět.

„Peněz. Předpokládám, že proto voláte. Můžu vám dát dost, abyste si s tím poradila. Ale nepokoušejte se žádat víc. Bude to naposled. A varuju vás předem, že vyhrožování vám nepomůže.“

Snad to byl jeho chladný, obchodní tón, který jí napověděl. Nebo možná jeho okamžitá, přirozená nabídka. Georgie ale náhle pochopila, že celou věc neříká poprvé a svůj plán má detailně vypracovaný. A potom ta jeho urážlivá domněnka, že by se ho mohla snažit vydírat… Příliš ohromená, než aby mohla cokoli říct, Georgie zavěsila.

Dlouho jen tak seděla se zkříženýma nohama na jednom z přehozů, telefon na klíně, a kousala se do rtu.

Nakonec si povzdychla. No co, splnila svou povinnost, ať byla jakkoli nepříjemná. Ale navzdory své úlevě, že už to má za sebou, ozval se v ní slaboučký záchvěv smutku. Teď, uvědomila si Georgie, jsem opravdu na všechno sama.

Odložila telefon, pomalu vstala a vydala se do kuchyně. Nepřítomně se zarazila u dřezu a bezmyšlenkovitě pozvedla ruku a dotkla se svých rtů. Ano, teď už je sama.

Dívka rychle zavřela oči. Oh, dobrý Bože, co teď bude dělat? Jak to vůbec všechno zvládne?

Skutečné zoufalství ji zaplavilo, když si náhle vzpomněla na svoji rodinu. Co, proboha, řekne rodičům?

A co má práce? napadlo ji a pevně se zachytila dřezu. Od malička toužila stát se soukromým detektivem. Dlouho a tvrdě dřela, aby dokázala, že na tuhle práci má. Teď přece svůj sen ztratit nemůže!

Jen obrovským úsilím přiměla Georgie sama sebe pustit se dřezu. Zvedla hlavu a pomalu, důkladně se nadechla. Teď není čas na panikaření, přikázala si přísně. Musí spoustu věcí rozhodnout a udělat. Panika bude prostě muset počkat.

Odhodlaná úplně se uklidnit, otočila Georgie kohoutkem a napustila si sklenici vody. S přehnanou pečlivostí znovu přečetla instrukce na tubě s vitamíny, odměřila si tři obrovské tablety a se zašklebením je spolkla. Potom opatrně opláchla sklenici a odpotácela se chodbou směrem k prázdnému pokoji, který se po celých pět let, které v bytě bydlela, snažila ignorovat.

Přede dveřmi se znovu zastavila, zhluboka se nadechla a otevřela. Pokoj byl nacpaný zaprášenými krabicemi.

V igelitových obalech tam visely její letní šaty, v rohu se krčila ukvapeně nakoupená a téměř nepoužitá posilovači souprava, staré lyže a zlomené tenisové rakety se povalovaly stranou spolu s rozbitými přístroji z domácnosti a hromadou pláten z malířského kurzu, do kterého se hloupě nechala zlákat v posledním ročníku. Sledovala tu spoušť ode dveří, než si opatrně, váhavě přitiskla dlaň na břicho.

„No, vidíš, miminko,“ začala co možná nejveseleji. „Tak jsme tady. Doufám, že se ti tu líbí, protože tohle je tvůj pokoj. Moc to tu na něj teď nevypadá, já vím, ale s trochou snahy to tu bude vypadat tak, že budeš koukat.“

Ucítila jsem jeho pohyb? zarazila se náhle. Ne, ovšemže ne. Doktor Knapp jí vysvětlil, že nic takového nebude vnímat ještě celé měsíce. Ale něco se přece stalo, tím si byla jistá. Cítila, jak se hluboko v ní pohnulo cosi silného, mocného a neuvěřitelně krásného.

Tehdy se poprvé za celý večer srdečně usmála. Ještě přesně nevěděla jak, ale náhle jí bylo jasné, že všechno nějak zvládne. Snadné to nebude, ale ona přeci odjakživa bojuje ráda. Nějak už dokáže, aby ona i to mrně byli v pořádku.

„Takže,“ rozhodila doširoka rukama, „jakou barvou tu chceš mít vymalované stěny?“

Přes ulici u Eddieho otevřel Murdock dveře svého buicku a pomalu, unaveně vystoupil. Jako zázrakem se před Jimmym Rayem objevil Reilly, výjimečně dokonce dřív, než zavřeli v barech. Samozřejmě byl tak jako tak namol, ale láhev, kterou si přinesl, mu na pár hodin vydrží, takže si Murdock aspoň dopřeje sprchu a krátké zdřímnutí.

Asi jsem měl jet domů rovnou, napomínal Murdock sám sebe, a pořádně využít krátkou chvíli k odpočinku. Dnes jel ale k Eddiemu jinou cestou. Dnes jaksi proti své vůli skončil před pěknou stárnoucí budovou zastíněnou velikými stromy.

Dnes večer se přistihl, že zastavil před jejím domem, přes ulici zíral do oken rohového bytu ve třetím poschodí a přál si, aby se v nich svítilo. Její okna však zůstala temná. Nakonec tedy nastartoval a odjel domů.

S rukama v kapsách vyrazil Murdock po chodníku k Eddiemu, kolem řad tichých zaparkovaných aut. Blížila se zavírací doba a on si všiml skupinky, která ze dveří hospůdky vyklopýtala. Zrovna proti němu si to po chodníku ruku v ruce rázoval mladý pár, oba se hlasitě smáli a byli tak ponořeni jeden do druhého, že do něj málem vrazili.

Murdock ustoupil krok stranou, nechal je projít a sledoval, jak mizí na konci ulice. Ještě když zahnuli za roh, stále jen zíral na prázdný chodník. Potom si všiml modře blikajícího světla obrazovky v bytě přes ulici. Za záclonou se vztyčila tmavá silueta muže. Muž se sehnul a znovu se objevil se spícím dítětem v náruči.

Murdock nedokázal odtrhnout oči, když se k prvnímu stínu připojil druhý, menší a drobnější, a spojil se s mužskou figurou v objetí. Pak jeden z nich vztáhl ruku a tajemně bledé světlo náhle zhaslo.

Po dlouhou chvíli Murdock jen postával na chodníku, pozoroval slepé okno, naslouchal smíchu skupinky před Eddiem a sotva si uvědomoval, že má ruce zatnuté v pěst.

Ve svém pokoji ze sebe shodil šaty a nechal je válet na podlaze. Nehybně ležel ve zmuchlaných poduškách, tiše zíral na strop, kde se odrážela barevná světla zavěšená dole v oknech a poslouchal šťastný, nevázaný smích společnosti v lokále.

Ležel tak dlouho, ještě když utichly poslední výbuchy smíchu a pozdravy na rozloučenou, když zmizela poslední světla projíždějících aut, ležel beze spánku a bez pohybu a jeho hlavou běžely prazvláštní útržky napolo zapomenutých dětských říkanek v nikdy nekončící melodii.

Když noční ticho proťalo ostré zadrnčení telefonu, natáhl se po sluchátku skoro s úlevou.

Georgie se následujícího rána nečekaně probudila už v sedm hodin, překypující energií. Spát se jí už stejně nechtělo, a tak se rozhodla, že se přece jen vrhne na nenáviděný úkol, který ji čeká. Její náladu nemohla zkazit ani bohužel už důvěrně známá nevolnost, která ji znovu přivedla na práh koupelny.

Do oběda udělala v budoucím dětském pokoji pěkný kus práce. V teplákách a starém vytahaném tričku právě vynášela obrovskou, zbytečnostmi přetékající krabici, nešikovně balancovala s nákladem v náruči a snažila se zároveň otočit knoflíkem vstupních dveří. Krabice se začala povážlivě naklánět a ona po ní rychle hmátla, zrovna když se dveře otevřely dokořán.

„Oh,“ vydechla Georgie a naplněná bedna hlučně dopadla na podlahu.

Na chodbě před ní Murdock rychle o krok ucouvl, překvapený stejně jako ona.

„Murdocku?“ nechápala Georgie. „Co tady, proboha, děláš?“

S trochu zmateným výrazem se zadíval na otlučené stínítko lampy a starobylý opékač topinek, otrhané sešity a časopisy, okopané tenisky a jednotlivé ponožky, které z krabice přepadávaly. V ponurém světle chodby se jeho unavená tvář zdála být plná stínů… a beznadějně přitažlivá.

Znovu měl na sobě černou koženou bundu, tentokrát si k ní ale místo volných khaki kalhot oblékl zdánlivě trochu seprané, očividně ale nové džíny. Bílou košili měl jako vždycky zmačkanou, s výjimkou tuhého límce a uhlazené oblasti kolem kapsy na prsou, která Georgii překvapila, dokud si neuvědomila, že se zřejmě pokusil košili si vyžehlit. Na své poměry byl Murdock očividně v gala a Georgie se neubránila přemýšlení, kde se v něm tolik úsilí vzalo.

Dívka se nešťastně zadívala na vlastní zaprášené tričko a tepláky. Proč si jen na vyklízení toho pokoje neoblékla něco lepšího – třeba černé večerní šaty a lodičky na podpatku?

„Myslel jsem si, že nebudeš doma,“ vyhrkl a sehnul se, aby jí pomohl posbírat popadané věci. Jejich ruce se o sebe otřely a Georgie si všimla, jak naprázdno polkl. „Tady, v neděli odpoledne.“

Dívka si sedla na bobek mezi dveřmi, v ruce rozbitou kulmu, a tázavě naklonila hlavu. Marně se snažila potlačit příval radosti, který ji přemohl, když ho spatřila. Musela se zakřenit. Vrátil se, pomyslela si nepochopitelně šťastně. Neměla by se z toho radovat. Ale raduje se. Bože, jak se raduje.

„Proto jsi tady? Protože sis myslel, že tady nebudu já?“

„No, proto ne.“ Pohrával si se dvěma zčernalými kousky kostkované látky ve tvaru ptáčků. „Já… doufal jsem, že tu budeš. Včera večer mi zavolal –“

Odmlčel se a zadíval se na silně ožehlé ptáčky: „Co tohle, proboha, je?“

„Chňapky,“ vzala mu je z rukou a hodila do krabice. „Jednou jsem zkoušela upéct cukroví a zapomněla jsem je v troubě.“

„Aha, chápu.“ Chápavě nevypadal.

Když vstával, padl jeho pohled otevřenými dveřmi na chaos v obýváku a zarazil se. Zdálo se jí to, nebo opravdu trošku, docela maličko zblednul?

„Stěhuješ se?“ zeptal se s vyvalenýma očima.

„Cože? Ale ne. Jen vyklízím svůj volný pokoj. Takové skladiště.“

Mohla by přísahat, že se mu ulevilo,

„No, je toho tu požehnaně,“ poznamenal, když spolu s ní vstoupil do bytu a přehlédl celou tu spoušť. Jeho těžké boty zaduněly na dřevěné podlaze a Georgie si všimla, že si je vyleštil. „To je všechno tvoje?“

„Bohužel,“ skoro zazpívala a kousla se do rtu, aby se přestala hloupě usmívat. „Strašně nerada něco vyhazuju. Hned jak to uděláš, tu věc vždycky potřebuješ. I když se nehodila roky.“

„Já vyhazuju všechno,“ odtušil a špičkou boty nadzvedl rozlámanou zahradní židli.

„To mě, Murdocku, nějak nepřekvapuje.“

Georgie se posadila na okraj gauče, rozepla sponku, která jí držela vlasy, několika tahy prstů si je prohrábla a snažila se přitom dát dohromady svoje zmatené myšlenky. Například, přála si, aby se jí nechtělo skočit mu kolem krku. Kdyby měla trochu rozumu, požádala by ho, aby hned odešel. Copak jí neřekl dost jasně, že ji nemá rád a že mu překáží? Kde je její hrdost?

A přesto nedokázala popřít svou radost, že ho vidí. Třeba, napadlo Georgii, je tohle bláznění jen další příznak těhotenství. Musí to být něco jako šílenství, protože proč by ji to jinak k Murdockovi hned od prvního setkání táhlo jako včelu na med?

Určitě ji nepřitahuje jeho okouzlující osobnost. Je drsný a protivný, pichlavý jako kaktus a k tomu všemu jí ještě ubližuje. Každým coulem je to klasický misantrop. Tak proč se jí zdá, že pod tou nabručenou slupkou se skrývá laskavost?

Georgie se napřímila, překvapená vlastním zjištěním. Asi to bude maska – zábrana, aby se k němu nikdo nedostal příliš blízko. To by vysvětlovalo, proč se pro ni včera vrátil, proč je dneska tady a proč jí vůbec kdy slíbil pomoc. Ne, že by to byla celé hra – na to je i ve své podstatě příliš bručoun. Možná ale ne tak úplný, jak se snaží vypadat…

„Co je?“ vyhrkl Murdock. Nervózně si prohlížel sám sebe. „O co jde?“

„O co by šlo?“ nechápala Georgie, trochu zmatená vlastním nečekaným objevem.

„Nevím. Divně jsi na mě zírala.“

„Nezírala jsem.“

„Nech toho, vážně.“

Georgiinu tvář rozzářil náhlý úsměv. On, ano, napadlo ji s droboučkým záchvěvem uspokojení. Však už mu začíná rozumět, panu Drsnému Murdockovi.

Zvedla ruce, šťastně se protáhla, nadzdvihla si vlasy a znovu si je sponkou sepnula. Neudržela se, aby alespoň nepoznamenala: „Učesal ses.“

Trhnul sebou, ruka vyrazila směrem k hlavě a znovu klesla. Široká ramena v kožené bundě se jakoby bez zájmu pozdvihla.

„Ano? No a? Občas se češu,“ prohlásil. Otočil se, jako by si prohlížel reprodukci Van Gogha nad knihovnou.

„A oholil,“ neodpustila si.

Když se k ní obrátil, jeho pohled se zúžil, jako by už tušil, že ho provokuje. Odpověděl ale dojemně vážně, skoro omluvně. „To já vždycky. Ale hrozně rychle to roste.“

Jako by právě vyjevil něco skandálně intimního a sám tomu nemohl uvěřit, temně se zachmuřil. Víc než cokoli jiného to Georgii prozradilo, jak moc nezvyklé je pro něj svěřování se.

Napřímil se, pokusil se vyloudit přísný výraz a znovu získat kontrolu nad rozhovorem. Georgie, které se ho zželelo, mu to dovolila.

„Přišel jsem dnes za tebou z jistého důvodu.“

„Samozřejmě,“ přikývla Georgie bez úsměvu.

Rychle po ní střelil pohledem, ale když nedala najevo žádné emoce, jenom se zamračil a pokračoval.

„Včera v noci mi zavolal Dobbs. Říkal, že přemýšlel o tom případu.“

Případu? nechápala Georgie. Napadlo ji, že ten intenzivní, skoro strašidelný pohled Murdockových šedých očí je na něm snad tím nejznepokojivějším. Ale jaký případ? Oh, došlo jí náhle. Ten případ.

„Myslím, že s Jimmym Rayem Thompsonem jsme mu nasadili brouka do hlavy,“ vykládal Murdock. „Začal kolem toho čmuchat, když se vrátil na stanici. To víš, Dobbs. Nikdy žádné jméno nezapomene.“

„Seržant Dobbs si na něco vzpomněl?“ zamrkala Georgie.

„Zdá se, že náš Jimmy Ray strávil pěknou řádku let za mřížemi. Většinou krádeže. Naposledy byl v chládku v Jolietu kvůli –“ tady udělal Murdock dramatickou pauzu, která Georgii přivedla až na nebezpečný okraj gauče, „případu Meckelmann.“

Dívka si založila paže na prsou, bezhlesně hvízdla a snažila se vypadat inteligentně: „Ne! Vážně?“

Murdock smutně potřásl hlavou. „Neuvěřitelné, co?“

„To teda jo,“ souhlasila Georgie od srdce a zoufale pátrala ve své paměti, stále ještě marně.

„Přiznávám, že jsem si po tom zjištění připadal jako opravdový idiot.“

„Oh, no jistě,“ přitakala stejně zklamaně, „to úplně chápu.“

O čem to, proboha, mluví? přemýšlela horečnatě. O žádném případu Meckelmann v životě neslyšela.

„To, myslím, spoustu věcí vysvětluje,“ odtušil Murdock. „Když se ty klenoty nikdy nenašly, všichni se domnívali, že – Ale tohle všechno dobře víš.“

„Ale jistě,“ mávla Georgie sebejistě rukou. „Ale pokračuj a připomeň mi to. Některé detaily jsem mohla zapomenout.“

Murdock se zády opřel o rám kuchyňských dveří a překřížil nohy. „Takže asi si pamatuješ, že když starý Meckelmann bez dědiců zemřel, odkázal celou sbírku chicagskému muzeu umění. Člověk by čekal, že budou na sbírku neocenitelných klenotů trochu opatrnější, nemyslíš?“

„Oh, to jistě,“ souhlasila Georgie. Uvědomila si, že zírá s otevřenou pusou.

„No, možná to nebyla jen jejich chyba,“ usoudil Murdock. „Řekl bych, že se snažili udržet všechno v co největší tajnosti. Přesto byl ale ozbrojený transport přepaden a tři muži se sbírkou uprchli. Jednoho z nich pak našli ubodaného o pár ulic dál, asi to udělali jeho kumpáni. Jimmyho Raye sebrali pár dní poté, na anonymní udání. Proto mu všichni věřili, když tvrdil, že neví, kam se klenoty poděly.“

„Tomu nerozumím,“ zamračila se Georgie, která zapomněla, že má celý případ znát skrz naskrz. „Co tady mluvilo pro to, že nelže?“

„Protože ho někdo prásknul. Zdálo se jasné, že celý poklad má ten třetí muž a snaží se svých kompliců zbavit, aby mu zůstal. Ten že byl hlavním vůdcem a Jimmy Ray pouhý pomocník. Když ho Jimmy Ray odmítl jmenovat, vypadalo to, že to do celého obrázku zapadá. Zřejmě z něj měl tak hrozný strach, že se radši rozhodl odsedět všechno sám. A tak nakonec dostal jen tři roky.“

Georgie se na Murdocka zamyšleně zadívala. „Ty si myslíš,“ začala pomalu, „že Jimmy Ray mohl o těch klenotech celou dobu vědět? Že to byl on, kdo je ukryl?“

Murdockova tvář se roztáhla do toho pomalého, nebezpečného úsměvu, který už poznávala. „Ne, nemyslím si to. Já to vím. Viděla jsi ty boty z krokodýlí kůže? To stříbrné porsche? To si hned tak někdo dovolit nemůže – pokud někde nemá celé jmění. A potom, kdyby ten třetí ptáček klenoty měl, proč by se nikde neobjevily?“

„Myslíš, že všechno tohle Howard Kavin věděl?“

„Dost možná.“

„A tvůj klient?“

Murdock se zakřenil: „Informace o svých klientech obvykle neposkytuju, ale ano, Greenwood mi začíná být podezřelý. Říká, že mu jde jen o vrácení osobní půjčky. Pokud ale Jimmymu nepůjčil peníze přímo v base, časově to celé nějak neklape. Jimmy Ray je venku jen chvíli.“

Georgie, špičku palce znovu mezi zuby, převracela všechny informace v hlavě. Nakonec vzhlédla k Murdockovi.

„Takže co teď?“

Jejich pohledy se nadlouho setkaly. „Dobbs mi dal jméno Jimmyho spoluvězně z cely,“ řekl Murdock pomalu. „Jmenuje se Walters. Já ho znám. Ne důvěrně. Ale mluvit by s námi mohl.“

Georgie ohromeně vydechla. „To myslíš s námi dvěma? Chceš, abychom pracovali spolu?“

Vrásky na Murdockově čele se hrozivě prohloubily a ruce si nacpal do kapes kožené bundy. Na chvíli se jí zdálo, že ji pošle do háje. Místo toho si ale odkašlal.

„Je to tvůj případ,“ vyhrknul náhle prudce. „To ty jsi přišla na to, že se něco děje. A mělas pravdu. Ale nemám rád pořád někoho za patami a doufám, že ty taky ne.“

„Takže mi pomůžeš?“

Přestože se tvářil neochotně, přikývl. „Jo. Pomůžu ti. Ale pod jednou podmínkou. Ať zjistíme, co zjistíme, nebudeš se pouštět do žádných nesmyslných šíleností na vlastní pěst.“ Georgie se chystala protestovat, ale Murdock ji gestem ruky zarazil. „To je moje podmínka,“ prohlásil nekompromisně. „Ber, nebo nech být. Tohle není případ, kde si můžeme dovolit dělat chyby, po tom, co už máme jednoho ubodaného a druhého nalokaného vody na dně řeky.“

Georgie zbledla. „Takže mi to s Howardem Kavinem věříš? Taky si myslíš, že byl zavražděn?“

„Já si nemyslím nic. Jenom to, že jsou tu už dvě mrtvoly a třetí by nikoho moc nepřekvapila. Jestli stojíš o moji pomoc, musíš mě poslechnout.“ Odmlčel se, jako by chtěl svá slova zdůraznit. „Nezapomeň, že je tu ještě jeden neznámý článek.“

„Který?“

„Třetí zloděj klenotů. Ten, co ho nikdy nechytili. Bezejmenný. Možná, že se motá někde nablízku. Já osobně bych se za to skoro zaručil.“

ŠESTÁ KAPITOLA

„Existuje taky možnost, že třetím zlodějem byl Howard Kavin,“ poznamenal Murdock, když s buickem odrazil od výdejního okénka bufetu. „Kavin mohl čekat, až se Jimmy Ray dostane ven, a když se pak přihlásil, Jimmy Ray ho mohl zabít, aby se nemusel dělit.“

Vedle něj se Georgie hltavě cpala hamburgerem, jako by týden nejedla. Murdock fascinovaně sledoval, jak polyká hranolky po hrstech.

„Ne, to si nemyslím,“ zavrtěla s plnou pusou hlavou. „Tomu nevěřím – Bože, to je dobrota. Určitě nechceš kousnout?“

Georgie byla očividně hladová. Když Murdock odmítl, marně se snažila nedat najevo úlevu. S novou chutí se zakousla do druhého hamburgeru.

Cestou k Waltersovi míjeli dlouhé řady malých omšelých domků. Chodníky byly lemovány vraky zničených a vyhořelých aut a trávníky vypadaly zanedbané a zaplevelené. Murdock ukázal ven.

„Podívej, ty takovéhle ulice neznáš. Polovina lidí tady by za babku zamordovala nejlepšího kamaráda.“

S hranolkem mezi zuby si ho zamyšleně prohlížela. „Howard Kavin nebyl zlodějem klenotů.“

„No, něco přece věděl.“ Murdock hodil pohledem po adrese, kterou měl na kousku papírku v ruce. „Protože je mrtvý.“

„Třeba o těch klenotech jen slyšel a dal si dvě a dvě dohromady – Ale sakra!“

Murdock na okamžik přestal pátrat po domovních číslech a zadíval se na ni. Georgie se hrabala v pytlíku z bufetu, jako by čekala, že klenoty najde právě tam.

„Podívej,“ zanaříkala a vytáhla umělohmotnou krabičku se zmrzlinou. „Chtěla jsem s karamelovou polevou. Musels to slyšet, ne?“

Murdock zmateně pokrčil rameny, vyvedený z míry bleskovou změnou tématu rozhovoru.

„No, a tahle je s vanilkovou. Dali mi vanilkovou.“ Mezi stesky si přesto nacpala lžíci zmrzliny do pusy. „Člověk se prostě už nemůže spolehnout na nic.“

Murdock trochu zaraženě přikývl, neschopný dívce odporovat. Nechtělo se mu ani zdůrazňovat, že půl krabičky už snědla. Nedokázal si vysvětlit, jak může mladá žena, navíc takhle drobná a štíhlá, spořádat takové kvantum jídla. Kam to, proboha, všechno dává?

Zastavil u chodníku a počkal, až vyškrábe poslední kapičky. „Jsme tady,“ oznámil. „Snad bys měla jít radši se mnou. Nechci, abys mi tu zatím ohlodala čalounění.“

Rozpustile se na něj usmála. „No, byla jsem docela hladová,“ souhlasila a otevřela dveře. „Je to hrozně divné, ale poslední dobou bych bud pořád jenom jedla nebo –“ Náhle se zarazila a tváře jí zrůžověly. V třešňově červeném kabátku a těsných džínách, s leskle hnědým vodopádem vlasů padajícím na ramena, vypadala na omlácené, špinavé ulici skoro nepatřičně – jako měděný penízek jasně zářící v černé studni.

Ale samozřejmě, na jeho rozhodnutí tu nezáleží. Když nic jiného, už poznal, že Georgie má vlastní hlavu. Bude bojovat zuby nehty. A na rozdíl od všech, s kterými kdy měl tu čest, ona vždycky vyhrávala.

Zvedla ruku a špička jejího palce se znovu ocitla mezi zuby v přemýšlivém gestu, které už u ní poznával a zamiloval si.

„Chtěla jsem říct,“ vysvětlovala neobratně, „že jsem mě la odjakživa zdravou chuť k jídlu. Není to prostě nic nového nebo tak.“

„Hm, no, z toho si nic nedělej,“ zabručel. „Znal jsem řidiče tiráků, kteří jedli skoro tolik co ty.“

Georgie se legračně zatvářila, a když vyrazili po děravém chodníku, uslyšel, jak si pro sebe zamumlala: „Jaká útěcha.“; „Jo, mimochodem,“ poznamenal, když stoupali po rozvrzaných schodech na zápraží, „tady nech mluvit mě.“

„Tebe? Proč? V tom jsem přece lepší já. Je to vlastně moje specialita. A jestli se neurazíš, otevřená a citlivá komunikace zrovna není tvoje silná stránka.“

Zápraží toho domku vypadalo sešle a zanedbaně a pod Murdockovými kroky se celé zachvělo.

„Ale tady nejsi, aby sis povídala,“ zavrčel. „Potřebujeme informace o jeho spoluvězni. I když mu Jimmy Ray něco vyklopil, nemusí se mu to chtít říct. Možná bude potřebovat trochu přesvědčit. Nech to na mně. Walters mě zná. Já to zvládnu. Jenom pro jednou mlč.“

Když vztáhnul ruku po klice, ještě za sebou uslyšel mumlání o vůdcovských komplexech. Jeho dlaň ale ve vzduchu náhle ztuhla a ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Každý nerv jeho těla jako by se náhle probral k životu a vnitřnosti se změnily v led. Zaraženě stál přede dveřmi a cítil, jak se jeho páteří plíží důvěrně známé tušení. Potom se instinktivně otočil a přitáhl Georgii k sobě.

Musela si všimnout jeho napětí, protože když se ozvala, bylo to šeptem: „Co je? Co se děje?“

Tiše zavrtěl hlavou. Rychle, pozorně přehlédl dům. Ve špinavých oknech visely zašedlé, omšelé záclony a za dveřmi se neozýval ani hlásek. Naprosté ticho. Mrtvé ticho.

A náhle věděl všechno. Ten zápach byl tady venku na zápraží skoro neznatelný, ale Murdock už tak dlouho žil s nasládlou, zkaženou pachutí smrti, že si ji nemohl s ničím splést.

„Vrať se do auta,“ nařídil, už beze snahy šeptat. Nebylo proč. V tomhle domě není živé, dýchající stvoření, které by je mohlo slyšet. Už ne.

„Běž,“ zopakoval a zkusil otevřít dveře. Knoflík se bez odporu otočil.

„Ale proč? Co je? Nechci jít zpátky. Tohle je můj případ, copak jsi to zapomněl? Sám jsi to řekl.“ Vykročila kupředu a zatlačila do dveří.

Křičet nezačala, to musel Murdock uznat. Jenom zalapala po dechu, prudce se k němu otočila, zabořila tvář na jeho prsa a s rukou na ústech bezhlesně vzlykala.

Kdyby nebyl sám tolik vyvedený z míry, asi by ji odstrčil. Teď ji ale, znovu v rozmezí pár dnů, objal a přitiskl k sobě.

„No, no,“ chlácholil ji, „to nic není, už je to pryč.“

A odněkud z veliké dálky, z nějaké temné cizí země, kterou už nedoufal znovu navštívit, přispěchala na jeho rty slova útěchy. Uklidňující něžná slova, o kterých si myslel, že je už zapomněl, se k němu vracela v přirozeném proudu, jako by celou dobu jen čekala na jeho jazyku, čekala, až budou vyslovena.

„To je dobré. Už je to dobré. No tak, miláčku. Pojď zpátky do auta. Nic to není. Vždyť jsem u tebe.“

Posadil ji na okraj předního sedadla a sedl si vedle ní na bobek na chodníku. Tvář měla bílou jako křída a obrovské zelené oči rozšířené hrůzou. Když se odpotácela k blízkému křoví, následoval ji a přidržoval jí vlasy, než její nevolnost přešla. Potom vyhrabal její kelímek sodovky a sledoval, jak dlouze, žíznivě pije.

„Bože můj,“ vydechla nakonec, pohled upřený na dům. „Murdocku… Bože můj.“

A k tomu, napadlo Murdocka, není co dodat. Ten muž uvnitř se už Waltersovi moc nepodobal, přesto ho však detektiv okamžitě poznal. Bůh ví, jak dlouho tam ten chudák už leží. A potom, kdyby měl způsob vraždy posoudit, a to Murdock bohužel dovedl, člověk, který ruku s nožem vedl. moc dobře věděl, co dělá.

„Budeme muset zavolat policii,“ prohlásil.

„Dobbse,“ odtušila.

Rychle, překvapeně se usmál. Ať je vyděšená jakkoli, rozum téhle dámy to nezaslepilo. Zvláštní úcta k ní, která se v něm rodila, získala trochu na síle.

„Dobře. Zavoláme Dobbse. Radost mít asi nebude. Ale aspoň nebude dělat nějaké ukvapené závěry o důvodech naší přítomnosti tady.“

„Ten muž,“ začala a prudce polkla, „ten muž tam uvnitř, je to Walters?“

„Je.“

„Je mrtvý?“

„Dokonale.“

„Ale kdo…“

„To, Georgie, musíme my dva zjistit.“

Orin Dobbs je nechal tvrdnout před domem skoro tři hodiny, než jeho tým přijel a odvezl tělo. Další čtyři hodiny je potom trápil u sebe na stanici. Georgie zjistila, že měl Murdock pravdu. Dobbs z nich velkou radost neměl, zvlášť když Murdock opakovaně tvrdil, že nic nevědí, a Georgie po jeho vzoru taky zapírala.

Nebyla to ale vlastně úplná lež. Opravdu nic nevěděli. Mohli mít sice spousty podezření, ale ani jediný jasný důkaz. Walterse někdo zabil. To je zřejmé. Ale jestli je jakákoli souvislost mezi jeho smrtí, Jimmym Rayem, Howardem Kavinem, Erskinem Greenwoodem a neocenitelnou sbírkou j klenotů, to se mohli jen dohadovat.

Dobbs byl viditelně rozhořčený, ale hluboký respekt před svým bývalým poručíkem ho donutil své rozčilení ovládat. Bylo už skoro deset večer, když na ně nakonec zařval, aby z jeho kanceláře vypadli, ale očividně na ně ani tehdy nezanevřel. „A koukejte se trochu vyspat. Vypadáte oba hrozně,“ zavolal na ně ještě, když odcházeli.

Celou cestu zpátky domů se Georgie krčila v rohu auta a pevně se objímala vlastními pažemi, jako by tak mohla zastavit zvláštní chvění a drkotání zubů, které jí prostupovalo. Ještě nikdy předtím neviděla smrt – alespoň ne takovou brutální, divokou neúctu k lidskému životu. Ať se snažila jakkoli, nedokázala přestat vidět tu krvavou scénu před očima.

Murdock ovládal auto zkušenými, sebejistými pohyby a jeho profil se v míjejících světlech pouličních lamp zdál připomínat mozaiku ze zastíněných úhlů a ostrých hran. Pevný a neprostupný jako starobylá řecká socha, zdál se být úplně bez emocí a nepřipomínal vůbec muže, který byl právě svědkem práce psychopatického zabijáka.

Během celého dne, který připomínal očistec, zůstával zachmuřený a neotřesitelný a Georgii několikrát málem přemohla touha vztáhnout ruku a dotknout se ho, přikrýt svou malou dlaní jeho velikou a načerpat z jeho klidné síly trochu útěchy a ujištění.

Muž zastavil před jejím domem a obrátil se k ní. Ve tmě byly jeho oči nečitelné: „Budeš teď v pořádku?“

„Kdo? Já?“ Georgie se krátce, nepřesvědčivě zasmála a zatla zuby, aby jí necvakaly nahlas. „Nebuď blázen. Proč bych nebyla? O nic nešlo. Prostě jenom denní chleba, jak se říká.“

„Určitě?“

„Ale samozřejmě,“ prohlásila, ale neubránila se vyděšenému pohledu nahoru na vlastní tmavá okna. Cítila, že ji pozoruje, když šmátrala po klice dvířek.

„Vypadáš trochu, no, otřeseně,“ namítl.

„Neblázni. Nic mi není.“

„Jestli chceš, abych šel s tebou nahoru –“

Otevřela dveře a rychle vystoupila. „V žádném případě. Zvládnu to sama, děkuju mockrát.“

Koutkem oka Georgie zachytila prudký pohyb pod stromy před domem a její srdce se zoufale rozbušilo. Z temnoty na ni zlověstně zářily žluté oči. Když se před ní po chodníku přehnala kočka, málem vykřikla nahlas.

Murdock za ní právě vystupoval z auta. „Myslím, že s tebou stejně radši půjdu.“

„O.K.“

Slabochu, napomínala se Georgie a snažila se uklidnit splašeně tlukoucí srdce. Byl ten bílý záblesk ve tmě za ní jen kvapně potlačený úsměv?

Narovnala se, pochodovala po chodníku a s předstíraným ledovým klidem odemkla vchodové dveře. Nějaká část v ní mu chtěla říct, aby s ní přestal zacházet jako s dítětem a zmizel. Snad by to udělala, kdyby nebyla v nehybné, tiché noci tak vděčná za jeho přítomnost.

Chodba byla temná jako jeskyně. Georgie otočila vypínačem. Potom ještě jednou. „Světlo je rozbité,“ oznámila rádoby klidným, jen o jednu dvě oktávy vyšším hlasem. Po kůži jí přeběhl chlad.

Ve tmě slyšela jenom vrzání Murdockovy kožené bundy a kroky těžkých bot. Vzduch kolem ní se zachvěl, jak se přiblížil, a náhle ucítila teplo jeho těla a slabou, nezaměnitelnou mužskou vůni jeho pokožky, tak málo známou a přesto opojnou jako droga.

O její tvář se otřela chladná hladká kůže a pak se jejími prsty propletly jeho a teplá dlaň jí zakryla ruku, stále zápasící s vypínačem. Ve vlasech vnímala jeho teplý dech. Na okamžik se jí zdálo, že se jeho dech zrychlil. Nebo to byl její vlastní?

Potom jeho ruka náhle klesla.

„To nic není. Jen prasklá žárovka.“ Navzdory tomu, co říkal, mluvil jen šeptem.

„Ano. To bude tím,“ vyhrkla Georgie a své prsty skryla v dlani druhé ruky, jako by se byla spálila. Nezačnu panikařit, připomínala si. Neudělám ze sebe před Murdockem blázna.

„Je to starý barák. Musí se to stávat každou chvíli.“

„To ano,“ souhlasila, neschopná potlačit vyděšený tón svého hlasu. „Žárovky tu praskají pořád.“

„Ale stejně,“ pokračoval klidně, „pro všechny případy, máš v kabelce baterku?“

„Ztratila jsem ji. Co ty?“

„V autě.“

„Dojdeme pro ni?“

„Jenom pokud máš nějaké baterie.“

Uslyšela zašustění kůže, jak se od ní ve tmě vzdaloval.

„Murdocku?“

„Počkej tady,“ ozval se hlubokým, měkkým hlasem. „Hned jsem zpátky.“

V oslepující temnotě po něm Georgie rychle zašmátrala. Vydal se ke schodišti? Zachvátila ji panická hrůza, že ji tu nechá stát, bezmocnou a nevidoucí.

„Ne, počkej,“ vydechla a začala se s nataženými pažemi potácet vpřed. „Jdu taky.“

„Řekl jsem, ať tu počkáš.“

Udělal chybu, že odpověděl. Rychle vyrazila po směru hlasu a málem ho svou vahou srazila na schodiště.

„Jdu s tebou,“ zašeptala a pevně se vzadu zachytila jeho kožené bundy.

„Proboha, Georgie,“ pokusil se vyprostit.

Georgie se držela pevně. „Nedovolím ti nechat mě tu samotnou. Prostě ne,“ nevzdávala se. Už se nesnažila předstírat odvahu.

„Oh, pro boha živého – Tak dobře, ale pusť mě, ano?“ zašeptal nakvašeně. „Než se zastřelím. Snažím se vyndat pistoli a ty mě mačkáš tak, že nemůžu pohnout rukou.“

„Cože? Jé, promiň.“ Rychle uvolnila stisk, ale bundy se radši úplně nepustila. Začali stoupat po schodech. „Jakou pistoli? Doufám, že jsi ji s sebou neměl dneska, když –“

„Georgie.“

„Fajn. Nezlob se.“

Opatrně se plížil po schodišti, tápal kolem stěn s Georgii těsně v patách. Na prvním odpočívadle se zastavil, asi naslouchal, než bezhlesně pokračoval dál.

Chodba třetího poschodí byla klidná a tichá, slabě osvětlená malým okénkem úplně na konci. Murdock jí gestem naznačil, aby dál nešla. Když divoce zavrtěla hlavou, jen nešťastně zabručel, vztáhnul ruku s očividně velmi spolehlivou zbraní a znovu vyrazil.

Krok za krokem se plížili ke dveřím jejího bytu, kde se zastavili. Georgie přitiskla tvář k zádům jeho hladké kožené bundy a zřetelně vnímala jeho silné svaly napjaté rozrušením. Zavřela oči a snažila se přemoci touhu pevně ho zezadu obejmout a odtáhnout ho chodbou zpátky do bezpečí.

Natáhl ruku po klice a zašeptal: „Klíč.“

„Cože?“

„Klíč. Je zamčeno.“

„Oh. No, jasně. Moment.“ Strhla si z ramene kabelku, položila si ji na koleno a začala se přehrabovat v nahromaděném zmatku.

„Dělej,“ zamumlal rozčileně.

„Jasně, jasně. Vždyť hledám. Jé!“ Prudce se zarazila, obrátila oči v sloup a vytáhla svazek klíčů ze své kapsy.

Murdock zabručel nebezpečně jako medvěd probuzený ze spánku, ale klíč jí vzal z ruky a tiše ho zasunul do zámku,

„A proboha počkej tady.“ Rozčilení v jeho tónu bylo trochu maskováno šepotem.

„Myslíš, že ten zabiják –“

„Prostě počkej.“

„Ale…“

„Georgie!“

Murdock zatlačil na dveře a protáhnul se dovnitř. Georgie ho navzdory syčení a rozčileným gestům rychle následovala.

V bledém světle úzkého proužku měsíce venku za obývákovým oknem se chaotický nepořádek uvnitř zdál naprosto katastrofální. Ohromená Georgie se zarazila ve dveřích a zírala na tu pohromu, co bývala jejím bytem.

Murdock bezhlesně přešel do kuchyně a po cestě marně zkoušel rozsvítit světla. Uslyšela zaskřípění podlahy v předsíni a tiché otevření dveří. Když se před ní potom náhle objevil, leknutím sebou trhla.

„Nikdo tu není,“ řekl.

Georgie se vpotácela dovnitř. „Bože,“ vydechla znechuceně. „Takový nepořádek. Podívej, co udělal s mým domovem.“

Murdock se tiše otočil po směru jejího pohledu.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ vykřikla, „to je šílenství.“ Ve tmě uklouzla na hromadě rozházených časopisů a málem přepadla přes nízký stolek.

„Georgie,“ přerušil ji Murdock, „tos udělala ty.“

Dívka se zarazila uprostřed gesta a zadívala se na Murdocka. „Ha?“

„Ten binec. Udělalas to ty. Dnes ráno, pamatuješ? Jak jsi uklízela v tom prázdném pokoji.“

Zmrazená náhlým pochopením a zděšením z vlastní hlouposti na něj vyvalila oči. Paže jí pomalu klesly.

„No jasně,“ přispěchala, „vždyť já vím.“

Zdálo se, že se chystá něco říct, ale pak si to rozmyslel. A náhle se zakřenil, neschopný potlačit pobavený úsměv.

„Je tady hrozná tma,“ snažila se vysvětlovat.

Jeho úsměv se rozšířil. Jako zaprášené tóny z dávno zapomenutých varhan, vydralo se z jeho hrdla krátké, skoro zrezivělé zachechtání, a další a další, vždy rychlejší a naléhavější než předchozí, až se mezi stěnami rozlehl upřímný, nezadržitelný mužský řehot.

Georgie si ho nejistě změřila. Její vlastní koutky se začínaly nedobrovolně zvedat. Slyšela vůbec někdy předtím Murdockův smích?

Stál v rohu pokoje, ruce v bok, hlavu zvrácenou vzad a v bledém světle vypadal obrovský, temný a skoro neskutečný. Jako nepozemský nordický bůh hřmící z výšiny svojí hory. Pokoj kolem něj se zdál být maličký, jako by jej celý naplňoval.

Jeho smích byl nakažlivý. Navzdory své snaze se Georgie nedokázala udržet.

„Vážně jsem si myslela, že se sem někdo vloupal.“

„Jak ses tvářila,“ zasténal a utřel si uslzené oči.

„Tak směšné to zase není.“ Zachichotala se. „Ale vážně mě to trochu rozčílilo.“

„Trochu?“ srdečně se rozchechtal. „Vypadalas, že bys byla schopná vraždit.“

„No, ano. Ale co ty? Plížil ses tu s pistolí jenom proto, že vyhořelo pár žárovek.“

Georgie vykročila kupředu a vztáhla ruku, aby ho žertem pošťouchla. Pod nohama jí ale uklouzla rozházená kupa otrhaných časopisů a málem se svalila na záda. Než ale stačila překvapeně vykřiknout, chytil ji Murdock pevně za ramena a postavil na nohy.

„Děkuju,“ poznamenala. Na chvíli se ho přidržela za předloktí, aby našla rovnováhu.

„Rádo se stalo.“

Ještě se smíchem o krok ustoupil. V tom okamžiku se kupka časopisů sesunula na stranu a oba se náhle řítili k zemi na obrovskou krabici odloženého šatstva a zimních svetrů.

„Áaa,“ zaječela Georgie a hmátla po Murdockovi.

S duchapřítomností, která na Georgii udělala veliký dojem, se ale Murdock ve vzduchu přetočil a místo aby se na podlahu svalil jak široký tak dlouhý, dokázal jen prudce dosednout na krabici a dívku přitáhnout k sobě. Georgie zvedla obličej z Murdockových prsou. Její oči se široce rozevřely. Murdock se vřele usmíval.

„Jsme zachráněni,“ prohlásil.

„Ano,“ souhlasila, ohromením neschopná pohybu.

Potom se krabice propadla. Pod vahou dvou těl se papírové boky bez boje vzdaly a oni se ponořili do hlubokého kráteru plného měkkých svetrů. Georgie přidušeně vykřikla a snažila se vyprostit z propletence rukou a nohou.

„Au,“ zasténal Murdock někde pod ní. „Nestrkej mi tam koleno.“

„Oh, panebože,“ zanaříkala Georgie zahanbeně. „Hrozně se omlouvám.“

Beznadějně se na něm kroutila a otáčela. Hlavu měla nacpanou pod rukávem jeho bundy, tvář přitisknutou k jeho košili. Na jedné ruce si nešťastně ležela, na druhé jí ležel Murdock a nohy jí trčely přímo z krabice.

„Ten loket mi strkáš do obličeje,“ zabručel. „A přestaň se takhle mlít.“

„Snažím se dostat ven.“

„Já vím, ale stejně toho nech.“

Georgie zatahala za svou uvězněnou paži: „Co je s tebou. To tady chceš zůstat celou noc?“

„Jestli se budeš hýbat takhle, tak jo.“ Konečně hmátla po otřepaném okraji krabice a trochu se narovnala. Asi ho špatně slyšela.

Georgie zvedla hlavu a na okamžik spatřila jeho pomalý, nebezpečný úsměv. Srdce se jí prudce rozbušilo. Oh, panebože, uvědomila si náhle. To, co ji tlačí na břiše, asi nebude hlaveň jeho pušky.

„Murdocku…“

Ale tehdy už i on vyprostil svoje ruce, vzal její tvář do svých velikých dlaní a přitáhl ji k sobě. Rty měl plné a líbal ji zároveň sametově jemně i tvrdě a naléhavě. Při prvním doteku jeho úst se Georgii zatajil dech.

Naschvál ten polibek brzdil a prodlužoval a pevně ji při tom držel. A Georgie, navzdory vlastnímu ohromení, vnímala živě, skoro bolestně každičkou křivku a sval jeho těla.

V pevném objetí, s propletenými údy, cítila, jak se jeho hruď vzdouvá a klesá zrychleným dechem, cítila, jak se mu napjal a poskočil sval ve stehně, když se pohnul, a cítila i vzrůstající napětí celého jeho těla, zatímco si pomalu a záměrně pohrával s jejími rty.

Ten polibek byl pozváním, výzvou… násilným aktem pře svědčení. A Georgie mu nedokázala odolat. S bezděčným povzdechem se z ní začalo vytrácet ohromné napětí, dívka se uvolnila a její křehké tělo jako by se s Murdockovým pevným slilo dohromady.

Muž musel poznat, že se vzdala, protože jeho objetí ještě zesílilo. S ústy na jejích ústech hluboce, skoro ničivě vdechoval, jako by chtěl Georgii celou vysát. Jeho prsty opustily její tvář a pohrávaly si teď s jejími vlasy, zatímco druhá ruka hladila křivku zad.

Nikdy potom úplně nepochopila, jak to celé dokázal. V jednom okamžiku byli spolu nacpaní v krabici, v dalším se potom překulili a leželi na podlaze, ale jejich rty se přitom neoddálily ani na vteřinu.

„Georgie,“ zašeptal přidušeně.

Ležela na podlaze a on se opřel a vyvážil nad ní a setřásl si z ramen svou koženou bundu. Jeho silná stehna ji tiskla mezi nohama. Když ale potom sáhl po pásku jejích džin, vzedmul se v ní instinktivní, panický poplach. Rychle od něj odvrátila tvář a popadla ho za ruce.

„Murdocku. Počkej. Přestaň,“ vyhrkla, bez dechu z jeho polibků.

Zvednul hlavu, ale oči měl zavřené. Jak se tak nad ní nakláněl se vzdouvajícím se hrudníkem a stisknutými zuby, vypadal velice mužně, velice urostle a velice, velice cize.

Georgie nervózně polkla a dlaněmi se opřela o jeho hrudník, přes košili málem ucukla před horkostí jeho hladké kůže.

„Počkej,“ opakovala s bušícím srdcem. „Je to moc rychlé. Děsíš mě. Já… nestačím myslet.“

Když promluvila, Murdock konečně otevřel oči. Šedé, horké a třpytivé oči jako z oceli v dlouhém, pátravém pohledu. Dýchal v krátkých, mělkých nárazech.

„Ano, máš pravdu,“ vydral ze sebe nakonec přiškrceně. „Pomaleji.“

„Ale já nestíhám myslet –“

„Nemysli, Georgie,“ poradil jí. Pronikavě se jí zadíval do očí. „Nemáš se čeho bát a nemáš nač myslet, kromě nás dvou.“

Když ústy znovu pokryl její rty, odpor v Georgii se jen krátce zatřepotal a odumřel. Nač by měla myslet? Něco by tu bylo. Něco, co mu musí říct. Jeho rty ale byly tak náročné, plné a naléhavé, že její tělo na ně reagovalo vlastní vůlí.

Chci ho, přiznala si. Chci ho tak, jako ještě nikdy nic za celý svůj život. A on v ní zapaluje tuhle touhu a rozdmýchává ji svými rty a dlaněmi do velikého ohně, který už nedokáže ovládat. Tak na co by měla myslet?

Na nic než na tohle, povzdechla si. Když vytáhl okraj její košile z džin a svou velkou, silnou rukou jí přejel po hebké kůži plochého bříška, tiše, zmučeně zasténala.

Kleknul si na kolena a bez rozepínání si přetáhl košili přes hlavu. Jeho hruď byla pevná a široká, porostlá hnědými chloupky. Georgie na něj zírala a v hlavě se jí znovu rozezněla ozvěna předchozích obav.

Murdock jí ale nedal šanci, aby znovu sklouzla do nejistoty. S překvapivou něžností ji silnou paží objal kolem pasu, zdvihnul ji k sobě a stáhl jí z ramen nejdřív kabátek a hned potom košili.

Dlouho si ji prohlížel, jak se opírala o jeho paži jenom v růžové krajkové podprsence. Potom zavřel oči a Georgie si všimla pohybu jeho hrtanu, jak naprázdno polknul, jako by se snažil ovládnout.

Pomalu, pomaloučku jí svlékl podprsenku, prsty si pohrál s oblou bělostí jejích ňader a s naběhlými růžovými bradavkami a potom ji znovu měkce položil, nečekaně něžně se na ni usmál, dlaní ji pohladil po tváři a sáhl po svém opasku.

Georgii ohromil náhlý veliký stud, a proto pevně zavřela oči. Oh, proč jen nemůže být trochu světácká, skoro zasténala. Má-li ji Murdock svést, nemohla by být tedy aspoň trochu vyzývavější?

Georgie se donutila otevřít oči a spatřila, jak se Murdock sklání na podlahu vedle ní. Jeho oči potemněly do divoce, bouřlivě tmavošedé, ale úsměv byl pořád něžný, když rozepínal knoflík jejích džin. Georgie se přiměla otočit k němu a nadzdvihla se v bocích, aby jí dokázal stáhnout džíny a hned potom kalhotky.

Ležel vedle ní nahý, s hladkou a zlatou kůží, pod kterou se rýsovaly dlouhé pletence silných svalů. Bez oblečení, napadlo Georgii, vypadá ještě mnohem větší. Přejela pohledem dolů přes jeho pevné břicho a v ústech jí vyschlo. Ano, mnohem větší,

„Murdocku, já…“

Její slova umlčel polibkem. Prsty ji hladil po ramenou a zanechával na nich horečnatou stopu, když se přesunul k lichotivé křivce její šíje a potom dolů na hebkou kůži mezi ňadry.

„Pojď ke mně,“ zašeptal někde u jejích rtů. „Pojď ke mně, Georgie.“

A tehdy pochopila, že měl pravdu. Nemá se čeho bát. Od něj ne. S náhlou horlivostí Georgie vztáhla ruce, chytla se muže za ramena a přitáhla se těsně k němu.

První dotyk jeho nahé kůže byl jako šok, rána, která ji roztřásla omamující touhou a srdce pobídla do splašeného cvalu. Zabořila tvář někam mezi jeho hlavu a rameno a zhluboka vdechla jeho mužnou vůni.

Murdock se trochu odtáhl a prohlížel si ji. Měkce jako jarní vánek začal klouzat dlaní po jejím těle. Pod jeho jemným dotekem se Georgie celá roztřásla a přidušeně zalapala po dechu.

„Můj bože,“ vydechl a zadíval se jí do očí. „Můj bože, jsi ještě krásnější, než jsem si představoval.“

Jeho ruka jí přejela po bříšku, potom zakroužila kolem prsu a palec pohladil bradavku s tak mučivou něžností, že Georgie tiše zasténala. Vztáhla ruce, popadla Murdocka za silná ramena a snažila se ho k sobě přitáhnout.

„Pomalu,“ usmál se na ni, „pamatuješ?“

Zavrtěla hlavou položenou na podlaze. „Ne, nepamatuju.“

Dovolil jí, aby mu pomohla uvelebit se mezi jejími stehny a opřít se o předloktí. Drobounkými polibky jako kapičkami rosy pak pokryl její spánky, tváře i víčka, než se znovu zmocnil jejích rtů.

Dotyk jeho tvrdého, pevného těla byl skoro bolestivě smyslný a ona se pod ním nepokojně zmítala, tváře rozhořelé vzrušením, žíznící po pokračování. Když potom její nohy svým silným stehnem ještě více oddálil a snížil se k ní, přisála se k jeho ramenům, s horečnatou vášní vracela jeho polibky a sténala.

Při jeho prvním nárazu Georgie málem vykřikla. Pevně ho stiskla a cítila, jak se jeho svaly pod jejími dlaněmi napjaly. Podruhé už výkřik potlačit nedokázala, ale tehdy už byl celý uvnitř a naplňoval ji tak sladkou extází, že sotva dýchala.

Pohybovali se spolu v bezchybném odvěkém rytmu jako nov a úplněk, jako příliv a odliv, jako východ a západ slunce. A potom padala, řítila se po hlavě do sladkého černého nekonečna, kde zůstala jenom slaná vlhká chuť jeho kůže na jazyku a zvuk jeho zrychleného dechu v uších.

SEDMÁ KAPITOLA

Murdock nespal. Ležel v potemnělém pokoji a pozoroval spící Georgii. Prohlížel si bledou křivku její měkké tváře na svém rameni, stín dlouhatánských řas a bílé prsty uvelebené na jeho hrudi. Její bohaté, čokoládově lesklé vlasy se rozlévaly po polštáři a hedvábně ho hladily na krku.

Panebože, jak je krásná. Jako tančící odlesky měsíčního svitu na noční hladině. Kdyby se teď natáhl a chtěl se jí zmocnit, snad by mu proklouzla mezi prsty a zmizela jako tajemný, nedotknutelný měsíční paprsek.

Jemně, váhavě vztáhl ruku a položil ji na dívčinu paži. Její pokožka byla smetanově hladká a tělo pod ní pevné, zdravé a skutečné. Ano, to ho ale neujistilo.

Uvelebila se těsně vedle něho, tak těsně, že na kůži cítil její teplý dech. Je to tak, je skutečná. Ale ne pro něj. Dnes v noci se na chviličku, když ji držel v náruči, jejich těla se proplétala a celá země se pod ním otřásala, stalo něco zvláštního. Na ten kratičký okamžik se temnota v jeho duši roztrhla a on zahlédl cosi tak jasného, mírného a krásného, že mu to až vyrazilo dech.

Ale to byla jenom iluze, přesvědčoval se Murdock s hořkou jistotou, zamlžený výhled na vzdálenou zemi, do které nemá šanci proniknout. Nemůže přijmout to, co Georgie nabízí. Stejně jako měsíční svit, ani tuto dívku by nikdy nemohl úplně ovládnout a sevřít do dlaní.

On ne. A ne teď. Pro něj už je pozdě. Už příliš se toho stalo. Už moc dlouho žije v temnotách. Dnes večer asi ztratil hlavu. Musel to být nějaký záchvat nerozumu, který ho přiměl přitisknout ji k sobě, líbat ji… milovat se s ní. Jak se mohl opovážit? To si opravdu namlouval, že by mohl vykročit do světla?

Georgie cosi ospale zamumlala a ještě těsněji se k němu přitulila. Nedokázal si pomoci a ještě víc ji k sobě přivinul. Ihned se ale donutil svůj stisk uvolnit.

Už zase jsem se neovládl, vyčítal si. Ano, tak se to stalo. Nějak se k němu přikradla, když nedával pozor. Byla tak krásná a nevinná, rozesmála ho víc než kdokoli za celé dlouhé roky. A tehdy, když nehlídal, vklouzla tou škvírkou ve dveřích přímo do jeho duše.

Kdesi v Murdockových útrobách se otevřela zející rána a on jen pevně zavřel oči, aby zaplašil neočekávanou bolest. Je blázen. Zatracený blázen. Věděl, že může udělat jenom jediné. Pomalu, s nejvyšší opatrností začal zpod jejího těla vytahovat svou paži.

Štíhlé prsty stočené na jeho hrudi se natáhly. Na jeho kůži dopadl jako pírko lehoučký polibek a Murdock se zarazil. Pokrývka zašustila, Georgie pohnula nohou a otřela se o něj hedvábně jemnou vnitřní stranou stehna. Další jemňoučký polibek mu rozbušil srdce a potom už Georgie zvedla hlavu a ospale se na něj usmála.

Zelené oči byly ještě zastřené mlhou spánku a rty vypadaly zmučeně a unaveně.

„Taky jsi vzhůru?“ zašeptala.

Zíral na ni, neschopný odpovědi. Jak dlouho už nespí? Nemohla vycítit, třeba ještě ve spánku, k čemu se rozhodl?

Její víčka se zatřepetala a nad překrásně zeleným světlem jejích očí se sklonil černý prales řas.

„Murdocku,“ začala roztřeseně, zarazila se a nakonec se mu podívala do očí, „musím ti něco říct.“

Při jejích váhavých, zlověstných slovech se kdesi hluboko v jeho vědomí rozezněl varovný zvon. Chystá se mu svěřit. Chce se přiznat k něčemu, co on nechce slyšet. Nemá právo to vědět. Copak se právě nerozhodl ji opustit – a už se nikdy nevrátit?

„Georgie, ne …“

„Jsem těhotná,“ vyhrkla náhle překotně.

Jako po pádu z veliké výšky, ležel Murdock ohromený uprostřed veliké postele. Před očima mu tančila světýlka. Na strašlivý okamžik se mu zdálo, že řekla –

„Je mi to líto,“ dodala ve stejném vyděšeném spěchu. „Měla jsem ti to říct. Byla bych to udělala. Ale neměla jsem –“ Začervenala se. „Nedal jsi mi šanci.“

„Těhotná?“ opáčil v naprostém zmatku. Pomalu mu docházela nesmyslnost jejího tvrzení. Otočil se na bok, aby z něj sklouzla, a zadíval se na její ploché břicho pod pokrývkou. Potom na ni upřel dlouhý pohled.

„To je nesmysl,“ prohlásil autoritativně. „Právě jsme se spolu vyspali. Nemohla bys to vědět.“

Teď se rozhostil nechápavý výraz zase na Georgiině tváři. Zírala na něj s otevřenou pusou.

„Co? Ale ne. Oh, Murdocku, já jsem nemyslela –“ Krátce se na něj usmála. „Tak nezkušená zase nejsem.“

V rozčileném údivu se na ni zamračil. „Tak o čem to, proboha, mluvíš?“ neudržel se.

„Jsem těhotná. Ale ne s tebou.“ Její úsměv se rychle vytratil. „Byl to někdo jiný.“

Murdockovi vyschlo v ústech a jeho útroby se krátce, bolestivě sevřely. Svět před jeho očima zčernal. Ve víru mučivých představ uviděl jiného muže, jak se jí dotýká, líbá ji a dělá s ní stejné věci, jako před chvílí on. A náhle měl pocit, že se asi zblázní.

„Murdocku?“

Divokým pohybem odhodil pokrývku a vyskočil z postele. Chtěls ji opustit, křičel na něj jeho mozek. Stejně jsi to chtěl udělat. Nezáleží mi na tom, přesvědčoval se zarytě. Je mi to úplně jedno,

„Murdocku!“

U dveří se ještě ohlédl, hruď se mu těžce vzdouvala a klesala, oči měl jako za mrakem nevysvětlitelného vzteku a zoufalství. Georgie se opírala o pelest postele, pokrývku těsně přitaženou k ňadrům, a vyděšeně na něj zírala.

Můj bože, zasténal Murdock v duchu, co jsem to jen udělal? Ona je těhotná. Jiný muž. Dobrý bože, co jsem to udělal?

„Prosím,“ zapřísahala ho, „prosím, neodcházej takhle. Dovol mi vysvětlit, jak…“

„Není co vysvětlovat,“ odbyl ji. „Mně ne.“

„Ale je. Teď se zlobíš. To je samozřejmé. Chápu to. Ale kdybys mě jenom nechal…“

Znovu jí skočil do řeči: „Nechci nic slyšet. Rozumíš? Nic mi do toho není.“ Zatnul zuby a chytil se dveří tak pevně, že se mu jejich okraj zařízl do dlaně. Jasně, pomalu dodal: „Lituju téhle noci. Nemělo se to stát.“

„To nemyslíš vážně. Nemůžeš to…“

„Byla to moje chyba,“ pokračoval nesmlouvavě. „A beru za to plnou odpovědnost. Už se to nikdy nestane. To ti slibuju.“

„Murdocku, počkej!“ vykřikla. Vydrápala se na kolena a vztáhla k němu ruce, až z jejího nahého těla sklouzla pokrývka. „Prosím tě, počkej. Vyslechni mě, prosím.“

Muž rozrazil dveře a zády k ní se zastavil. Nedokázal sám sobě zabránit, aby tiše nedodal: „Neměla jsi mi tenkrát poprvé vůbec lézt do auta. Nikdys to neměla udělat.“

S tichým cvaknutím, které bylo přesto definitivnější než to nejhlasitější bouchnutí, zavřel dveře ložnice a začal sbírat svoje svršky z podlahy obýváku.

S deskami v rukou zírala Georgie váhavě a nepřítomně do pořadače a znovu před sebou uviděla Murdockovu tvář ve chvíli, kdy zavíral dveře její ložnice. Kolem ní v kancelářích Agentury Poulopoulos zvonily telefony, tiše cvakal fax a půl tuctu spolupracovníků pobíhalo sem a tam. Dnes ale jako by si to Georgie ani neuvědomovala.

Vždycky, když si vzpomněla na jeho slova, na to, jak vyskočil z postele a jak potom… potom prostě odešel, prudce sebou trhla. Jedna její část se chtěla rozplakat. Druhá pak toužila řvát vzteky nad hloupostí a nespravedlností celé situace.

O.K., pomyslela si teď, špičku palce mezi zuby. O.K., šokovala ho, že je těhotná. Který normální muž by zůstal nedotčený? Není to zrovna věc, kterou by muži chtěli od ženy těsně po milování slyšet. Chápala jeho zklamání i zmatek.

Ale reagovat takhle! Říct, že jejich milování bylo chybou. Říct, že by byl rád, kdyby se nikdy nebyli potkali!

Kvůli němu si připadala zostuzená… a pošpiněná. Georgie zavřela oči a položila si dlaň na břicho.

Možná opravdu udělala chybu. No, spíš vlastně určitě. Ale stydět se nebude. Nebude se cítit provinile. Vždyť to, co se děje uvnitř ní, je tak zázračné a skvělé. Snad si přeje, aby to býval byl někdo jiný než Stuart. Ale kvůli nikomu – nikomu, zopakovala si přesvědčivě – nezačne toho dítěte litovat.

Georgii se nahrnuly do očí slzy zoufalství a vzteku a des ky zlobně nacpala mezi ostatní a práskla zásuvkou. K čertu s Murdockem, pomyslela si, jak nejzuřivěji dokázala. Chce-li být takhle zlý a neúprosný, ona se tím nebude trápit. A jestli o ni nestojí, tak, no, tak… nebude o něj stát taky.

Dětinskost a beznadějnost téhle reakce ji uvrhla do nového zoufalství. Neexistuje způsob, musela si přiznat, jak sama sebe přesvědčit, že na tom nezáleží. Nešťastná a vyčerpaná se od pořadače odvrátila. Annie Diceová si ji zpovzdálí prohlížela se zmateným zájmem. „Děje se něco, Georgie?“ klidně, laskavě se zeptala.

Georgie se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou.

„Jenom se ptám,“ pokračovala Annie, „protože jsi právě zařadila Belmontovy desky pod N.“

Dívka na ni jen nechápavě zírala. Netroufala si odpovědět, protože se bála, že se rozpláče. S hrůzou zjistila, že se jí do očí nahrnuly slzy.

„Nic se neděje,“ vypravila ze sebe potom a Annie se na ni soucitně zadívala. „Vážně.“

„Oh, zlato. Je mi to hrozně líto.“

Georgie vypadala ohromeně.

„Já vím, jak moc si přeješ další případ,“ pokračovala Annie. „A taky vím, že o tuhle práci v kanceláři jsi nestála. Ale dej svému strýci čas. Georgie, vždyť víš, že je pod velikým tlakem. Buď jen trpělivá. Přijde další případ a on bude potřebovat pomoc. Pak budeš moct dokázat, co v tobě je. Věř mi, přijde za tebou. Uvidíš.“

„Ne,“ odvětila Georgie zamyšleně. „To si nemyslím.“

A až když se vrátila ke svému psacímu stroji a k velké hromadě zpráv, které potřebovaly přepsat a založit, uvědomila si, že to nebyl její strýc, o kom před malou chvílí mluvila.

Murdock seděl před domem Jimmyho Raye Thompsona ve svém špinavém autě plném poházených kelímků od kávy a sáčků z bufetů a sám pro sebe si rozčileně bručel. Celý případ je pro kočku. Jediným vodítkem k celému tomu zatracenému hnusu je Jimmy Ray a jenom bůh ví, kde ten celou noc byl.

Když sem totiž Murdock ve čtyři ráno přijel, Raillyho tu přirozeně nenašel. V poledne se pak jako z čistého nebe zjevil Jimmy Ray, s veselým pískáním si odemkl dveře a zmizel uvnitř. Murdockovi se chtělo vzteky mlátit do volantu. Kde se ten vychrtlík, ksakru, celou noc toulal?

Murdock se temně zamračil na okna Jimmyho bytu, z palubní desky popadl kelímek se studenými zbytky kávy na dně a s nadávkou jím mrštil na zadní sedadlo. Připálené hamburgery, které měl předtím k obědu, ho tlačily v žaludku, celé tělo ho bolelo od dlouhého sezení a oči pálily únavou.

Nikdy nebýval samá dobrá nálada, ani v těch nejlepších dobách. To o sobě Murdock věděl. Dnes se ale jeho rozpoložení dostalo hluboko pod bod mrazu. Toužil někoho přerazit vejpůl, vytrhnout volant z podlahy, kopat do dveří auta, dokud se nezkroutí a nezkříží, řvát a řvát vzteky až do ochraptění. Toužil se opřít pevně do sedadla, zakrýt si oči dlaněmi… a brečet. Brečet jako pitomé rozmazlené děcko.

Těžce dýchal. Třesoucíma se rukama pevně popadl volant a sklonil hlavu. Ten případ mu leze na nervy, nic to není. Tenhle pitomý případ se zdá dotýkat všeho a ničeho najednou a většinu času už vlastně ani neví, proč na něm vůbec dělá. Možná je prostě jenom přetažený. Možná to s prací trochu přeháněl a teď bude muset nést následky.

Murdock se napřímil a díval se do prázdna skrz Jimmyho okna. Určitě to není kvůli ní. Ne. To je k smíchu. Chlapi s jeho profesí se na ženské nevážou. Nemá to cenu. A pak… nemůže si dovolit žádné rozptylování.

Ne, ujišťoval se Murdock. O Georgii mu nejde. Je to jenom ženská. Ve své době jich měl spousty a od každé snadno odešel beze stopy lítosti. A od té hrozné noci před šesti lety se pak rozhodl, že si už žádného člověka nepustí k tělu, a tenhle názor se v blízké budoucnosti měnit nechystá.

Jistě je pěkná, ale nemá nic, co by mu nemohla dát každá jiná žena. Murdock si krátce a skoro bolestně živě vybavil, jak ji cítil pod sebou, jak se ho držela a tichounce, bez dechu sténala rozkoší, když se s ním v rytmu pohybovala. Ještě pevněji se zachytil volantu.

Ne, to není Georgie, kvůli komu touží rozbít přední sklo pěstí. Nejde mu o ni. Nic pro něj neznamená. Ano, tentokrát asi zabrousil až na samý okraj. Motal se kolem ní dost dlouho. Přestal se ovládat a skoro už začal přemýšlet, jaké by asi bylo zůstat.

Ale nezůstal. Díkybohu, už zase přišel k rozumu. Ještě včas vyvázl.

Náhle muž koutkem oka zahlédl, jak kolem projelo auto. V příštím okamžiku už vzpřímeně seděl a nevěřícně zíral ven na ulici. Malý červený volkswagen zastavil u chodníku asi půl bloku před ním.

Při pohledu na auto se na Murdockově tváři rozhostil rozlícený výraz. Čekal. Rukama drtil termosku s kávou, kterou si předtím v autě vyhrabal. Když potom z auta nikdo nevystoupil, věděl to jistě. Vlastně to věděl od začátku. Georgie dorazila po práci. Toho případu se nevzdá.

Murdock termosku bezhlavě odhodil na sedadlo vedle sebe. Zoufalství a zloba, které jím cloumaly celý den, se v něm náhle vzedmuly. Impulsivně rozrazil dveře, aniž by si předtím jen rozmyslel, co se vůbec chystá říct. Hnaný vpřed mohutnou vlnou vzteku, zabouchl za sebou prudce dveře, trhnul okrajem klobouku a vyrazil podél řady zaparkovaných aut.

Večerní obloha byla tmavá, ohnivě rudá a vítr, který honil po ulici listí a útržky novin, získával na síle. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a ve chvíli, kdy Murdock dorazil k volkswagenu a zastavil se u předních dveří, proťal temnou oblohu zářivý pruh blesku.

Zaklepal tak prudce, až nadskočila. Zpoza okna na Murdocka svítila bílá rozmazaná tvář. Potom stočila okénko.

Bohaté hnědé vlasy měla znovu stažené do copu, z něhož se vyprostilo jen několik tenkých kadeří, které se jí teď stáčely kolem tváře. Bílá košile, kterou si oblékla pod vyšívanou vestu, byla obrovská, spíš by se hodila na urostlého muže. Vypadala v ní ztracená.

Dlouho se jeden na druhého jen beze slov dívali. Snad to bylo tou houstnoucí tmou, ale její oči se zdály tmavé a zastíněné, jako zelená voda hluboké šeré studny. Její tichý pohled byl nedůvěřivý.

Murdock zatnul ruce v pěst a prudce trhnul hlavou k jejímu autu.

„Co tady děláš?“ vybafl na ni.

Nemluvila, jenom zírala.

„To ti to ještě nestačilo?“ pokračoval. „Nebo si pořád myslíš, že hra na detektivy je taková legrace?“

Její pohled se zúžil. „Tohle je můj případ,“ odtušila klidně, bez emocí. „Chci ho vyřešit.“

„Oh, vážně?! A jak bys to chtěla udělat? Chceš se nechat zabít jako Walters a Howard Kavin?“

Krátce, rozčileně si ho změřila a začala zavírat okénko. Rychle jako blesk přiskočil a zachytil se prsty jeho horního okraje. Sklonil se až těsně k její tváři.

„S tím je konec, Georgie,“ prohlásil pevně. „My dva si už nic nedlužíme. Nic už nebude. Rozumíš? Už ti nehodlám pomáhat.“

„Fajn,“ odsekla. „Tak to nedělej. Nepotřebuju tvoji pomoc. Můžu ten případ vyřešit sama.“

„Sama?“ zamračil se. Na jednu z jeho rukou na jejím okně dopadla kapka deště. „Děláš si legraci? Nevíš, co děláš, a netušíš, do čeho se to pouštíš. Nenecháš toho a uvidíš, že to s tebou špatně dopadne.“

Její oči nepokojně zamžikaly, ale přesto pozvedla malou bradu. „Vím, co dělám, a vím o tom případu tolik, co ty. Jestli tady moje přítomnost vadí tobě, tak by sis asi ty měl najít jiný případ.“

„Co to má, ksakru, znamenat?“

„Ty nevíš, co to má znamenat? Mluvím o včerejší noci.“

„Včerejší noc nemá s tímhle nic…“

Nervózně si poposedla a zadívala se na svoje malé ruce složené v klíně. „Dneska ráno jsi změnil názor. Dobře. Já se s tím vyrovnám.“

„Nechápu, co to má společného s…“

Pozvedla hlavu a Murdockovi se zdálo, že si všiml třesoucích se rtů. „Myslím, že jsi sobecký a necitelný, ale to je teď jedno. Dělej si, co chceš. Jen se mi nesnaž zabránit v konání mojí práce jenom proto, že se cítíš provinile.“

„Provinile? Já se necítím provinile. Proč bych taky měl?“ Murdock ustoupil o krok a pustil se okna. V jeho útrobách se rozhostil těžký, nepříjemný pocit a musel odvrátit pohled, aby dokázal vyslovit: „Proboha, už se prober, Georgie. To se stává. Včerejší noc se nám prostě trochu vymkla z ruky. Nic víc. A už jsem se ti za to omluvil.“

Na ulici se rozplácly první líné pomalé kapky deště. Některé rozmočily prach na jeho střevících. Když vzhlédl, po její tváři se kutálely slzy. Byl by mohl přísahat, že zbledla. Tíha v jeho žaludku se prohloubila.

„Aha,“ přikývla pomalu, „včerejší noc byla prostě taková malá hloupá chyba.“

Nad ironií v jejím hlase se nejistě zamračil. „No… ano. Když tomu tak chceš říkat.“

Dívka jen krátce odfrkla a zuřivě začala zavírat okénko auta. Ohromený Murdock přiskočil a málem si nechal rozdrtit prsty ve zbývající štěrbině, než úplně zmizela.

„Zatraceně!“

Jejich oči se na zlomek sekundy setkaly přes sklo. Potom muž prudce skočil po klice a Georgie se bleskově natáhla, ale v posledním okamžiku už nestačila zamknout. Následovalo zalomcování tak prudké, že málem vytrhlo dveře z pantů.

Chvíli na něj zírala otevřenými dveřmi, potom se na sedadle přetočila a obrátila se k němu zády. Nejistě stál na ulici. Na záda mu dopadaly kapky deště a prudce oddechoval. Jsem blázen, říkal si. Proč se prostě nevrátím do auta a nezapomenu na ni?

„Podívej,“ vydral ze sebe nakonec v nejlepší snaze o sebeovládání, „nechovej se jako malá paličatá holka. Tohle není hra, Georgie. Tenhle případ je nebezpečný a já už nebudu nablízku, abych tě hlídal. Copak to nepochopíš? Je to příliš velký risk, hrát si tady na detektiva v tvém, ehm. v tvém stavu.“

Velmi pomalu, s rozšířenýma očima se k němu obrátila. Upřela na něj rozzuřený pohled. „V mém, mém –“

Prudce jí skočil do řeči: „To se chceš vystavit takovému nebezpečí, když čekáš dítě?“

Vzduch nad nimi rozčísl blesk s divokým zahřměním a ohromený Murdock se náhle zadíval na Georgii. Nezávisle na jeho vůli se do jeho srdce vplížil černočerný děs a spolu s ním šílený pocit, že tuhle chvíli už jednou zažil. „Pokud ses, ovšem,“ dodal potichu, „nerozhodla ho nemít.“

Bez sebe znechucením se na něj rozkřikla: „Cože? Jak se opovažuješ – Samozřejmě, že ho budu mít. Ale tobě do toho nic není. A teď okamžitě pusť moje dveře.“

„A co to dítě? Myslelas na něj vůbec?“

V tom okamžiku si uvědomil, že je Georgie skutečně šílená zuřivostí. V zelených očích jí vzplály divoké záblesky, krémová pleť jí zčervenala a hlas se jí třásl vzteky. Murdock se neubránil vlně obdivu a touhy, když si ji prohlížel.

„Ty, ty – hnusný parchante!“ vydrala ze sebe. „Jak se mi opovažuješ radit, na co bych měla myslet? Ze všech lidí zrovna ty! Hned jak ses dozvěděl, že jsem těhotná, upaloval jsi, jako by ti za patama hořelo. Takže teď můžeš vypadnout stejně rychle. Nepotřebuju tě. Zvládnu tenhle případ sama. Kromě toho, mám dost důležité informace, které celou věc stejně brzy objasní.“

Překvapený Murdock na chvíli uvolnil sevření na dveřích. „Jaké informace? O čem to mluvíš?“

„To je moje věc. A teď mě nech. Už tě mám dost.“

S náhlostí, která ho vyvedla z míry, Georgie škubla za dveře. Se zoufalým úsilím mu je vytrhla z dlaní, přibouchla je a zamkla dřív, než se stačil nadechnout.

Murdock zůstal stát vedle auta, ruce podle těla, z lemu jeho klobouku kapala voda a stékala mu za límec. Nazvala ho hnusným parchantem a asi měla pravdu. O tom by se s ní nehádal. Ale to pořád nic nemění na faktu, že ona se chová jako ztřeštěný blázen.

„Georgie?“ zakřičel Murdock do jejího okna. „Jaké informace? Georgie? Otevři!“

Odpověď zevnitř hlasem plným vzteku: „Ne. Vypadni.“

„Georgie –“

„Řekla jsem, vypadni.“

„Georgie… Sakra!“

„Nechci s tebou mluvit. Už nikdy v životě. Do nejdelší smrti.“

Po okně stékaly pramínky deště a její obraz za ním se v houstnoucím šeru začal ztrácet.

„Tak to možná bude dřív, než se naděješ,“ zakřičel Murdock ještě. „Doufám, že s tím počítáš. Ať už jsi zjistila cokoli, radši na to zapomeň. Zapomeň na celý případ a jdi domů, nebo se nemusíš dožít ani příštího týdne.“

Teď mu odpovědělo jen ticho.

„Slyšelas mě, Georgie? Řekl jsem, že bys měla jít domů. Ulice není místem pro ženu v tvém stavu. Ty sem nepatříš, k –“

Jeho slova se utopila v ohlušujícím rámusu. Z auta zaduněla ta nejtvrdší rocková muzika. Georgie zesílila rádio na plné pecky.

Ohromený a ponížený nezvyklou chutí porážky, otočil se Murdock na podpatku, naposledy střelil pohledem po červeném autu a pomalu vyrazil zpátky k buicku.

Georgie seděla ve svém autě a tiše zuřila. Každou chvíli si odfrkla a prsty nepřítomně trhala papírový kapesníček na maličké kousíčky. Ticho rušil jen déšť bubnující na střechu.

Od chvíle, kdy vypnula rádio, které předtím pustila jen proto, aby přehlušila krátký, ale divoký výbuch pláče, který ji přemohl, byl déšť tím jediným, čemu naslouchala. Časně jarní bouřka se proměnila v liják, který se v proudech valil z oblohy na zamlžená okna a bušil na střechu.

S hlasitým škytnutím, pozůstatkem předchozích slz, se Georgie obrátila k oknu. Utřela si malé kolečko uprostřed páry a vykoukla ven. Jimmyho dům nebyl přes liják vůbec vidět.

Georgie ale věděla, že Jimmy Ray v tomhle počasí nikam nevyrazí. Je úplně nesmyslné sedět tu a čekat, když se jí už chce k smrti na záchod a doslova umírá chutí na dvojitý cheesburger. Co tady v tomhle dešti vlastně pohledává?

S povzdechem se opřela, zavřela oči a napadlo ji, jestlipak je někde venku v tom dešti i on. Nejspíš teď sedí v autě a láme si hlavu nad její lží o důležitých informacích. A dost možná, že jenom spekuluje, jak z ní takové informace dostat.

Oh, proč to, proboha, tak hrozně bolí. Proč jí nemůže být úplně jedno, co si Murdock myslí?

Jenomže, musela si přiznat, jedno jí to vůbec není. Strašně jí na tom záleží. To, že pochyboval o jejích schopnostech dělat tuhle práci, ji pálilo jako facka. Jeho popis společné noci jako bezvýznamné chybičky bolel a pulsoval jako rozedraný puchýř. Ale nejvíc ji zraňovalo, že k ní nic necítí.

Kašle na mě, uvědomila si Georgie. Neznamenám pro něj nic, spíš jen nevítanou nepříjemnost, něco jako bolení hlavy. V žádném případě mé nemiluje. Při téhle myšlence se ale Georgie zarazila a ztuhla. Láska? Proboha, proč tady myslí na lásku? Copak se už dost nepoučila, že láska ani v nejlepším případě není víc než krkolomný hazard? A láska k Murdockovi by byla přímo smrtelná – tak rychle a jistě, jako kdyby si podřezala žíly.

Nejsem do Murdocka zamilovaná, přesvědčovala Georgie sama sebe s malým, nejistým pousmáním. Samozřejmě že ne. Je úplný nesmysl vůbec si pomyslet, že –

Že všechno, co si o ní myslí a co k ní cítí je moc důležité? Že touží, aby ji znovu popadl do náruče a slíbal z její tváře veškerý strach? Že se jí po něm stýská, po společném povídání, smíchu, po bytí spolu?

Ohromená Georgie se v sedadle prudce opřela a srdce se jí v panice rozbušilo. On, ne! skoro nahlas vykřikla. Nemohla se do Murdocka zamilovat. Prostě nemohla. Tak hloupá přece není. Jednoduše nemůže být.

Ale ať ji popírala jakkoli, Georgie věděla, že už doklopýtala k pravdě.

S trhnutím hlavy setřásl Murdock ze své tváře déšť, prsty si projel mokré vlasy a zadíval se do tmy. Jimmy Ray, domyslel si, nebude v takovéhle slotě riskovat svoje krásné krokodýlí boty. Ale i kdyby se ten mladík objevil, Murdock si nebyl jist, že by ho dneska sledoval. Co, ksakru, může Georgie vědět, o čem bych neměl tušení? přemýšlel znovu a znovu.

Nocí nad jeho hlavou se rozezněl rachot dalšího hromu. Murdock se znovu zbavil kapiček vody na tváři. Zjistil, že když vystrčí hlavu co nejdál z otevřeného okna, dokáže rozeznat levé koncové světlo volkswagenu, a v téhle chvíli se mu zdálo podstatnější dohlížet na Georgii než na Jimmyho Raye.

Dobrý bože. Co když opravdu něco zjistila? Jemu se to svěřit nechystá, to je jasné.

Ale co když se do něčeho pustí na vlastní pěst? Hrozilo by jí tolik nebezpečí! A jak by se ubránila? S vzrůstající hrůzou si Murdock v duchu vypočítával všechny možnosti, jak se zbavit mladé bezbranné dívky, která je prostě jenom trochu moc zvědavá.

Nervózně polknul, otřel si kapky z tváře a znovu upřel pohled na koncové světlo červeného autíčka. Bylo zbytečné připomínat si, aby si jí nevšímal, že mu do ní nic není. To si už říká dvě hodiny a k ničemu to nevede. Ještě pořád mu srdce tuhne hrůzou při představě, jak si ve své nevinnosti nechá ublížit nějakým chladnokrevným kriminálníkem. Jeho ruce se pořád třásly, když si uvědomil, že by mohla narazit na Meckelmannovy klenoty… které jsou v rukou vraha Walterse a Kavina.

Nechci s ní mít už nic společného, připomínal si. Ale taky nechtěl, aby mu její krev zůstala na rukou. Když už bude tak hloupá, aby se do něčeho pustila sama, nezbude mu než ji sledovat.

Jako by jeho poslední myšlenka měla nějaký tajemný telepatický efekt, do deštivé noci se najednou červeně rozzářila koncová světla volkswagenu. Murdock si pro sebe cosi zabručel, otočil klíčkem v zapalování, vycouval z řady a vyjel do ulice.

Počkal, až zatočí za roh a potom, když vrhnul poslední letmý pohled na Jimmyho rozsvícená okna, vyrazil za Georgií.

Na Fairmont Avenue si trochu oddechl. Vypadá to, že se nakonec přece vydala domů. Když ale přidala, místo aby odbočila do svojí ulice, jeho srdce pokleslo.

Třeba se jenom staví v supermarketu, přesvědčoval se. Nebo potřebuje vyzvednout prádlo. Fakt, že už přejeli kolem tří samoobsluh a půl tuctu čistíren, jeho nadšení pro tohle vysvětlení trochu zkalil, ale naděje se úplně nevzdáí val, dokud neprojel cestou na sever skoro deset mil.

Potom, když volkswagen začal šplhat po kopcovitém terénu starého předměstí, zaplavovaly Murdocka obavy v celých vlnách. Tady už jsou zatraceně blízko místu, které Howard Kavin před Georgií označil jako své bydliště. Mohla snad zjistit něco právě o něm?

Ať byl jakkoli obezřetný a pozorný, když Murdock konečně dosáhl vrcholu dlouhého stoupání, Georgiino auto v dohledu nebylo. Do jeho útrob se zakousl studený strach. Murdock ostrým, zkušeným pohledem začal prozkoumávat okolní domy.

Navzdory panice – nebo možná právě kvůli ní – sklouznul hladce a skoro automaticky do stavu chladného soustředění, který ho kdysi činil tak významným a cenným pro armádu. S botou jenom lehoučce šimrající brzdu pomalu sjížděl z kopce a sledoval každý dům, příjezdovou cestu, auto, každý pohyb. Asi v polovině svahu zahlédl červenou barvu. Dole na konci krátké boční uličky, skoro o blok dál, stálo její auto téměř skryté za velikým keřem. Prudce odbočil a zaparkoval buicka pod převislými větvemi stromu.

Dobře ukrytý pozoroval provazy deště, jak bičují ulici a dobře ošetřované trávníky. Domy byly staré, z červených cihel, ale dobře udržované. Nevypadalo to jako místo, kde by se člověk mohl dostat do problémů, a to se Murdockovi, kromě jiného, zdálo podezřelé.

Otevřel schránku v palubní desce, vytáhl odtud pistoli ráže devět milimetrů, botou přirazil dvířka zpátky a zbraň zasunul do prázdného pouzdra v podpaží. Už dávno odpojil a přelepil všechna světla uvnitř auta, ale přesto otevíral opatrně.

Přikrčil se pod kapajícími větvemi stromu a přískoky se začal pohybovat kupředu. Vyhýbal se kotoučům světel ze zdobených pouličních lamp a držel se ve stínu živých plotů a zdí porostlých psím vínem. Když se dostal k červenému autu, schoval se za jeho kapotu, z pouzdra vytáhl pistoli, vykoukl na cihlový dům na konci příjezdové cesty.

V předních oknech svítila světla a Murdock si všiml, jak se jedním z nich mihl stín a rychle zmizel. Murdock se tiše plížil podél řady stromů a keřů k zadní straně domu. Zatajil dech, než se prudce vrhnul přes vysypanou cestičku a otevřený pás trávníku do stínu zadního vchodu.

Dlouho pak stál opřený zády o zeď domu, pistoli v sevřených dlaních. Nervy v jeho těle byly napjaté k prasknutí, když poslouchal skučení větru, kapky deště dopadající na střechu a tichý, skoro nerozeznatelný zvuk hlasů zevnitř.

Na malý moment ještě zaváhal. A potom to uslyšel. Uprostřed tiché směsice hlasů rozeznal ženský pláč, tlumenou, sotva slyšitelnou řadu vzlyků, jež na néj měly nečekaný účinek.

S divokým zavrčením vykopl dveře, proletěl osvětlenou kuchyní a s namířenou pistolí stanul ve dveřích jídelny. Skupina rozsazená kolem velikého dubového stolu k němu otočila bledé tváře a on se jejich strachu skoro usmál.

„Nechte ji jít,“ procedil mezi zuby. „Pojď, Georgie!“

Georgie na druhé straně pokoje omámené vstala, v obličeji stejně bílá jako ostatní. Když si všiml, že je dívka uplakaná, zachvátila ho vlna vražedného vzteku.

„Murdocku!“ zalapala po dechu, „co to, proboha, děláš? Copak ses zbláznil?“

„O tom si promluvíme později. Teď pojď ke mně.“

„Panebože,“ vykřikla Georgie a zoufale rozhodila rukama, „nemiř aspoň tou pistolí na mou matku.“

OSMÁ KAPITOLA

Jako by se Georgie svými slovy dotkla neviditelného vypínače, celá rodina Poulopoulosů se jako elektrickým šokem dala do pohybu.

Jídelna se změnila v nekontrolovatelný zmatek naplněný směsicí výkřiků, vrzání židlí a rozbíjení nádobí, výkřiků hrůzy a mužských výhrůžek.

„Oh, panebože,“ vydechla Georgie, obrátila oči v sloup a těžce dosedla zpátky na židli.

Do Murdockových chladných šedých očí se pomalu vkrádalo pochopení… a opravdová hrůza. Kdyby se Georgie necítila tak nešťastná a provinilá, asi by se rozesmála. Vypadal vážně k popukání, jak se tak tyčil ve dveřích ve střeleckém postoji s nohama široce rozkročenýma a z na kost promáčeného klobouku s kabátem mu crčela voda na matčinu naleštěnou podlahu.

Georgie ochable máchla rukou směrem k němu. „Dej tu pistoli pryč, Murdocku,“ zaprosila unaveně, „než postřílíš moji rodinu.“

„Tvoji rodinu?“ opáčil dutě, ohromeně.

„Má pistoli, Cosmo, má pistoli,“ zaječela Georgiina matka.

„Ksakru, co je?“ zařval nejstarší bratr Alexi, když Demetri vyskočil tak prudce, že převrhl židli.

„Zabije nás,“ zasténala Georgiina sestra Mary a popadla další sestru kolem ramen. „Asi umřeme, Thereso.“

„Podívej, hochu,“ pokročil Stefan k Murdockovi s rukama nad hlavou, „dej mi tu pistoli, hm? Dej mi tu pistoli a můžeme si promluvit…“

„Pojď, dostaneme ho, Alexi!“ zařval Demetri a sklonil hlavu, jako by se chtěl rozběhnout ke dveřím.

„Uklidněte se. Všichni!“

Jako rozdivočelý býk se Cosmo vztyčil v čele stolu, obrovská ramena nahrbená, tvář zrůzněnou zlobou. Ozva úderů jeho hromotluckých pěstí do stolu ještě visela ve vzduchu, když se rozhlížel po místnosti a uštědřil každému členovi hysterické rodiny jeden výhrůžný pohled. V nastalém tichu přistoupil k Murdockovi malý Anthony, hlavičku zvědavě nakloněnou, aby si lépe prohlédl pistoli a tvář mokrého vetřelce.

„Moje sestra Georgie bude mít miminko,“ pochlubil se cizinci pyšně.

Georgiina matka nahlas vykřikla.

„Oh, panebože,“ zanaříkala znovu Georgie a ještě víc klesla do židle.

Murdock na ni ještě pořád zíral, oči zamžené zděšením. Nechápavě zavrtěl hlavou, až se na všechny strany rozlétly kapky vody. Potom velmi pomalu sklonil hlaveň pušky a zadíval se na Georgiina brášku.

„Ano,“ odvětil jako ve snu, „já vím.“

Georgie si zakryla oči dlaněmi a zasténala.

„Cože,“ nadskočil Alexi.

„Ty toho člověka znáš?“ otočil se na Georgii Demetri.

Georgie uslyšela, jak matka tiše zamumlala: „Oh, svatá matičko boží,“ než položila hlavu na stůl.

„Em – oh,“ ozvala se Mary a rozhihňala se.

„Georgie?“ upřel na ni Stefan ohromený pohled.

Cosmova židle hlasitě třeskla o podlahu. „On?“ zařval. „Ty?“ ukázal medvědí tlapou přes stůl na Murdocka.

Murdock se zarazil uprostřed ukládání pistole. Jeho hlava prudce vylétla nahoru a jeho oči ji vyhledaly v tiché, vyděšené otázce. V jeho pohledu se mihlo náhlé ohromené pochopení a pak z jeho tváře zmizel jakýkoli výraz. Nezůstalo nic.

„Tyl“ zahromoval Cosmo znovu. Nozdry měl rozšířené a krátce sípavě dýchal.

Otupená šokem, Georgie přesto dokázala vyskočit na nohy. „Tati, ne!“

Ale už bylo pozdě. Její tři starší bratři a otec už se k Murdockovi blížili a její nový švagr jim šel v patách v ne zrovna statečném výrazu solidarity.

Georgie vždycky považovala otce i bratry za hromotlucké muže, takové, před kterými ostatní radši pěkně rychle ucouvnou. Přesto, když se k Murdockovi přiblížili, tyčil se nad nimi se svými širokými rameny jako skála. Ale byl sám. Ať byl jakkoli velký a silný, Poulopoulosovi byli v přesile a rychle ho obkličovali.

Teď už se Georgie zoufale proplétala mezi stolem a židlemi v horečné snaze tenhle blázinec ukončit. Když se zarazila o zeď širokých mužských ramen, zuřivě zatahala za dvě nejbližší košile.

„Počkejte. Nechte toho! Tati! Tati, poslouchej mě. To není on. Tenhle ne. Tohle není on!“

Alexi se na ni zamračil přes rameno: „Jdi si sednout, Georgie. My to vyřídíme.“

Georgie začala cloumat otcovou paží: „Tati, prosím. Poslouchej mě. To není otec mého dítěte. Prosím tě, tati!“

Cosmo její ruku setřásl.

„Nesnaž se ho bránit, Georgie.“ Pohled upřel na Murdocka. „Ať se obhájí sám. Ať je chlap.“

Georgie se se zoufalým vzlykem snažila protlačit mezi bratry.

Cosmo si Murdocka temně změřil. „Takže, ty. Co se chystáš udělat s mojí dcerou?“

„Murdocku, uteč!“ zaječela Georgie, jak se kroutila a svíjela v marné snaze vtisknout se mezi muže.

Ztuhlý ohromením, Murdock stál uprostřed zlověstného kruhu Poulopoulosů a bezvýrazně na ně zíral. Potom se natáhl a smekl klobouk.

„No!“ zavrčel Cosmo neodbytně.

„Oh, prosím,“ naříkala Georgie, „copak mě nikdo neslyšíte?“

„Pane,“ odsekl Murdock, „ještě jsem o tom moc nepřemýšlel.“

Cosmo zalapal po dechu, ale ovládl se. „Tak to by ses, ksakru, měl zamyslet zatraceně rychle.“

„Ano,“ souhlasil Murdock hladce.

„Oh, proboha,“ vykřikla Georgie a nakopla Demetriho do nohy. „Nechte toho. Pusťte mě.“

„A co bylo to celé divadlo s pistolí?“ vyštěkl Alexi.

Georgii se zdálo, že si Murdock odkašlal. „To bylo nedorozumění.“

„Nedorozumění?“ zařval Cosmo. „No to se povedlo. Ty mizerný parchante, měl bych ti urazit hlavu!“

„Tati, ne!“

„Pane,“ odtušil Murdock nevzrušeně.

„A co Georgie?“ nevzdával se Cosmo. „Chci vědět, co se s tím chystáš dělat. Jestli si myslíš, že se zbavíš odpovědnosti vůči ní, tak si mě nepřej.“

„Pro rány boží,“ křičela Georgie, „prostě jim řekni pravdu.“

„Ne, pane,“ odvětil Murdock smrtelně vážně. „Nikdy se nezbavuju odpovědnosti.“

„Murdocku!“ houkla Georgie pohoršené.

„Vezmem ho ven, tati,“ navrhoval s horkou hlavou Demetri. „Ten hajzl Georgii zneužil. Dáme mu nakládačku.“

„Oh, bud zticha, Demetri,“ okřiknul ho Stefan a udělal krok zpátky.

„Mám tomu rozumět tak, že moji dceru takhle nenecháte?“ obrátil se Cosmo na Murdocka už trochu méně rozčileně.

„Pane,“ odvětil muž a zadíval se Cosmovi do očí, „myslím, že by tomu měla říct své i Georgie.“ A skoro pro sebe dodal: „Jak je jejím zvykem.“

Cosmo upřel pohled na dceru: „Georgie?“

Georgie měla nejdřív pocit, že prostě omdlí a natáhne se jak široká tak dlouhá na podlahu. Ohromená a zmatená zírala na Murdocka, na otce i na ostatní muže.

„Je tak otřesená, že nemůže mluvit,“ prohlásil Cosmo a obrátil se zpět k Murdockovi.

„Ano, pane,“ souhlasil Murdock, „taky si myslím. Vlastně jsme ještě ani neměli čas o všem si promluvit, vid, Georgie.“

Georgie nemohla přehlédnout škádlivý tón jeho hlasu. Nikdo jiný si toho ale nevšiml. V záplavě dezorientovaného ohromení přemýšlela, jestli se jí Murdock vysmívá. Otevřela ústa a pokusila se promluvit, ale nevypravila ze sebe ani slovo.

„Myslím, že bychom měli jít a o všem si popovídat,“ pokračoval Murdock. Náznak smíchu v jeho hlase byl teď nepopiratelný… stejně jako nebezpečný záblesk v očích. „Takže jestli vám to, pane, nebude vadit, asi půjdeme. Georgie?“

„Ha?“ zírala na něj nechápavě.

„V pořádku?“

„Cože?“

„Tak pojď“

Georgie se otřásla. „Eh? Ehm, ano. O.K. Už jdu.“

„Teď hned.“

„Dobře.“ Popadla ze židle svůj kabát, divoce přejela očima po shromážděné rodině a na paži ucítila stisk Murdockovy ruky.

Ten krátce pozvedl klobouk, kývl na pozdrav a rozloučil se: „Dobrou noc.“ Dřív, než dívka stačila cokoli říct nebo alespoň zamávat, protáhl ji dveřmi a kuchyní.

Poslední, co slyšela, než se za nimi zabouchly zadní dveře, byl otcův hluboký hlas v úsilí o veselý tón: „No, aspoň ji dokáže zvládnout. Aspoň něco.“

„Co, si, proboha, myslíš, že děláš? Zbláznil ses? Copak jsi úplně zešílel? Murdocku? Co sis, prokrista, myslel? Uvědomuješ si vůbec, jaký blázinec jsi způsobil? Chápeš to? Oh, to je strašné. Prostě strašné. Nedokážu uvěřit, že jsi…“

Murdock ignoroval Georgiin bezdechý výbuch a pevně ji postrkoval po cestičce až k jejímu autu. Tak se nečekaně otočil, složil si ruce na prsou a podíval se na ni tak, že okamžitě zmlkla.

„A co jsem podle tebe měl dělat?“ zeptal se nakonec. „Tvrdit, že jsem nevinný?“

„Jistě,“ odsekla rychle a rozčileně zatřepala hlavou, aby z ní setřásla kapky deště. „To by nebyl tak špatný nápad.“

„Jenomže by mi nikdo nevěřil. Vidělas svého bratra? Toho podsaditého s –“

„Demetri.“

„– chtěl mi utrhnout hlavu. Kdybych popřel jen jediné slovo, pokusil by se mě zabít.“

S tímto tvrzením nemohla nesouhlasit. Podívala se na něj zmateně, trochu pokorněji, ale hned se zas rozčileně zamračila. Zoufale rozhodila rukama a rozkřikla se: „Ale nechápeš, co jsi způsobil? Teď si všichni myslí, že… všichni věří, že…“

„Že jsem otcem tvého dítěte,“ dokončil Murdock za ni. Samotného ho překvapilo, jak hřejivou odezvu nalezl ten výraz v jeho útrobách. Rychle ji potlačil.

„Ano,“ odsekla, „přesně.“

„Vážně jsem neměl moc na vybranou,“ hájil se.

„Na vybranou? Mohl jsi udělat cokoli. Za prvé jsi tam vůbec neměl být. Neměl jsi tam co dělat!“

Murdock se zachmuřil. „Musím uznat, že to byla chyba v –“

„Kde ses tu vůbec vzal? Tys mě sledoval?“

Murdock se zadíval do země a zvažoval, nebylo-li by lepší lhát, než si uvědomil bezvýchodnost situace. Bude si to muset vypít až do dna. Zpod okraje klobouku se na ni zamračil.

„No? No a co? Sledoval jsem tě. Myslel jsem, že by ses mohla dostat do problémů, tak jsem…“

„Do problémů?“ vybuchla. „No, tak teď jsem v nich až po uši. Mám tolik problémů, že nevím, kde mi hlava stojí. Díky tobě. Abych řekla pravdu, za polovinu mých problémů můžeš ty.“

Prudce zatřásla hlavou a natáhla se po klice volkswagenu. Na mokré cestičce jí to trochu uklouzlo.

„No, poděkovat bys mi měla“ rozpaloval se Murdock, jak jeho vlastní rozčilení stoupalo, když se k němu otočila zády. „Protože kdo je tím pravým otcem jsi jim očividně neřekla.“

Když se obrátila zpátky, její tvář už rychle ztrácela barvu. Při pohledu na její výraz se Murdock rozhodl zariskovat: „No, vlastně jsi jim to ani nikdy říct nechtěla, viď že ne?“

„Do toho ti nic není,“ odsekla, ale její oči se naplnily úzkostí.

Murdock cítil, jak se mu na jazyku připravuje cosi tvrdého a hořkého, ale nedokázal sám sebe zastavit: „Protože to byl ten mizera, cos mi o něm vyprávěla? Ten slavný? Oh, ano, Georgie, já si to pamatuju. Co je na něm tak zvláštního, že ho tak chráníš?“

Přelétla očima směrem k domu a znovu na jeho tvář. „To s tím nemá co dělat… On není…“

Prudce polkla a podívala se na něj tak naléhavě, tak prosebně, že se v něm cosi sevřelo.

Prudce zatnul ruce v pěst: „Ty o něj ještě stojíš, je to tak?“

„Ne!“ vykřikla rychle a naprosto přesvědčivě. „Ne, tím to není. To jen…“ její hlas jako by se vytratil. Potom náhle pozvedla bradu a vydrala ze sebe: „Prostě se stydím, rozumíš? Stydím se, že se to vůbec stalo. Byla to jenom jediná noc a bylo to strašné. A co je nejhorší, neřekl mi, že je ženatý.“ Murdock prudce trhnul hlavou a přivřel oči, jako by dostal facku. Divoký žár v jeho prsou se pomalu vytrácel a na jeho místo se vkrádalo něco ještě bolestnějšího. Lítost.

„Georgie,“ začal, „omlouvám se. Omlouvám se. Já…“

„Ne, zapomeň na to,“ přerušila ho. „To nevadí. Jediné, co je důležité, je tohle dítě, a za ně se nestydím.“

Nečekaná vlna obdivu ho přinutila se usmát. „No,“ nadhodil už lehčeji, „aspoň ti teď tvá rodina dá chvíli pokoj.“

Nejistě se na něj zadívala.

Udělal krok zpátky, rozhodil ruce v dešti a škrobeně se uklonil: „Obětní beránek, k vašim službám.“

Její oči se rozšířily: „Co? Ty?“

„Proč ne? Už teď si myslí, že jsem otcem. Proč by si to tedy nemohli myslet dál? To nikomu neublíží.“

„Protože,“ odtušila, „ty moji rodinu neznáš. Teď už nedají pokoj.“

„Tak ať nedají. Já vím, jak se jim vyhnout.“

„Mám hodně bratrů,“ pokračovala naléhavě, „a taky strýců a bratranců.“

„Dovedu se o sebe postarat.“

Zírala na něj nechápavě a zamyšleně. S hlavou nakloněnou ke straně a s mokrými prameny vlasů kroutícími se kolem tváře vypadala neuvěřitelně mladě a nevinně… a skoro neodolatelně sexy.

„Ale proč?“ zeptala se měkce. „Myslela jsem, že už se mnou nechceš mít nic společného. Proč bys pro mě tohle dělal?“

Na malý okamžik Murdock pomyslel na dítě, které nosí pod srdcem, a ještě na jedno z minulosti, které nikdy nepoznal.

„Možná to nedělám pro tebe,“ odpověděl záměrně opatrně.

Všiml si rychlého pohybu dlaně, kterou si málem položila na břicho, ale honem ji odtáhla. S drsným, smutným úsměvem zavrtěl hlavou: „Ne, ani pro ně.“

„Ale já nechá –“

„Možná,“ začal nejistě, „možná to dělám pro sebe.“

Překvapeně, tázavě se na něj zadívala.

Murdock dlouze, hluboce vydechnul.

„Ne, neřeknu ti to. Možná jindy. Ale ne teď. Takže se zbytečně neptej.“

Na jejích rtech se začal rodit maličký polovičatý úsměv. „Jindy? Já myslela, že už jsme spolu skončili. Že už je všechno pryč. Že už mi nehodláš pomáhat, pamatuješ?“

Změřil si ji s předstíranou výčitkou a zúžené oči vesele zajiskřily. Krátce se zasmál, ironicky, ale bez hořkosti. „Jo, jo. Pamatuju se. Ale chlap musí umět hrát s kartama, které dostane.“ Natáhl se a otevřel dveře jejího auta. „Pojď. Nastup si. Máme ještě nějakou práci.“

„Ano?“ usmála se váhavě.

„Jistě. Chtělas přece poznat Greenwooda, nebo ne?“

Georgie ztuhla a pak se její tvář náhle rozzářila. „Vážně?“

„Vážně.“

„Ale –“

„Řekněme prostě, že když tě budu mít u sebe, je to jediný způsob, jak tě udržet, aby ses do něčeho nevrhla a nedala se zabít.“

Napůl už uvnitř auta se Georgie zarazila a nejistě na muže pohlédla: „Murdocku, je tu něco, co bys měl vědět. Jestli tohle všechno děláš, jen abys získal ty informace, kterými jsem se chlubila, asi tě trochu zklamu. Ve skutečnosti –“

„Tý neumíš lhát,“ přerušil ji. „Jo, tohle mi už došlo.“

„Došlo? Ale… nezlobíš se, že jsem ti lhala?“

„Jasně, že zlobím. Nezapomeň si zapnout pás.“

V baru hotelu Landis se Murdock proplétal shluky koktejlových stolků s Georgii těsně v patách. Předtím se stavili u ní doma, kde dívka nechala své auto, převlékla se do suchých věcí a Murdockovi půjčila košili po jednom ze svých bratrů. Také ho přiměla, aby jí na chvíli odevzdal klobouk, a pomocí fénu mu trochu vrátila formu.

Když se pak zastavili před hubeným vysokým mužem s knírkem, Georgie si všimla, jak se Murdock ošil v o několik čísel menší košili.

„Greenwoode,“ utrousil.

Dlouhán vstal a dívku si nedůvěřivě změřil.

„Asi ještě neznáte mou –“ drobně, skoro nepostřehnutelně na ni mrknul, „asistentku. Georgie Polo – ehm – Polopi…“

„Poulopoulosová,“ vysvobodila ho s úsměvem a nabídla cizinci pravici.

Greenwood na chvíli zaváhal a potom ruku měkce, bezkrevně stisknul. „Neřekl jste mi, že o tomhle případu ještě někdo ví,“ ozval se vyčítavě. „Myslím, že jsem měl právo vědět, že s vámi ještě někdo pracuje.“

„No, tak teď už to víte,“ odtušil Murdock lehce.

Odtáhl si židli a uvelebil se s nohou přes nohu a rukama zkříženýma na prsou. Nonšalantně pohyboval špičkou boty, jako by si měl každou chvíli začít zpívat.

Georgie se usadila vedle a s nepříjemným pocitem sledovala, jak se Greenwoodův uražený výraz mění ve smířený.

„Takže, co pro mě máte?“ zeptal se nakonec.

S pomalým, nebezpečným úsměvem, který naštěstí neplatil pro Georgii, se Murdock na muže zadíval. „No, víte, Greenwoode, je to celé zvláštní. Protože na to samé se chci zeptat já vás.“

Greenwood se ve své židli maličko narovnal. „Co má tohleto znamenat? Snažíte se mi něco říct?“

„Ano, asi ano.“ S rychlostí, která Georgii ohromila, se najednou naklonil těsně k Greenwoodově tváři: „Snažím se vám říct, že jste lhář. A kromě toho, že jestli nezačnete mluvit, a to na rovinu, nemusíte se taky ráno probudit celý. Už mi rozumíte?“

S očima rozšířenýma šokem se Georgie rozhlédla po ostatních hostech v baru, ale nikdo z nich si jich ani v nejmenším nevšímal. Vyděšeně se naklonila a položila dlaň na Murdockovu paži. Ucítila napjaté svaly, ale muž se k ní neotočil.

Greenwood si přejel jazykem vyschlé rty. „Ano, myslím, že vám rozumím dokonale.“

„Fajn. Tak do toho.“

Greenwood se na židli zakroutil.

„Naneštěstí vám ale nemám co říct. Už jsem vám pověděl, že –“

Než se Georgie vzpamatovala, Murdockova ruka vystřelila a popadla muže naproti za košili. „Myslíte si, že jenom straším? Myslíte si, že to nemíním vážně? Tentokrát vysypete pravdu, nebo se neudržím a…“

„Ehm, promiň,“ odkašlala si Georgie, „dovolíš?“

Murdock si ji výhrůžně změřil a Greenwoodovy košile se nepustil.

Georgie se odvážně usmála. „Možná kdybys pana Greenwooda pustil a nechal mě vysvětlit mu pár věcí, všechno by bylo mnohem jednodušší.“

„Cože?“ vyštěkl Murdock.

„Cože?“ vyvalil oči Greenwood.

Georgie se naklonila a plácla Murdocka přes ruku. „Pusť ho.“ Na Greenwooda se usmála. „Pane Greenwoode, myslím, že úplně nechápete naléhavost naší situace. A taky vaší, bohužel. Víte, už tři lidi, kteří měli co dělat s Jimmym Rayem, jsou mrtví.“

Při těchto slovech Greenwood zbledl. Murdock se na Georgii nechápavě zamračil, ale mužovu košili pustil.

„Víte,“ pokračovala Georgie, „přirozeně se nám jedná o vaši bezpečnost. Vid, Murdocku?“

Když na něj nepřestávala zírat, nakonec pokrčil rameny. „No, jistě.“

Georgie se na něj vděčně usmála. „Takže, pane Greenwoode, některé části vaší verze vypadají tak trochu vymyšleně. Určitě pro to máte své dobré důvody. Ale jestli chcete, abychom vám pomohli, budete nám teď muset říct pravdu.“

„Kdo to byl?“ vyjekl Greenwood. „Kdo byl zabit?“

Když se Georgie nadechovala k odpovědi, všimla si, že Murdock vedle ní se nepokojně pohnul. Ignorovala ho.

„No, nejdřív to byl jistý muž, který si, stejně jako vy, přál sledování Jimmyho Raye. Vylovili ho z řeky. Potom bývalý Jimmyho spoluvězeň, který skončil propíchaný jako cedník, a pak, samozřejmě, ten třetí zloděj Meckelmannových klenotů, který byl zavražděn hned po loupeži.“

Při jejích posledních slovech se Greenwood zdál zvláštně nehybný.

Georgie položila dlaň na jeho sevřené prsty.

„To je to, co vás skutečně zajímá, viďte? Meckelmannovy klenoty.“

Greenwood nervózně pohlédl na Murdocka.

„To proto jste si přál Jimmyho Raye sledovat?“ přitlačila Georgie jemně.

Greenwood ji přejel vyděšeným pohledem. Potom pomalu přikývl.

„Tak vidíte. Nebylo to tak hrozné. Konečně se někam dostáváme.“

Murdock zabručel a ještě víc se zabořil do židle.

„A teď, pane Greenwoode, nám povězte, proč vás ty klenoty tak zajímají.“

Greenwood zavrtěl hlavou.

„Oh, aha.“ Georgie se zamyšleně zamračila. „No, víte, myslím, že budete muset. Protože jestli to neuděláte, začneme si myslet, že vy jste ten poslední lupič.“ Soucitně se na něj usmála. „Ten jediný je neznámý, chápete?“

„Já?“ napjal se Greenwood. „Ale ne. Já nejsem –“ Prudce se zapřel do opěradla a přejel pohledem od ní k Murdockovi a zase zpátky. Potom přivřel oči, povzdechl si a sáhl si do náprsní kapsy.

Murdock se k němu prudce naklonil, hbitý a ostražitý. Ale Greenwood vytáhl jen bílou vizitku a položil ji na stůl.

Georgie ji sebrala a nahlas přečetla: „Erskine Greenwood. Prošetřovatel pohledávek. Severní metropolitní pojišťovna.“ S rozšířenýma očima podala vizitku Murdockovi. „Takže vy pracujete pro pojišťovací společnost,“ odtušila.

Greenwood přikývl a úzkostně si je prohlížel. „Nesmím se o tom nikde zmiňovat. Ale ano, tohle dělám.“

„Moc vám to nejde, co?“ zabručel Murdock.

„Ne. Vlastně moc ne. Proto jsem si vás najal. Po těch klenotech už pátráme skoro čtyři roky. Po té loupeži se nikdy neobjevily, víte? I když byl uvězněn Jimmy Ray, tvrdil, že o nich neví. Tehdy jsme mu to věřili. Mysleli jsme si, že s klenoty uprchl ten třetí.“

„A už si to nemyslíte?“

„Teď už ne. Víte, je to standardní postup, pokusit se po loupeži takového rozsahu ukradené věci vypátrat. Samozřejmě jsme Meckelmannovo dědictví vyplatili, ale kdyby to bylo jen trochu možné, rádi bychom si tu ztrátu nahradili. Byla to, ehm, dost velká suma.“

„Ale proč jste změnili názor?“ zeptala se Georgie. „Proč si myslíte, že Jimmy Ray o těch klenotech ví?“

Greenwood kývnul na Murdocka. „To vám může říct on. Je zřejmé, že Jimmy Ray někde bere peníze. Myslíme si, že má klenoty schované a jednoho po druhém se zbavuje.“

„A ten třetí zloděj?“

Greenwood pokrčil rameny. „To on možná zabíjí známé Jimmyho Raye. Musí se zoufale snažit dostat klenoty zpátky.“

„Slyšel jste někdy o muži jménem Howard Kavin?“ chtěl vědět Murdock.

„Kavin… Kavin.“ Greenwood zavrtěl hlavou. „Ne, asi ne. Je to důležité?“

Georgie zklamaně vydechla.

„Ne. Důležité to není,“ prohlásil Murdock. Georgiinu pohledu se raději vyhnul.

Greenwood je oba pozoroval tmavýma zvědavýma očima. „Co chcete dělat, když už jsem vám všechno řekl? Budete v tom případu pokračovat?“

Murdock se hluboce zachmuřil.

„Mohlo by to stát za to,“ pokračoval Greenwood. „Kdybyste pro nás ty klenoty našel, nabízíme tučnou odměnu. Víc než čtvrt miliónu.“

Murdockova hlava vylétla vzhůru: „Oh, skutečně? Jak milé, že jste se o tom konečně zmínil,“

Druhý muž pokrčil rameny a usmál se tenoučkými rty: „Nemůžete mě vinit, že jsem se snažil firmě ušetřit nějaké náklady.“

Celou cestu domů se Georgie nedokázala přestat usmívat. „Bože můj,“ divila se už podesáté. „Čtvrt miliónu dolarů! Jen si to představ. Mohli bychom být bohatí. Mohla bych zaplatit své školní půjčky. Mohla bych koupit ten nejkrásnější, nejsladší nábytek do dětského pokoje. Bože můj. Čtvrt miliónu dolarů.“

„Ještě je nemáme,“ připomněl jí Murdock, když zastavil před jejím domem. „Ani netušíme, kde ty klenoty jsou. A co víc, nevíme ani jistě, jestli je Jimmy Ray má.“

„To máš pravdu. Na beton to nevíme. Ale máme svá podezření.“

Murdock se neubránil pobavenému zasmání a zavrtěl nevěřícně hlavou. „Ty si docela věříš, co?“

„Věřím nám,“ prohlásila. „Ty klenoty najdeme. A taky člověka, co zabil Howarda Kavina.“

Murdockův úsměv se vytratil. „Ano, jeho. Na toho nesmíme zapomínat. Ten je totiž asi klíčem ke všemu.“

Georgie zírala ven do prázdné ulice: „Myslíš si, že Jimmy Ray zabil Howarda Kavina? A Walterse?“

„Nevím, jak by to dokázal. Sledovali jsme ho prakticky čtyřiadvacet hodin denně.“

Otočila se k němu, oči plné obav. „Řekl jsi jednou, že Kavin pravděpodobně pracoval pro někoho jiného. Jestli máš pravdu, kdo to může být? Kdo ho najal, aby přišel do Agentury Poulopoulos a najal si mě, abych sledovala Jimmyho Raye? Greenwood to nebyl, to už víme. Nebyl to ani Jimmy Ray sám, to by bylo absurdní. Ale kdo další tady je?“

„Tfetí zloděj,“ odtušil Murdock. „Ten schovaný ve stínu.“

Znovu vyhlédla z okénka a Murdock si všiml, jak se zachvěla. Pevně se objala svými pažemi.

„Podívej,“ začal neobratně, „kdyby ten případ na tebe začínal být moc –“

„Není to na mě moc,“ prohlásila rychle. „Zvládnu to. Je to jen trochu strašidelné, nic víc. Nevíme, kdo to je, ani jak vypadá… nebo kde se pohybuje.“

Trochu z jejího neklidu se přeneslo i na Murdocka. Jeho páteří proběhlo ledové zachvění a náhle dostal strach. Zničehožnic se zoufale, naléhavě bál – ne o sebe, ale o ni.

„Georgie, poslouchej mě minutku. Já vím, že věříš, že všechno dokážeš, a snad máš i pravdu. Ale na tomhle případu se mi něco nezdá. Možná bys měla trošičku couvnout.“

„Couvnout? Děláš si legraci? To nemůžu udělat!“

„Jenom na jediný den. Zítra se chystám do toho hotelu, kde žil Howard Kavin, a trochu se tam poptám. Pak jsem si myslel, že se poohlédnu po minulosti Jimmyho Raye. Nějaké záznamy, starší přátelé. Kdo ví, třeba dokonce vyrukuju se jménem třetího zloděje.“

Zírala na něj víc zraněná než rozzlobená: „A co mám dělat já, až ty budeš řešit ten případ? Sedět doma a plést bačkůrky?“

Jeho úsměv se zdál falešný i jemu samému. „Mimino je bude potřebovat.“

„Hrozně legrační.“

„Ty budeš matkou, Georgie. Budeš mít dítě.“ Murdock pohlédl na její břicho a opatrně, skoro plaše vztáhl ruku. Ihned se provinile zarazil. „A chceš zůstat celá kvůli tomu malému, ne?“

Nevěděl jistě, jestli si všimla, že se jí předtím chtěl dotknout. Skutečně se trošku napjala?

Odfrkla si.

„Ne. Nic horšího bych pro to dítě nemohla udělat.“ Murdock jí věnoval upřímně zmatený pohled.

„Copak to nechápeš?“ vykřikla, očividně ohromená jeho stupiditou. „Mohla bych se schovávat doma, ale jaký by to byl příklad? Ale když se do toho pustím se zdviženou hlavou, plná sebevědomí a víry, že to dokážu, to už je jiná. Takovou matku musí mít moje dítě.“

Na chvíli na ni Murdock dokázal jen ohromeně zírat. Potom se jeho tvář roztáhla v širokém úsměvu.

„Bože, ty jsi ale zvláštní ženská,“ prohlásil nakonec.

„No to je dost, že ti to konečně došlo.“ Otevřela dvířka, vystoupila a naklonila se zpátky do auta. „Chceš jít nahoru?“

Murdock upřel oči na své ruce na volantu. Jestli chce? Co je to za otázku? Samozřejmě ano. Stojí o to jako o nic na světě. Ale zavrtěl hlavou. „Měl bych jet,“ řekl, „čeká mě dlouhý den.“

Zdálo se mu, že je zklamaná. „Dobře. Takže ahoj.“

„Georgie –“

Horlivě strčila hlavu znovu dovnitř. „Ano?“

„Já, ehm, stavím se zítra. Asi večer. Řeknu ti, co jsem zjistil.“

„Hm,“ přikývla pomalu. „Jistě. Takže zítra.“

„Dobrou noc,“ zavolal, ale to už zabouchla dveře.

Dlouho pak seděl před jejím domem a sledoval, jak se její okna rozsvěcejí. Říkal si, že neodjíždí, jen aby se ujistil, že je v pořádku. Když tam tak ale seděl až do chvíle, kdy všechna její světla zase zhasla, už věděl, že sám sobě lže.

Nahoru ale přesto nešel.

DEVÁTÁ KAPITOLA

„Je mi líto, Georgie, ale takhle to bude. Už jsem se rozhodl.“

Georgie stála uprostřed Nikosovy kanceláře a přemýšlela, jestli se jí udělá špatně. Tentokrát se jí ale žaludek neobracel ranní nevolností. V rukou svírala svou snídani, malou krabičku s mlékem a tři obrovské koblihy, když se místnost kolem ní náhle roztančila.

„Děláš si legraci,“ zopakovala.

Strýc Nikos popadl hromádku papírů a jejich hranou klepl o stůl, aby je srovnal. Do očí se jí nepodíval.

„V kanceláři je příliš práce, než aby ji Annie sama zvládla. Tam je tě třeba.“ Uhladil vrchní list hromádky. „Tvou výplatu to, ovšem, neovlivní.“

V Georgiině hlase se ozývala úzkost. „To mi už nedáš žádnou šanci?“

Nikos předstíral, že cosi hledá v nejhořejší zásuvce. „Nepotřebuju dalšího detektiva. Potřebuju úřednici.“

„Ale já nejsem sekretářka. Ani neumím psát na stroji víc než třemi prsty. Přijal jsi mě na zaučení. Zaučení pro práci detektiva.“

„Změna je život.“

„Spíš máš na mysli, že atmosféra trochu zhoustla. Zavolala ti matka, že ano?“

Nikos prudce zabouchnul zásuvku: „Už jsem se rozhodnul.“

„Je to kvůli rodině. Ty se jim podvolíš. Ty je necháš –“

Nikosova hlava poskočila vzhůru a tvář byla obrazem neústupnosti. „Měla jsi mi říct, že jsi těhotná. Teď po mně jde celá rodina. Viní z toho mě a věř, že to není dobrý pocit. Včera dokonce volala tvoje babička.“

„Babička?“

„Cosmo má pravdu. Detektivní práce není zaměstnání pro budoucí matku.“

„Budoucí matku?“ Georgie rozhodila ruce, v kterých ještě držela nedojedenou snídani. „Vypadám snad, že se každou chvíli chystám porodit? Zvládnu tu práci. Zvládnu další případ. Ty to víš. Nemůžeš je poslouchat, když zatraceně dobře chápeš, že –“

Nikos významně uchopil hromádku papírů a zadíval se na první stránku. „Už se o tom nebudu bavit.“

„Ale –“

„Rozumělas?“ Popadl tužku, dolů na stránku naškrábal podpis a otočil list.

Georgie spustila paže podél těla a zírala na strýce. Její zoufalství pomalu nahrazovalo vřící rozčilení.

„Dobře,“ pronesla pomalu, „jestli je tohle tvoje poslední slovo, nemám na vybranou.“ Pozvedla bradu. „Dávám výpověď.“

Chodník před domem Jimmyho Raye byl ještě posetý kalužemi ze včerejšího deště a všude kolem se povalovaly odpadky a mokré spadané listí. Holé větve stromů se proti ocelové obloze odrážely jako černé ruce kostlivců. Dokonce i staré domy jako by se trochu přikrčily. Celou ulicí jako by proběhl závan pomalého rozkladu.

Georgie si unaveně opřela hlavu o okénko auta a pozorovala vychrtlého psa, který se přehraboval v hromadě černých igelitových pytlů s odpadky. Oči ji pálily, hlava bolela od pláče a kdesi v ní jako by se otevřela veliká zející díra.

Celý můj život, napadlo Georgii zachmuřeně, jde k čertu.

Těhotná, nezaměstnaná a opuštěná – nic horšího se jí už stát vlastně nemůže. Oh, co vůbec bude dělat?

Georgie hlasitě kýchla, vysmrkala se do papírového kapesníčku a vzápětí kýchla znovu. Kdyby tak našla ty klenoty… Kdyby tak Murdock poznal, jak moc ho miluje, a…

Ale ne, napomenula se Georgie pevně. Nesmí se začít opájet hrou na „kdyby“. Nesmí znovu začít snít. Vždyť kde jsou dneska všechny její sny? K vypátrání zloděje klenotů má asi stejně blízko jako k objevu Lochnesské příšery. Dala výpověď v práci, kde bude nakonec asi muset žebrat na kolenou, aby ji vzali zpátky. A navíc je zamilovaná do muže, který ji jen tak tak snese, který se jí nedokáže ani dotknout a který ji nikdy, nikdy nemůže milovat.

Možná, že mají všichni pravdu. Třeba by z ní dobrý detektiv nikdy nebyl a měla by si prostě jen přiznat porážku. Překážky se teď zdály už příliš veliké, než aby se je dál snažila zdolávat. Snad se celé ty roky honila jenom za chimérou.

Možná právě přišla chvíle, aby se vzdala. Nemůže pořád jen tlouct hlavou do zdi. Koneckonců, teď musí myslet na dítě. A potom, vlastně, už nemá na vybranou. Nikdo už si ji jako detektiva nenajme. A ohledně Murdocka…

Tomu se uleví, až se jí konečně zbaví.

Zející jáma někde uprostřed její hrudi se ještě víc pootevřela a Georgie rychle polkla, aby zaplašila zoufalství. Alespoň jednou v životě, přikazovala si, budu praktická a nohama pevně na zemi.

Jenom si přála, aby to tolik nebolelo.

Už naposledy použila kapesníček, narovnala se a sáhla po klíčku v zapalování. Je čas jet domů, napomenula se. Je čas to vzdát a jet domů. Nastartovala, zařadila zpátečku a hodila okem do zpětného zrcátka.

Tehdy ho uviděla. Jimmy Ray Thompson kráčel ulicí svým typicky rozevlátým způsobem. Přes ruku měl přehozenou bundu a opatrně se rozhlížel ze strany na stranu. Georgie ztuhla, když sledovala, jak zahnul za rok směrem ke garážím, kde čekalo porsche.

Cítila, jak jí ve tváři pulsuje krev, a upírala zrak na prázdný roh ulice. S rukama zaklesnutýma na volantu odhodlaně zavrtěla hlavou.

Ne, pomyslela si. Jede domů. Vzdává se. Už není detektivem.

Přesto tam ještě seděla, nehybně a bez dechu, když se stříbrný vůz objevil. Na rohu se na chvíli zastavil, pak ale náhle odbočil doleva a vyrazil ulicí směrem od ní.

Georgie, s roztřesenýma rukama a vyděšená, vycouvala do ulice a začala Jimmyho Raye sledovat.

Za volantem svého buicku, který ovládal jednou rukou, Murdock zuřil, když se prodíral městem ve večerní špičce. Několik hodin bezvýsledně obcházel byty v nevlídném sousedství Kavinova starého hotelu, ale moc toho nezjistil. Jediná informace, která ten den stála za řeč, bylo, že Greenwood skutečně pracuje pro Severní metropolitní pojišťovnu. Po celém dni ne zrovna velký úlovek.

Vlastně by to byl úplně ztracený den, kdyby se nakonec nerozhodl stavit se na stanici za Orinem Dobbsem.

S obvyklou oddaností se s ním seržant podělil o jediné nové zjištění, že policie už dlouho jako třetího komplice podezírá jistého Boyce McCluryho. Murdock chvíli bručel, že se to měl dozvědět dřív, načež Dobbs odsekl, že ani on není právě sdílný. Nakonec mu ale ukázal McCluryho spis.

Ten člověk byl rozhodně jedno z nejhorších, nejstrašnějších stvoření, která kdy chodila po tomto městě. Jeho životopis byl encyklopedií zločinu. Jediným problémem zůstávalo, že se ztratil někdy v době kolem loupeže a od té doby se neobjevil. „Jestli měl s celou věcí něco společného,“ prozradil Dobbs Murdockovi, „existuje dost pravděpodobná možnost, že už nastoupil stejnou cestu jako ten další zloděj – ten mrtvý.“

Snad by měl být s prací toho dne spokojený. Nakonec, na něco důležitého přece mohl narazit. Ve skutečnosti ale po bezesné noci, kdy se jen nešťastně převaloval a trápil se myšlenkami na Georgii, vstával ráno jako s velikou kocovinou.

Když zajížděl do ulice před domem Jimmyho Raye, Murdock si pro sebe rozčileně bručel. Reilly nejspíš zmizel už před pár hodinami. Nemá tedy šanci doletět si domů, dát si sprchu a něco zakousnout. Bude tu nacpaný v zatraceném buicku až do rána bez kafe a jenom ve společnosti neveselých myšlenek.

Ty byly hlavní příčinou jeho trápení. Ať dělal, co dělal, myšlenky na Georgii ho pronásledovaly. Její jasný, zvonivý hlas, svůdný úsměv, zelené oči jakoby hořící uvnitř, měkkost pokožky pod jeho rukama – nedokázal těm představám uniknout.

Ať se otočil kamkoli, jako by ji viděl a slyšel, až už měl nervy napjaté jako struny. Někde hluboko v sobě už začínal chápat tu strašnou pravdu – že čím víc ji vídá, tím víc ho mučí potřeba dalšího kontaktu. A jenom její přítomnost dovede trochu zmírnit a zchladit palčivou bolest té rány. Nakonec ale, je to beznadějné –

Murdock zmateně zavrčel a zastavil skoro přesně naproti domu Jimmyho Raye.

„Co je, ksakru?“ ucedil a natáhl se, aby lépe viděl před sebe.

Vprostřed ulice asi o blok dál, v otrhaném kabátě a širokých šedých kalhotách, kymácel se k němu na kole vyhublý mužíček. Ať se jeho kolo naklánělo jakkoli, mužík šlapal tak rychle, jak mu nohy dovolily. Murdock si pobaveně uvědomil, že je to Reilly.

„Šéfe! Šéfe!“ vykřikoval Reilly, než se složil v hromádku údů a špinavých hadrů u Murdockova auta.

„Šéfe,“ nevzdával se, když se zoufale snažil vysvobodit svůj kabát a šálu ze řídítek. „To děvče je pryč.“

Murdock na Reillyho vyvalil oči: „O čem to mluvíš? Jaké děvče? A kde jsi vzal tohle kolo?“

„To děvče v červeným autě. Řek ste, že ji nemám spouštět z očí. No, a ona tu byla.“

Murdock se ještě víc zachmuřil. „Kdy to bylo? Kudy odjela?“

„To se vám, šéfe, snažim říct. Vodjela za tim chlápkem. Jak má to parádní auto.“

Murdock cítil, jak z jeho tváře mizí barva: „Kdy se to stalo? Kdy odjeli?“

Reilly konečně uvolnil svůj kabát, vyškrábal se na nohy a začal si šmátrat po kapsách. „Je to tak asi čtvrt hodiny. Jel sem za nima na tomdle kole a – sakra! Podívejte! Rozbil sem si flašku.“ Zadíval se na Murdocka pohledem plným uraženého zoufalství.

Murdock vytáhl peněženku a hodil po Reillym dvě dvacetidolarovky. „Kudy odjeli?“ procedil skrz stisknuté zuby.

„Támdle,“ ukázal Reilly dolů ulicí. Bankovky zvedl do výšky a přivřenýma očima se na ně chamtivě zadíval. „Díky, šéfe. Chudákovi mojemu tělu to moc prospěje –“

„Ale kam, sakra? Kam?!“

„Ha? Oh, nojo. Daleko ne. Jen k tamtomu starýmu skladu na Mulberry. K tomu s –“

„Znám to tam. On už tam byl. Sledovala ho tam?“

„Copak sem to zrovna neřek, že –“

V Murdockových spáncích zabušila krev. „Zatraceně! Šel ten chlap dovnitř? A ona za ním?“

„No jasně. Dyť vám to říkám hodinu.“

„Panebože…“

Bez dalšího slova Murdock zařadil rychlost, sešlápl plyn a zmizel na konci ulice.

Starý sklad byl zatuchlý a temný. Většina oken a dveří byla už dávno zabedněna a jediné světlo sem pronikalo otřepanými dírami, co tu vydlabali vandalové, a dvěma otvory ve střeše. Georgiin žaludek zasáhl strach jako ledová pěst. Ukrývala se za hromadou rezavých kovových sudů a zřetelně slyšela, jak jí buší srdce. V rohu místnosti bručel a nadával Jimmy Ray.

Posledních deset minut sledovala, jak se Jimmy Ray lopotí s jedním těžkým betonovým blokem za druhým. Její zvědavost i strach rostly se zmenšující se hromadou.

Znovu vyhlédla přes okraj jednoho sudu a v mlhavém světle zjistila, že se hubená postava Jimmyho Raye sklonila nad posledním blokem. Pevně si skousla ret. Co teď? ptala se sama sebe. Do klína jí spadlo nečekané štěstí, ale zatím s ním dokáže jenom žonglovat jako s horkým bramborem.

Půjde o ty klenoty. Tohle ví jistě. Pod tou hromadou musí být něco, co dalo zatraceně práce tam ukrýt. A co by to mohlo být jiného než lup od Meckelmanna? Ale jestli ji něco perfektního nenapadne – a to hned – nebude jí tahle jistota k ničemu.

S rostoucí panikou sledovala, jak Jimmy Ray naklonil poslední blok a zabral. Protáhl si záda a dlaně si otřel o nohy v džínách. Na kolenou potom začal vyzdvihovat součást betonové podlahy pomocí malého páčidla.

Georgie si okusovala špičku palce. Zoufale pátrala pohledem po stinných zákoutích skladu. Uslyšela spokojené zabručení. Jimmymu se podařilo pohnout kusem betonu a ze dna vzniklé díry vytáhl malý balíček v igelitu.

Pozorovala, jak s ním chvilku zápasí, jak odmotává plastickou pásku a nakonec drží proti světlu bílý plátěný váček. Když se jeho pohled stočil směrem k sudům, Georgiino srdce se divoce rozběhlo. Bleskurychle se přikrčila a mezi prsty sevřela úlomek betonu vhodný zrovna tak do dlaně.

Když se Jimmy Ray postavil na nohy, Georgie se tiše pomodlila. Potom zavřela oči, a co nejprudčeji hrudkou mrštila do dálky.

Na vzdálené straně skladu se rozezněl hlasitý náraz. Podle nečekané nadávky poznala, že jej nepřeslechl. Georgie vykoukla přes sudy a málem se rozplakala úlevou. Jimmy Ray vyděšeně ztuhnul. Balíček opatrně položil na podlahu a začal se neslyšně plížit tam, odkud se bouchnutí ozvalo.

Georgiino srdce splašeně tlouklo a kolena se jí roztřásla. Přesto ale, když se od ní Jimmy Ray na půl cesty vzdálil, vyskočila ze svého úkrytu tak prudce, že vlastní panickou zbrklostí sama sebe překvapila.

Skoro vzlykala hrůzou, když zakopávala o rozbitou podlahu. Už byla skoro u balíčku, když uslyšela jeho výkřik.

„Hej! Ty!“

Bez skutečné zastávky Georgie proletěla kolem váčku a cestou prostě zaklesla prsty kolem tkaničky, kterou byl zavázán. Za sebou slyšela Rayovy rychlé dupající kroky. Vyděšeně zalapala po dechu a ohlédla se. V ponurém světle zahlédla jeho zuřivou tvář a vzápětí zakopla o kovovou trubku.

Vydrápala se na nohy a utíkala k temnému ústí chodby s Jimmym Rayem těsně v patách.

„Ty svině! Počkej! Bože, já tě zabiju.“

Georgie nahlas vykřikla, ale řítila se dál chodbou s balíčkem pevně přitisknutým na prsa. Na konci chodby se tyčilo strmé kovové schodiště vedoucí do výšin pod střechou skladu. Zdivočelá hrůzou po něm začala Georgie klopýtat vzhůru.

Skoro už na vrcholu ucítila na chodidle jeho dlaň.

„Ne!“ zaječela a prudce vykopla.

Tlumeně zaklel a pustil ji, ale nadlouho se jí neulevilo. Schodiště vedlo na vysokou vratkou lávku u stropu. Hluboko pod sebou viděla betonovou podlahu a lávka pod jejíma nohama zlověstně zaskřípala a zachvěla se.

Jimmy Ray právě vyběhl na vrchol schodiště, tvář zkřivenou zlostí. Vyděšená Georgie od něj nedokázala odvrátit pohled. Pevně k sobě přitiskla balíček a ucouvla ještě o krok.

Pod stropem se rozlehlo další strašlivé zaskřípění a lávka se zahoupala. Jimmy Ray se pomalu, krutě usmál.

„Dej mi ten balíček, ty svině,“ poručil. „Nebo si pro něj dojdu.“

Georgii vyschlo v ústech a udělala další krůček. Lávka hlasitě zasténala.

Oči Jimmyho Raye se zúžily a tvář se zkřivila. „Škoda,“ protáhl a vykročil na lávku, „ani nebudeš mít možnost tohohle litovat.“

Odkudsi z temné hlubiny dole se rozlehlo: „Georgie! Ne!“

V příštím okamžiku roztřásla vzduch ohlušující rána.

V okamžiku šílené hrůzy si Georgie všimla, jak sebou Jimmy Ray křečovitě trhnul. Jejich překvapené, zmatené pohledy se setkaly. Potom se převrátil přes okraj lávky a zřítil se dolů na podlahu.

Georgie hlasitě vykřikla a klesla na kolena. Pod sebou viděla groteskně zkroucené tělo Jimmyho Raye. Znovu zaječela a zakryla si tvář zaprášeným plátěným balíčkem.

Po kovových schodech zaduněly kroky. Známý ochraptělý hlas zavolal její jméno. Když vzhlédla, spatřila na konci lávky Murdocka.

„Georgie,“ oslovil ji klidně, „teď se vrať ke mně. Zvládneš to?“

Ohromená šokem na něj zírala. „Murdocku?“

„Jsem to já. Jsem tady. Tady nahoře. Ale nemůžu pro tebe přijít. Neunese mě to. A taky to už dlouho nevydrží. Budeš se muset doplazit zpátky sem, Georgie. Slyšíš mě? Musíš to udělat hned.“

„Oh, Murdocku. Jimmy Ray… Oh, můj bože.“

Ticho rozčísl zvuk lámajícího se zpráchnivělého kovu.

„Pojď, Georgie. Musíš se teď hned vrátit.“

Jeho tvář se jejím divoce rozšířeným očím zdála ještě tvrdší a hrubší. Georgie se začala posunovat vpřed a balíček tlačila před sebou. Oči nespouštěla z Murdockovy tváře.

Když se k muži přiblížila na metr, ucítila, jak se lávka zachvěla, a uslyšela tlumené skřípění, které rychle získávalo na hlasitosti. V tom okamžiku paralyzující hrůzy uviděla, jak se Murdock vrhnul kupředu. Silné ruce ji popadly za paže tak, že je málem vytrhly z ramen zrovna ve chvíli, kdy se pod ní lávka prolomila. Na setinu vteřiny její nohy volně visely v prostoru, a pak ji pevně přitiskl ke své široké hrudi.

„Georgie,“ zasténal do jejích vlasů, „ty malý blázne!“

„Klenoty! Klenoty!“ vykřikla zděšeně do lomozu padajícího kovu a kamení. Vzduch rozvířilo tolik prachu, že se oba rozkašlali.

Murdock na ni vyvalil oči, než pomalu pozvedl ruku. Držel v ní bílý balíček. „Myslíš tohle?“

„Oh, Murdocku. Jimmy Ray… Nemůžu uvěřit –“ Odmlčela se a usmála se na muže. „Zachránils mi život.“

„No, vlastně –“

„Ale ano. On by mě zabil. Řekl to. A tys ho zastřelil.“

Ucítila, jak Murdock ztuhnul a ohromeně ji od sebe odtáhl. „Zastřelil?“

„Ano, tím jsi mi zachránil –“ Georgie nechápavě zírala na výraz jeho tváře.

„Můj bože,“ vydechl, „máš pravdu. Vážně jsem slyšel výstřel, když jsem stoupal po schodech.“

„Ale tomu nerozumím. Copak ty jsi ne –“

„Já ne. Jimmyho Raye jsem nezastřelil,“ prohlásil Murdock pomalu. „Vůbec jsem nevystřelil.“

Při jeho slovech Georgii vyschlo v ústech a po její kůži přeběhl ledový chlad. „Kdo tedy…?“

Oba se ohlédli na zkroucený kov a nánosy prachu, které pokrývaly tělo Jimmyho Raye.

Se zkříženýma nohama seděla na jeho posteli a rozšířeným, nepokojným pohledem sledovala, jak dlouhými kroky měří svůj jednopokojový byt sem a tam.

Když ji napůl vynesl ze skladiště a nacpal do svého auta, jeli domů v ohromeném, zlověstném tichu. Sotva si vůbec uvědomoval, že ji veze k sobě, než stáli v autě před Eddiem. Beze slova s ní prošel kolem vykuleného Eddieho a několika zírajících hostů, kteří si vyměňovali významné pohledy, když ignoroval jejich pozdravy a směroval ji rovnou dozadu do chodby.

Když se teď na ni podíval, uvědomil si náhle, proč sem ještě nikdy nikoho jiného nevzal. Ať byla jakkoli zaprášená, vypadala tak jasně, čistě a živně, že se pokoj ve srovnání s ní zdál ještě omšelejší a šedivější.

„Bože můj,“ vyhrkl nečekaně, „tenhle případ se nám vymyká z rukou. Mohla jsi přijít o život.“

„Nepřišla jsem,“ odtušila. „Ale Jimmy Ray ano,“ dodala už nejistěji. „Oh, Murdocku. Co budeme dělat? Co, proboha, řekneme seržantu Dobbsovi?“

„Dobbs. Panebože, Dobbs.“ Murdock si prudce prohrábl vlasy a obrátil oči v sloup. „Neřekneme mu nic. Aspoň teď ještě ne.“

„Ale nemůžeme tam Jimmyho Raye nechat. Jen tak.“

„Zavolám policii anonymně. Nic jim ale neřekneme. Dokud tohle všechno nerozluštíme.“

„Kdo… kdo to, podle tebe, mohl být?“

„Nevím, Georgie. Prostě nevím. Bože můj, musel přijít do skladiště hned po mně, ale nikoho jsem venku neviděl.“ Vypadal skoro nemocně. „Pokud tam už ale nebyl a nečekal na tebe.“

„Ale kdo by to mohl být?“

Murdock se otočil na tenkém, bezbarvém koberci a znovu začal chodit sem tam. Zamyšleně, skoro pro sebe pokračoval: „Mohl být? Musel to být on. Boyce McClury se tu nakonec musel objevit.“

„Kdo?“

Vysvětlil jí, co se toho odpoledne dozvěděl od Dobbse. „To musel být on,“ prohlásila, když skončil. „Vypadá to přesně na něj. A říkáš, že by nezabíjel poprvé.“

„Už mockrát.“

„Oh, Murdocku. Ten třetí zloděj, Howard, Walters a teď ještě Jimmy Ray! Tohle je masový vrah. Musíme ho najít.“

„Obávám se, že to nebude problém,“ ukázal Murdock na hromádku třpytivých diamantů, safírů, perel a smaragdů rozhozených na sepraném přehozu vedle ní. „Zdá se, že on sám vyhledává všechny, co mají s klenoty cokoli společného.“

„Ty myslíš, že teď půjde po nás.“

„Myslím, že mu nedáme šanci. Sejdu se teď hned s Greenwoodem. Řeknu mu, že klenoty máme, a zařídím výměnu. Čím dřív, tím líp.“

„Výměnu?“

„Je tu přece vypsaná odměna, Georgie.“

„Oh, ano.“ Její ztrhaná tvář se rozzářila. „Na to jsem málem zapomněla. A skoro se to zdá nepatřičné, myslet teď na peníze. Myslím po tom všem.“

„Ty peníze si zasloužíme. Ty obzvlášť.“

Vypadala trochu pyšně: „To je pravda, no viď?“

„Moc se ale nenaparuj. Ještě je nemáme.“

„Než pojedeme, chci se trochu umýt. Nevadí?“

„Ty se mnou nepojedeš, Georgie.“

„Cože?“

„Slyšelas dobře. Ukryješ se tady, než všechno zařídím. Nechci, aby ses motala venku komukoli na mušce. Kromě toho, někdo musí zůstat u klenotů.“

„Tak tu zůstaň ty.“

„Se mnou nemůžeš.“

„Ale to není fér. Nebýt mě…“

„Skoro jsi umřela, Georgie. Jimmy Ray tě chtěl zabít. Málem tě zastřelil.“

Zamračeně k němu vzhlédla. „Ano, ale… mám ty klenoty.“

„Klenoty?“ vykřikl. „K čemu jsou klenoty, když jsi mrtvá? Co?“

Viděl, jak se její tvář trochu nakrabatila, a raněné oči potemněly. „Dělala jsem, co jsem mohla,“ zamumlala tiše.

Cosi v jejím výrazu ho zasáhlo přímo do srdce a Murdock si bezradně prohrábl vlasy. „Oh, bože,“ vydechl a klesl na postel vedle ní. Vztáhl ruku, na chvíli zaváhal a pak pohladil její špinavou, uslzenou tvář. „Vypadáš jako malá Popelka.“

Potom ji náhle prudce objímal, drtil ji v náruči a tiskl jí obličej do vlasů. Otřásl se při pomyšlení, jak málo scházelo, aby byla mrtvá – jak málo scházelo, aby ji navždy ztratil – a objal ji ještě pevněji.

Někde od jeho prsou se tlumeně ozvalo: „Znamená tohle, že mě máš znova rád?“

Trochu ji odtáhl a podržel za ramena. Jeho pohled se zúžil.

„Jsi pro mě jako závaží,“ prohlásil.

Bezhlesně ho pozorovala.

„Nehodíš se ke mně.“

Nespouštěla z něj oči.

„Já se nehodím k tobě,“ naléhal.

Tmavé vlasy měla zkroucené a rozčepýřené, po straně nosu se jí táhla veliká rozmazaná šmouha a k tváři se přilepil kousek dehtového papíru. Přesto, když se usmála, pomyslel si Murdock, že krásnější ženu ještě v životě neviděl.

„Takže mě máš docela rád,“ nedala se.

Věděl, že by se měl odvrátit. Věděl, že by měl vyskočit a vypochodovat z bytu. Říct Greenwoodovi, že zachránili jeho klenoty a celou věc uzavřít. Dobře věděl, co by měl dělat. A přesto od ní nedokázal odtrhnout oči.

„Ano,“ prohlásil konečně. „Mám tě rád. Příliš rád, Georgie. Mám tě tak rád, že se toho až bojím.“

Její pohled odrážel obavu, když tázavě naklonila hlavu. „Ale proč? Proč by ses toho bál? Kvůli dítěti? Ty nechceš –“

„Prokrista, Georgie. Nedovedu to vysvětlit. Prostě to nepůjde. Musíš na to zapomenout. Já nemůžu! Nemůžu tě… milovat.“

Uslyšel zavrzání postele, jak se vedle něj pohnula. Štíhlá paže objala jeho široká ramena.

„To je tvoje dcera?“ zeptala se Georgie měkce. „Ta holčička na fotce.“

Prudce, bolestně vydechnul a ztuhnul pod jejím dotekem. „To proto se ani nepokusíš? Má to něco společného s ní?“ Když znovu nabral dech, jako by jeho plíce sežehl oheň. Jeho hlas zazněl jako ze dna hluboké studny: „Nemluv o ní.“

„Ale proč? Je to nádherné dítě. Určitě chce, abys…“

„Je mrtvá.“ Jeho hlas byl drsný a trhaný. Plameny v jeho plicích jako by stouply do hlavy a explodovaly tam v návalu černočerné mučivé bolesti. Odstrčil její paži a vyskočil. Se zaťatými pěstmi tak stál uprostřed pokoje a bránil se pádu do temné hluboké jámy.

„Promiň mi to,“ uslyšel její hlas plný zoufalství.

Zavřel oči. „Půjdu,“ prohlásil opatrně. Dával si pozor, aby ho hlas neprozradil. „Do deseti budu zpátky.“

Ze židle popadl svůj kabát a klobouk a vyrazil. U dveří se zastavil, a aniž se k ní otočil, tiše dodal: „Nikomu neotvírej.“

Georgie dlouho seděla na posteli s fotografií v ruce. Ta žena byla krásná, tmavá a exotická jako zvláštní tropická květina. Holčička měla černé oči po matce, ale vlásky světlé jako sláma a tvář širokou a hranatou jako její otec.

V devět hodin vrátila fotku na zrcadlo, klenoty nasypala zpátky do sáčku a dlouze se osprchovala horkou vodou. Na židli u dveří si našla modrou košili. Zvedla ji k tváři a nasála teplou mužnou Murdockovu vůni. Musela prudce polknout, aby se nerozvzlykala. Potom si košili natáhla a zhasla rozvrzanou stolní lampičku. Jak tak ležela v jeho posteli a v jeho košili, zdálo se jí, jako by ji obklopoval a její smysly naplňoval svou vůní. Svou přítomností. Georgie se otočila na bok a zírala na fotku na zrcadle.

Už skoro usínala, když ji úplně probudil náhlý zvuk. S rozšířenýma očima zírala do tmy a napjatě naslouchala.

Zrovna když si říkala, že se jí asi všechno jen zdálo, znovu zaslechla to zaskřípění.

Otočila se na posteli a upřela pohled k oknu. Přes zaprané závěsy viděla barevná světla z dolních oken lokálu a tmavý stín telefonního sloupu pár metrů od okna.

Zamračila se, posadila na posteli a odhodila pokrývku. Než ale stačila položit nohy na zem, tlumeně vydechla. Přes sklo se jasně rýsoval obrys ruky v rukavici.

DESÁTÁ KAPITOLA

První, co Murdock uviděl, když se vracel ze schůzky s vděčným a ohromeným Greenwoodem, byly modré policejní majáčky. Policie, pomyslel si. V téhle části města nic neobvyklého.

Až když odbočil do svojí ulice, uvědomil si, kolik je asi potřeba policejních aut, aby vyprodukovala takovou modrou světélkující záři.

Až do morku kostí ho zamrazil ledový strach. Srdce se mu rozbušilo. Zdálo se, že nemůže popadnout dech. Můj bože, pomyslel si najednou divoce. Můj bože, Georgie. Georgie.

Prudce zabrzdil, rozrazil dveře buicku a vystoupil snad dřív, než auto úplně zastavilo. Kolem kruhu policejních aut se mačkal hlasitý dav zvědavců. Protlačil se mezi nimi a divoce kolem sebe tloukl rukama, když se rozběhl k hospodě.

„Hej, počkejte. Tam dovnitř nemůžete, člověče.“

Murdock zuřivě zavrčel a policistu ze sebe setřásl. Do cesty mu vstoupila další modrá uniforma. Příliš zděšený, než aby se pokusil mu vyhnout, Murdock muže jednoduše porazil.

„Hej, zastavte toho chlapa,“ uslyšel za sebou, když vklopýtal do prázdného lokálu a rozběhl se chodbou ke schodišti.

Všude se hemžili policisté. Maličký byt se zdál být narvaný k prasknutí velikými muži se širokými rameny. Murdock se zastavil ve dveřích, pevně se zachytil jejich rámu a vyděšeně si celou scénu prohlížel. Dýchal chraptivě a trhaně a celé jeho tělo jako by se proměnilo v led.

Bože můj, pomyslel si divoce. Je to jeho chyba. Celé jeho chyba. Nechal ji samotnou. Byl tak zoufalý, že myslel jenom na sebe. A nechal ji tu samotnou a bezbrannou.

„Co tady dělá ten chlap, Franku?“ zeptal se jeden z mužů.

Jak ustoupil stranou, uviděl Murdock to, co se předtím skrývalo za policistou. Pár nohou natažených na podlaze, tělo zakryté mužem v civilu, který se nad ním skláněl.

Z Murdockova hrdla se vydralo šílené zasténání a ještě pevněji se zachytil rámu dveří, aby neupadl. Jeho paže se dotkla cizí ruka. Trhnul sebou.

„Murdocku,“ oslovil ho Orin Dobbs. „Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně, člověče.“

„Murdocku?“ přidal se k němu tichý hlásek. „Jsi to ty, Murdocku?“

Murdock se nevěřícně rozhlédl po potemnělém pokoji. Veliký chlapík v dlouhém kabátě na kohosi shlížel, než ukročil a dovolil malé postavě s rozevlátými hnědými vlasy, aby se kolem něj protáhla.

„Dobrá práce, děvče,“ pochválil dívku a poplácal ji po rameni.

Murdock, omámený a náhle skoro přemožený slabostí, zíral, jak k němu Georgie kráčí davem policistů, kteří se na ni usmívají a vřele ji gratulují. Celá zářila, křenila se od ucha k uchu a přijímala jejich chválu trochu stydlivě.

Neměla na sobě nic než jednu z jeho modrých košil.

Jeho ohromující zděšení se začalo pomalu vytrácet, vystřídáno rozčilením a nechápavým zmatkem. Murdock se obrátil k usmívajícímu se Dobbsovi, potom zpátky k Georgii a nakonec pohlédl na muže nataženého na podlaze, který začínal pomalu pohybovat hlavou a kroutit se.

„Co se tu, ksakru, děje?“ skoro zakřičel.

Několik policistů na něj stočilo výhrůžné pohledy.

„Oh, Murdocku,“ vykřikla Georgie, doběhla k němu, pevně ho objala a přitiskla tvář k jeho hrudi. „Jsem tak šťastná, že jsi zpátky. Ještě nikdy v životě jsem neměla takový strach.“

Stále omámený šokem, položil Murdock váhavou dlaň na její záda a nešikovně ji pohladil. Cítil, jak ho Dobbs pozoruje.

„Máš to ale pořádnou, ehm, asistentku,“ poznamenal seržant rozesmátě. „Patrně dostane poděkování od starosty.“

„Vážně?“ poskočila Georgie.

„Nepřekvapilo by mě to. Bez pomoci jste zadržela dlouho hledaného zločince. To si, podle mě, zaslouží medaili.“

„Počkejte chvíli. Jenom, sakra, počkejte,“ vyštěkl Murdock. „Jakého zločince? Kdo to je? A co dělá u mě v bytě?“

„Je to Boyce McClury,“ odvětil Dobbs.

„Pokusil se sem vloupat,“ přerušila ho Georgie. „Praštila jsem ho.“

„Cože jsi ho?“ popadl ji Murdock za ramena.

„Praštila přes hlavu. Tvojí stolní lampou.“ Udělala obličej. „Oh, za tu lampu se omlouvám.“

Několik policistů postavilo McCluryho na nohy. Muž měl svěšenou hlavu a tak se potácel, že se mu ani nenamáhali nasadit pouta. Dobbs ukročil, aby jim dovolil projít. Murdock ohromeně sledoval, jak ho vyvádějí ven.

„Podle mě čekal, až odjedeš,“ pokračoval Dobbs. „Pak si myslel, že má volné pole působnosti. Člověče, musel se pořádně divit, když ho Georgie přetáhla přes palici.“

„Divil se, to mi věřte,“ rozveselila se Georgie. „No, a když dostal druhou ránu, tak nějak upadl.“

„No, prostě, zdá se, že máme vraha Howarda Kavina,“ odtušil Dobbs.

Murdockova hlava poskočila.

„Jo, o tom mě přesvědčila ona. Dokonce si myslím, že McClury čekal celé ty roky, až Jimmyho Raye pustí. A potom se rozhodl, že se pokusí klenoty získat.“

„To on najal Kavina,“ nadhodila Georgie. „On a nikdo jiný.“

„Ano,“ přitakal Dobbs. „Už to přiznal, i když to určitě zase popře, až se trochu vzpamatuje. A už teď samozřejmě popírá, že Kavina zabil, stejně jako Walterse a Jimmyho Raye. Nic jiného bychom od něj ale stejně nečekali.“

Murdock jen přidušeně zanaříkal, ale Dobbs se usmál. „Ano, to s Jimmym Rayem. Georgie mi už o tom vašem dnešním dobrodružství všechno řekla. Pár mých lidí je právě teď tam dole ve skladišti. Vypadá to, že McClury dnes večer vycítil příležitost a zatímco Georgie Jimmyho Raye bavila, odprásknul ho. Pak by se býval nejspíš pokusil dostat klenoty od ní, ale ty jsi to, Murdocku, překazil. Vy dva jste se poslední dobou zrovna nenudili, nemám pravdu?“

„Tys mu pověděla o klenotech?“ ucedil Murdock napjatě a lehce s Georgii zatřásl.

„No, vlastně ano. Musela jsem. Jak jinak bych asi vysvětlila, že tu ležel polomrtvý McClury?“

„Ale proč jsi –“ Murdock se zachmuřil, když si ji poprvé pořádně prohlédl. „A proč jsi, ksakru, takhle oblečená? Couráš se tady skoro nahá mezi tolika chlapy. Kde máš svoje šaty?“

Zvláštně, legračně se zamračila a ukázala kamsi přes rameno: „Támhle.“

„No, ale co – proč?“ zakoktal se. „Není tohle moje košile? Proč jsi…?“ Prudce přelétl pohledem přes křenícího se Dobbse a jeho výraz ještě víc potemněl. „Není to tak, jak si myslíš.“

Dobbs pokrčil rameny a mávnul rukou. „Já si nic nemyslím, starý brachu. To není moje věc, jak vycházíš se svými zaměstnanci.“

„Ona není můj –“

„Chtělo se mi spát,“

Dobbs se usmál ještě víc.

„Vidíš? Chtělo se jí spát.“

„Oh, prokrista přerušil je Murdock. Ona není můj zaměstnanec. Slyšíš, Georgie? Nejsi moje asistentka.“

Dobbs se otočil k dívce: „Ale já myslel, že jste prve povídala, že jste dnes dostala výpověď a děláte teď pro Murdocka.“

„No, vlastně, já jsem ve skutečnosti ne –“

„Tys dostala výpověď?“ rozhodil Murdock prudce rukama. „Kdy se to stalo? Proč jsi mi to neřekla? Nic o tom nevím.“

„Neměla jsem čas ti to říct. A pak, ona to vlastně ani…“

Dobbs si zahákl palce za opasek. „Nemyslím si, že musíte mít jakékoli obavy. Teď určitě ne. Po tom, jakou odměnu dostanete od pojišťovny za nález těch klenotů…“ A přesunul se k hloučku policistů u okna.

Murdock nahlas zasténal. „I to jsi mu řekla?“

Georgie udělala obličej. „No, asi jo. Nějak mi to muselo vyklouznout se vším ostatním.“

„Skvělé! Prostě skvělé!“

Koutkem oka si Murdock všimnul, jak jeden z policistů dlouze, obdivné zírá na Georgiiny nahé nohy. Zavrčel, doběhl k posteli, strhl s ní pokrývku a dívku do ní zabalil. Po muži střelil výhrůžným pohledem.

„Už tady budete končit?“ vyštěkl.

Dobbs se obrátil a významně na něj mrknul. „Nebojte se. Hned půjdeme. Za chviličku budete sami.“

„Sakra, Georgie,“ ucedil Murdock, „ani na chvíli tě nemůžu nechat bez dozoru.“

Než Dobbs a jeho muži skončili s fotografováním a snímáním otisků, usnula Georgie vedle Murdocka schoulená na velké červené židli.

„Vypadá, že ji to pěkně vzalo,“ poznamenal Dobbs, když si zapínal kabát.

Murdock nesrozumitelně zabručel.

„Je to pěkná ženská,“ pokračoval Dobbs zamyšleně. Podíval se Murdockovi do očí. „A už je načase, aby ses konečně usadil. Jestli chceš slyšet, co si myslím, líp sis vybrat ani nemohl.“

Murdock uhnul pohledem. „Já jsem se neptal, co si myslíš.“

Dobbs smutně zavrtěl hlavou. „Tak to, chlapče, aspoň zkus. Aspoň to zkus. Nic víc.“

Murdock jen temně zíral na zeď. Po pár vteřinách uslyšel, jak Dobbs odchází a zavírá za sebou dveře. Schoulená k němu, nohy přitažené pod sebou, Georgie cosi ospale zamumlala. Co nejněžněji ji prstem pohladil po sametové tváři a z čela jí odhrnul nepokojné pramínky vlasů.

Měl by ji probudit. Říct jí, ať se oblékne, a poslat ji domů. Nemohl se k tomu ale odhodlat. Ví vůbec, jak ho vyděsila? Tuší, že jeho zlost byla jen reakce na veliký strach?

Trochu se pohnula, jako by ji vyrušily pouhé jeho myšlenky. Zívla a pomalu se pousmála.

„Georgie?“

„Hm?“

S bolestí v srdci zatnul zuby a navrhnul: „Měla bys vstát. Musíš jet domů.“

„Hm. Já nechci.“

„Musíš.“

Její víčka se zatřepetala a ospale k němu vzhlédla. Měkce se usmála. „Krásně mě hřeješ.“

„Ne. Musíš jít.“

Rukama ho objala kolem krku a tvář zabořila do jeho košile. „Zase usínám.“

„Georgie.“

„Dobrou noc.“

Zíral na její zkroucené rozcuchané vlasy, na křivku jejích zad, když se k němu schoulila, a prudce naprázdno polknul. „Georgie, zatraceně. Tady nemůžeš zůstat. Nechápeš to? Když tu zůstaneš, budu se s tebou zase milovat. A to nesmím.“

Trochu pohnula hlavou. Když se na něj pak podívala, jako by trocha ospalosti z jejích zelených očí zmizela. „Ale smíš. Já to chci.“

Oh, bože, zasténal v duchu, pohled upřený na měkké, pootevřené rty, pulsující místečko dole na jejím krku a tmavou svůdnou hlubinu mezi rozepnutými knoflíčky jeho modré košile. Srdce se mu prudce rozbušilo a krev v žilách jako by se přiblížila bodu varu.

„Georgie, já ne –“

„Chci zůstat s tebou.“

V ústech mu vyschlo. Chtěl zaprotestovat, ale místo toho se sklonil a zakryl její ústa svými.

Dlaní jí pohladil tvář, než zajel níž přes štíhlé hrdlo na sametovou kůži mezi knoflíčky košile. Pozvedl hlavu a fascinovaně pozoroval vlastní ruku, nádherný pohled na silné, mužné prsty, pohrávající si s měkoučkou bílou pokožkou jejích ňader.

Když vzhlédl, zeleň jejích očí ztmavla. Pootočila se v jeho náruči a prsty začala něžně hladit jeho zarostlou tvář.

„Ty vždycky dosáhneš svého, vid?“ zeptal se ochraptěle.

„Ne.“ Líně se usmála. „Ale pracuju na tom.“

„Začíná ti to docela jít. Aspoň se mnou.“

Mučivě pomalu rozepínal knoflíky její košile a jemně roztáhl výstřih. Hltal ji očima. Posadila se a pomohla mu košili stáhnout.

„Bože můj,“ ozval se trochu divoce, „vůbec se neovládám, když jsem s tebou. A nikdy tě nemám dost.“

„Tak proč se o to pořád snažíš?“ Jedna z jeho drsných dlaní se sevřela kolem jejího ňadra a Murdock celý ztuhnul a napjal se vzrušením z toho doteku. Proč se o to snažíš, zeptala se ho. Znal odpověď na tuhle otázku. Má jeden důvod, zatraceně dobrý důvod. Ale ten v tomhle okamžiku nějak ztrácí význam. Všechno ztrácí význam, kromě její hedvábné kůže v jeho dlani. Natáhl se, jednou rukou vklouznul pod její nohy a přitáhl ji sobě. Vzdychala slastí, stulila se mu v náruči a nechala se odnést do postele.

Když ze sebe strhal oblečení a naklonil se nad ní, vztáhla k němu paže, vzala ho, vítala, tiskla ho k sobě. Položil se vedle ní, pevně si ji přitáhl a vychutnával chladivý dotek jejího nahého těla. Jejich rty se rychle našly.

Ve vlastním nitru pocítil touhu, hlad po ní, horký, pulsující. Jeho ústa cestovala od jejích rtů dolů po hrdle. Pevně se ho zachytila za ramena, když jazykem kroužil po ňadrech a dráždil ztuhlé bradavky.

Jemně položil dlaň na její už trošičku zakulacené bříško a rozevřel prsty. „Ale co –“ Odmlčel se. „Nevadí to? Myslím, miminku?“

Její oči byly rozšířené, zastřené touhou, takže chvíli trvalo, než jeho slova úplně pochopila. Konečně se usmála.

„Jistě, že to nevadí. Miminko je v pořádku.“

„Určitě?“

Podívala se na něj trochu zmateně. „Ano. Ale… Já myslela, že –“

Polibkem ji umlčel. Dlaní sklouznul dolů přes bříško do nejintimnějších míst. Uslyšel, jak tiše zalapala po dechu. Byla horká a Murdock ji chtěl tak hrozně moc, až se mu roztočila hlava.

„Murdocku,“ zasténala, tvář zabořenou do jeho ramene, „Murdocku, potřebuju tě. Hrozně tě miluju.“

Tahle slova, zašeptaná v hořící vášni, nic neznamenají, okřikl sám sebe Murdock. Přesto ho hodně ohromila. Zvedl hlavu a zadíval se na ni. Její oči, potemnělé touhou, mu neuhnuly.

„Miluju tě,“ zopakovala neoblomně.

Zavřel oči a tvář zabořil do temného bohatství jejích vlasů. Miluje mě, pomyslel si. Ta představa ho naplňovala strachem i pýchou. Bože, miluje ho.

A náhle pak strach zmizel a zůstala jenom Georgie. Georgie s rukama kolem jeho krku. Georgie vzpínající se k jeho bokům, nabízející sama sebe. A on si ji vezme. Vezme si ji, podrží a už ji nikdy nepustí.

Murdock se nadzdvihnul, posunul se nad dívku, stehnem jí oddálil nohy. Její oči pátraly po jeho, jako by se nemohl odhodlat pronést slova, která ho pálila na jazyku, a tak se nad ni sklonil a všechnu lásku a touhu, jež nedovedl vyjádřit řečí, vložil do svého polibku.

Jeho tělo po ní prahlo, a když mu vyšla boky netrpělivě vstříc, už nedokázal dál čekat. S tichým zasténáním ji pomalu vyplnil, aniž jen na okamžik ztratil kontakt s jejíma očima. Jeho dech se zrychlil, hrudník se horečnatě zdvihal a klesal a Georgie se pohybovala s ním, když ho pevně obemkla stehny, aby jí ani o kousíček neunikl.

„Georgie,“ zanaříkal, ústa na jejích rtech.

Miluje mě, miluje mě, bušilo jeho srdce do rytmu, rychleji a rychleji. Jeho bolestivý hlad po ní vzrůstal, až nakonec jen křičel její jméno. Celý svět se roztříštil, rozpadl se kolem něj v jednolitou temnotu, a ještě při řinčení jeho střepů se upínal jenom k jedinému, o čem teď už vůbec nepochyboval.

Ona ho miluje.

V půl třetí ráno seděla Georgie na Murdockově posteli se zkříženýma nohama a olizovala si prsty. Vedle ní ležel natažený Murdock, veliký, silný, úplně nahý. Hlavu měl opřenou o polštář a usmíval se na dívku.

„Určitě už si nedáš? Měl jsi jenom dva kousky.“

„Už ne.“ Usmál se ještě upřímněji. „To všechny těhotné ženy jedí tolik jako ty?“

Georgie si nabrala další díl sýrové pizzy ze dna krabice a zarazila se. „Nevím. Asi jo. Pokud netrpí ranní nevolností. Ale já mám obojí.“

„Obojí?“

„Mmm.“ Ukousla si a blaženě žvýkala. „Polovinu času se mi chce při představě jídla zvracet. No a druhou polovinu jsem hladová jako vlk.“

„To je šílené.“

„Já vím.“ Zářivě se na něj usmála. „Ale ty bys o tom už měl vědět své.“

Ihned svých slov začala litovat. Jeho úsměv se vytratil a do pokoje jako by zavál ledový vítr. Georgie položila pizzu. Najednou ji celý hlad přešel.

„Je mi to líto… já… neměla jsem říkat, že –“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou a posadil se. „Ne. Neomlouvej se. Neřeklas nic špatného. Máš pravdu, že bych to měl vědět. Ale nevím. Tehdy jsem netrávil moc času doma.“

Georgie si uvědomila, že zírá s otevřenou pusou, a rychle ji zavřela. Díval se přes místnost, ale zdálo se, že spíš jen upírá oči do prázdna. Jako by pozoroval něco daleko za zdmi pokoje, co nikdo kromě něj nemůže zahlédnout.

„Byl jsem mizerný manžel a ještě horší táta a moje žena mě opustila. Je to už dávno.“

Georgie odstrčila krabici s pizzou k okraji postele, stulila se k němu a dlaň položila na jeho hruď.

Cítila, jak ji opatrně pohladil po rameni, jako by se jí bál dotknout. Pak jí náhle položil dlaň na záda. Když začal mluvit, jako ruka se znovu a znovu zatínala v pěst a uvolňovala.

Jako by do něj ta slova byla zakletá, vyrážela z něj v bezdechém, zuřivém spěchu, hlasem tak bolestným, že Georgie musela zavřít oči. Řekl jí všechno a jeho dlaň se na jejích zádech znovu a znovu zatínala v pěst.

„Víš,“ řekl nakonec, „musel jsem si vybrat. Ale ať bych si vybral cokoli, znamenalo to doživotní prokletí. V jednu chvíli jsem Isabel za to, co udělala, chtěl zabít. Kdybych to byl udělal, nesl bych si to s sebou až do konce života. Ale protože jsem se ovládl, ztratil jsem dceru. Kdybych byl věděl, že Kristen tu noc přijde o život, co by to bylo změnilo? Riskoval bych svoji duši, věčné prokletí – jestli věříš takovým věcem – abych zachránil dceru?“

„Ale tys to nevěděl.“ Georgie se nadzdvihla a poklekla vedle něj. „Nemohls to vědět. V tom okamžiku jsi jednal správně. Nechals ji odejít. Za tu nehodu nemůžeš.“

„Nemůžu?“

V jeho očích bylo cosi hrozného, beznadějná, strašidelná únava.

„Ne,“ bránila ho Georgie vehementně. „Nebyla to tvoje chyba.“

„Kdybych byl lepší manžel a lepší otec, nic z toho by se nestalo.“

„A kdybych já nebyla pitomá a nevyspala se se Stuartem Krysou, nerostlo by teď uvnitř mě to kouzelné malé miminko. Oh, Murdocku. Některé věci v životě prostě neovládáme. S osudem nic nenaděláš.“

Naklonila se k němu, uchopila do dlaní jeho tvrdou ošlehanou tvář a políbila ho.

„Miluju tě,“ prohlásila. „Nemůžu to vysvětlit, Murdocku. Ani to změnit. To je osud. Vím jen, že tě budu milovat vždycky, dokud budeš milovat ty mě.“

„Nikdy jsem neřekl –“ zamračil se.

„Ale ano, řekls to dneska v noci. Je to něco, co si vlastně teprve začínám uvědomovat. Ty prostě jenom nepoužíváš slova.“

„Tomu nerozumím.“

„Brzy to pochopíš,“ usmála se a hlavu si opřela o jeho hruď.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Georgie seděla na okraji vany se studenou žínkou přitisknutou na čele, zhluboka dýchala a snažila se překonat nevolnost.

„Georgie?“ zavolal Murdock už podesáté skrz dveře koupelny, pořád stejně vyděšený jako na začátku. „Určitě jsi v pořádku? Nemůžu ti něco donést?“

„Ne,“ zahučela, „je mi fajn.“

„Nezní to tak.“

„Bude to dobré“

Slyšela, jak za dveřmi těžce oddychuje. Zacloumal klikou.

„Proč si myslíš, že je tohle normální? Snad je to z té pizzy v noci nebo… nebo něco není v pořádku.“

Georgie se natáhla a odemkla dveře. Nejspíš se o ně opíral, protože okamžitě vklopýtal do koupelny a celou jako by ji zaplnil. V jedné ruce svíral košili.

„Nic se neděje,“ prohlásila pevně. „Mám jen ranní nevolnost. Nic víc to není.“

„Ale jak to víš?“ zeptal se a upřel na ni úzkostný pohled. „Myslím, že bychom měli znát i názor odborníka. Zavolám Greenwoodovi a domluvím nám tu schůzku na jindy. Pojedeme k tomu doktorovi, cos u něj byla tenkrát –“

„Murdocku! Nepůjdu k doktorovi. Nic mi není. Pojedeme ke Greenwoodovi pro tu odměnu.“

„Tak dobře, pojedu sám. Neexistuje důvod, proč bys měla jet taky. Zůstaneš doma a odpočineš si.“

„Oh, pro Ježíše Krista, jestli hned nepřestaneš, přísahám, že začnu křičet.“

Zamračil se na ni a rozčileně si prohrábl vlasy. „Možná toho na tebe v posledních dnech bylo trochu moc. Ženy v tvém stavu by neměly lítat po skladištích, mlátit chlapy do hlavy a…“

„Murdocku, poslouchej mě.“ Naklonila se a dlaní se opřela o jeho stehno. Nedokázala potlačit pobavený úsměv. „Já neumírám. Jsem jen těhotná. To není smrtelná nemoc. Ženy to tak mívají odnepaměti. Není se čeho bát.“

Murdock zmučeně zmuchlal košili v rukou. „Já se nebojím. Jen… mi na tom záleží.“

„Je to jenom miminko,“ utěšovala ho laskavě.

„Já vím. Ale tohle není, no, není to normální.“

„Pro tebe ne.“ Široce se usmála. „Ty jsi muž. Ale moje tělo je na tohle stavěné. Zvládnu to.“

Košile už byla sežmoulaná do malé kuličky. Murdock si dívku nerozhodně změřil a pak rychle dvakrát přikývnul. „Jo. Jo, tak dobře. Máš pravdu.“ Pohnul se ke dveřím a začal si košili oblékat, když se náhle rozpačitě zarazil. „Jseš si jistá?“

„Úplně. Oh, a Murdocku…“

Prudce se otočil. „Ano? Co je?“

„Možná by sis měl vzít jinou košili.“

„Ha?“ Sklopil oči a snažil se rukou urovnat vlhkou, zmuchlanou látku. „Myslíš?“

„Určitě,“ usmála se na něj povzbudivě.

„Hm, tak jo. Asi máš pravdu.“

Když zmizel, Georgie rychle přibouchla dveře koupelny. Zabořila tvář do ručníku a rozesmála se.

Kancelář pojišťovací společnosti sídlila v malém domečku asi o velikosti maringotky. Tady, daleko od hlavních terminálů letiště 0’Hare, byla jedinou krajinou plochá poušť ranvejí, prázdná, kam jen oko dohlédlo.

Když Murdock zaparkoval buicka kousek od kanceláře, nad hlavami jim zadunělo letadlo, které rozvířilo prudký vichr a svým hlomozem rozkmitalo okolní vzduch.

„Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Můj první případ, Murdocku. Oh, jen si pomysli na tu odměnu.“ Georgie vedle něj poskakovala nedočkavostí na sedadle. Její nálada po cestě stoupala s každou ujetou mílí. „Podívej, to je určitě to letadlo, kterým přivezli peníze.“

Na půli cesty mezi kanceláří a skupinou hangárů přistálo malé soukromé letadlo.

„Tohle je o tolik lepší než nudné předání šeku. Jsem tak ráda, žes ho přiměl zaplatit hotově. Za chvilku se už budeme topit v krásných zelených bankovkách.“

Murdock se usmál a z tváře jí odhrnul uniklý pramínek vlasů. Původně chtěl, aby se transakce uskutečnila v bance, ale Greenwood považoval za bezpečnější předání přímo u letadla. Když suše poznamenal, že převozy peněz a drahých klenotů celý problém vlastně vznikl, Murdock nakonec souhlasil.

„Myslím, že už ho vidím,“ poznamenal Murdock při pohledu na malou tečku v dáli na silnici, která se rychle zvětšovala. „Jede trochu pozdě.“

„Nemyslíš si, že je něco v nepořádku, vid? Třeba bude chtít, aby se na klenoty nejdřív podíval znalec.“

„Greenwood je znalec. Na tomhle případu pracuje už čtyři roky. Zná ty klenoty nazpaměť. Taky ví, že neuděláme žádnou hloupost. Máme příliš moc co ztratit.“

V oblaku prachu vedle nich zastavil veliký černý sedan. Murdock automaticky přejel rukou po své kožené bundě a s úlevou zaznamenal uklidňující váhu své pistole. Bez dechu sledovali, jak se otevřely dveře u řidiče, a vystoupil Greenwood. V rukou měl malý kožený kufřík a tašku přes rameno.

„Omlouvám se za zpoždění,“ zavolal přes střechu svého auta. „Měl jsem trochu problémy v hotelu. Přivezli jste je?“

Murdock otevřel svoje dveře a otočil se k Georgii. „Ty zůstaň tady. Já to zařídím.“

„Ale já chci…“

„Prosím,“ pronesl tiše a zadíval se jí do očí.

Pomalu, překvapeně přikývla.

Murdock si zhluboka povzdychl a natáhl se pro plátěný balíček u jejích nohou. „Hned jsem zpátky.“

Nečekaně Georgii přeběhl po zádech mráz. „Ať ti peníze ukáže.“

„Jistě,“ usmál se na ni.

„A bud opatrný.“

Potřásl hlavou a vystoupil na plošinu. Ze svého místa Georgie viděla celé Greenwoodovo auto a muže stojícího trpělivě u něj. Murdock se k němu připojil.

Dva muži se o čemsi dohadovali a za okamžik Greenwood poodešel přes plochu k letadlu. Murdock se otočil k dívce a mrknul.

Greenwood se objevil znovu, tentokrát s černým kufříkem. Když dorazil k černému autu, položil kufřík na kapotu a otevřel ho.

Georgie uviděla, jak se Murdock usmál a sklonil se k prohlídce obsahu kufru. Potom v ohromené nevíře sledovala, jak Greenwood zvedl ruku. Jako by se celý svět změnil ve zpomalený film, zahlédla, jak na Murdockovu hlavu dopadla pažba pušky. Překvapeně sebou trhl a zachytil se auta, jako by hledal oporu. Z Georgiina hrdla se vydral němý výkřik, když klesl na zem před autem.

Byla venku z auta a běžela tam, dřív než si uvědomila, co dělá.

„Zůstaň ve voze,“ uslyšela Greenwooda ječet, „zůstaň tam!“

Jeho slova jako by nic neznamenala. Neschopná zastavit se, poháněná divokou, nepopsatelnou hrůzou klesla na kolena vedle Murdocka. Plná zděšení zírala na krev, která zbarvila jeho husté zlaté vlasy.

„Nepřibližuj se, sakra, nebo budu střílet,“ zasyčel Greenwood. „Přísahám, že tě odprásknu.“

Pozdvihla hlavu v otupené agónii a nechápavě se dívala na Greenwooda a na pušku, kterou na ni mířil.

„Tos byl ty,“ zašeptala dutě. „Ty. Celou tu dobu.“

Jeho chladné oči se zúžily.

„Čekal jsem na ty klenoty čtyři roky, a jestli budu muset zabít i tebe, klidně to udělám. Takže dolů, tváří k zemi.“

Georgie na něj jen zírala, ochromená bolestí, neschopná dýchat.

„Řek jsem, tváří k zemi!“

Jako by se v ní náhle vzepjalo cosi živoucího, Georgie uslyšela zuřivé zavytí, které se vydralo z jejího vlastního hrdla. V oslepujícím zmatku se vrhla kupředu, popadla Greenwooda kolem pasu a sáhla po ruce svírající pistoli. Hubený Greenwood překvapeně zakolísal.

„Krávo jedna pitomá,“ vykřikl a namířil pistoli na její hlavu.

A pak náhle oba padali a kutáleli se po betonu. Georgie narazila na zem a zastavila se až po několika metrech. Nemohla se nadechnout. Jen v divokém víru zaťatých pěstí uviděla Murdocka, jak klečí nad Greenwoodem a tluče ho do hlavy.

Georgie ležela natažená na betonové dráze a snažila se popadnout dech.

„Ne,“ dokázala nakonec vykřiknout. „Murdocku, ne! Přestaň! Proboha, přestaň ho bít.“

V záchvatu šílené bolesti a nevolnosti si přitáhla kolena k bradě. „Přestaň,“ zasténala ještě.

Jako by k němu její hlas proniknul až teď. Murdock najednou ustal. Slyšela, jak Greenwood naříká a jak si Murdock posílá do auta pro želízka.

Jeho hlas se střídavě ztrácel a vynořoval a její tvář se zalila potem. Zoufale se pokusila posadit, ale znovu upadla.

„Já nemůžu,“ vydechla konečně.

Murdock rychle pohlédl jejím směrem. Skoro aniž by se na Greenwooda podíval, udeřil ho do spánku tak prudce, že okamžitě zmlknul. Potom se vyškrábal na nohy.

„Georgie,“ volal ji a rukama ohmatával její křehké tělo. „Co je? Georgie! Co se stalo?“

„Bolí,“ zasténala. „Murdocku. Břicho. Bolí.“

„Panebože.“ Vyskočil a divoce se rozhlédl kolem po betonové pustině, než znovu klesl na kolena vedle ní. „Zavolám pomoc. Půjdu do té kanceláře. Jeho se nemusíš bát. Ještě chvíli se neprobere. Už ti neublíží.“

Trochu trhavě přikývla a pevně zavřela oči před mučivou bolestí.

Třesoucí se rukou jí odhrnul vlasy z čela. „To bude dobré, miláčku. Bude to v pořádku.“

A potom byl pryč. S tichým bolestným zasténáním položila Georgie tvář na hrubý studený beton a plakala.

Murdock seděl se sklopenou hlavou na plastikové židličce. Přes místnost ho pozorovala řada tmavých nepřátelských očí. Bez sebe zoufalstvím sklopil oči.

„Přinesu kafe,“ navrhla jedna ze starších Georgiiných sester. „Kdo si dá?“

Uslyšel zamumlané odpovědi členů rodiny, a pak ucítil dotek ruky na rameni. Murdock se donutil vzhlédnout.

Její sestra na něj bez úsměvu shlížela: „Kávu?“

„Ehm, ne. Ne, díky.“

Pokrčila rameny a odešla a on znovu cítil ty oči, jak se do něj propalují, jak ho viní. Věděl ale, že nikdo jím nemůže opovrhovat tak, jako opovrhuje sám sebou. Jak ji vůbec mohl nechat jít s ním? Zachránila mu život, když se na Greenwooda vrhla. A přesto by teď dal třeba sto svých životů, jen kdyby byla v pořádku.

Zvuk kroků, které teď mířily do čekárny, je všechny donutil napřímit se na židličkách. Když ale vstoupil Orin Dobbs a zdvořile kývnul na Poulopoulosovy, všichni si jenom unaveně povzdychli a znovu se schoulili do sebe. Orin se usadil na sedačku vedle Murdocka. „Jak je jí?“ zeptal se.

Murdock, neschopný odpovědi, pouze zavrtěl hlavou. Jen jeho ruka vylétla k ústům a zuby se zoufale zatnuly do kloubů.

„No, jen jsem si myslel, že rád uslyšíš, že ho máme. Všechno přiznal. Kavina, Walterse, Jimmyho Raye – všechny je zabil. Člověče, je to úplné zvíře. Myslí si, že Meckelmannovy klenoty jsou jeho. Já to nechápu. Celou tuhle věc plánoval čtyři roky. Nejspíš své pojišťovně už našel tolik cenností, že usoudil, že tuhle mu dluží.“

Murdock přikývnul. Vlastně ani moc neposlouchal.

Dobbs zavrtěl hlavou. „Řeknu ti, na takového šílence to byl zatraceně dobrý plán. Stačilo jen namluvit pojišťovně, že to pátrání nakonec nedopadlo dobře, a pak tiše zmizet s klenoty i s vypsanou odměnou. Že kvůli tomu musel odkrouhnout tři lidi, to mu, jak se zdá, nijak nevadilo. Dívá se na nás jako na blázny a pořád opakuje, ať si z těch vražd nic neděláme, že to byli stejně všechno zločinci. No, co bys tomu řek?“

„Pane Murdocku?“ ozval se hlas.

Murdock otupěle otočil hlavu, ale ihned vyskočil na nohy. Vyschlo mu v ústech, když zíral na lékaře v bílém plášti.

„Vaše paní bude v pořádku, pane Murdocku.“

Murdock přidušeně zasténal a klesl zpátky na sedačku.

V uších mu zvonil smích a výkřiky rodiny Poulopoulosů, kteří se navzájem radostně objímali.

„Je to silná zdravá mladá žena a nevidím důvod, proč by se neměla brzy naprosto uzdravit,“ pokračoval doktor. „Dala nám sice trochu zabrat, musel to být moc ošklivý pád, ale myslím, že to nejhorší už máme za sebou. Jestli chcete, můžete ji vidět.“

Murdockovy oči se přes místnost setkaly s očima Cosma Poulopoulose. Na chvíli na sebe jenom zkoumavě zírali. Pak Cosmo přikývl a ochraptěle se zeptal: „A dítě? Nepřišla o dítě?“

„Ale ne,“ usmál se lékař, „dítě je v pořádku. V tomhle stadiu těhotenství mu pád ještě příliš ublížit nemohl.“

Murdock zavřel oči a v duchu jen tiše děkoval.

„Samozřejmě,“ dodal doktor hlasitě a pozvedl ruku, aby utišil překřikující se hlasy, „samozřejmě na sebe bude muset chvíli dávat pozor. Někdo o ni bude muset aspoň pár týdnů pečovat.“

„Domů se vrátí s námi,“ prohlásila Maggie Poulopoulosová rychle.

Murdock se zhluboka nadechnul. „Ne. Má přece mě. Postarám se o ni.“

Maggiina ramena se vypjala a zelený pohled zaplál – úplně stejně jako Georgiin, připomněl si Murdock.

„Je to moje žena,“ nevzdával se Murdock a ukázal na doktora. „Nebo bude. Slyšeli jste ho.“

„Georgie se nebude stýkat s takovými…“

Zářivě se usmívající Cosmo objal svou ženu kolem vypjatých ramen. „No tak, Maggie, slyšelas toho chlapce. Nebuď protivná tchyně ještě před svatbou.“

„Ale to on jí způsobil všechno tohle trápení, počínaje…“

„A on jí z něj taky pomůže.“ Vykročil vpřed, poplácal Murdocka po zádech a zakřenil se na doktora. „Bude to můj nový zeť. Pěkný chlapec, viďte?“

Doktor si všechny měřil nechápavým pohledem a někde za sebou Murdock zaslechl Dobbsův smích.

V tom okamžiku mu na něm míň záležet už ani nemohlo.

Na chviličku, když otevřel dveře, Murdock ztuhnul hrůzou. V nemocniční posteli, obklopená zlověstně pípajícími přístroji a bledá jako smrt, vypadala Georgie tak maličká a křehká, že si pomyslel, že se doktor určitě spletl.

Pak ale otočila hlavu a uviděla ho a z úsměvu, který se jí rozhostil na tváři, se mu až rozbušilo srdce.

„No, ahoj,“ pozdravila ho tiše a rozhlédla se kolem sebe po nemocničních zástěnách.

Nohy mu ztěžkly, když se blížil k její posteli, ale duše si už zpívala. „Jak je ti?“

„Jako bych se přejedla pizzy.“ Něžně se usmála. „A tvoje hlava?“

Natáhl se pro její ruku a přitiskl si ji na hruď. „Oh, Georgie. Je mi to líto. Omlouvám se, že…“

„Psst. No tak. Všechno už je v pořádku, Murdocku. Všechno bude úplně dobré.“

„Vždyť jsi málem umřela.“

Jeho dlaň se jí zdála veliká, drsná a nádherně bezpečná. Lehce zatáhla, aby šel blíž.

„Ani málem,“ usmála se, „jsem přece pořádný detektiv, copak to nevíš?“

Když se nakonec i on usmál, málem nahlas vydechla úlevou. Tak hrozně se bála… tak moc se bála, že to, co se stalo, použije zase proti sobě a ještě víc se jí vzdálí. Možná… jenom možná to s ní opravdu zkusí.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zašeptala.

„Jistě. Na cokoli.“

„Proč si všichni doktoři a sestry myslí, že jsem tvá žena?“

Trošku se odtáhl a zčervenal. Podíval se na ni maličko provinile. „No, tak trochu kvůli tvému příjmení, Georgie. Víš, neuměl jsem ho napsat. Sakra, vlastně ho neumím ani říct. Tak jsem jim pověděl, že jsi Georgie Murdocková.“

„Vážně?“ zamrkala Georgie.

„Podle mě to stejně zní líp. Vlastně myslím, že by sis tohle jméno už měla nechat.“ Úzkostně se na ni zadíval. „Co myslíš?“

Georgie na něj dlouho jen ohromeně zírala. „Ptáš se mě… ehm… na to, na co si myslím, že se ptáš?“

„Už to tak vypadá.“

Georgie se hloupě, dětsky usmála. „Panebože.“

Jeho šedé oči zvážněly obavou. „Takže?“

Dívka si ho tiše prohlížela a potom na něj namířila ukazováček. „Nejdřív mi musíš něco prozradit.“

Napjatě se k ní naklonil.

„Jak se vlastně jmenuješ křestním?“

Při té otázce se trochu zarazil a uhnul pohledem. Po tváři mu přeběhla nerozhodnost. Pak se k ní velmi pomalu naklonil a přímo do ucha jí cosi zašeptal.

Georgie se odtáhla a vyvalila oči.

„To není pravda.“

Murdock zdrceně přikývnul.

Nechtě jí uniklo první přidušené zachichotání. „Vážně?“

„Bohužel. A teď, když to víš, už tě nemůžu nechat uniknout. Teď už si mě musíš vzít.“

S rozesmátýma očima k němu Georgie vztáhla ruce. „To asi opravdu musím.“

Když se jejich rty setkaly, nerozezněly se zvony, ale aplaus. Za zástěnami, které je obklopovaly, se rozlehlo hlasité nadšené tleskání, které ale ještě nebylo ničím proti ovacím celé Georgiiny rodiny, která se tlačila v otevřených dveřích.

Murdock se dívce znovu zadíval do očí. Usmáli se na sebe a až překvapivě snadno zapomněli na všechny ostatní v dalším polibku.

Výkřiky nadšení vyrušil jenom umíněný postarší hlas zpoza nejbližší zástěny: „A jak se teda jmenuje? Já to neslyšela! Jak se jmenuje?!“

EPILOG

Za širokou naleštěnou halou z mramoru s fontánou obklopenou miniaturní džunglí z rostlin, po cestě prosklenou zdviží do šestnáctého patra, na chodbě pokryté tlustým šedým kobercem, se pyšní dvojité skleněné dveře s bronzově vyvedeným nápisem Murdock a Murdocková, s.r.o., Soukromá detektivní kancelář.

Kdesi uvnitř soustavy kanceláří zazvonil telefon. V obrovské místnosti za čekárnou, neobvyklé úchvatným výhledem na chicagské nebe a dvěma mamutími psacími stoly, okusovala pak Georgie konec tužky, zamyšleně se mračila a rychle připojila ke stránce strojopisu ještě pár poznámek.

Mrkla na hodinky a povzdychla si. „Za patnáct minut mám schůzku s Westheimerem. Myslíš, že nevadí, když mu jen přečtu tuhle zprávu? Trochu jsem do ní vpisovala.“

Na druhém konci kanceláře se Murdock s nohama na stole protáhl na židli. Jedním prstem nadzdvihnul lem klobouku, kterým měl zakrytou tvář.

„Ha?“ zamžoural unaveně.

Georgie položila tužku a usmála se. „Říkala jsem, že bys nemusel dělat dvojité směny. Byl jsi venku kvůli Darrensovu případu včera celý den a celou noc. Klidně jsem to mohla vzít já.“

„Dělej si svoje směny. Moje nech být.“

„Mohli bychom si zase najmout to hlídání.“

„Jen přes mou mrtvolu.“ Znovu si zakryl tvář kloboukem, ruce si složil na prsou a povzdychl si. „To je balada, moci si chvíli zvednout nohy na…“

Z malého sousedního pokoje se ozvalo slabé vyčítavé zakňourání. Murdock zanaříkal, odhrnul si klobouk do týla a narovnal se.

„Já tam jdu,“ navrhla Georgie, která už taky vstávala.

„Ne, ty máš schůzku s Westheimerem. Závisí na ní pověst téhle firmy,“ prohodil lehce a přešel ke dveřím.

Georgii, usazenou na okraji stolu, zalila vlna něžnosti tak živoucí, že skoro zabolela. Murdock vkročil zpátky do kanceláře s maličkým tělíčkem oblečeným v pyžamku v náruči. Malá pěstička vylétla vzhůru a zatahala za lem klobouku.

„Přestaň, mizero,“ napomenul děťátko a jeho drsný hlas jako by trochu zjemněl. „Budeš muset dostat vlastní klobouk. Tenhle je můj.“ Murdock se zakřenil na Georgii a pohladil chlapečka po zádech.

„Vidělas ho?“ nevzdával se. „Říkal jsem ti, že chce klobouk. Stavím se v tom obchodě hned dneska večer po cestě domů.“

Georgie se usmála a zavrtěla hlavou: „Vždyť by mu odřel všechny vlásky.“

„Skutečně?“ Zdvihl miminko do výšky a dlouze, vážně se na ně zadíval. „Slyšels to, Murdocku? Myslí si, že by ti odřel vlásky. Podle mě jich ale ještě nemáš dost na to, aby se bylo čeho bát. Co ty na to?“

Chlapeček zavrněl a droboučkou pěstičkou muže plácnul do obličeje.

„Tak dobře.“ Murdock přešel k Georgiinu stolu, posadil se vedle ní a dítě si opřel o koleno, „tak s tím kloboukem ještě počkáme.“

Georgie si položila hlavu na jeho rameno, tiše se zasmála a natáhla se po maličké ručce miminka. „Víš,“ odtušila, „nejsem si jistá, že je to v pořádku, říkat čtyřměsíčnímu dítěti příjmením. Neměli bychom mu přece jen říkat –“

„Počkej! Ne. Nevyslovuj to.“ Murdock na ni vyvalil oči a potom se zakřenil. „Je to Murdock. Stejně jako táta. Že jo, chlapíku?“

Georgie zaklapla svůj kufřík a zasmála se. „Tak dobře. Ale jenom než půjde do školky.“

„Už jdeš?“

„Hm, musím běžet. Myslím si, že to bude ono. Jestli se nepletu, tak ten případ dneska dořešíme.“

Murdock setřel miminku z brady svým velkým prstem drobeček. „No, no, Murdocku. A co je tohle? Musíme přeci vypadat, ne? Takže, slyšel jsi maminku? Musí na schůzku. Víš, co to znamená pro nás dva? Dneska večer si dáme poker a cigára.“

Když ho Georgie míjela, vztáhl Murdock ruku, objal ji kolem pasu a přitáhl k sobě. „Dáš na sebe pozor?“

„Vždycky.“

„Kdyby něco, zavoláš?“

„Slibuju.“

„Řek jsem ti vůbec, že tě miluju?“

„Za poslední hodinu? Ne, myslím, že ne.“

Ještě víc ji k sobě přitiskl a tváří se otřel o její tvář. „Miluju tě, Georgie. Miluju tě víc než celý svět. Víš, vrátilas mi zpátky celý můj život.“

Georgie se vypnula na špičky a políbila ho na čelo, na tvář a nakonec na ústa. Přitulila se k němu a tělo jako by ji pálilo všude, kde se jí dotknul. Zavřela oči. „Oh, taky tě miluju.“

„To je krásně,“ zamumlal někde u jejích úst, když jeho dlaň vklouzla pod její sako. „Ale mohla bys mi prozradit jedno tajemství, moje drahá manželko?“

„Hmm,“ zavrněla zasněně.

„Proč s sebou bereš pistoli?“

Ze začátku se zdálo, že si ji Stuart Whitmore ani nepamatuje.

„Tady Georgie,“ zopakovala zdráhavé. Doufala, že nejistota v jejím hlase není tak očividná. „Georgie Poulopoulosová. Z vašich přednášek.“

„Z mých přednášek…?“ zaváhal nahlas, jako by se rozpomínal.

To už věděla, že to jen hraje. Ale snad je to logické. Nakonec má přece v Kalifornii ženu a tři děti, jak se toho posledního hrozného dne dověděla. Zapomenout její jméno bylo v jeho nejlepším zájmu.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s